Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 14. kapitola

01.05.2010 (14:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2086×

„Bello,“ zaslechla jsem Edwardův zlomený hlas.

„Mlč!“ otočila se k němu a nebezpečně na něj zavrčela, pak se podívala zpět na mě a tón jejího hlasu se naprosto změnil. „Měla by sis jít dát teplou sprchu a převléknout se do suchého oblečení. A já ti zatím uvařím čaj,“ kývla hlavou.

„Proboha, Alice, nech ji vydechnout, nebo z toho útesu nakonec vážně skočí,“ protočil Emmett očima.

I přes situaci, ve které jsem se nacházela, jsem se zasmála.

„Tak já jdu,“ hlesla jsem potom, otočila jsem se ke schodům, spěšně jsem je vyběhla a zavřela se u sebe v pokoji.

Vešla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. Dnes to byl opravdu náročný den. Pomalu jsem přistoupila k oknu a hleděla do lesa, jehož promáčel déšť. Musela jsem vypadat dosti podobně, jako ty promáčené stromy. Povzdechla jsem si a pomalu si začala rozepínat mikinu, když jsem zaslechla otevírání dveří. Moc dobře jsem věděla, kdo to je.

„Běž pryč, Edwarde,“ hlesla jsem tiše.

„Musím s tebou mluvit,“ řekl pevně.

„Teď ne. Klidně si s tebou promluvím, ale někdy jindy, teď na to vážně nemám náladu,“ odsekla jsem.

Nenechal se však odbít. Hned na to mě jeho studené ruce zezadu omotaly kolem pasu. Snažila jsem se dostat z jeho sevření, samozřejmě jsem neměla sebemenší šanci.

„Hned mě pusť, nebo zavolám Emmetta a ten tě hezky vykáže!“ zasyčela jsem vztekle.

Byla jsem si jistá, že kdybych jej zavolala a stěžovala si na obtěžování ze strany Edwarda, skutečně by jej z pokoje vyhodil. Možná trochu sebevědomé, ale já věděla, že se v tomhle můžu na Emmetta spolehnout.

„Dalo mi docela práci, aby mě za tebou vůbec Emmett s Alice pustili, tak nekřič a alespoň mě vyslechni!“ naléhal.

Mlčela jsem. Rozhodla jsem se jej ignorovat. Chytil mě za ramena a otočil čelem k sobě. Sledoval mě naléhavým pohledem.

„Poslouchej mě, všechno ti vysvětlím…“ začal, pak se nadechnul a spustil. „Ta holka, co jsi mě s ní viděla, se jmenuje Jeanne. To jsi určitě pochytila. Poznal jsem ji kdysi dávno, když jsme žili v Paříži. Už když jsem ji viděl poprvé, nelíbila se mi, přesně jsem věděl, že nebude žádný svatoušek. Ale na mého otce a matku zřejmě zapůsobila. Byla to dcera jejich dobrých přátel. Hrála si na hodnou holčičku, pravidelně nás s rodiči navštěvovala, rodiče si ji hned oblíbili. Jenže jí vůbec nešlo o to, aby ji měli rádi moji rodiče. Šlo ji o mě. Pořád se na mě tak zvláštně dívala, usmívala se, zdravila mě. Já na ni nikdy nijak nereagoval. Pak mi od ní dokonce přišel dopis. Psala mi, že už od začátku věděla, že jsme si souzeni a že mě miluje. Bylo to úplně směšné, nebral jsem to vážně. Jenže ona ano. Pořád chodila k nám domů, už i bez svých rodičů, jen aby mě viděla. Byla mnou jako posedlá, nebyl den, co by u nás nebyla a nečekala, až přijdu ze školy domů! Jednou na mě čekala v mém pokoji. Když jsem vešel, okamžitě se na mě vrhla a začala mluvit věci, jako že beze mě nemůže žít, že mě hrozně miluje a že už to nemůže vydržet. Políbila mě, já ji však odstrčil. Prostě jsem k ní nic necítil. To se jí hrozně dotklo. Urazila se a odešla. Věděl jsem ale, že to nebude jen tak. Sice už mě nenavštěvovala, ale pořád mi od ní chodily dopisy, vyhrožovala mi, že pokud jí nebudu opětovat její lásku, zabije se. Vysmál jsem se jí, vždyť upíři nemůžou spáchat sebevraždu,“ ušklíbnul se.

Tohle jsem nevěděla, dokud mi to neřekl. Nemůžou spáchat sebevraždu? Docela mě to udivilo. Edward pokračoval.

„Řekl jsem to našim. Okamžitě na ni změnili názor, když jsem jim vyprávěl o všem, co se stalo. Byl jsem rád, když jsme se museli odstěhovat, protože jsme nemohli žít dlouho na jednom místě. Já ale věděl, že tím to nekončí. Věděl jsem, že to jen tak nenechá, že se jednou ukáže. A nastalo to zrovna dneska.“

Edward:

Nasedal jsem do auta. Momentálně jsme s Bellou neměli společnou hodinu a upřímně jsem za to byl rád. Carlisle mi zavolal uprostřed hodiny s tím, že se ukázala Jeanne a hysterčí.

„Proč ji prostě nevyhodíte!?“ vztekal jsem se.

„Nedá si říct. Chce tě vidět, do té doby prý neodejde.“

A tak jsem se omluvil na vážné rodinné problémy, odešel z vyučování a teď jsem jel směrem domů. Zuřil jsem. Věděl jsem, že to jednou přijde. Hlavně jsem doufal, že to vyřídím dřív, než dorazí Bella. Emmetta i Alice jsem už kontaktoval, takže o tom věděli. Šlápl jsem a pedál. Chtěl jsem to vyřešit co nejdřív. Byl jsem vděčný, když jsem konečně zastavil u domu, vystoupil jsem a už jsem stál v domě. Esme s Carlislem stáli mlčky vedle sebe a házely zamračené pohledy na blondýnu sedící na židli u stolu s ladně přehozenou nožkou přes nohu. Jasper stál opodál s rukama zkříženýma na prsou. Ani jeden z nich nevypadal nadšeně z nečekané návštěvy. Jakmile mě Jeanne zaregistrovala, zářivě se usmála.

„Edwarde!“

Pomalu vstala, ladně ke mně docupitala a chystala se mě políbit na tvář, já však uhnul.

„Co tu chceš, Jeanne?“

„To musím něco chtít, abych za tebou přijela?“ zatvářila se dotčeně.

„Myslím, že jo,“ přitakal jsem podmračeně.

Rozhlédla se po Esme s Carlislem, sjela pohledem zamračeného Jaspera, který ji probodával nevlídným pohledem, a zastavila zrak na mě.

„Tady ne,“ podotkla.

„Tady ne? Jeanne, nejspíš si nepochopila, že nejsi vítána. Nemáš právo si vybírat,“ uzemnil jsem ji.

„Edwarde! Chci si jen popovídat!“ zamračila se.

Nikdo nic neříkal. Všichni se momentálně dívali na mě a čekali na mou reakci.

„Dobře. Půjdeme teď na chvíli do pokoje a ty pak v klidu opustíš tento dům,“ řekl jsem pevně.

„Věděla jsem, že se dohodneme,“ uculila se sladce.

To není dobrý nápad, Edwarde! Cítím, že něco chystá a Bella za chvíli přijede, zaslechl jsem Jasperovy myšlenky.

„Bude to rychle,“ ujistil jsem ho.

Otočil jsem se ke schodišti a pokynul Jeanne aby mě následovala. Došli jsme do pokoje. Zavřel jsem za ní dveře a pak se na ni otočil. Rozhlédla se kolem.

„Máš to tady moc hezké,“ pochválila mě úlisným tónem.

„Takže?“ zeptal jsem se netrpělivě.

Podívala se na mě a sladce se usmála.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala a přistoupila až ke mně. „Pořád vypadáš naprosto dokonale.“

„Můžeš přejít k věci?“ odbyl jsem ji.

Mírně se podmračila.

„Edwarde, my k sobě přece patříme…“ zamumlala a svůdně zamrkala řasami. „Je to jen pár let, co jsme se neviděli a mě to připadá jako naprostá věčnost. Jak to bez sebe celý náš nekonečný život vydržíme?“

Samozřejmě, proto je tady. O to jí šlo. Pořád si mlela to svoje.

„Pochop mě, nemůžu bez tebe vydržet,“ zašeptala a chytila do rukou límec od mé košile.

Prudce jsem jí strhnul ruce dolů.

„Teď mě dobře poslouchej. Nic pro mě neznamenáš, chápeš? Nikdy jsi pro mě nic neznamenala. Už to konečně pochop. Navíc, já miluji někoho jiného,“ řekl jsem pevně.

Má poslední věta ji očividně zaujala. Zúžila šarlatové oči jako kočka a pak se pomalu usmála.

„Myslíš tu holčičku?“ zasmála se posměšným hlasem. „Edwarde, ona je naprosté nic! Je to člověk! Kolikrát už ses musel v její přítomnosti ovládat, abys nezabořil zuby do jejího dokonalého hladkého krku? Abys jí neprokousnul… tepnu?“ řekla pomalu smyslným hlasem.

Naprázdno jsem polknul.

„Pochop už konečně, že ona pro naši rasu nic neznamená. Je to člověk, bezvýznamná spodina! Máš na lepší, než na lidskou holku, lidi jsou naše potrava! Upír a člověk nemůže tvořit pár, pár může tvořit jen upír a upír,“ zamrkala.

Zvedl se ve mně vztek.

„Nezabíjím lidi,“ zavrčel jsem skrz zaťaté lidi. „A nikdy víc už o Belle takhle nemluv! Miluju jí! A spíš bych řekl, že ona má na lepší, než na ubohého upíra!“

„Tak vidíš, dopřej chudince Isabelle pořádný lidský život! Edwarde, vím, že tě přitahuji…“ usmála se a odhalila bílé zuby.

Pomalu sjela rukou ke knoflíkům rudé košile a začala je rozepínat.

„Vím, že tohle s tebou něco dělá…“ řekla svůdně.

Poté natáhla ruce ke mně a začala rozepínat i mou košili. Prudce jsem ze sebe smetl její všudypřítomné ruce.

„Pusť mě a odejdi, Jeanne,“ zavrčel jsem temně.

„Přece by sis nestěžoval…“ zašeptala a omotala mi ruce kolem krku.

V tu chvíli se otevřely dveře. A stála v nich ona… Proboha ne, tohle se nemělo stát! Tohle neměla vidět! Ale viděla… Ten bolestný a zraněný výraz v jejich očích… Nikdy na něj nezapomenu.

„Co tady chceš, nikdo tě nenaučil klepat!?“ ozvala se najednou Jeanne. „A vypadni, nevidíš, že tady máme s Edem nějakou práci?“

Co to proboha řekla!? Jak se vůbec opovažuje takhle s ní mluvit!? Ještě ke všemu byla tak drzá, že přitiskla své rty na mou tvář. Byl jsem naprosto rozčílený.

„Kolikrát ti mám říkat, abys mě pustila, Jeanne!“

Okamžitě jsem ze sebe setřásl její ruce.

„Ale no tak, Ede, než tady vlezla ta holka, byl si povolnější,“ pronesla sladce.

Vztek, který se ve mně zvedl, byl neuvěřitelný. Nejraději bych jí zlomil vaz! Podíval jsem se na Bellu. Probodávala mě zrazeným pohledem. Tohle ne…

„Bello, prosím, vysvětlím ti to!“ řekl jsem zoufale.

Nepodívala se na mě. Sklopila pohled do země. Bylo mi jasné, že jí tohle ubližovalo.

„Nestojím o tvé vysvětlování.“

Už se chystala k odchodu, když jsem ji pevně chytil za ruku.

„Počkej, prosím!“

Zvedla hlavu a podívala se na mě rozzuřeným pohledem. V očích měla slzy, bolest a zradu. Naprosto mě to ničilo… Tak moc ji to ranilo…

„Pusť mě, Cullene.“

Tohle mě opravdu zabolelo. Vysmekla se mi. Prostě jsem ji pustil. Utekla z pokoje. Proboha, co jsem to udělal!? Proč jsem ji nechal vejít se mnou do pokoje!? Všechno se pokazilo!

Rozzuřeně jsem se podíval na Jeanne. Spokojeně se usmívala a ve tváři jí tkvěl výraz jakéhosi zadostiučinění.

„Hrozná semetrika… Aspoň ses jí zbavil,“ řekla škodolibě.

To byla poslední kapka. Měl jsem co dělat, abych se vůbec ovládal.

„Vypadni,“ zavrčel jsem pomalu.

„Co prosím?“ zeptala se nevěřícně.

„Nevidíš, že už si toho pokazila dost!? Okamžitě vypadni, nebo se neznám!“ zařval jsem na ní vytočeně.

Na tváři se jí objevil vzteklý výraz.

„Jsi obyčejný hajzl… Ještě jsem s tebou neskončila,“ pohrozila mi polohlasně.

Hbitě si pozapínala košili a vystřelila z pokoje ven. Chytil jsem se rukama za hlavu. Co teď budu dělat!? Bella si myslí, že jsem jí byl nevěrný! Pěstí jsem vztekle rozrazil skříň. Absolutně jsem neměl tušení, co teď. Měl bych jít za ní, ale vůbec nevím, kam šla! Několik minut jsem chodil bezradně po pokoji a zatím si zapínal rozepnutou košili.

Chce se zabít, dopluly ke mně Aliciny myšlenky.

Zarazil jsem se půli pohybu. Zabít? Zpanikařil jsem. Jen to ne, proboha, to ne! Vyletěl jsem z pokoje, bleskově seběhl schody a zastavil se až dole. Byli tam všichni, až na Bellu a Emmetta.

„Kde je!?“ vyletěl jsem hned na Alice. „Tak odpověz mi! Musím jít za ní!“

Alice mě okamžitě zarazila.

„Poslouchej mě!“ okřikla mě. „Jediné, co musíš, že zůstat tady sedět! Emmett už za ní šel!“

Cože?

„Emmett!? Proč šel za ní Emmett!? Jasně, ten zachránce všech!“

V tu chvíli už mě Alice držela nebezpečně pod krkem.

„Laskavě se uklidni! Víš moc dobře, co pro sebe navzájem znamenají, tak nebuď sakra tak sebestředný a modli se, aby jí zachránil život, který si mimochodem chce vzít kvůli tobě!“ zařvala mi do tváře.

Byla sice o hlavu menší, přesto budila respekt. Pustila mě, otočila se zády a začala nervózně pochodovat. Nikdo ani neceknul. Všichni byli příliš šokovaní událostmi, které se v poslední hodině udály. Zatracená Jeanne! Sednul jsem bezmocně na pohovku a dal hlavu do dlaní. Chce si vzít život… Kvůli mně…

Bella:

Upřeně jsem mu hleděla do očí. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

„Bello… přísahám ti, že to bylo takhle! K ničemu mezi námi nedošlo. Vždyť já ji nesnáším… Nikdy jsem nepomyslel na nikoho jiného, než na tebe… Prosím, Bello, věř mi!“ řekl naléhavě. „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo… Nedokážu si představit bez tebe žít… Ta představa, že ses chtěla zabít kvůli mně… Tohle bych neunesl…“ zašeptal.

Jeho slova byly tak věruhodná… Mluví pravdu? Já mu tak moc chtěla věřit… Pomalu jsem sklopila pohled a opřela si hlavu o jeho rameno. Šťastně mě objal, přitisknul mě k sobě, jako bych mu snad měla utéct. Nevím proč, ale do očí mi vhrkly slzy. Všechno mi najednou přišlo líto.

„Miluji tě,“ špitla jsem tiše.

Pomalu chytil mou tvář do dlaní. A podíval se mi do uslzených očí.

„Já tebe taky,“ přitakal a pak mě políbil.

Objala jsem jej a položila mu hlavu na rameno. Věřila jsem mu. Chtěla jsem mu věřit. Navíc jsem věděla, že mluví pravdu. Doufala jsem v to. Byla jsem nesmírně šťastná, že se to vyřešilo…

„Udělám cokoliv, abys mi uvěřila. Dokážu ti, že nelžu,“ zašeptal.

Mířila jsem po schodech dolů, když jsem zaslechla něčí rozčílený hlas. Patřil Rosalii. Zvědavě jsem se posadila na schody a mezerou mezi zábradlím se podívala dolů. Zatímco Rose očividně běsnila, Emmett se pohodově opíral o kuchyňskou linku a sledoval ji pobaveným pohledem.

„Jsi absolutně nemožný!“ obvinila jej a otočila se k němu zády.

„Lásko, copak tě žere?“ zeptal se klidným úlisným hlasem.

Otočila se k němu a probodla jej pohledem.

„To ta holka! Myslíš, že jsem si nevšimla, jak jste z ní všichni na větvi!? Pro Esme je jako dcera, pro Alice zase jako sestra a co je pro tebe, co!? Víš co, raději to ani nechci slyšet! Vím moc dobře, že spolu něco máte! Určitě jo! Když si s ní tehdy odešel od stolu a já vás pak našla v objetí! Nebo dneska, když si ji jako udatný rytíř běžel zachraňovat! A to jsem si myslela, že je s Edwardem!“

Byla naprosto vytočená. Rychle jsem zamrkala. Ona si vážně myslí, že mám něco s Emmettem!? Chvíli bylo napjaté ticho, kdy jej propalovala pohledem. Emmett najednou propukl v šílený hlasitý smích. Vyjeveně jsem se plácla do čela. To je ale blbec!

„Čemu se sakra směješ, ty zatracený idiote!?“ zařvala Rosalie jako smyslů zbavená.

Ještě chvíli se smál a Rose vypadala, že každou chvíli vzteky vyletí z kůže. Pomalu se uklidnil.

„Ty tak roztomile žárlíš! Proboha, já a Bella!? Tak to je největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel!“ zařehtal se.

„Tak jak mi tedy vysvětlíš, že zrovna ty jsi za ní běžel, když se chtěla údajně zabít!? Proč zrovna ty!?“ dožadovala se vysvětlení.

Emmett se pomalu uklidnil.

„No asi proto, že to s holkami prostě umím,“ řekl sebevědomým hlasem a hodil na Rose svůdný pohled.

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. On si vážně koledoval! Zpražila jej návistným pohledem.

„Proboha, miláčku, ty fakt žárlíš!“ udivil se pobaveně. „To je tak sexy,“ zavrčel a už ji držel v náručí.

„Pusť mě, ty arogantní blbečku!“ začala se vzpouzet. „Jestli mě nepustíš, tak toho budeš litovat!“

„Vážně? Tak to bychom se měli přesunout do ložnice, co říkáš?“ uculil se na ni a v očích se mu zajiskřilo.

„Mluvím vážně Emmette! Z toho se nevykroutíš, viděla jsem vás! Objímal si ji a říkal si, jak hrozně si šťastný!“

Pomalu ji pustil.

„Vážně chceš vědět, co jsem s ní probíral?“

„Jo, to teda chci!“ řekla rázně.

„Fajn,“ trhnul rameny a začal se přehrabovat v kapse.

Upřeně jej sledovala. Konečně vytáhnul malou černou krabičku. Rosin výraz se okamžitě změnil. Vyjeveně na něj zírala.

„Proboha, Emmette…“ vydechla tiše.

Pomalu si kleknul k jejím nohám a spokojeně se uculil.

„Rosalie Haleová, vezmeš si mě?“ zeptal se formálním tónem.

„Ach, Emmette! Ano! Ano, vezmu si tě!“ vyjekla nadšeně.

To už se narovnal a ona mu šťastně padla kolem krku.

„Proboha, odpusť mi to, vždyť já tě tak hrozně moc miluju, miluju tě!“ opakovala radostně.

„Já tebe taky, ty má malá satorie,“ zasmál se a vášnivě ji políbil.

Spokojeně jsem se usmála. Bylo krásné vidět je takhle šťastné. Objímali se, líbali se a neustále jeden druhého ujišťovali, jak moc se milují. Zaslechla jsem kroky a Edward se pomalu posadil vedle mě.

„Konečně, už mi ty její vražedné pohledy lezly na nervy,“ ušklíbnul se.

S úsměvem jsem se na něj podívala a opřela si hlavu o jeho hruď. Objal mě kolem ramen a políbil do vlasů. Vše bylo zase tak, jak má být.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 14. kapitola: