Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 12. kapitola

17.04.2010 (08:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1935×

Při tom doteku jsem sebou mírně cukla. Byla jsem opravdu vystrašená.

„Nemusíš se bát. Neublížím ti,“ zopakoval znovu.

Zavřela jsem oči.

„Zůstaneš se mnou? Aspoň než usnu…“ prosila jsem.

Jemně jsem jej zatáhla za ruku, za kterou jsem jej držela a donutila jej tak lehnout si vedle mě.

„Zůstanu,“ kývnul. „Klidně celou noc.“

Políbila jsem jej na rty, položila si hlavu na jeho rameno a zavřela jsem oči. Už jsem neměla obavy o to, jestli budu klidně spát.

O Edwardovi, který mě v noci navštěvoval, aby mě následně kousnul do krku, se mi zdálo téměř každou noc. Co to má znamenat? Absolutně jsem nechápala význam těch snů. Vždy to bylo tak, že jsem se ve snu vzbudila, otevíral dveře, přistoupil k mé posteli a dřív než se mi stihnul zakousnout do tepny, s křikem jsem se probrala. Edwardovi dělaly mé sny starosti a den co den se ujišťoval, že je neberu vážně, že si snad nemyslím, že by mi mohl ublížit. Samozřejmě, že jsem věděla, že by mi nikdy neublížil, ale proč se mi tedy zdají takové sny? A proč se mi zdají tak často? Jako by snad měly nějaký skrytý význam. Ale jaký?

Scházela jsem zrovna schody, když už všichni Cullenovi seděli u stolu. Carlisle četl noviny a diskutoval s Esme zajímavosti, které se v nich nacházely. Alice seděla Jasperovi na klíně a pevně se jej držela kolem krku. Edward zadumaně mlčel, Rosalie okázale předstírala, že mě nevidí a hleděla někam z okna a Emmett seděl, zíral před sebe a ve tváři měl zvláštní potutelný výraz. Na mém místě už byl talíř se zeleninovým toustem, ke kterému jsem se hned posadila.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny.

Všichni až na Rosalii mi odpověděli a dále se věnovali předchozím činnostem. Až na hlasy povídajících si Carlislea a Esme a polohlasného švitoření Alice směrem k Jasperovi byl u stolu klid. Zakousla jsem se do toastu a zvedla jsem oči od talíře. Rosalie otráveně poťukávala nehty do stolu, Edward nad něčím přemýšlel a Emmett… se uculoval? Očividně nevnímal, protože civěl někam za mě.

Jakmile si všimnul, že ho sleduju, podíval se na mě a poťouchle se uculil. Jeho výraz mě pobavil, tvářil se, jako by byl na opiu. Musela jsem se usmát. Co to s ním je? Zajímalo by mě, co má za lubem. Edward si našeho očního kontaktu a pošetilých úsměvů všimnul a momentálně nás sledoval podezřelým pohledem, jako by uvažoval nad tím, zda má žárlit. I Alice byla všímavá a momentálně si nás měřila přimhouřenýma očima. Zatímco Emmett mě stále hypnotizoval s pošetilým výrazem ve tváři, jako by nic nevnímal, já se podívala nejdřív na Edwarda, pak na Alice, na jejich podezíravé pohledy. Všichni tři na mě hleděli a já nevěděla na koho se dřív dívat. Absolutně jsem nechápala, co si mám myslet. Nahlas jsem se zasmála.

To už na mě směřovaly nechápavé pohledy všech přítomných.

„Všichni na mě koukáte, může mi někdo říct, co se děje?“ zeptala jsem se pobaveně.

Emmett nahodil nevinný výraz. Alice si s Edwardem vyměnili nechápavý pohled. Nikdo se očividně neměl k odpovědi. Ticho jako první prolomil Emmett.

„Bello?“ zvolal náhle.

Všechny oči najednou padly na něj. Podívala jsem se na něj s pozvednutým obočím.

„Ano?“ protáhla jsem.

„Můžu s tebou mluvit?“ uculil se.

Oči všech mě napjatě sledovali. Až na Carlislea a Esme, ti taktně dělali, že nevidí a neslyší a až přehnaně urputně pokračovali ve své debatě. Jestliže Edward předtím nevěděl, zda má žárlit, teď měl nejspíš jasno, protože střílel podmračenýma očima z Emmetta na mě a nazpátek a Alice podezíravě nakrčila čelo. Rosalie už se probrala taky, momentálně mě probodávala pálivým pohledem. Já na tom nebyla o moc lépe, taky jsem na Emmetta zírala naprosto zaskočeně. Co mi tak může chtít?

„No, klidně,“ trhla jsem rameny.

Emmett se spokojeně zazubil a vstal od stolu, já taky odložila svůj toast a nesměle se postavila. Neměla jsem ani ponětí, co mi může chtít, ano, samozřejmě, hodně krát se mi už s něčím svěřil, ještě nikdy mě ale u snídaně před všemi nevyzval, že chce se mnou mluvit. Musí to být dosti důležité, když to nemohlo počkat až potom. Ještě než Emmett vstoupil na první schod, zastavil se a otočil k ostatním.

„Edwarde, buď tak hodný a nečti mi myšlenky a vy ostatní nás prosím neposlouchejte svýma mega výkonnýma upíříma ušima, jo? Je to soukromá věc. Dík,“ ušklíbnul se a pak vystoupal schody.

Všichni si vyměnili významné pohledy. Naposledy jsem se nechápavě podívala ke stolu, od kterého na mě nyní všichni zírali, jako bych spadla z višně a pak jsem jej následovala. Proboha, co to jen může být?  Asi to bude dost důležité, když nechce, aby to někdo slyšel. Následovala jsem Emmetta do jeho pokoje a zavřela za sebou dveře. Pak jsem se na něj podívala, stál ke mně otočený zády a hleděl z okna. Nevypadal, že se chystá promluvit. Mírně jsem si odkašlala, čímž jsem jej probrala ze zamyšlení a otočil se na mě.

„Tak o čem jsi chtěl se mnou mluvit?“ zeptala jsem se s tázavým pohledem.

„Ehm, no…“ pozvedl obočí a nervózně se poškrábal v nakrátko ostříhaných tmavých vlasech.

„No, takže jde o to,“ odmlčel se a tlesknutím spojil ruce dlaněmi k sobě, jako by se chystal k modlitbě, „že se chystám… požádat Rosalii o ruku,“ hlesl nejistě.

Překvapeně jsem na něj vyvalila oči. Nejspíš jej můj výraz poněkud rozhodil, rychle zamrkal a upřeně mě sledoval.

„Tak co na to říkáš?“ zeptal se nejistě.

„Emmette, to je přece skvělé!“ vyjekla jsem nadšeně.

„Vážně?“ tvář se mu rozzářila jako dítěti, přiskočil ke mně, objal mě silnýma rukama, vyzvedl nad podlahu a radostně se mnou zatočil.

„Bello, jsem tak šťastný!“ zvolal, ale jakmile mě položil, myslím, že jej to poněkud přešlo.

Ve dveřích stála Rosalie a propalovala nás oba nepříčetným pohledem. Rychle jsem od Emmetta odskočila a zmateně na ni zírala.

„Už je mi to naprosto jasné!“ zasyčela, vycouvala ze dveří a třískla za sebou dveřmi.

Zůstali jsme stát a civět na dveře, za nimiž před chvílí zmizela.

„No,“ prolomil ticho Emmett, „je pravda, že je to tak trochu malá hysterická satorie, ale já ji mám rád, co rád, miluju ji! A kdybys ji viděla v posteli, to je teprve-“

„Emmette,“ přerušila jsem jej rychle, „ušetři mě toho, prosím tě,“ ušklíbla jsem se.

„No jo, jak myslíš,“ trhnul pobaveně rameny. „Ale když už jsme u toho, ty to možná nechceš slyšet, co já a Rose, ale mě by zase docela zajímalo, co ty a Edward, jsem celkem zvědavý,“ nahodil šibalský úsměv.

„Ehm,“ sklopila jsem pohled do země a cítila jsem, jak rudnu, „můžeme se raději vrátit k tomu vašemu zasnoubení?“

Emmett se pobaveně zachechtal. Zpražila jsem jej dotčeným pohledem a tak tedy pomalu zmlknul.

„No, nevím, jestli ji mám požádat o ruku teď, nebo počkat až po této maturitě,“ řekl nejistě.

Hned mi došel význam slova této maturitě, protože to samozřejmě nebude první maturita, kterou Emmett složí. Chudáci, celý život pořád jen opakovat střední a dělat maturitu…

„Já bych řekla, že teď. Kdybys měl pořád čekat, až budeš mít po maturitě, nikdy se nezasnoubíte. Navíc, to přece hned neznamená, že svatba musí být hned zítra. Vždyť se jen zasnoubíte, vzít se můžete klidně až po té maturitě,“ kývla jsem hlavou.

Poslouchal mě a zamyšleně hleděl do okna.

„Máš pravdu. Požádám ji už třeba dneska. Nebo zítra. Dík za radu, věděl jsem, za kým mám jít. Jsi jediná normální z tohohle baráku,“ ušklíbnul se. „Navíc, kdybych to řekl někomu jinému, dozvěděla by se to Rose ještě před tím, než bych se jí zeptal já,“ řekl ironicky.

Pak mi došla jedna věc.

„Ehm, no, nechci ti kazit radost, ale Rosalie je přece naštvaná… A před chvílí utekla se vztekem z tohoto pokoje,“ připomněla jsem mu.

„To nech na mě, nepochopila to, až bude vědět, o co jde, věř, že nebude naštvaná,“ zazubil se.

V tu chvíli se dveře rozrazily dokořán a v nich stála Alice se zářivým úsměvem.

„Bratříčku! Ty se budeš ženit!“ vypískla nadšeně a padla mu kolem krku.

Zůstal jen stát a zaraženě na mě zíral. Musel sklopit hlavu, aby na o hlavu menší Alice vůbec viděl.

„Jak ses to dozvěděla? Říkal jsem, abyste nás nešmírovali!“ osopil se na ni a odstrčil ji od sebe.

„Viděla jsem to!“ oznámila mu šťastně. „Viděla jsem, jak budeš klečer Rose u nohou s prstenem v ruce! Emmíku, to je naprosto bezvadné!“ radostně zatleskala a pak se otočila na mě.

„A Bello, máš tam ještě snídani, tak si ji pojď rychle sníst, musíme do školy,“ oznámila mi a už mizela na chodbě.

Emmett se tvářil naprosto nerudně, pak jen pokrčil rameny.

„Tak jdeme,“ řekl.

Oba jsme vyšli z pokoje a sešli do předsíně. Rosalie už tam nebyla. Nejspíš už jela naštvaná do školy. Snídaně jsem se už nedotkla a tak jsme mohli vyjet.

„Myslím, že vím, co znamenají ty sny,“ ozvala jsem se najednou, když jsem seděla s Edwardem v poslední lavici.

Tázavě se na mě podíval.

„Co… co když to znamená, že má ze mě být upír?“ navrhla jsem variantu, nad kterou jsem přemýšlela už několik dní.

Edward odvrátil pohled a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Nesmysl. Jsou to jen sny, Bello,“ pokrčil rameny.

„Ale přece musí mít nějaký význam! Zdají se mi skoro každou noc! A pořád je to to samé!“ namítla jsem zamračeně.

Podíval se mi přímo do očí.

„I kdyby to tak mělo být, nikdy bych to nedovolil,“ řekl pevně. „Nedovolím, aby si byla tím, čím jsem já.“

Sklopila jsem pohled do stolu. Učitele jsem vůbec neposlouchala. Hlavou se mi honilo spousty jiných myšlenek. Edward se na mě koutkem oka podíval.

„Co jste řešili ráno s Emmettem?“ zeptal se najednou.

Šlo vidět, že mu to celou dobu vrtalo hlavou. Usmála jsem se.

„Chce Rose požádat o ruku,“ řekla jsem.

Zatvářil se překvapeně.

„Nikomu to ale neříkej,“ vyhrkla jsem hned.

„Neměj obavy,“ ujistil mě.

Když skončila hodina, sešli jsme se v jídelně. Byli tam všichni, až na Rosalii. Nejspíš byla pořád naštvaná. Bůhví, co si musela myslet, když vstoupila do pokoje a viděla, jak se s Emmettem objímáme a on ještě říká „jsem tak šťastný“.

„Nechám to na zítřek,“ oznámil mi Emmett. „Nechám ji trucovat,“ ušklíbnul se.

Tma. Zase nemůžu spát. Hledím do stropu. Najednou se otevřou dveře, dovnitř vejde Edward a míří ke mně, jeho oči jdou chladné, temné a hladové. Sedá k mé posteli, tiskne mě do polštáře, nakloní se ke mně a už se chystá kousnout, z očí mi tryskají slzy, křičím…

„Edwarde, ne!“

A pak jsem se s výkřikem probudila. Už zase. Z očí mi stékaly slzy, hrudník se mi prudce zvedal a klesal ve zrychleném vystrašeném dechu. Posadila jsem se, stále plačky. Tyhle sny mě vyčerpávaly a vždy jsem se probudila vystrašená a v slzách. Dveře se otevřely. Rychle jsem k nim těkla pohledem. Stála v nich tmavá silueta, nešlo vidět do tváře. Ten někdo pomalu zavřel dveře a zamířil ke mně. Už jsem poznala, že je to Edward. Zírala jsem na něj vyděšenýma vyvalenýma očima. Posadil se na kraj mé postele, chytil mnou tvář do dlaní a jemně mi palcem otíral slzy. Sklopila jsem hlavu.

„Edwarde, ne…“ vydechla jsem tiše.

„Jsem u tebe,“ zašeptal a jemně mě začal líbat na tvář.

Stále jsem měla oči plné slz, pořád jsem před sebou viděla ten hrozný sen. Políbil mě, naléhavě vjel dlaní pod noční košili, kterou jsem měla na sobě, a pohladil mě po zádech. Volnou rukou pomalu stáhnul tenká ramínka z mých ramen. A pak už nebylo cesty zpět. Plně jsem se mu poddala. A věřím, že na tu krásnou noc nikdy nezapomenu…

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 12. kapitola: