Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 17. kapitola

08.08.2013 (21:45) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1110×

Nevím, jak se to stalo, ale den se přehoupl v týden a ten ve dva měsíce. Prostě a jednoduše uběhly už dva měsíce a já toho měl plnou hlavu. Chvílemi jsem si připadal, že jsem těhotný já... A ne Bella. Což by byl velký problém. Už tak jich bylo dost. Nejdřív jsem musel vyřešit problém s Henrym. Při téhle vzpomínce jsem si sáhl na nos. To se nic neobejde bez rvaček?

*** 

„Esmé, rád tě vidím. Ach, Edwarde, konečně spolu strávíme víc jak pět minut, že?“ usmál se na nás Henry, když jsme si společně sedli ke stolu v jedné průměrné restauraci.

Byl jsem strašně nervózní z tohoto setkání. Nebál jsem se, to ne. Jen mi přišlo zvláštní, že si po sedmnácti letech sednu do nějaké restaurace s chlápkem, který vypadá jako bezdomovec, a začnu se s ním bavit. A co hůř, představa, že bych mu jedinkrát v životě řekl tati, byla vážně hrozná. Nechutná. To bych raději snědl potkana, políbil Emmettovi nohy a nabídl mu svou krev. Krevní banka, jméno mé... I tohle byla vážně děsivá představa, ale bylo to stokrát lepší, než té kudrnaté zrůdě říct – tati. Brr. Musel jsem se oklepat.

„Ahoj, Henry,“ zamumlala si pod nos Esmé. Já se ani neobtěžoval.

„Když jsi mi zavolala, drahoušku, že se se mnou chcete sejít, byl jsem mírně v šoku. Asi víc než mírně. Očekával jsem, že tady hocha zamkneš na půdě a budeš ho přede mnou schovávat zuby nehty. Už jsem si taky plánoval, že ho odchytím před školou a přinutím ho, aby si se mnou promluvil. Ale vy jste za mnou přilezli sami,“ zasmál se Henry a já cítil, jak mu z pusy táhne po cigaretách.

„My dva jsme za tebou nepřilezli. Edward si s tebou jen chtěl promluvit. Dohodnout se, že nás už nikdy nebudeš otravovat ani kontaktovat,“ upozornila ho Esmé.

„Správně. Syn si chce promluvit s otcem a otec se synem. Ovšem... k tomu není matka zapotřebí. Takže, jestli tě můžu požádat, Esmé, nechala bys nás dva o samotě?“

„Má jméno, jestli sis ještě nestačil povšimnout. A ani náhodou. Jsem Edwardova matka a jemu není ani osmnáct, ani dvacet jedna, takže jsem za něj pořád zodpovědná. A jako každá správná matka ho nenechám s ožralcem, který - když nepije - neustále kouří a je to z něj cítit. A navíc hádám, že si brzo zapálíš nebo se napiješ. Copak jsem ti neříkala, že cigarety ani alkohol sem tahat nebudeš?“

„Nic tu s sebou nemám. Nechápu, proč mě neustále obviňuješ a odsuzuješ,“ bránil se Henry. Haló! Já jsem pořád tady.

„Proč asi? No, nevím... Počkat, nejsi to náhodou ty, kdo mě znásilnil a pak nechal být? Já myslím, že ano...“ zamračila se na něj. Kéž by uměla vraždit pohledem. Svět by byl hned lepší. „A navíc nejsem tak hloupá, abych si nevšimla. Jednu stranu hrudníku máš divně tvarovanou a větší než tu druhou. Předpokládám, že v náprsní kapse schováváš placatku. Pak taky máš levou ruku neustále zastrčenou v kapce té nechutné bundy, nebo co to je. A proč? V ruce držíš cigarety a zapalovač, máš prostě strach, že to někde vytrousíš,“ vmetla mu do obličeje máma. Bylo sice super, že ho takhle shodila, ale řekla toho až moc. Žádný člověk by si takových detailů nevšiml, pokud by nehledal.

„To se nepočítá. Nosím to pořád. Je to součást téhle bundy. Kdybych tu měl třeba dvě krabičky cigaret a jednu láhev piva, tak nic neřeknu, ale takhle... A neodbíhej od tématu. Ptám se tě ještě jednou. Necháš nás o samotě?“ Esmé se nepříjemně ošila a pohled stočila ke mně. Konečně si mě tu někdo všiml!

„Jen běž, mami. Co by se mi mohlo stát?“ usmál jsem se na ni. Povzdychla si, ale zvedla se a odešla.

„Konečně sami. To byl ale opruz. To tě nesere, že ji máš furt za prdelí jako nějaký dvouletý děcko?“ zeptal se Henry a zapálil si. Jak ho ale rychle přešla zdvořilost, co?

„Čekal jsem, až se začneš chovat jako buran, co mluví sprostě a myslí si, jakej je borec. Konečně jsem se dočkal. A ne, neštve mě to, protože vím, že se mě snaží chránit. Bojí se o mě. A proč, Henry? Tomu se říká mateřská láska,“ poučil jsem ho.

„Já nejsem žádnej buran, chlapečku. A vím, co je to mateřská láska. Kravina. A víš co? Mně je úplně u prdele, jestli tě má ráda. Já jsem akorát rád, že jsme se konečně potkali. Ostatní je mi fuk,“ zabručel a vydechl mi do obličeje baldachýn kouře. Navenek to se mnou ani nehnulo, ale vevnitř jsem zuřil.

„Jak myslíš...“

„Hele, netvař se jako svatoušek, chlapče.“

„Mám jméno.“

„Fajn, jak chceš. Ale jak už jsem ti právě řekl, netvař se jako svatoušek. Já jsem tě vážně nějakou chvíli u školy sledoval. A myslíš si, že jsem si nevšiml, jak se lepíš na tu hnědoočku a ocucáváš se s ní? Přede všema? Ty vole, mě by za tohle můj táta tak ztřískal, že bych týden s pusou ani nehnul,“ zasmál se a znovu vydechl kouř z cigarety. Jeho táta – můj děda – musel být vážně stará škola. A já se navíc s Bellou nijak zvlášť necicmal. A jestli si to myslí, tak to neviděl ostatní.

„A jak jsem tě tam tak viděl, říkal jsem si, že máš fakt kliku. Ta holka nebyla žádná zmalovaná buchta. Vypadala i celkem inteligentně... Jenže pak tam přišel ten indiánskej týpek a začal vykřikovat, že je ta holka těhotná. A ona to byla čistá pravda. To, že budeš chodit s nějakou děvkou, jsem fakt nečekal, Ede. Podle toho, jak se oblíkáš, bych tě na něco takovýho netipl.“

To byla nejposlednější z posledních kapek. V podstatě jsem na něj zavrčel a skočil na něj. Začali jsme se prát. Byl o něco silnější, a tak mi jednou ránou pěstí zlomil nos. Bez pořádný rány do oka by to taky rvačka nebyla...

***

A co se dělo pak? Henry mě pěkne zmaloval, i když já jsem si taky nevedl nejhůř. Pár ran dostal, ale kdo mohl vědět, že se za mlada zabýval boxem? No... já rozhodně ne. Ale zpět k věci. Prostě jsem po té bitce vypadal, jako kdybych se pral se žralokem. Taky jsem na okamžik ztratil vědomí. Co se dělo mezitím – o tom nemám páru. Jediné, co vím, je to, že mi pomohl nějaký urostlý chlápek. Alice mi říkala, že mě v podstatě zachránil před odvezením na plastiku. A ten hajzl Henry? Za to, že si vzal Bellino jméno do pusy a zmlátil mě, ho Carlisle žaloval. U soudu jsem samozřejmě nesměl chybět, a když porota viděla můj – tehdy ještě nezahojený – obličej, dala mu trest za ublížení na zdraví nezletilé osobě. Nemám páru, jak dlouho bude sedět, ale sedět bude.

A když už jsem se předtím zmínil o tom, že škola ví o Bellině těhotenství... To taky nebylo nic pěkného.

***

„Jak ses celý den měla?“ zeptal jsem se Belly, když jsem ji u auta drtil v objetí. Skoro celý den jsme na sebe nenarazili. Škoda...

„Ále... docela dobře,“ odpověděla.

Pustil jsem ji a jen tak jsme si tam povídali, dokud nepřiběhla Angela a zběsile Bellu také neobjala. Zíral jsem na to jako na Santa Clause. Angela měla z něčeho radost, ale ta ji přešla hned po tom, co si k sobě přitáhla Bellu a s ní i dítě, které v ní rostlo. Angela byla velmi inteligentní dívka, takže si dala pět a pět dohromady. Už dřív se jí vyptávala, proč nosí takové volné věci, pořád se cpe a na tělocviku necvičí. Párkrát jsem jí viděl na očích, že asi moc dobře ví, co se s Bellou děje, ale stejně to pro ni byl teď šok.

„Bello, já... no... Už nějakou dobu jsem tušila, že bys mohla být těhotná. Ale řekla jsem si, že ty ne. Ty rozhodně ne, i když všechno dokonale sedělo. No, ale... teď... stejně... Páni!“ vydechla Angela - ještě pořád vyvedená z míry.

„Jo, Angelo, jsem těhotná. Prostě jsem to nechtěla říkat, dokud to nebude znát,“ zabrblala Bella a mávla okolo svého břicha rukou. Musel jsem se zasmát. Angela se ušklíbla a přátelsky mě bouchla pěstí do břicha. Zasmál jsem se.

Jenže co se nestalo... Okolo šel Jacob s jeho pitomou partičkou. Jared slyšel, co jsme si zrovna říkali. Hned to pošeptal Jacobovi. Ten se zasmál. Samozřejmě i ostatní chtěli vědět, co se děje, a tak to Jared před ostatními v pohodě nahlas vykecal.

***

„Ahoj, jak se máš?“ usmála se Bella, vlítla mi do pokoje, a tak mě vyrušila ze vzpomínání. Dnes byl Silvestr.

„Dobře, co ty?“ oplatil jsem jí úsměv a objal ji.

„Docela dobře... Pamatuješ si, že zítra jdu na ultrazvuk, viď?“ změnila téma.

„Jasně.“

„A jak jsme se bavili o tom, že si pohlaví necháme říct v osmém měsíci?“

„Jasně.“

„Tak já bych ho chtěla znát už teď. No tak, Edwarde. Stejně je to jedno. Máme věci po tobě i po mně a ty víš, čeho je Alice schopná! A na Štědrý den nás chtěli přesvědčit i ostatní, takže...“ mumlala.

„No, fajn... Takže chceš, abych tam šel s tebou?“ vydechl jsem.

„A co sis jako myslel? Že si tam půjdu sama jako na všechny ostatní?!“ rozčílila se. A to byl první bod, který jsem na Bellině jiném stavu nesnášel. Změna nálad.

„Ne, to vůbec. Jen se chci ujistit, že mě tam chceš,“ snažil jsem se to urovnat. Po pravdě – nikam jsem nechtěl. Nebyla to zrovná lákavá představa.

„To víš, že chci,“ zasmála se a políbila mě. Vztek byl ten tam.

Esmé nás zavolala, abychom šli do garáže. Rozhodli jsme se, že uděláme ohňostroj. Ale museli jsme u Swanů, u nás by to bylo v lese nebezpečné. A nebylo by zrovna hezké, kdyby les hořel, když by v něm byla těhotná holka, šest vysoce hořlavých upírů a tři normální lidé. Vážně úžasné.

S Bellou jsme nastoupili do mého Volva a následovali ostatní. Charlie s Carlislem byli už u Swanových, protože to tam připravovali.

„Neboj se, zůstanu s tebou,“ usmál jsem se na Bellu.

„Kde?“ zeptala se vyjeveně.

„No, přece doma. Nemůžeš být v tom randálu venku. I vevnitř to bude dost hlasitý.“

„A proč by mě měl zajímat nějakej randál?“

„Protože to není zdravé, když jsi... no... těhotná.“

„Je to jednou za rok, Edwarde. Ohňostroj jsem viděla naposledy, když mi bylo šest, a taky jsem musela být zavřená doma! Dítěti to neublíží,“ mumlala si pod nos.

„Jak myslíš, ale až ti bude špatně nebo tak něco, nestěžuj si,“ ušklíbl jsem se a zaparkoval.

„Konečně,“ zamumlal Emmett.

„Já ti dám – konečně. To tvoje auto je takový pomalý, že jsme i my museli zpomalit.“ Emmett se ušklíbl a cvrnkl mě do nosu.

„Tak, Bello, půjdeme spolu domů,“ usmála se na ni Renée a chtěla ji odvést do domu.

„Ani nápad. Už jsem to říkala i tady Edwardovi,“ nesouhlasila a chytla mě za paži.

„Koukám, že tě asi domů nedostanu, co? Dobře, ale jestli ti bude špatně nebo tě začne něco bolet, půjdeš domů, jasný?“ Bella přikývla.

Pak už to bylo naprosto úžasné. Jasper zapaloval jednu rachejtli za druhou a ty vyletěly do vzduchu, kde pak vybouchly. Bylo to něco neuvěřitelného. Sem tam jsem musel párkrát zamrkat, protože jsem na to nebyl zvyklý. Nejdřív se obloha barevně rozsvicovala pouze od našich petard, ale pak se přidala i značná část města, takže černá obloha barevně zářila. Bylo to úžasné. Bella stála přede mnou a hlasitě se smála. Já se jí smál do ucha a ruce jsem měl položené na jejím bříšku. A pak jsem zničehonic ucítil něco divného na ruce. Jako kdyby mě něco šťouchlo do dlaně.

Nebo spíš - někdo. 

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 17. kapitola: