Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 17. kapitola

31.05.2010 (11:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3232×

„Bello, vstávej, Vánoce!“ vzbudil mě Alicin hlas.

Neochotně jsem otevřela oči a uviděla její rozzářený obličej. Když jsem vstávala, už byla pryč. Hodila jsem na sebe modrý teplý župan a vycházela z pokoje. Když jsem procházela chodbou ke schodům, sledovala jsem chumelenici za okny. Pořád bylo to pravé vánoční počasí. Ocitla jsem se na schodech, a jakmile jsem jich pár sešla, zůstala jsem stát s pusou otevřenou úžasem. Všichni Cullenovi se na mě usmívali a stáli vedle stromu, pod kterým se rýsovala velká hromada krásně zabalených vánočních dárků.

„Tak pojď už, Bello, otevři si první dárek!“ zavolala na mě Alice zvesela.

Nějak jsem nedokázala odlepit nohy ze schodů, nakonec jsem je přece jen sešla.

„Páni, tohle… tohle je… vy jste se vážně zbláznili!“ obvinila jsem Cullenovi se šťastným úsměvem.

Všichni se jen culili a čekali, který dárek si vyberu. A tak jsem podřepla ke stromku a podívala se po balíčcích. Pohledem jsem narazila na velkou krabici s mým jménem. Zvědavě jsem ji zvedla ze země a začala papír trhat. Konečně se mi to podařilo a já sundala víko. Byla v ní naskládaná nějaká látka, a když jsem ji vytáhla, roztáhlo se to v krásné saténové večerní šaty. Jen jsem vydechla údivem.

„To je ode mě a Rose!“ oznámila mi hned nadšená Alice.

„Ach, vy jste se pomátly,“ mumlala jsem a hladila jemnou látku. „Kdy si je na sebe asi tak vezmu?“

„No přece na naši svatbu,“ odpověděla mi Rosalie s úsměvem a mrkla na Emmetta, který se na ni spokojeně uculil.

Nevěděla jsem, co na to říct. Byly tak nádherné, že jsem si říkala, že někomu tak prostému, jako jsem já, ani nebudou slušet. A co si k nim vezmu za boty? Mé rozšlapané kecky? To asi sotva… Po mně se do rozbalování vrhnula Alice. Jako první popadla dárek ode mě, protože moc dobře věděla, od koho je a byla očividně hrozně zvědavá, co jsem jí koupila. Během sekundy jej měla rozbalený a už koukala do krabičky na zlaté náušnice. Její obličej se najednou rozzářil jako dítěti, které si otevřelo vysněnou hračku.

„Proboha, Bello, ty jsi naprosto nádherné!“ vyjekla a hned mi padla kolem krku. „Děkuji, děkuji, jsou krásné!“

Už běžela k nejbližšímu zrcadlu a náušnice si okamžitě zkoušela.

„Sluší mi? Že sluší?“ ptala se a nakrucovala se před zrcadlem.

„Samozřejmě,“ pochválil ji Jasper.

Emmett už držel v ruce svůj balíček, opět ode mě, když jsem mu jej vyškubla z ruky.

„Tohle není fér, takhle hned každý rozbalíte dárky ode mě, vždyť i ostatní ti určitě něco dali, ne jen já!“ namítla jsem.

Zatvářil se trochu otráveně, pak však zjistil, že očividně nemá na výběr a vzal si tedy jiný balíček, z kterého nakonec vytáhnul určitě nechutně drahou ale skvělou značkovou košili.

„Děkuji, miláčku,“ políbil usměvavou Rose na tvář.

Až teď jsem si všimla Edwarda sedícího na pohovce, jak v ruce drží už prázdnou krabičku a náramek ode mě, sledoval jej a mírně se usmíval. Když zjistil, že jej pozoruju, zvednul pohled a usmál se ještě víc. Pak vstal a přešel ke mně.

„Děkuju,“ zašeptal a jemně mě políbil. „Bude mi tě vždycky připomínat.“

To už jsem mu náramek brala z ruky a zapínala mu jej na levé zápěstí. Objal mě kolem ramen a už jsme sledovali Carlislea, který rozbaloval jeden ze svých dárků.

„Trenýrky?“ protáhnul s vyjeveným pohledem, zatímco Emmett se tvářil jako svatoušek a všichni vyprskli smíchy.

„Náhodou jsou značkové!“ obhajoval se Emmett a začal se pobaveně pochechtávat.

A tak všichni, jeden po druhém, rozbalovali své dárky a ostatní je přitom sledovali. Jasper byl s knihou o motorkách ode mě nad míru spokojený, dokonce tak, že se teď věnoval jejím stranám.

„Díky, Bello,“ usmál se Carlisle, když rozbalil Anatomii lidského těla.

I Esme byla nadšená.

„No ne, kuchařka, to je skvělé! To ji hned dneska musím využít,“ culila se a listovala jejím obsahem. „Děkuju, Bello,“ objala mě.

„No ne, ty jsou parádní,“ valil oči Emmett, když rozbalil hodinky a hned si je zapínal na zápěstí.

Vzápětí jsem vyjekla, když mě popadl do náruče a pevně mě objal. Spokojeně jsem se culila. Byla jsem ráda, že se jim všem dárky ode mě líbily.

„Tak ty mě máš vážně docela přečtenou,“ poznamenala Rose pobaveně, když si prohlížela odstíny očních stínů. „Díky moc.“

Kromě šatů od Alice a Rose jsem měla rozbalený určitě dosti drahý Chanel parfém společně od Carlislea a Esme, který krásně voněl a parádní školní tašku přes rameno od Jaspera.

„Díky, Jaspere, je fakt skvělá!“ řekla jsem překvapeně.

„Pomáhala jsem mu ji vybírat,“ pochlubila se Alice.

„No jo, ty aby ses nepřipomněla,“ usadil ji Jasper a schytal za to od ní dotčený pohled.

Vzadu, skoro za stromkem, jsem uviděla velkou krabici s nápisem Pro Bellu od Emmetta.

„Doufám, že na mě nic nevyskočí,“ poznamenala jsem a Emmett se pobaveně ušklíbnul.

Rozbalila jsem ji a vypadnul z ní ohromný hnědý plyšový medvěd. Pozvedla jsem obočí a podívala se na dárce.

„Hodí se ti k vlasům,“ trhnul rameny a rozesmál se.

„Tak fakt díky,“ zasmála jsem se.

Pak jsem se vrhla na další krabici od Alice a zůstala jsem zírat, když jsem rozbalila boty na vysoké jehle.

„Alice, ty ses vážně pomátla!“

„K šatům potřebuješ boty a tyhle se k nim náramně hodí!“ obhajovala se.

„Budu ráda, když na nich dokážu chvíli stát,“ řekla jsem a stále na ně zírala.

„Neboj, naučíš se to.“

To už mi podstrkovala další malý balíček a tvářila se přitom velice nadšeně. Trochu jsem pozvedla obočí. Byl od Edwarda, ona však očividně věděla, co v tom je. Začala jsem ho neobratně rozbalovat a za chvíli jsem už otvírala černou krabičku. A pak na mě vykouknul ten překrásný drahý náhrdelník se srdíčkem, který jsem obdivovala ve výloze. Zůstala jsem jen stát a fascinovaně na něj zírat. Absolutně mi došla řeč. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo šťastné padnutí do Edwardova objetí.

„To-to není možné! Děkuji, mně se tak strašně líbil, jak jsi věděl, že-“ pak jsem se zarazila a otočila se na Alice, která se tvářila jako neviňátko. „Tys to věděla!“

„Ano, věděla, ale nic jiného jsem neviděla, přísahám! Nechtěla jsem vidět, co komu koupíš, ale zajímalo mě, co by sis přála!“ bránila se.

„Šťastné a veselé,“ zašeptal mi Edward do ucha a políbil mě.

Pevně jsem jej objala a odmítala pustit.

„Můžeš si ho vzít k těm šatům,“ ozvala se ještě Alice.

Ano, a to bude asi tak jediná příležitost, pomyslela jsem si. Pod stromkem už nebylo nic.

„Ještě tu něco je,“ ozval se Emmett, který zpoza kmene vytahoval poslední balíček.

Chvíli si prohlížel jeho obal a pak se podíval na mě.

„Je pro tebe.“

Překvapeně jsem mu jej vzala z ruky a začala opatrně rozbalovat papír. Od koho je, na něm nebylo napsáno. Jakmile jsem jej rozbalila, držela jsem v ruce nějaké album v hnědých deskách. Byl k němu přibalen i nějaký dopis, zvědavě jsem rozbalovala obálku a roztahovala papír, jakmile jsem uviděla písmo, kterým byl napsaný, stáhlo se mi hrdlo.

Drahá Bello,

ve chvíli, kdy ti píšu tento dopis, netuším, jak dlouho ještě bude trvat můj život. Můžu zemřít za rok, za měsíc, za týden, nebo klidně hned zítra. A protože osud je nevyzpytatelný a já tedy nevím, zda se dožiji Vánoc, nemůžu si dovolit nedat ti úplně poslední vánoční dárek. Dlouho jsem zvažoval, co bych ti mohl dát, abych ti udělal radost, když jsem dospěl k závěru, že by to mělo být něco, co ti bude připomínat naše společně strávené chvilky. Jen mě mrzí, že jich nebylo více. A tak ti tedy dávám toto album, do kterého jsem pečlivě střádal naše společné fotky už v době, kdy jsi byla malé dítě. Alespoň fotky ti mě připomenou, když ti po mně třeba bude teskno. Doufám, že se ti budou líbit, jsi na nich neuvěřitelně roztomilá. Pořád vzpomínám na den, kdy ti bylo pět let a my spolu byli poprvé rybařit. Byla jsi naštvaná, že nedokážeš chytit žádnou rybu, pak se ti to však záhadně povedlo a já tě pochválil. Pak jsem si všimnul, že z mého kyblíku jedna zmizela a zcela náhodou ji vystřídala ta, kterou jsi chytila ty. Až pak ses provinile přiznala, že jsi mi jednu rybu z kyblíku ukradla a napíchla ji na svůj háček, abys mi udělala radost, že jsi taky něco chytila. Když jsme pak byli několikrát znovu, konečně se ti podařilo taky něco chytit a já byl na tebe neuvěřitelně hrdý. Chci, abys věděla, že jsem tě vždycky miloval. Byla jsi moje skvělá hodná holčička a vždycky jí budeš. Nikdy na tebe nezapomenu a děkuji ti, co jsi pro mě kdy v mém životě udělala. Ani ty na mě nezapomeň, prohlížej si naše fotky a mysli na mě v dobrém. S láskou

Táta

Jakmile jsem dopis dočetla, zhroutila jsem se v slzách na pohovku. Najednou jsem brečela jako malá holka s tváří v dlaních. Tolik to bolelo, číst ten dopis a vědět, že jej psal v době, kdy už pomalu umíral. I to roztřesené písmo tomu nasvědčovalo. Z hrdla se mi draly bolestivé vzlyky a slzy byly k nezastavení. Něčí ruce mě pomalu zvedly z pohovky, a když jsem stáhla ruce z tváře, zjistila jsem, že mě Edward nese do pokoje, otvírá dveře a pokládá na postel.

„Dal mi dárek k Vánocům,“ zašeptala jsem v slzách.

Ten dopis mě naprosto dorazil. Pořád jsem nedokázala přestat brečet, jen jsem byla opřená o Edwardovo rameno a on mě jemně hladil po zádech.

„Měl tě moc rád,“ řekl tiše a pomalu mi zajel rukou do vlasů. „Určitě by chtěl, aby ti ten dopis zvedl náladu a ne tě rozplakal.“

Moc dobře jsem to věděla, jen jsem to nedokázala zastavit.

„Asi chceš být sama,“ zkonstatoval a já mu to nevyvrátila.

Ano, sice jsem ráda plakala na jeho rameni, ale teď jsem cítila potřebu soukromí. Zvedl se a v mžiku byl pryč. Opřela jsem se o zeď a otevřela album. Pohled mi padnul hned na první fotku. Táta byl o mnoho let mladší, než si jej pamatuji a vedle něj jsem stála já v džínových zahradnících, mohlo mi být tak pět let, vlasy dlouhé do pasu a vesele jsem se zubila na celé kolo. A už zase jsem brečela. Proč mi musel tak moc chybět? Ta bolest v mém srdci se nedala vydržet.

Dál jsem prohlížela celé album, na fotkách jsem byla čím dál starší, až jsem došla ke konci, kde byla naše poslední a nejaktuálnější fotka. Byli jsme na ní zachyceni chvíli po mém příjezdu. Odložila jsem album bokem, padla jsem hlavou na polštář a nechala slzy vsakovat do flanelového povlečení. Bylo mi najednou tak smutno… Tak moc bych si přála, abych mu mohla za ten dárek osobně poděkovat… Bohužel. Život je nelítostný.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 17. kapitola: