Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 11. kapitola

18.03.2010 (16:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2296×

„V tuhle chvíli bych chtěla být upír,“ řekla jsem.

Zvláštně se na mě podíval.

„To proto, že… neměla bych srdce… nemělo by mě tedy co bolet…“ koktala jsem.

Zavrtěl hlavou.

„Nevíš, co mluvíš,“ řekl a chytil mě za ruku.

„Asi ne,“ uznala jsem. „Plácám samé nesmysly… jsem tak… naštvaná na život,“ sykla jsem a kousla se do rtu.

„Vy lidé nemáte lehký život,“ kývnul hlavou. „Ale my upíři už vůbec ne. A už neplakej,“ zašeptal, otřel mi tváře vlhké od slz a pomalu se ke mně naklonil.

Hladově jsem se natáhla k jeho rtům. Polibek od něj bylo to nejlepší, co jsem momentálně mohla dostat.

Seděla jsem s Edwardem u stolu se sklenicí šampaňského v ruce. Všichni pohřební hosté stáli v hloučkách a tiše si povídali. Podívala jsem se koutkem oka na Edwarda. Hleděl někam před sebe a nepřítomně točil sklenicí, již držel za stopku mezi dvěma prsty.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se.

Jako bych jej probrala z myšlenek, podíval se na mě.

„Nad ničím. Jen… tvá matka uvažuje nad tím, jestli s ní odjedeš do Jacksonvillu,“ řekl.

Zamrkala jsem a stočila pohled k mámě. Stála opřená o stůl a upíjela ze své sklenice. Vypadala, že nad něčím opravdu přemýšlí.

„Aha,“ hlesla jsem prostě.

„Pojedeš?“ zeptal se.

Sklopila jsem pohled do stolu a pomalu pokývala hlavou.

„Jestli pojedu… hodně věcí se tím vyřeší. Vypadnu z tohohle města, kde zemřel táta… Je to tady plné vzpomínek. A navíc… to počasí mě ubíjí… Nesnáším déšť,“ řekla jsem a podívala se na něj.

„Ale?“

Povzdechla jsem si.

„Ale nedokázala bych odtud odjet. Opustit své přátelé a hlavně…“ na chvíli jsem se odmlčela. „A hlavně opustit tebe.“

Podívali jsme se sobě navzájem do očí. Jako by se do těch jeho s mými slovy vlila nová energie a lesk. Trochu jsem se usmála a položila svou ruku na tu jeho.

„Chce s tebou mluvit,“ ozval se najednou.

Zvedla jsem pohled a zahlédla mámu blížící se ke mně. Podívala se nejprve na mě, pak na Edwarda a teprve potom promluvila.

„Bello, můžu s tebou mluvit?“

„Jistě,“ přikývla jsem.

Edward se zvedl.

„Jdu za Carlislem,“ řekl a odebral se pryč.

Máma se za ním chvíli dívala a pak se posadila na místo, kde ještě před chvílí seděl.

„Bello, tak… přemýšlela jsi nad tím, že se mnou a Phillem pojedeš domů?“ zeptala se na to, co jsem čekala.

Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit. Nejspíš by pro ni bylo jednodušší mít mě u sebe než někde daleko v malém deštivém městě v cizím domě a cizí rodině. A kdyby ještě věděla, co jsou Cullenovi doopravdy zač, nejspíš by nejdříve dostala infarkt a potom mě sebou domů odtáhla v okovech.

„Mami, já… Našla jsem si tu přátelé. Už jsem si zvykla na zdejší školu. A navíc…“ odmlčela jsem se.

„Našla sis chlapce, viď?“ dovtípila se.

Pousmála jsem se a jen přikývla. Tiše se uchechtla.

„Který to je? Ten svalnatý, se kterým jsem tě viděla na hřbitově? Nebo ten hnědovlasý, se kterým si tady seděla?“ zeptala se.

„Ten druhý,“ přitakala jsem. „Jmenuje se Edward.“

„Tak Edward… Ach holčičko… Tak rychle jsi mi vyrostla,“ řekla dojatým hlasem. „Moc ti to přeju, ale jsi si jistá, že tady chceš zůstat jen kvůli nějakého chlapce? Co když to za chvíli skončí a ty budeš litovat toho, že jsi se mnou nejela?“

Povzdechla jsem si. Tohle nejspíš bude složitější, než jsem čekala.

„Omlouvám se, jestli ruším,“ zaslechla jsem za sebou Carlisla.

Máma se otočila a prohlédla si jej.

„Dobrý den,“ řekla a vstala. „Jsem Renee, matka Isabelly,“ představila se a podala mu ruku, kterou přijal a potřásl si s ní.

„Jsem doktor Carlisle Cullen, býval jsem blízký přítel vašeho manžela. Bella teď u nás bydlí, a pokud bude chtít zůstat, nemáme s tím s manželkou žádný problém. Je to velice milá a skromná dívka a rádi se o ni postaráme. Charlie mi před svou smrtí dal peníze, které na Bellu spořil, za ty ji zaplatíme studium. Nemusíte mít žádnou starost,“ usmál se.

Byla jsem mu vděčná. Všimla jsem si, že Carlisle má úžasnou schopnost přesvědčovat lidi. Navíc s jeho gentlemanským vystupováním a příjemným vzhledem mámu určitě dokáže ujistit, že mi nebude nic chybět. Máma vypadala poněkud zmateně, jakoby se v ní odehrával souboj, zda mě přimět, abych s ní odjela, nebo mě tady nechat.

„No… Ale vy nejste Bellin zákonný zástupce. Co se bude dít, když bude mít nedej bože nějaké problémy?“ zeptala se.

„Víte, v případě, že tady Bella zůstane, jsem připraven přijmout ji do pěstounské péče. Takhle se staráme již o dvě děti a další tři máme v adopci. Věřte, že to pro nás opravdu není problém,“ ujistil ji.

Nevěřila jsem svým očím. Chce mě získat do pěstounské péče? Pocítila jsem ohromnou radost. Tím pádem budu moct stále být s Edwardem, Alice, Emmettem a ostatními. To by bylo to nejlepší, co by se mohlo stát. Tedy, pro Rosalii zřejmě ne.

„Bello, necháš nás prosím tady s doktorem Cullenem o samotě?“ podívala se na mě máma.

Kývla jsem, zvedla se a odešla za Edwardem.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se.

„Ale jo, myslím, že mě tady nechá,“ pokrčila jsem rameny.

„To doufám,“ řekl, pak se na mě podíval. „Nechci, abys mi odjela,“ dodal.

Pomalu jsem k němu přistoupila a opřela si hlavu o jeho hruď. Objal mě kolem ramen.

„Carlisle je v přemlouvání skvělý, určitě zaboduje i u mámy,“ usmála jsem se.

Netrvalo dlouho a máma se ke mně pomalým krokem blížila. Odstoupila jsem od Edwarda a tázavě se na ni podívala. Došla až k nám, povzdechla si a sklopila hlavu. Chvíli bylo ticho, jako by přemýšlela nad tím, co říct. Pak zvedla hlavu a hodila na mě trochu skleslý pohled.

„Dobře Bello, jestli chceš, můžeš tu zůstat,“ pokrčila rameny.

„Ach, mami, děkuju,“ řekla jsem šťastně a objala ji.

„Snad se ale někdy ukážeš,“ houkla, když jsem se od ní odtáhla.

„Neboj, určitě,“ kývla jsem spokojeně hlavou.

„Můžeš vzít i tady Edwarda,“ dodala a podívala se na něj. „Určitě už mě znáš, jsem Renee, Bellina matka,“ řekla a podala mu ruku.

„Těší mě,“ kývnul a potřásl si s ní rukou. „Edward.“

„Ou, není ti zima? Máš úplně ledové ruce,“ podivila se.

Pohotově ucuknul a sklopil hlavu.

„Mami, budeš mi chybět,“ řekla jsem rychle, abych odvedla hovor jinam.

„Ty mě taky, zlatíčko,“ přitakala lítostivě. „Měla by ses jít rozloučit s Phillem, za chvíli odlétáme domů.“

„Jo, jasně,“ kývla jsem a podívala se na Edwarda. „Omluv mě.“

Pečlivě jsem se rozloučila s mámou a Phillem a doprovodila je k autu, aby stihli letadlo. Poté se začali pomalu rozcházet všichni pohřební hosté do svých domovů.

Od pohřbu uběhl už měsíc, když jsem seděla v obýváku a sledovala televizní zprávy. Najednou se vedle mě octla Alice, až jsem sebou leknutím trhla.

„Vyděsila si mě,“ řekla jsem vyčítavě.

„Promiň, ale mám pro tebe hrozně skvělou zprávu!“ vychrlila a nenechala mě ani nic říct. „Dneska Carlislovi potvrdili žádost o tvé osvojení do pěstounské péče! Jsi už oficiálně moje sestra!“ vypískla nadšeně a padla mi kolem krku.

Ucítila jsem radost. Samozřejmě, nemohli mě přímo adoptovat, protože by si lidé ťukali na čelo, že chodím se svým nevlastním bratrem. Tudíž jsem jen byla v jejich pěstounské péči a nezískala jsem k nim žádný rodinný svazek, stejně jako Rosalie a Jasper.

„Alice, nejsem tvoje sestra, musela bych být adoptovaná,“ připomněla jsem jí.

„No jo, já vím, ale už k nám prostě oficiálně patříš! Takže tě beru jako svou sestru! Už si Cullenová! No, jistě že nejsi, že jsi pořád Swanová, ale i tak, no chápeš mě,“ mávla rukou a culila se jako sluníčko.

Pobaveně jsem se zasmála. Alice byla odjakživa číslo. Pomalu jsem se zvedla.

„Nic, Alice, asi si půjdu lehnout. Jsem nějaká unavená,“ trhla jsem rameny.

„Jo, pořád je to trochu nezvyk, že spíš,“ uculila se.

Pousmála jsem se.

„Tak dobrou,“ houkla jsem a vydala se ke schodišti.

„Dobrou,“ zaslechla jsem ještě a už jsem stoupala po schodech a následně lezla do svého pokoje.

Venku vládla naprostá tma, jen měsíc pouštěl do mého pokoje stříbřité světlo. Ani jsem nerozsvěcovala. Měla jsem ráda tmu. Avšak jen tehdy, věděla-li jsem, že mi nic nehrozí. Pomalu jsem si lehla na postel a koukala z okna na kousek měsíce, který šel vidět. Netrvalo dlouho a klesla mi víčka.

Probudil mě nějaký šramot. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se ke dveřím. Začaly se nepatrně otevírat. Sevřelo se mi srdce. Najednou v nich stál Edward a díval se na mě.

„Edwarde?“ zašeptala jsem.

Neodpovídal. Plouživým krokem se vydal až ke mně a posadil se na mou postel. Sledoval mě zvláštním pohledem. Najednou jsem dostala strach. Jeho oči byly temně černé a hladové.

„Edwarde!?“ řekla jsem už nahlas. „Co to-“

Pozdě. Najednou se na mě vrhnul a ostrými zuby se zakousnul přímo do mé krční tepny. Oči jsem otevřela hrůzou dokořán a hlasitě jsem zaječela.

„Edwarde, ne!“

Prudce jsem se chytila něčí ruky a pohotově jsem otevřela oči. Vedle mě seděl opravdový Edward a ustaraně se na mě díval.

„Jsem tady… Byl to jen sen,“ utěšoval mě a mnul mou ruku v té své.

Narovnala jsem se do sedu a dívala se na něj s obavami v očích. Ten sen… byl tak živý. Zahlédla jsem bolest v jeho očích, když viděl, že mám z něj strach.

„Bello… neublížím ti,“ zašeptal.

Sklopila jsem hlavu.

„Já vím…“

Pomalu jsem se položila zpět na polštář. Jistě že mi neublíží… Byl to jen sen.

„Přišel si ke mně do pokoje… a… napadl si mě,“ vykoktala jsem. „Bylo to tak živé,“ zasténala jsem.

Povzdechnul si.

„Nikdy bych to neudělal,“ zavrtěl hlavou a jemně mě pohladil po vlasech.

Při tom doteku jsem sebou mírně cukla. Byla jsem opravdu vystrašená.

„Nemusíš se bát. Neublížím ti,“ zopakoval znovu.

Zavřela jsem oči.

„Zůstaneš se mnou? Aspoň než usnu…“ prosila jsem.

Jemně jsem jej zatáhla za ruku, za kterou jsem jej držela a donutila jej tak lehnout si vedle mě.

„Zůstanu,“ kývnul. „Klidně celou noc.“

Políbila jsem jej na rty, položila si hlavu na jeho rameno a zavřela jsem oči. Už jsem neměla obavy o to, jestli budu klidně spát.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 11. kapitola: