Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 16. kapitola

20.05.2010 (10:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1997×

„Ach, Bello, ještě že jsi v pořádku!“ vyjekla a padla mi úlevně kolem krku.

No jo, Alice a její vize. Nestane se nic, aniž by o tom nevěděla. Pustila mě a nechala Edwarda, aby ke mně přistoupil.

„Díky bohu,“ vydechl a objal mě. „Měli jsme neskutečný strach. Naštěstí Black přišel včas.“

Při vzpomínce, jak jsem byla blízko smrti, se mi rozklepaly kolena. Ano, Jacobovi jsem mohla být opravdu vděčná. Nebýt jej, byla bych už dávno mrtvá.

Po událostech, které se v posledním měsíci udály, jako Edwardova údajná nevěra, která se nakonec vysvětlila, můj pokus o sebevraždu a neustálé spory Emmetta a Rose, které nakonec uklidnil zásnubní prsten, nastaly dny plné klidu. Naši snoubenci se bez sebe pomalu nehnuli na krok, neustále po sobě házely zamilované pohledy a nešetřili vášnivými polibky ani sladkými slůvky. Já a Edward jsme byli také spokojeni, že je vše mezi námi v pořádku a že střet s upírkou dopadl dobře. Alice s Jasperem byli šťastni už z principu, že šťastní jsou všichni kolem a Esme s Carlislem byli rádi, že jsou šťastné jejich děti.

Naprostá idylka, ke které ještě přispěl fakt, že za týden jsou Vánoce. Cullenovi normálně Vánoce neslaví, tedy, dříve je slavili pravidelně, pak je to však přestalo bavit, protože už ani nevěděli, co si kupovat, navíc, kdyby měli každý rok po celou věčnost slavit Vánoce, asi by se z toho zbláznili. Tento rok však chtěli udělat výjimku a to prý kvůli mně. Byla jsem ráda, že oslavím svátky s tak úžasnými lidmi.

Venku se neustále chumelilo a na zemi byla pokrývka nejméně dvaceti centimetrů sněhu. Bylo neuvěřitelně úžasné jen tak sedět u okna a sledovat vločky, jak si vesele poletují už proto, že ve Phoenixu jsem nic takového neprožívala. Při nejlepším jsme už několikrát se všemi vyrazili ven na jedno z odlehlých míst, kde přes rok hrají Cullenovi baseball a pořádně zařádili ve sněhu. Oni však měli oproti mně docela velkou výhodu. Zatímco já už po chvíli byla promoklá a byla mi hrozná zima i vzhledem k tomu, že na tyto nízké teploty nejsem stavěná, oni by se klidně mohli válet ve sněhu nazí a nic by je netrápilo. A tak jsem se vždycky musela pořádně oblíkat, abych hned neodpadla.

Byly to neuvěřitelně krásné doby. Nikoho nic netrápilo. Jakoby se všechno zlé odklonilo jiným směrem a nás konečně nechalo na pokoji. Tedy, všechno zlé úplně ne. A to sice nakupování vánočních dárku. Když ještě ke všemu máte v rodině Alice, chodíte nakupovat víc, než byste normálně byli schopní snést.

A byl tady další problém. Komu mám co koupit? Cullenovi rozhodně nejsou chudá rodina, tím pádem se klidně může stát, že někdo otevře dárek ode mě se slovy „no to už sice mám, ale je to od tebe moc hezké, Bello.“ A toho jsem se děsila nejvíce. Vánoce jsou za týden a já nemám nic. Což se mělo změnit, když za mnou jeden den vesele přitančila Alice.

„Bello, co říkáš na nákupy v Port Angeles?“

Nahodila jsem zděšenou grimasu. Alice je, co se týče nákupů, naprostý psychopat a budu ráda, když se večer dostanu domů ve zdraví.

„Ale Alice, vždyť je ještě čas…“ namítla jsem.

To jsem ale neměla dělat.

„Čas!? Bello, Vánoce jsem za chvíli a máš snad už něco nakoupené!?“ vyjela na mě zostra.

„Ne,“ pípla jsem odevzdaně.

„Tak vidíš! Žádné odmlouvání, zeptám se i Rose, půjčím si tátovo auto a můžeme vyjet,“ řekla nadšeně a už byla pryč.

Otráveně jsem padla do křesla. Ona je vážně nebezpečná. Usoudila jsem, že bych si nejspíš měla obléct něco teplého a zamířila do pokoje. Hodila jsem na sebe hrubý svetr a hnědou zimní bundu a už šla zase dolů. Za chvíli se objevila i Rosalie ne s příliš nadšeným výrazem. Ne že by neměla ráda nákupy, ale nakupovat po boku psychopatické Alice není zrovna to pravé ořechové. Na sobě měla černý kabátek a tmavé úzké dříny měla zastrčené do vysokých kozaček na jehlovém podpatku.

„Tobě to zase sekne, lásko,“ ozval se Emmett svůdně, jakmile se objevil v obývacím pokoji a laškovně plácnul Rose po zadku.

Ta se naoko zaškaredila, pak jej však objala a vlepila mu pusu.

„Neboj Bello, tobě taky,“ dodal pak a laškovně na mě zamrkal, čímž si zasloužil můj úšklebek a Rosaliin zamračený pohled. „Dělám to proto, že ona tak krásně žárlí,“ zašeptal, jakoby to bylo směřováno jen mě, přitom však tak nahlas, aby to slyšela i ona.

Zavrtěla hlavou a jemně jej bouchla rukou do hrudi.

„Jdeme, holky!“ vyjekla Alice, až jsem nadskočila, vůbec jsem si jí totiž nevšimla přijít.

Rose cosi zakňourala a hodila zoufalý pohled na Emmetta, který se však jen škodolibě pochechtával.

„Užijte si to, holky!“ zvolal hraným pisklavým hlasem, za který schytal můj a Rosin pohoršený pohled.

Alice jej absolutně nevnímala, jen se těšila, až zase vymete všechny obchody.

„Doufám, že jsi dobře oblečená,“ podívala se na mě vážně.

Neochotně jsem pokývala hlavou a už jsme se s Rose šinuly za příliš energickou Alice. Nasedli jsme do Carlisleova auta, Alice řídila, Rose byla na místě spolujezdce a já vzadu a už jsme jely. Za nějakou dobu už Alice parkovala na velkém parkovišti naproti obchodního centra a my vystupovaly.

„Takže, jdeme!“ zavelela a už jsme mířily dovnitř.

Jako první jsme na povel Alice navštívili obchod s oblečením a zíraly, jak pobíhá od regálů do kabinek a zase zpět. Já se mezi tím procházela po obchodě a ohlížela oblečení, když jsem si všimla opravdu hezké kárované košile s tříčtvrtečními rukávy. Za ní bylo spousty dalších různých velikostí a barev – červené, modré a fialové. Modrá přitom byla dle mého názoru nejhezčí. Nikdy jsem nebyla na nákupy, ale když už jsem zahlédla slušný kousek, koupila jsem jej. Bůhví, kdy se zase dostanu do obchodu. A tak jsem sáhla po modré košili velikosti M a šla ji vyzkoušet do kabinky.

Nějakou dobu trvalo, než jsem ze sebe shodila zimní bundu, hrubý svetr a černé tričko a už jsem se navlékala do košile a zapínala knoflíky. Když jsem se pak prohlédla v zrcadle, musela jsem uznat, že je opravdu hezká. Navíc nebyla ani moc drahá, takže jsem ji hodila do košíku a zpátky se převlékla. Navíc bych si měla nejspíš koupit nějaké zimní boty, zatím jsem chodila v teniskách a ty mi často promokaly. A tak jsme hned z obchodu s oblečením, Alice s plno taškami v rukou, zamířily na mou žádost do obuvi.

„Jo, to je fakt, taky bych si ráda koupila nějaké slušivé botky,“ podotkla Alice nadšeně.

Procházela jsem mezi regály a hledala nějaké, které by se mi hodily. Žádné jehly ani sebemenší podpatky, to vůbec, spíš něco praktičtějšího, klidně ať vypadají jako gumáky, hlavně ať nepromokají.

„Proboha, Bello, ty máš ale vkus!“ ozvala se Alice zaskočeně, když jsem si prohlížela jedny z hnědé semiše s plochou podrážkou asi do poloviny holeně. „Zkus raději třeba tyhle!“

Podívala jsem se. Nastavovala ke mně ruku s hnědými koženými kozačkami na hrubém vysokém podpatku.

„Alice, děláš si ze mě srandu?“ zeptala jsem se trochu pochybovačně a ušklíbla se.

Pozvedla obočí a sama si začala boty prohlížet.

„Vždyť jsou hezké, já bych je brala… Vyzkouším si je,“ řekla, posadila se na stoličku a začala se vyzouvat ze svých černých kozaček.

„Ber ji s nadhledem,“ špitla Rose pobaveně.

Vrátila jsem se pohledem na boty, které jsem si vybrala a taky se rozhodla je vyzkoušet. Vyzula jsem si tenisky a začala je obouvat. Byly neuvěřitelně pohodlné, a protože v nich byl měkký bílý kožíšek, tak i teplé. Navíc velmi praktické i do vysokého sněhu. A hodily se k mé bundě – tedy ne, že bych snad byla nějaký módní znalec, ale kdybych měla třeba modrou zimní bundu a červené boty, nejspíš bych poznala, že se to k sobě nehodí. Došla jsem až k pokladně a podívala se na postarší ženu.

„Dobrý den, prosím vás, chtěla bych si koupit tyhle boty, mohla bych si je nechat na nohou a zaplatit vám?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Samozřejmě,“ usmála se a tak jsem jí podávala peníze.

Ještě mi dala tašku na mé tenisky a už jsem vycházela z obchodu v nových zimních botách s nohavicemi zastrčenými dovnitř. Hned za mnou vyšla nadšená Alice s novými kozačkami, které mi předtím nabízela, v tašce a za ní Rose tvářící se dosti otráveně.

„Tak kam jdeme dále? Třeba na šperky?“

„Alice, uvědomuješ si, že jsme přijeli nakupovat vánoční dárky?“ protáhla Rose a protočila oči v sloup.

Alice si jen odfrkla.

„Fajn. Tak jdeme na ty dárky,“ trhla rameny a už odcházela směrem k dalším obchodům.

Já však nešla. Po pár krocích se zastavila a s pozvednutým obočím se na mě podívala.

„Tak co je, Bello?“

„Víš, radši bych šla sama, abyste neviděly, co kupuji… myslím to tak, že by si to třeba Edward mohl ve vašich myšlenkách přečíst a to by docela zkazilo překvapení…“ namítla jsem.

Chvíli stály a jen na mě hleděly, pak si vyměnily pohledy a Rosalie nakonec trhla rameny.

„Máš pravdu.“

Alice tedy přikývla.

„Fajn, budou ti stačit dvě hodiny?“ zeptala se a já se zděsila.

„Proboha, tak dlouho snad ne,“ zavrtěla jsem prudce hlavou.

„Víš co, je půl čtvrté, tak se v pět sejdeme u auta, co ty na to? Pokud budeš, zcela čistě náhodou, potřebovat více času, stačí prozvonit,“ oznámila mi Alice.

„Fajn, a prosím tě, pokus se za každou cenu nevidět, co vám koupím,“ zažadonila jsem s mírným úšklebkem.

„No jo, no jo,“ mávla rukou.

To už jsem mířila jiným směrem, než ony. Bylo tam opravdu spousty obchodů, s oblečením, s obuví, klenotnictví, hodinářství… Trvalo dlouho, než jsem konečně uviděla něco, co mě zaujalo. Po hodině prolézání obchodního centra jsem už konečně měla několik dárků.

Emmettovi jsem v hodinářství koupila skvěle vyhlížející pánské hodinky s hrubým černým koženým páskem, o kterých jsem věděla, že mu budou zaručeně slušet. Jasperovi jsem koupila knihu o motorkách, protože jsem věděla, že se o ně zajímá, obsahovala spousty značek a druhů motorek, u všech byly vypsány vlastnosti, výhody, nevýhody, prostě vše, co od takové knihy očekáváte. Alice jsem koupila krásné zlaté náušnice s bílou perličkou, byla jsem si jistá, že se jí budou líbit. Trochu problémy my dělal dárek pro Rosalii, protože tu znám z Cullenových zatím nejmíň. Nakonec jsem však vybrala dárek i pro ni. Všimla jsem si, že se ráda zkrášluje líčidly – jako by to snad se svou krásou potřebovala – a tak jsem ji koupila sadu očních stínů, oční linky, rtěnku, lesk na rty a pudr a nechala to zabalit do dárkového balení.

Esme jsem koupila Kuchařku pro praktické ženy, protože vím, jak ráda vaří. Zatím však neměla k vaření příležitost, protože upíři samozřejmě nejí, já jí však tu příležitost zrovna dala a ona jí s radostí využívá. A tahle kuchařka jí přitom bude nápomocná. Carlisleovi jsem koupila velkou knihu Anatomie lidského těla, které jsem si u něj snad jako jediné nevšimla, když jsem občas navštívila jeho pracovnu. Mámě a Philovi jsem nakoupila dárkové balíčky s kosmetikou. Tak, to by bylo, až na jednu nejdůležitější osobu – na Edwarda. Absolutně jsem neměla ponětí, čím bych mu mohla udělat radost. Chtěla jsem, aby to bylo něco, co by mu dokázalo, jak moc pro mě znamená. Ale co?

Procházela jsem obchody a vůbec mě nic nenapadalo. Prohlížela jsem si zlatnictví plné nádherných náramků a náhrdelníků. Kam jsem se podívala, tam byly naprosto krásné kousky. Nejkrásnější byl stříbrný se srdíčkem, který se na mě krásně třpytil z výlohy. Fascinovaně jsem si jej prohlížela. Mínus však bylo, že na mě s mým stylem oblečení by se něco tak luxusního stejně nehodilo. Například na Rose by padl jako ulitý, já bych jej však nevynosila. A další a daleko významnější mínus byla jeho cena. Byl neuvěřitelně drahý.

Navíc, mám se přece dívat na dárek pro Edwarda. Po chvíli jsem si všimla úžasných kousků. Pánské náramky, jeden hezčí než druhý. Po nějaké době jsem se rozhodla pro jeden s velkými očky. Vypadal opravdu dobře. A tak jsem jej koupila, poté ještě koupila i rolku balicího papíru a stužku a s plnou taškou jsem odcházela z obchodního centra. To, že jsem za dnešní nákup utratila až hříšné peníze, mi příliš nevadilo. Sama za sebe bych nikdy tolik peněz neutratila, ale představa, že jsem nakoupila spousty hezkých věcí pro ty, které mám ráda, mě dělala spokojenou. Ještě lepší bude, když uvidím na jejich tvářích, že z nich mají radost.

Když jsem přicházela k autu, nikdo u něj ještě nebyl. Ach jo, Alice a její zapálení pro nákupy, samozřejmě. Čekala jsem dobrých deset minut, než konečně přišly, obě plné ruce tašek.

„Máš vše nakoupené?“ zeptala se ihned Alice.

„Jasně, všechno,“ pokývala jsem hlavou.

A tak jsme nasedly do auta a konečně vyjely domů. Byla jsem opravdu šťastná, když jsme zastavovaly před domem, vystoupila jsem, vešla dovnitř a zapadla do svého pokoje. Ještě toho dne jsem všechny dárky pečlivě zabalila, ovázala stuhou a pečlivě schovala do skříně.

Když do Vánoc zbývaly asi čtyři dny, my tři největší nadšenci, já, Alice a Emmett jsme se dali do zdobení velkého Vánočního stromku v předsíni. Ostatní posedávali na sedačce, povídali si, občas nám s něčím pomohli. Alice s Emmettem měli oproti mně velkou výhodu – šlo jim to poměrně rychleji. Sotva na stromek pověsili nějakou ozdobu, už se rychlostí světla chopili další a hned na to ji opět věšeli.

Trvalo nám tedy jen asi hodinu, než byl stromek hotový. Bylo to něco neuvěřitelného. Díky vysokému stropu v hale byl neuvěřitelně velký a tím byl hezčí. Když se zapnuly světýlka, řetězy se krásně třpytily. Něco úžasného.

A byl tady Štědrý večer. Všichni jsme se sešli dole, seděli jsme na pohovkách, koukali na strom a povídali si. Esme mi připravila výborné dýňové koláčky, které jsem už měla dávno snězené, jak byly dobré a právě jsem seděla se sklenicí šampaňského. Povídali jsme si a smáli se dlouho do noci, než jsem usoudila, že by bylo dobré jít spát. Jako první jsem také naskládala hromádku dárků pod stromek.

„Teda Bello, ty jsi opravdu štědřejší než Santa Klaus,“ poznamenal Emmett pobaveně. „A můžu si svůj dárek otevřít už teď?“ zeptal se s potutelným úsměvem.

„Na to zapomeň!“ řekla jsem se smíchem.

Když jsem poté před spaním stála u okna a sledovala chumelenici venku, cítila jsem se opravdu šťastná. Mám skvělou rodinu, mám Edwarda a jsou Vánoce, nejkrásnější čas v roce. A venku sněží. Je to neuvěřitelně nádherné sledovat ty třpytivé vločky, jak se snášejí k zemi. Pomalu jsem se položila do postele, zavřela oči a do pár minut jsem usnula.

„Bello, vstávej, Vánoce!“ vzbudil mě Alicin hlas.

Neochotně jsem otevřela oči a uviděla její rozzářený obličej. Když jsem vstávala, už byla pryč. Hodila jsem na sebe modrý teplý župan a vycházela z pokoje. Když jsem procházela chodbou ke schodům, sledovala jsem chumelenici za okny. Pořád bylo to pravé vánoční počasí. Ocitla jsem se na schodech, a jakmile jsem jich pár sešla, zůstala jsem stát s pusou otevřenou úžasem. Všichni Cullenovi se na mě usmívali a stáli vedle stromu, pod kterým se rýsovala velká hromada krásně zabalených vánočních dárků.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 16. kapitola: