Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá 5. kapitola

17.12.2010 (17:15) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3933×

5. kapitola

Válela jsem se na gauči v obýváku a drbala Kerba za ušima. Včerejší návštěva tu zůstala, ale ještě všichni spali. Trochu jsem se za všechny styděla, protože se hrozně zřídili.

Já Esmé říkala, že jim nemá tolik nalévat. Byli tolik opilí, že na sebe vykecali snad všechno, co mohli.

Sudičky smrti vyprávěly o tom, jak občas střihnou dřív, než mají. Sice se snažily před Cullenovými tvářit provinile, ale my s mamkou jsme jim to nespapaly. Velmi dobře jsme věděly, že úplně prvně se to snažily napravit tím, že niť zauzlovaly zpět dohromady, ale pak zjistily, že to nefungovalo, tak nad tím mávly rukou. Strejda osud sice pěkně nadával, ale bylo mu to k ničemu.

Aby trochu naši reputaci poupravily, tak nechaly mluvit mamku, která toho taky vykecala až moc, a já doufala, že se Esmé na mě nebude moc hněvat. Ono vědět, že má matka miluje Carlislea, není nic příjemného. Jen mě uklidňuje to, že ho vlastně zbožňuje spousta dívek a je jedno, zda to jsou sestřičky nebo žačky, které někdy vyučoval. Esmé to vždy nějak překousla.

Viděla jsem na Rose, že ten bordel na onom světě ji skoro děsí, a když jsem šla spát, tak se mě nenápadně zeptala:

„Ono to tam vypadá trochu jak na úřadě, co? Prostě taky je tam bordel.“ Jejím slovům jsem se srdečně zasmála a na souhlas jí přikývla.

„Uvědom si, Rose, že my si nevybrali naše postavení. Byli jsme k tomu stvořeni. Nemůžeme umřít a věčnost je pro nás opravdu nekonečná. Na rozdíl od vás. Když budete hodně chtít, tak umřít můžete,“ vysvětlovala jsem jí.

„Ale vy můžete mít děti,“ odporovala mi. Pohlédla jsem na ni a povzdechla si.

„Myslíš, že je to výhra mít dítě, které bude žít věčně a bude koukat na to, jak kolem něj všichni umírají? Já měla štěstí, ale třeba můj bratr ne. Zamiloval se do dívky, která umřela. Nikdy se přes to nepřenesl. I když mu matka nabízela, že mu řekne, do koho se její duše přemístila, tak nechtěl. Připadalo mu zničující koukat na to, jak milující dívka stále dokola umírá. Není to jako moje matka s duší Carlislea,“ poukazovala jsem na fakta.

„Nakonec se z toho bratr dostal tak, že začal holky střídat jako bačkory. Bojí se milovat a já ho naprosto chápu,“ povzdechla jsem si. Rose si mě prohlížela a pak dodala:

„Proto nejsi zrovna nejnadšenější z malého. Bojíš se, že ho postihne stejný osud.“

„Ano, máš pravdu. Nemám tušení, jaké schopnosti bude mít naše dítě, ale jsem rozhodnutá mu dát všechno a být dobrou matkou.“ Rose jen chápavě pokývala a pomohla mi do schodů. Edward mi mezitím připravil koupel a já se tak příjemně připravila do světa snů.

Teď sedím na pohovce a užívám si Kerbovu přítomnost. Je to můj miláček a pořád z něj jde cítit vanilka. Mamka ho asi nechala před návštěvou vykoupat. Už tak se na něj Cullenovi poměrně šklebí. Edward mi s omluvou vysvětloval, že jim psi prostě smrdí a ani vanilka to prostě prý nezachrání. Mávla jsem nad tímto zjištěním rukou a víc to neřešila. S Kerbem se budu mazlit i tak.

K snídani jsem měla palačinky s borůvkami a byla jsem velmi šikovná. Zaflákala jsem Esmé pohovku. Alice z toho měla hroznou radost, protože měla důvod k nákupům. Ještě, že mě Carlisle nechce moc často pouštět ven. Jinak by mě Alice tahala z obchoďáku do obchoďáku pořád.

Drbání Kerba mě hodně unavovalo, ale musela jsem toho využít, dokud tu je. Nevím proč, ale najednou se mi zvedl žaludek a já ucítila potřebu vyhodit snídani. Odstrčila jsem Kerba od sebe a utíkala do koupelny u pokoje pro hosty, kde měla spát mamka, ale nespala.

Objímala záchod a zvracela. Když jsem viděla záchod obsazený, tak už jsem to jinam než do umyvadla nestihla. Ohodila jsem umyvadlo tak, že kout s umyvadlem se stal fialovým. Ale mně to bylo jedno. Hlavně, že už mi je dobře. Během chvilky se za mnou přihnal Edward.

Vyděšeně pozoroval scenérii a se slovy: „Můžu pro vás něco udělat?“ si zacpal nos. Jeho gesto nás s mamkou velmi pobavilo a začaly jsme se smát. Potom, co jsme se uklidnily, jsem ho požádala.

„Mohl bys mi, prosím, donést kartáček s pastou a kýbl s vodou, ať zachráním, co se dá,“ poprosila jsem Edwarda.

„Kartáček s pastou ti přinesu, ale o zbytek se postarám já.“ Pak se otočil na moji mamku a zeptal se: „Můžu pro vás něco udělat?“ zeptal se se vší vážností v hlase. Potom, co moje mamka po několikáté dozvracela, se na něj otočila.

„Zabij mě, prosím,“ poprosila ho. Vykuleně na ni zíral a bylo na něm vidět, že tohle fakt nečekal, takže se mu to hodlala mamka vysvětlit.

„Víš, když mě nezabiješ, tak se mě bude kocovina držet celý den, ale když mě zabiješ, tak se za dvacet minut oživím a nic mi nebude.“

„Tak na tohle nemám,“ vrátil jí Edward a odešel. Mamka nechápavě koukala a pak se otočila na mě.

„On mě fakt jako nezabije?“ ptala se nechápavě. Pokrčila jsem rameny.

„Má trochu problémy se zabíjením,“ vysvětlila jsem jí.

„Vždyť je to upír,“ pískla nechápavě.

„To mám jako celý den trpět? Tak to ani náhodou,“ bručela.

„Počkej, zavolám Jaspera. Umí naprosto božsky a rychle lámat vaz,“ dodala jsem. Jakmile jsem pochvalu dořekla, tak se objevil Jasper ve dveřích. S prvním nádechem si ucpal nos a s přízvukem jako tučňák se nás zeptal.

„Potřebujete, dámy, něco?“ Elegán jako vždy.

„Mohl bys, prosím, mamce zlomit vaz?“ Bez keců se k mamce vydal a zlomil jí vaz.

„A teď ji, prosím, odnes do ložnice,“ poprosila jsem ho. Vzal ji a odnesl. Mezitím dorazil Edward a já se dala do čištění svého chrupu.

Později jsem se dobelhala zpět do obýváku. Po nějaké době dorazila i mamka. Její oživovací proces je prostě o dost rychlejší. Přece svět nemůže dlouho existovat bez smrti.

Chvíli jsme si povídaly a dorazil za námi Carlisle.

„Bello, mohl bych tě, prosím, prohlédnout?“ Otráveně jsem protočila oči.

„No tak, Bello. Chovej se k otci slušně,“ pokárala mě mamka.

„K otci?“ vyhrkla jsem.

„Ups!“ uteklo mamce z pusy.

4. kapitola 6. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá 5. kapitola: