Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 10. kapitola

06.03.2010 (10:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2634×

„Emmette,“ oslovila jsem ho ještě.

Otočil se a tázavě se na mě podíval.

„Mám tě ráda,“ řekla jsem tiše.

Usmál se.

„Já tebe taky,“ odvětil.

Odešel a zavřel za sebou dveře.

„Bello… Bello, vstávej,“ zaslechla jsem nad sebou příjemný hluboký hlas.

Spokojeně jsem se zavrtěla. Sním? Slyším jeho hlas…

„Bello,“ ozval se znovu.

Otevřela jsem oči a uviděla nad sebou Edwarda. Seděl na kraji mé postele a sledoval mě.

„Za hodinu a půl začíná pohřeb, měla by ses nachystat a najíst se,“ oznámil mi.

Chystal se postavit, když jsem jej chytila za ruku. Podíval se na mě, sklonil se a jemně mě políbil na rty. Pak vstal a vydal se ke dveřím.

„Pospěš si,“ popohnal mě ještě a zmizel na chodbě.

Pomalu jsem se zvedla a rozhlédla se kolem. Pohled mi padnul na budík na mém nočním stolku. Hlásaly devět hodin ráno. Nemotorně jsem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny. Po důkladném umytí a vyčištění zubů jsem na sebe hodila černé šaty půjčené od Alice, které jsem měla nachystané od včerejšího večera. K tomu jsem si nazula obyčejné černé lodičky. Na vysoké podpatky jsem nikdy nebyla, takže jsem byla Alice opravdu vděčná, když našla nějaké, na kterých si nerozlámu nohy. Vsadím se ale, že i když byl podpatek docela malý, i tak budu mít zezačátku problémy si zvyknout. Já totiž na podpatkách stála snad jen párkrát za život. Nejraději mám prostě pohodlné tenisky.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem, jako… jako kdybych šla na pohřeb. Takže toto oblečení splnilo svůj účel. S hustými lehce vlnitými vlasy jsem se příliš nezabývala, rozčesala jsem je a akorát trochu prohrábla tužidlem. Tak rychle, jak mi podpatky dovolily, jsem sestoupila schody do kuchyně. U jídelního stolu už byli shromážděni všichni Cullenovi v černém oblečení. Muži na sobě měli černé obleky s černou kravatou a ženy zase černé šaty. Esme je ještě jako správná dáma doplnila černým slušivým kloboukem.

Jakmile si všimli mého příchodu, zmlkli a všichni se podívali mým směrem. Bylo to vůbec poprvé od doby, kdy jsem se dozvěděla jejich tajemství, co jsem je viděla. Až na Edwarda a Emmetta, samozřejmě. Všichni se usmívali, až na Jaspera, který měl vždy v mé přítomnosti ve tváři nervózní výraz, Edwarda, který se tvářil neutrálně a Rosalii, která vypadala, že by se na mě nejraději vrhla a prokousla mi pulzující krční tepnu. Ani z jednoho, jakožto z upíra, jsem neměla strach, ale z Rosalie, vzhledem k tomu, jaký ke mně měla vztah, poměrně ano. Nikdy jsem ji nebrala vážně, prostě jsem ji brala za neškodnou zapšklou blondýnu, teď když však vím, že je také upír, jak můžu mít jistotu, že se náhodou neovládne a nenapadne mě?

Pokusila jsem se vytěsnit myšlenky z hlavy a pomalu se posadila na volné místo mezi Edwardem a Alice. Esme ke mně přisunula talíř se sýrovým sendvičem plným zeleniny.

„Děkuju,“ řekla jsem s mírným úsměvem a zakousla se do něj.

Byla jsem trochu nervózní, že jsem jako jediná jedla a ostatní mě jen pozorovali. Ani jeden z nich zatím nepromluvil.

„Už je tři čtvrtě na deset,“ ozval se jako první Emmett.

Samozřejmě. Ten nikdy nevydržel mlčet delší dobu. Musela jsem se pousmát.

„Neměj strach, už to budu mít snězené,“ ujistila jsem ho.

Za chvíli už jsem se zvedala od stolu s prázdným talířem v ruce. Esme mě zadržela.

„Počkej, odnesu to,“ řekla a vzala mi talíř z ruky.

Do dvou sekund stála na stejném místě už bez talíře.

„Můžeme jít,“ prohlásila a celá Cullenovic rodina se odebrala do garáží.

Carlisle, Esme, Alice a Jasper jeli v Carlislově černém autě, Emmett a Rosalie v Emmettově stříbrné audi a já s Edwardem v jeho stříbrném volvu. Zhruba za půl hodiny jsme dojeli k místnímu hřbitovu, kterému vévodil velký gotický kostel. Stálo tam už několik aut. Mezi nimi jsem poznala i Phillovo a na tváři mi naskočil úsměv. Všechny tři auta zaparkovali a postupně z nich všichni vystoupili. Rozhlížela jsem se kolem. A pak jsem mámu s Phillem zahlédla nedaleko nás. Phill se na mě podíval a poté kývnul na mámu, která se otočila a ihned se rozzářila.

„Bello!“ zvolala a zamířila radostně ke mně.

„Ahoj, mami,“ usmála jsem se a objala ji.

„Ach, broučku, je mi to tak líto… Něco tak krutého jsem opravdu nečekala,“ řekla lítostivě a pohladila mě po vlasech.

Sklopila jsem pohled do země a pokývala hlavou.

„Ahoj, Bello,“ objevil se vedle mámy Phill a taky mě objal.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu.

„Jak se ti daří? Že se ptám, co? Upřímnou soustrast,“ řekl a pevně mě chytil kolem ramen.

„Slyšela jsem, že se o tebe doteď starala nějaká rodina, nějaký doktor, Charlieho známý,“ začala. „Neměj strach, dneska už s námi pojedeš domů. Zase bude dobře,“ usmála se.

Podívala jsem se na ni. Tak nad tímhle jsem od včerejška, co jsem se dozvěděla o původu Cullenových, opravdu nepřemýšlela. Podívala jsem se na Edwarda. Vycítil můj pohled a otočil tvář směrem ke mně. Copak jej můžu po včerejšku opustit? Nechtěla jsem.

„Mami… Já bych tu ráda zůstala,“ řekla jsem pomalu a nesměle se na ni podívala.

Vypadala překvapeně.

„Co to povídáš? Vždyť tady nikoho neznáš a navíc žiješ v cizí rodině,“ připomněla mi překvapeně.

„Nejsou cizí, už jsem se s nimi stačila spřátelit. Jsou moc fajn,“ pokrčila jsem rameny.

„Děvčata, měli bychom jít, obřad za chvíli začíná,“ ozval se Phill.

„No jo, už jdeme,“ přikývla máma a podívala se na mě. „Promluvíme si o tom později.“

Cullenovi zatím došli až ke mně a společně jsme zamířili do středu hřbitova, kde se měl obřad konat. Dnes bylo hezky, zároveň však nesvítilo slunce, což bylo pro Cullenovy výhoda. Došli jsme na místo, kde stál už hlouček lidí. Uprostřed byla vykopaná jáma a vedle stála na podnose bílá, zlatě zdobená rakev. Rozloučit se se zesnulým byli tátovi kolegové z práce, všichni ve slavnostních policejních uniformách, bílých čepicích a rukavicích s puškami v rukou a jeho přátelé, mezi nimi i Jacob se svým otcem. Jakmile zaregistroval můj příchod, kývnul na mě a usmál se. Pak si všimnul zástupu Cullenových a zatvářil se nesouhlasně. Ani jeho otec, Billy se netvářil příliš nadšeně. Že by snad tušili, nebo dokonce věděli, co jsou zač?

Kousek od rakve se postavil kněz v dlouhém hábitu. Dav utichnul a všichni soustředili své pohledy na něj.

„Sešli jsme se zde, v tento smutný okamžik, abychom uctili památku našeho přítele, otce a ochránce zákona Charlieho Swana, který nás opustil po těžké nemoci a odešel na věčný odpočinek.“

Tiše jsem si povzdechla. Zatímco kněz vykládal svou pohřební řeč, já stála jako přimražená, hleděla jsem před sebe a v očích mě pálily slzy. Edward, do kterého jsem byla zavěšená, se na mě soucitně podíval. Já na to nijak nezareagovala. Prostě jsem nedokázala pohnout pohledem.

„…tímto bych chtěl poprosit dceru zesnulého, která mu byla nejbližším člověkem, která při něm stála do poslední chvíle jeho života a láskyplně se o něj starala, aby přestoupila a pronesla svému otci pár slov na rozloučenou,“ zaslechla jsem knězův hlas jakoby odněkud zdáli.

Opravdu mluví o mně? Opravdu očekává, že předstoupím a řeknu slova rozloučení? Neměla jsem ani ponětí, co řeknu. Pohledy všech přítomných se na mě podívaly. Zhluboka jsem se nadechla. Budu děkovat bohu, když tohle přežiju ve zdraví. Pustila jsem se Edwardova rámě a pomalu jsem přistoupila blíž k rakvi. Roztřesenou rukou jsem pohladila lakované dřevo.

„Můj táta… Byl to dobrý člověk,“ začala jsem.

Zvedla jsem pohled a podívala se nejprve na Jacoba, poté na Culleny a skončila jsem pohledem na Edwardovi. Všichni se tvářili soucitně. Podívala jsem se kdesi za ně, abych se jim nemusela dívat do tváří.

„Byl tím nejlepším otcem. A nejlepším přítelem pro každého. Rozdal by se pro své přátelé… A taky… Neznám nikoho statečnějšího, než byl on… Celou… celou dobu se snažil nedávat najevo tu neskutečnou bolest, kterou cítil,“ řekla jsem pomalu a podívala se na rakev. „Říkal, že mu nic není.“

Odmlčela jsem se. Kolena se mi neovladatelně třásly.

„Vždycky říkával… říkával, neboj Bello, všechno bude v pořádku… Tak proč sakra není ani zdaleka všechno v pořádku!?“

Z očí mi naplno vytryskly slzy. Cítila jsem, jak mě Carlisle chytá kolem ramen a pomalu vede zpátky na místo. Bez jeho pomoci bych tam nejspíš nedošla. Alice mi podávala papírový kapesníček. Vzala jsem jej od ní, nebyla jsem však schopna říct ani ‚děkuju‘. Roztřesenýma rukama jsem si otřela oči, ze kterých mi nekontrolovaně tekly slzy. Chytila jsem se Edwardova rámě, abych vůbec ustála na rozklepaných nohou. Kněz přitom pokračoval dál. Já ho však ani nevnímala.

Konečně jsem se poměrně uklidnila a přestala brečet, když zúčastnění policisté na povel několikrát vystřelili na tátovu počest, zatímco několik mužů pomalu spouštělo rakev do vykopané jámy. Přišla ke mě Esme a podávala mi velkou kytici osmi rudých růží ovázaných černou stuhou, kterou jsem koupila za peníze, co mi táta odkázal. Držela ještě velký drahý pohřební věnec s nápisem ‚Odpočívej v pokoji‘, který společně s Carlislem koupili za celou Cullenovic rodinu.

Lidé pomalu přistupovali k hrobu a házeli do něj květiny se slovy rozloučení. Došla jsem až k vykopané jámě a zahleděla jsem se na rakev na jejím dně. Povzdechla jsem si a upustila do ní kytici růží. Poté jsem se postavila bokem, abych počkala na zbytek Cullenových. Mezitím mě míjelo spousty lidí, kteří se zastavovali a přáli mi upřímnou soustrast.

„Co jsi řekla, bylo moc hezké,“ řekl mi jeden z tátových kolegů.

Postávala jsem bokem a hleděla na oblohu.

„Stupidní obřad. Jdeme sem uctít památku někoho, koho vůbec neznáme a musíme dělat, jak je nám líto jeho smrti jenom proto, že to byl otec holky, která se nám vetřela do baráku. Navíc je to člověk, tak nechápu, proč takové cavyky kvůli jeho smrti.“

Otočila jsem se. Zády ke mně stála Rosalie a naproti ní Emmett, který si všimnul mého pohledu. Její slova mě zasáhly přímo do srdce. Všimla si směru Emmettova zraku a otočila se. Jakmile mě uviděla, nahodila neuvěřitelně pohrdavý výraz.

„Co šmíruješ? Doma tě nenaučili, že je slušnost neposlouchat cizí rozhovory?“

„Klidně bych neposlouchala, ale tohle se nedalo přeslechnout,“ odsekla jsem se zlostným výrazem ve tváři. „Nikdo tě nenutil tady chodit, tátovi by rozhodně nevadilo, kdybys nepřišla. A měla by ses konečně uklidnit, nechápu, co máš pořád proti lidem. Taky jsi jednou byla člověkem a teď se tváříš pohrdavě, sotva nějakého uvidíš,“ řekla jsem rozezleně.

Zúžila oči jako kočka.

„Nikdy jsem nic proti lidem neměla, dokud se mi jeden z nich nenastěhoval do baráku!“ bránila se.

„Sama víš, za jakých podmínek to bylo! Vážně se omlouvám, že ti svou přítomností znepříjemňuji bytí, ale dům je Carlisleův a ten mi dovolil zůstat. A jinak, mého tátu si do pusy neber. Jak jsem řekla, nikdo tě sem chodit nenutil,“ zavrčela jsem.

„Samozřejmě, šla jsem sem úplně zbytečně. Naprostá ztráta času. Jediná zajímavost, co se tu stala, bylo to tvé obstojně zahrané divadlo.“

„Rose,“ sykl Emmett varovně.

Nevěřila jsem svým uším. Vážně řekla divadlo? Krev ve mně začala vřít tak, že by se snad opařil každý upír, který by mě chtěl vysát.

„Divadlo? Proboha, Rosalie, jak můžeš vůbec z pusy vypustit něco takového? Když ti zemře někdo blízký, někdo, na kom ti záleží, je to to nejhorší, co se může stát! Ale proč ti to tu vůbec říkám, zrovna tobě, naprosto chladné a bezcitné upírce,“ ušklíbla jsem se hořce.

„A dost!“ ozval se Emmett naštvaně. „To by stačilo, nemyslíte? Rose, zlato, nemyslíš, že tohle už fakt přeháníš?“

Rosalie se zatvářila mrzutě, ale uklidnila se. Šlo vidět, že Emmett na ni má opravdu vliv.

„Dobrá,“ řekla a probodla mě pohledem. „Půjdu do auta, předpokládám, že přijdeš,“ pokrčila rameny a důstojným krokem zamířila pryč.

Sklopila jsem hlavu a pomalu jí zavrtěla.

„Nic si z toho nedělej,“ ozval se Emmett. „Je prostě trochu… nedůtklivá,“ mírně se ušklíbnul.

Raději jsem se k tomu nevyjadřovala.

„Bello? Zlato, všechno v pořádku?“

Ohlédla jsem se. Máma, samozřejmě. Zvláštním pohledem si prohlédla Emmetta. Mírně se pousmál.

„Dobrý den,“ řekl.

„Dobrý den,“ usmála se a pak se podívala na mě. „Jsi v pořádku, zlato?“ prohlížela si mě starostlivě.

„Jo, v pohodě,“ kývla jsem.

Sledovala mě, pak se podívala na Emmetta a zvláštně se usmála.

„Fajn,“ hlesla. „Tak já vás tedy nebudu rušit,“ uculila se a zamířila k parkovišti.

Pozvedl obočí.

„Co to bylo?“ zeptal se překvapeně.

„Ale… Bůhví co si z toho zase vyvodila. Nejspíš si myslí, že jsi můj kluk,“ ušklíbla jsem se.

Pobaveně se zasmál.

„Aha.“

„Půjdeme?“ ukázala jsem směrem k parkovišti.

„Jo, jasně,“ kývnul.

Vydali jsme se směrem k autům. Ostatní Cullenovi už tam postávali a čekali na nás. Rosalie bude mít další důvod, proč mě nenávidět.

„Jak dlouho jste spolu?“ zeptala jsem se.

„No, už to bude rok,“ řekl.

Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Vážně? Myslela jsem, že to bude déle,“ podivila jsem se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Taky mi dalo dost práce ji vůbec sbalit. Pořád mě posílala do háje,“ ušklíbnul se.

„Jo, to zní celkem jako Rosalie,“ uchechtla jsem se.

Chvíli bylo ticho.

„Víš, Rose není zlá, je jen životem hrozně zklamaná. Nikdy nechtěla být upírem. Lituje toho dodnes,“ řekl a hypnotizoval svou vyvolenou stojící opodál u auta. „To je taky důvod, proč je tak zaujatá vůči lidem. Musíš ji prostě brát s rezervou.“

Chápavě jsem kývla hlavou. Alespoň vím, co má za problém. Došla jsem až k Edwardovu volvu. Emmett mezitím dorazil k Rose, která vypadala uraženě, něco spolu chvíli probírali, pak si dali usmiřovací pusu a nasedli do auta. Posadila jsem se s Edwardem do stříbrného volva a mohlo se jet. Všichni pohřební hosté teď jeli do restaurace za městem, kde měl proběhnout přípitek na počest zesnulého a podobné nemyslné tradice. Nejraději bych byla doma nebo někde venku třeba po boku Edwarda.

„Rosalie měla problém?“ zeptal se Edward najednou.

„Ne… vlastně jo, trochu jsme se chytly,“ trhla jsem rameny.

„Aha, proto tě v duchu proklínala,“ kývnul hlavou.

Hodila jsem na něj zvláštní pohled. Nedokázala jsem si zvyknout na to, že umí číst myšlenky. Ještě že ty moje přečíst nedokáže.

Dorazili jsme na místo. Každý dostal sklenici šampaňského a Harry Clearwater pronesl řeč. Už zase mi bylo nanic. Při přípitku jsem si trochu usrkla ze sklenice a položila ji na stůl. Musela jsem na vzduch. Vyšla jsem z restaurace a opřela se o sloupek před jejím vchodem. Kdyby tady byl táta, přišli by mu všechny tyhle přípitky a formality směšné. Nejraději by měl klidný pohřeb v okruhu nejbližších lidí a přátel a potom prostě každý domů. Kdyby tady byl, nestála bych tady v černých šatech a nepohodlných podpatcích… Do očí mi vhrkly slzy. Položila jsem si ruku před oči a sklopila hlavu.

„Pořád je tu s tebou, Bello,“ zaslechla jsem vedle sebe a leknutím stáhla ruku z tváře.

Edward se mi díval do zarudlých uslzených očí.

„Není… kdyby byl, stál by tu vedle mě…“ vzlykla jsem nešťastně.

Položil mi ruku kolem ramen a druhou mi otřel oči.

„V tuhle chvíli bych chtěla být upír,“ řekla jsem.

Zvláštně se na mě podíval.

„To proto, že… neměla bych srdce… nemělo by mě tedy co bolet…“ koktala jsem.

Zavrtěl hlavou.

„Nevíš, co mluvíš,“ řekl a chytil mě za ruku.

„Asi ne,“ uznala jsem. „Plácám samé nesmysly… jsem tak… naštvaná na život,“ sykla jsem a kousla se do rtu.

„Vy lidé nemáte lehký život,“ kývnul hlavou. „Ale my upíři už vůbec ne. A už neplakej,“ zašeptal, otřel mi tváře vlhké od slz a pomalu se ke mně naklonil.

Hladově jsem se natáhla k jeho rtům. Polibek od něj bylo to nejlepší, co jsem momentálně mohla dostat.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 10. kapitola: