Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 19. kapitola

11.07.2010 (09:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

„Dostane se z toho!? Odpověz mi!“ zařval jsem na něj jako smyslů zbavený.

„Je mi líto, Edwarde, umírá… Neexistuje naděje.“

Zůstal jsem stát jako zkamenělý. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět.

Nebyl jsem schopný jediného slova. Zhroutil jsem se zpět do nemocniční židle a dal hlavu do dlaní. Byl jsem si jistý, že můj život už nebude mít nikdy smysl, pokud ji ztratím.

„No, jedna možnost tady vlastně je…“ ozval se po chvíli Carlisle a tím jako by mi do žil vlil novou krev.

Prudce jsem se vymrštil na nohy a s nadějí v očích se na něj podíval.

„Mluv!“ pobídnul jsem jej.

„Ale nebude se ti líbit…“

„Tak mluv!“ skočil jsem mu do řeči.

Pomalu se nadechl a začal. „Mohl bych jí přeměnit,“ nahodil tiše.

Zamrkal jsem. Proč mě to nenapadlo hned? Přeměnit ji. Přeměnit… zkazit jí život!? Hlasitě jsem si povzdechl a má tvář zase skončila v dlaních.

„To není zrovna skvělá možnost,“ zamumlal jsem zničeně.

„Můžeš si vybrat, buďto ji teď necháš zemřít a už ji nikdy neuvidíš, nebo ji proměním a budeš ji mít po svém boku, navždy,“ oznámil mi mé možnosti.

Navždy… ale za jakých podmínek? Jak můžu vědět, jestli je tohle to, po čem touží? Co když ji proměním a ona mě pak bude nenávidět za to, že jsem ji na tento svět upoutal na celou věčnost?

„Přemýšlej rychle, Edwarde, umírá!“ připomněl mi Carlisle trochu roztěkaně.

Podíval jsem se na něj. V jeho očích jsem viděl, že by si to přál. Věděl jsem moc dobře, že ji má rád. Pak jsem si vzpomněl na zbytek své rodiny. Na Esme, Alice, na Emmetta, ti tři ji měli nejradši. Pro Alice i Emmetta byla jako pravá sestra, co by asi tak řekli na to, kdybych se vrátil domů a řekl jim, že jsem ji nechal zemřít proto, že jsem nechtěl zkazit její duši? A co já? Miluju ji a život bez ní si nedokážu představit. Ani nechci pomyslet na to, že by tady najednou nebyla… Nepřežil bych to.

V tu chvíli jsem se rozhodl. Rychle jsem vstal a kývnul na Carlislea. Pochopil a už udělal krok ke dveřím jejího pokoje, když jsem jej zarazil.

„Chci to udělat já,“ řekl jsem pevně a on se na mě zaskočeně podíval.

„Edwarde, nemusel bys být dosti silný, abys přestal…“

„Udělám to já!“ vyhrkl jsem trochu vykolejeně a pak jsem se uklidnil. „Dlužím jí to… za svoje chování. Navíc, miluju ji, proto to udělám.“

Ještě chvíli se na mě díval s trochou pochybnosti v očích, nakonec přikývnul.

„Dobře… Pojď, rychle, než bude pozdě.“

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Pomalu jsem sáhnul po klice a otevřel dveře. Do očí mě zasáhnul tak bolestný pohled, že na něj snad nikdy nezapomenu. Ležela tam, má křehká Bella, tak drobná a zranitelná, v hrubých peřinách s hlavou zlehka položenou na vysoké vrstvě polštářů. Kdyby nebyla tak nepřirozeně bledá a na tváři neměla dýchací masku, řekl bych, že spí. Oči měla odevzdaně zavřené a její tvář vyzařovala tak zvláštní klid…

Byla napojená na přístrojích, které různě pípaly a ukazovaly rytmus jejího srdce. Ani jsem nepotřeboval vidět tu křivku, abych věděl, že její srdce tlouklo velice pomalu a slabě, jako by se každou chvíli chtělo vzdát.

Nedokázal jsem se ani pohnout. Jen jsem na ni upíral pohled a nedokázal uvěřit svým očím. Ona tady vážně leží a pomalu umírá… Mé mrtvé srdce mě najednou zabolelo. Tohle přece není možné. Bella, moje Bella… Přistoupil jsem až k ní a opatrně ji chytil za bezvládnou ruku.

„Neboj, nenechám tě zemřít,“ zašeptal jsem jí zblízka do ucha, i když mě nemohla slyšet.

Možná mě ale vnímala, nebo ne?

„Edwarde,“ pobídnul mě netrpělivě Carlisle a já jen přikývnul. Sklonil jsem se až těsně k ní a zlehka ji políbil na bledé rty.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem ještě a pak se dotknul rty jejího krku.

Bylo to tak těžké… Ale já to dokážu. Pro ni to udělám. Pro nás. Zavřel jsem oči a během další vteřiny jsem zuby prorazil její jemnou kůži na krku, nedělalo mi to žádný problém. V tu chvíli mi do pusy natekla lahodná a sladká krev, přesně ta, která mě tolik vyváděla z míry a po které jsem tak hrozně toužil, když jsem ji poznal. A ta sladká krev ze mě během mrknutí oka udělala dravce. Najednou se ve mně zvedl upíří pud sebezáchovy a probralo se ve mně monstrum. Zhluboka jsem sál a najednou jsem nebyl schopný přestat. Těsně od mé tváře se ozval hlasitý a skoro nadpozemský výkřik. Ale se mnou to ani nehnulo, byl jsem jak v transu, jediné, co jsem vnímal, byla ta úžasná a lahodná chuť krve pomalu zaplňující má ústa.

„Edwarde,“ zaslechl jsem jako by z obrovské dálky.

Nereagoval jsem.

„Edwarde.“

„Edwarde!“ už šel slyšet zřetelněji. „Zabíjíš ji!“

Najednou jako by mě to vrátilo do reality a já si uvědomil, co dělám. Rychle jsem se odtrhnul a splašeně se posadil na postel vedle. Zrychleně jsem dýchal a šokovaně na ni hleděl. Oči měla doširoka otevřené hrůzou a zírala někde před sebe. Byla jako v hypnóze. Najednou k ní přiskočil Carlisle a zakryl ji ústa dříve, než stačila hlasitě zakřičet bolestí. Jako šílenec jsem zavřel oči a chytil se rukama za hlavu. Trpěla, svíjela se v bolestech, prožívala neskutečná muka a mě to trhalo na kousky.

„Edwarde, vezmi ji domů!“ poručil Carlisle. „Řeknu to zbytku rodiny.“

Udiveně jsem se na něj podíval.

„A co na to řekne personál, až ji tady nenajdou!?“ zeptal jsem se trochu hystericky.

„To už nech na mě!“ odbyl mě a vyrazil z pokoje informovat ostatní.

Už jsem neváhal ani minutu, vrhnul jsem se kupředu, odkryl z ní peřinu a přeopatrně ji vzal do náruče. Zmítala se a škubala rukama kolem sebe. Ničilo mě vidět ji trpět… Rychle jsem se rozběhnul k oknu, které mi Carlisle zatím dokořán otevřel a vyskočil z něj. Tvrdě jsem dopadl přímo na nohy a rozběhl se lesem pryč. Uháněl jsem rychlostí větru a Bella celou dobu křičela. Ten křik byl tak cizí, jako by ani nepatřil jí, ale nějakému neuvěřitelně trpícímu zvířeti.

Když jsem dorazil k domu, všichni už tam byli. Vrazil jsem dovnitř. Celá rodina stála v obývacím pokoji a všichni zděšeně sledovali mě, jak nesu v náručí nadpozemsky vřeštící Bellu. Emmett se chytil oběma rukama za tváře a jeho ustrašené oči zíraly na její tvář zkroucenou bolestí. Bylo mi jasné, na co myslí on i zbytek rodiny. Všichni vzpomínali na to, jak bylo jim, když tímhle procházeli. Vidět v tu chvíli někoho jiného bylo naprosto hrůzostrašné. Esme s Alice i s Emmettem se vrhli za mnou, když jsem spěchal po schodech nahoru a následně do jejího pokoje. Položil jsem ji na postel a pevně tisknul její ruku.

„Doneste kbelík se studenou vodou a ručník!“ poručil jsem nahlas a Alice jen kývla hlavou a hned byla pryč.

Netrvalo dlouho a byla zpátky, namočila ručník do vody, vykroutila jej a začala Belle otírat její ledovým potem orosené čelo. Emmett s Esme jen stáli a nevěděli, jak pomoci. Bella se svíjela a neustále křičela, mnohokrát to znělo tak děsivě, že mi naskočila husí kůže.

Seděl jsem u ní celý den, když jsem pak druhé odpoledne potřeboval na lov, vystřídal mě Emmett, který se ji snažil utěšit, i když věděl, že ona jej vůbec nevnímá. Křečovitě tisknul její ruku a Alice zatím neustále chladila její tvář.

„To bude v pořádku, už bude dobře,“ utěšoval ji nervózním hlasem.

Když jsem se vrátil, pohotově vstal a teď jsem u ní seděl já. Oči měla teď otevřené dokořán, a i když je upírala na mě, nevypadalo to, že by mě vnímala. Její křik na chvíli ustal, teď jen zrychleně a přerývaně dýchala a stále zírala před sebe. Pak najednou zavřískala, až to trhalo uši, prudce semkla víčka k sobě, a když je pak po nějaké době znovu otevřela, její oči už nebyly stejné. Najednou dostaly karamelový nádech a mně se stáhlo hrdlo. Teď už nebylo cesty zpět. Do teď by se dalo ještě něco dělat, kdybych se rozhodnul, že nechci, aby byla upírem. Mohl bych z ní ještě vysát jed a ona by byla zpět člověkem. I když by zemřela… Teď už se však nedalo nic dělat, už byla zčásti jednou z nás.

„Tak už mě sakra zabij!“ zakřičela úplně jiným hlasem jako smyslů zbavená a mě to naprosto ničilo.

„Už to přejde, už bude dobře!“ snažil jsem se ji přesvědčit, ale ona mě vůbec neposlouchala.

„Chci zemřít!“

Alice pomalu zavřela oči a Emmett sklopil pohled do podlahy a raději společně ruku v ruce, se zkroušenou Rosalii, která se na Bellu taky přišla podívat, odešel. Být u něčí přeměny není nic jednoduchého. Neustále vám to budí vzpomínky na to, jak bylo vám. Prožívali jste to s tím daným člověkem, jako byste to byli vy, kdo se svíjí v těch hrozných mukách. Tak moc jsem si přál protrpět to za ni, tohle si však bohužel musí vytrpět každý sám.

Už se jí stihla zacelit i rána na břiše, kterou způsobil výstřel. A protože její pleť byla bledá i před tím, kvůli jejímu zdravotnímu stavu, nebyl to teď tak brutální přechod, když vybledla úplně.

Emmett:

Bellina přeměna se pomalu ale jistě třetí den blížila ke konci. Seděl jsem u ní a tisknul její ruku. Edward byl zrovna na lovu, a tak jsem byl u ní já.  Její křik se trochu uklidnil, teď jen zděšeně upírala oči ke stropu a křečovitě se držela za hruď. Věděl jsem, co teď prožívá. Určitě zřetelně cítila, jak se všechen ten oheň, který do té doby spaloval celé její tělo, vrhnul teď jen a jen na srdce, které teď slyšitelně bilo jako splašené. Bylo mi jasné, co se jí honí hlavou a ani jsem nemusel umět číst myšlenky, jako Edward. Byla zděšená z toho, že její srdce prohrává celou tuhle třídenní bitvu.

Nervózně jsem hladil její dlaň a upřeně sledoval její tvář. Vzpomněl jsem si na dny, kdy jsem byl v její kůži. Napadl mě v lese medvěd a zachránil mě jeden krásný anděl… Rosalie. Moje Rose. Pak mě Carlisle přeměnil. Neuvěřitelně jsem trpěl, stejně tak, jak teď určitě trpěla Bella. Když jsem se však probral a spatřil před sebou tu krásnou Rosinu tvář, nebyl jsem nešťastný za to, co se mnou udělali. Přišel nový život. Avšak to trápení, které jsem celé ty tři dny prožíval, bych nepřál nikomu.

Ze zamyšlení mě probudila Bellina ruka, která náhle povolila stisk. V očekávání jsem se na ni podíval. Její dech se pomalu uklidňoval, stejně jako zpomalený tlukot srdce, pak vydechla naposled a zůstala odevzdaně ležet. Bylo po všem. Její srdce utichlo. Rychle zamrkala, stáhla ruku ze svého srdce na své čelo. Pak ji pomalu odtáhla a s vyjeveným pohledem s ní otáčela těsně před svýma očima, jako by nevěděla, v kterém těle se nachází.

„Bello,“ zašeptal jsem a ona se na mě vyjeveně podívala.

Usmál jsem se na ni a v tu chvíli do pokoje vešel Edward.

Bella:

Ležela jsem a před očima jsem měla naprostou tmu. Připadala jsem si jako v jiném světě, tak zmatená. Co se to děje? Pak jsem najednou zahlédla světlo. Světlo na konci tunelu? Udělala jsem několik kroků vpřed a ta záře se čím dál víc přibližovala, oslepovala mé oči. A pak jsem znenadání uviděla něčí siluetu. Nebyla vidět tvář toho člověka, ale nějak jsem věděla, kdo to je. Ten někdo ke mně pomalu natáhnul ruku. Táta!

„Tati!“ zavolala jsem a taky k němu natáhla ruku.

Rychle jsem postupovala vpřed, abych se jej mohla chytit.

„Neboj, nenechám tě zemřít,“ ozval se tichý hlas někde z velké dálky.

Já jej však nevnímala, jediné, co jsem chtěla, bylo být s mým milovaným tátou. Rozběhla jsem se kupředu a snažila se jej dotknout, když v tom mi něco zabránilo to udělat.

„Miluju tě,“ ozval se znovu ten hlas a najednou mě něco začal táhnout pryč, dál od toho světla i od táty.

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem volat o pomoc, chtěla jsem se bránit, ale nešlo to. To něco mě táhlo a nechtělo mě to pustit. A pak jsem najednou prudce otevřela oči a ucítila ostrou a nesnesitelnou bolest. Začala jsem křičet, najednou už jsem mohla. Snažila jsem se rozhlédnout kolem, kde jsem, ale nic jsem neviděla. Jakoby na mé oči padla mlha, viděla jsem jen rozmazané prostředí a slyšela něčí hlasy. A cítila tu bolest, tu hroznou smysly otupující bolest, která nepřestávala. Spalovala celé mé tělo, když jsem však chtěla zavřískat, byla mi zakrytá pusa. Chvíli na to jsem dokázala poznat, že mě někdo zvedá a nese pryč. Více jsem neregistrovala, jen jsem hlasitě sténala a křičela, jak jen to šlo, bolest to však nezastavilo.

Hořel mi každý kousek mého těla, bylo to k zbláznění. Myslela jsem, že snad zešílím! Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nechtělo to ustat. Poznala jsem jen, že jsem ležela na posteli a promlouvaly ke mně povědomé hlasy, já je však nedokázala rozpoznat. Připadalo mi to jako celou věčnost, než ten žár začal pomalu ustupovat směrem do mého srdce. Teď zemřu!? Vystrašeně jsem se držela za hrudník a cítila, jak mi srdíčko splašeně mlátí do žeber. Pak najednou výrazně zpomalilo a najednou se zastavilo. Ustrašeně jsem vydechla a zůstala nehybně ležet.

Chvíli jsem zírala do jednoho místa, než jsem si uvědomila, kde jsem. Cítila jsem, že mě někdo drží za ruku a pevně ji stiskla.

„Bello,“ ozval se vedle mě hlas, a když jsem stočila pohled do strany, zjistila jsem, že je to Emmett.

Upřeně mě sledoval a radostně se usmíval. Nebyla jsem schopna jediného slova, jen jsem cítila, jak pevně oběma rukama drží mou dlaň. Pak se otevřely dveře a já spatřila tu nejkrásnější tvář na světě. Edward. Můj Edward. Zamrzl na jednom místě a pozorně si mě prohlížel, jako by se snad bál mé reakce. Pomalu jsem se na něj usmála a on se rozzářil. Ucítila jsem, jak Emmett pustil mou ruku a se stále trochu zaskočeným úsměvem vstal.

„Je tak krásná,“ poznamenal směrem k Edwardovi, aniž by však ode mě odvrátil pohled a ten po něm jen šlehnul pohledem.

„Ano, to je,“ přitakal trochu chladným hlasem a Emmett se rozesmál.

„Ale brácho, no tak,“ uštědřil mu herdu do zas. „Nechám vás tu.“

Následně vycouval ze dveří a zmizel. Já stále ještě seděla na posteli a zjistila jsem, že jsem za celou dobu nepromluvila.

„Co se to se mnou -“ začala jsem, avšak hned na to jsem udiveně zmlkla.

Můj hlas zněl tak dokonale a žensky, až mě to samotnou vyděsilo. Edward pořád stál na jednom místě, jako by se neodvažoval ani pohnout a jen mě upřeně sledoval. Pomalu jsem vstala z postele a postavila se. Byla jsem tak nějak… plná energie. Opatrně a až nezvykle lehkým krokem jsem se vydala k zrcadlu na své skříni a jakmile jsem v něm uviděla svůj odraz, překvapeně jsem vydechla a zůstala zkameněle stát.

Sama jsem se skoro nepoznala! Mé oči už neměly tu nejsladší čokoládovou barvu, nyní byly zbarvené do barvy čistého medu. Mé hnědé vlasy jako by nabyly na objemu a trochu se snad i zvlnily. A rysy ve tváři… Najednou byly tak dokonalé a ženské, nedokázala jsem uvěřit svým očím. Pleť měla sněhovou barvu a vypadala naprosto bezchybně. Všechno mi došlo. Stále jsem zaraženě stála na jednou místě, než jsem se pomalu otočila k Edwardovi.

„Jsem, jsem… upír?“ vyslovila jsem s výrazem naprosté nevíry.

Pomalu sklopil pohled do země a pokýval hlavou.

„Neměl jsem na výběr, jinak bys… zemřela,“ poslední slovo téměř zašeptal.

Pak zvedl zrak a během chvilky už mě držel v objetí.

„Měl jsem takový strach, že tě ztratím…“ šeptal a hladil mě ve vlasech. „Musel jsem to udělat.“

Stále jsem tomu nedokázala uvěřit. Upír… jsem upír! To je naprosto neskutečné! Jsem teď jedním z nich… To znamená… že… že zůstanu s Edwardem napořád! Nezestárnu, nezemřu, prostě budu pořád s ním! Šťastně jsem se usmála.

„To je skvělé,“ řekla jsem nadšeně a v tu chvíli se ode mě odtrhnul.

„Skvělé!?“ vyhrkl skoro až hystericky. „Na tom není nic skvělého, právě jsem zatratil tvou duši a udělal z tebe to nic, co jsem já! Co jsme my všichni!“

Zničeně se otočil a dal hlavu do dlaní. Povzdechla jsem si, přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno.

„Přece si neměl na výběr, vlastně ti můžu být vděčná! A jsem ráda, protože můžu být s tebou už navždy…“ řekla jsem tiše a on se na mě sklesle podíval.

„Navždy?“ zopakoval.

„Ano,“ přitakala jsem. „Už navždy spolu.“

Omotal mi ruce kolem pasu a přivinul k sobě. Odevzdaně jsem mu opřela hlavu o hruď a usmála se. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Právě mi začal zcela nový život po boku muže mých snů.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 19. kapitola: