Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - Prolog

25.07.2011 (15:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2041×

Zázračné dítě

Prolog

Zvedla jsem ruku a přiložila jsem ji ke dveřím, že na ně zaklepu. Poté jsem si to však rozmyslela. Ani mě nezná a mám po ní ihned něco chtít? Nechala jsem ruku volně klesnout k tělu a otočila jsem se na podpatku. Málem jsem narazila do Alice, která se zničehonic objevila přímo za mnou.

„Jsi milá, že ji jdeš navštívit. My ostatní jdeme na lov. Emm se nepřidá, a ty?“ Na malý okamžik jsem zaváhala.

„Zůstanu.“ Alice mě objala. Poté poodstoupila a zadívala se na dveře. Usmála se na mě a zmizela.

Přistoupila jsem opětovně před dveře a tentokrát jsem na ně doopravdy zaklepala.

„Dále." Vstoupila jsem. Pokoj voněl velmi exoticky, měla všude možně položené nebo pověšené bylinky, lahvičky s různě barevnou vodou a svíce a vonné tyčinky,

„Mohu?" Byla jsem nervózní, možná i mírně vystrašená. Byla otočena k zrcadlu a pozorovala mě v odraze. Její pohled napovídal, že ví, proč tady jsem.

„Je to tvůj dům, nebo váš, jak je libo." Otočila se čelem ke mně, úžasem jsem pootevřela ústa. Červené vlasy se jí točily v jemných lokýnkách do půli zad a odráželo se v nich sluneční světlo, až to vypadalo, že má svatozář. Byla umytá. Neměla na sobě krev ani špínu. Jen spousty jizev, které se třpytily, a jak jsem se na ni dívala, mizely. Její černé oči vypadaly temně, nicméně z nich vyzařoval klid a vyrovnanost. Nemusela by zabíjet, blesklo mi hlavou. Pousmála se. Jako by mi četla myšlenky.

„Jsi krásná." Úsměv se jí rozšířil.

„Kdepak, to ty jsi krásná, já jsem oproti tobě jen hezká." Napětí v tu chvíli v pokoji polevilo, trošku se uvolnila a já to cítila stejně. Mohly bychom si spolu rozumět.

„Copak po mně chceš?" S pousmáním jsem sklopila pohled, posadila jsem se na kraj postele a dívala se na krajku, která lemovala povlečení.

„Jak to děláš, že umíš vždy přečíst člověka jen jedním pohledem?" Zvědavě zvedla obočí.

„Já tomu říkám dar, Rose. Dokážu jedním pohledem přečíst celou duši člověka, jeho minulost, budoucnost, touhy, přání, myšlenky, úplně vše, a to jen za jeden jediný zlomek sekundy." Zvedla jsme hlavu, ale záměrně jsem na ni nepohlédla, můj nejistý pohled směřoval k oknu.

„Takže víš, co bych si přála vědět a co bych chtěla, po čem toužím, že?" Zlehka jsem k ní vzhlédla přes řasy. Nějakou dobu se na mě upřeně dívala.

„Ano, Rose, vím, po čem toužíš. To by bylo za určitých okolností nemožné, ale odpovědí na tvou druhou otázku je ano. Mohla bys, ale musela bys mi dovolit něco udělat." Zprudka a bez váhání jsem se postavila a zpříma se jí zadívala do očí, stála ode mě necelý centimetr.

„Udělám cokoli." Usmála se.

„Chci, abys byla nositelkou." Zamrkala jsem. Co to je?

„Cože?" Mohla jsem přeci tušit, že když po ní budu chtít něco takového, bude ode mne požadovat něco na oplátku.

„Je to jednoduché. Dám ti to, po čem toužíš, ale ty mi musíš dovolit, abych předala tvému dítěti svoje schopnosti, budeš nositelkou toho nejzázračnějšího dítěte na světě. No a musíš mě nechat, abych si tě přečetla." Posadila jsem se zpět na postel a usilovně se snažila přemýšlet.

„Proč? Myslela jsem, že stačí jediný pohled." Zakroutila hlavou v nesouhlasném gestu.

„Kdepak. To se mohu podívat jen na to, nač právě myslíš, pokud mi nechceš ukázat více. Tohle funguje jinak." Byla jsem z toho nervózní, chtěla jsem to, ale nechtěla jsem jí ukazovat celou část sebe.

„Nebudu na tebe tlačit. Věř, že to nebude příjemné ani pro tebe, ani pro mě, ale ty i já nakonec dostaneme to, po čem toužíme." Přikývla jsem. Nic nadále neříkala, tak jsem se zvedla z postele a odešla z pokoje.

Sešla jsem dolů do obýváku, kde seděl Emm. Sedla jsem si k němu a stulila se mu v náručí.

„Copak se děje, zlatíčko?“ optal se mě něžně a vypnul zvuk na televizi. Takový býval málokdy.

„Mám problém.“ Vzal mou hlavu do dlaní a upřeně se mi zadíval do očí.

„Vyřešíme ho společně, jen mi řekni, co tě trápí?“ Posadila jsem se. Objal mě.

„Kdyby se mě někdo zeptal, co bych chtěla na světě nejvíce, odpověděla bych, že dítě.“ Emmett se zamračil, ale nic neříkal. „A kdyby mi ten někdo pověděl, že mi to dítě dá, i když se to zdá nemožné, řekla bych ano.“

„Kde je tedy problém?“ zeptal se mě, značně zmaten.

„Ten někdo by po mně chtěl něco výměnou, je to pro mě cenné a nikdo jiný to neví, měla bych mu věřit?“ Emm se mi zadíval s láskou do očí.

„Medvídku, vždy jsi po dítěti toužila. I kdybys pro něj měla zemřít, řekla bys, jako mamka od Sněhurky, že ho chceš.“ Usmála jsem se.

„Jsem Sněhurčina mamka?“ Přikývl.

„Jsi jako bohyně. Krásná. Sněhobílá a okouzlující. Nikdo nechce nic jiného, než tě mít, a já mám to štěstí, moje královno.“ Sklonil se ke mně a vroucně mě políbil.

„Ty bys řekl co?“ Pokrčil rameny.

„To je složité, kdybych to dítě měl vychovávat sám, řekl bych ne, ale kdybys měla být se mnou, bral bych klidně dětí i deset.“ Zvedla jsem se.

„Díky.“ Usmál se a přidal televizi naplno. Já šla do patra za Lilian.

Skoro vše bylo nachystáno, zrovna když jsem do pokoje vešla, soudě dle velkého kruhu a hvězdice uvnitř něj.

„Rozhodla jsem se, že to podstoupím, co mám udělat?" Usmála se.

„Jen to, že v domě zůstaneš jen ty a Emm." Přikývla a posadila jsem se na postel, zvídavě na mě koukala.

„Odešli na lov, jen já a Emm jsme zde zůstali." Podívala se na dveře a zase se vrátila zpět k psaní něčeho, podle jakési velké knihy s velkým dvojitým W na přebalu.

„Možná to pro tebe bude méně příjemné, ale vem si na sebe noční košilku, nebo já nevím, zkrátka to, co nosíš na spaní." Odešla jsem a zase se vrátila, tentokrát převlečená v červené noční košilce.

„Vše závisí jen na tom, jak dopadne tento obřad."

Posadila mě do tureckého sedu doprostřed té hvězdy, které říkala pentakl*, který předtím nejspíše nakreslila na zem fialovým voskem.Vonělo to tady po levanduli. Na každý z cípů hvězdy postavila svíci. U každé pronesla jakési jméno a něco, čemu jsem nerozuměla.

Začala vyvolávat kruh od východu k severu a postupně zapalovala i příslušné svíce, když byl kruh dokonán, pozvedla svůj nůž, který oslovovala athame**, a zamířila jím na mě. Položila jej pak na zem, ale stále mířil na mne, a začala chodit kolem kruhu s kouřícím trsem sena. Místnost se naplnila kouřem, sladkým a vábivým. Pozvedla nad hlavu bílou dýku***. Řízla se od palce až k zápěstí a ze své ruky nechala do poháru, nachystaného na stolku, skapat několik kapek krve. V poháru to začalo bublat. Koukala jsem, vyvedená z míry.

„Spoj krev s krví nemrtvé a dítě povstane silnější než den, než noc i než sám čas." Vstoupila do kruhu, který bedlivě obcházela a vzala mou ruku. Bílou dýkou mi rozřízla předloktí, poté celou ránu zalila krví a elixírem z kalichu.

„Ať dítě silnější než den, než noc i čas sám je počato, v noc vášně mezi touto ženou a jejím mužem, ať ve zdraví se narodí, ať schopnosti mé zdědí!" Cukla jsem sebou pod návalem horkosti, která nyní projížděla mou rukou. Bylo to podobné jako přeměna, akorát jsem cítila, jako by mi někdo z hlavy vytahoval všechny mé vzpomínky. S každou další to bylo více a více bolestnější.

Rána se začala stahovat zpět. Urychleně vystoupila z kruhu a sledovala, s notnou dávkou spokojenosti, jak kouř z kadidla mizí v mých plících, byl najednou hořký už ne sladký. Pálil jak čert a dusil mne. Vzdouvala jsem se, škubala sebou ze strany na stranu a hlasitě jsem vzdychala. V hlavě se mi ozývala jedna věta stále dokola: „Bohyně plodnosti právě vstupuje do tvého lůna a spravuje to, co upírství zničilo.“

Kouř odezněl, svíce pohasly a rána na mé ruce, stejně jako bolest, zmizela. Ležela jsem na zemi, oči zavřené. Pak jsem je otevřela a vstala, zhluboka se nadechla a přímo se jí podívala do očí.

„Co mám udělat teď?" optala jsem se. Za jejím úsměvem se schovávalo cosi ďábelského.

„Jsi žena, každá žena má své touhy, stejně jako muži, no a muži nemají tak pevnou vůli jako my ženy." Zvedla jsem obočí, ale po nějaké té sekundě už mi to došlo. Sklopila jsem zrak.

„Jdu na procházku, mám hlad," promluvila zničehonic. „Mimochodem, musíte to udělat během následujících dvou hodin, jelikož potom, když se to nepovede, bude celý tento rituál zbytečný." Vážně jsem přikývla. Otočila se ode mne a do tašky, kterou si hodila přes rameno, hodila lahvičky s elixíry, pár nožů a do svých vysokých bot si z každé strany dala dýku.

„Co to tam máš?" Otočila se.

„Jen nějaké zbraně a lektvary, abych se ubránila, když tak." Podezíravě jsem si ji měřila.

„Buď opatrná, Lilian." Přikývla, myslím, chtěla jsem jí poděkovat, ale to už dávno byla na parapetu okna a seskakovala neznámo kam do hlubin lesů. Měla jsem úkol, tak jsem to odbyla a odešla z jejího pokoje. Sešla jsem schodiště a svůdně se opřela o zábradlí.

„Medvídku, tohle je nová košilka?“ zeptal se Emm. Vypnul televizi a přišel ke mně. Vzal mě na ruce a začal mě líbat.

„Máme ještě dvě hodinky, přibližně.“ Zářivě se na mě usmál, ale to už mě unášel do našeho pokoje ve třetím patře.

O dvě hodiny později

Všichni seděli v obývacím pokoji a sledovali nějaký zápas. Byla jsem u nás v pokoji a ležela v posteli. Cítila jsem se velmi krásně. Necítila jsem to jako vždy, když se s Emmettem milujeme. Necítila jsem to jako upírka, nýbrž jako žena, lidská slabá žena.  Bylo to však ohromující a ochromující zároveň. Ten pocit byl jiný. Pociťovala jsem z toho mírnou únavu.

Nyní mi však bylo špatně. Nevím, co to má znamenat. Možná mě bohyně opouští. Možná se to nepovedlo. Té představy jsem se zhrozila. Neměla bych takto přemýšlet. Měla bych přestat s negativy, budu mít dítě. Zvedla se ve mně vlna znechucení a začala jsem se cítit doopravdy špatně. Móda mě vyléčí, problesklo mi hlavou.

Z nočního stolku jsem vzala Vogue z minulého měsíce, nějak jsem na něj předtím pozapomněla a včera ho našla zapadlý za postelí.

Se zájmem jsem si četla obálku, když mě do očí praštila titulní fotka. Byla na ní ona. Lilian. Šokovaná z toho zjištění jsem si četla podnadpis.

Artemis Sulisová

Milovaná modelka se již nikdy nevrátí.

Nalistovala jsem příslušnou stranu a začetla se do článku.

Je to přes šest měsíců, kdy zmizela nejmilovanější modelka této planety a nejlepší kamarádka dcery popové královny, Lourdes.

Artemis naposledy spatřil její bratr Jasper ve škole, nikdy více se však nevrátila domů. Policie po šesti měsících pátrání vzdala. Je tedy skoro jisté, že je již mrtvá.

Dva týdny po zmizení našli její auto. Citroën byl spálený na uhel a vhozen do moře na jihu Francie. Tělo se doposud nenašlo, ale v autě byly nalezeny zbytky oblečení, které měla ten den na sobě.

Všemi milovaná a obletovaná vycházející herečka, nádherná modelka a zlatíčko nejen Francie, ale i Ameriky, bude mít veřejný pohřeb za dva dny v Paříži, kterou tolik milovala. Avšak její prázdná rakev bude pochována v místě, kde se stala tím, kým byla. Ve velké kryptě v New Yorku.

Všem nám bude chybět.

Pod článkem byla série fotek, které nebyly prozatím publikované. Byla to ona. Lilian. Všechny ty fotky se shodovaly. Měla tam sice stále blond vlasy, ale byla to ona. Ona je dcerou Laury. To kvůli ní se naše rodina rozpadla.

Najednou mi přestalo být špatně. Odložila jsem časopis a vstala z postele. Převlékla jsem se. Pro jistotu jsem si fotky prohlédla znovu. Když jsem ji ucítila. Byla zpět. Bedlivě jsem poslouchala, co se stane.

„Yankees!“ ozval se zezdola Emm. Celý dům se otřásal v základech, takže musel skákat. Vyšla jsem potichu z pokoje a dřepla si na schody, abych vše dobře viděla. Časopis jsem svírala v ruce.

„Ehm, ahoj?“ pronesla tiše s pohledem upřeným na Emmetta. Ten se na ni usmál.

„Mysleli jsme si, žes utekla.“ Pokrčila rameny v ledabylém gestu.

„Měla jsem hlad a musela jsem meditovat.“ Emm se rozchechtal, vážně jsem netušila, co je na tom tak směšného.

„Jen by mě zajímalo, co je tak důležitého na meditování?“ Usmála se. V jejím pohledu bylo znát, že narazil na něco, ale nevím nač. „Ajéje, zase jsem něco řekl,“ řekl Emm, když postřehl její výraz.

„Ukážu ti to. Ovšem pokud budete chtít.“ Přikývli všichni, vlastně i já na to byla celkem zvědavá.

Vyskočila do vzduchu, skoro se bouchla hlavou o strop, a nohy si dala pod sebe, jako kdyby si sedla do tureckého sedu, začala padat dolů, viděla jsem, že se Emm natahoval, že ji chytne, ona však několik desítek centimetrů nad zemí pád zastavila a zůstala létat ve vzduchu.

Natáhla před sebe ruku sevřenou v pěst. Vypadalo to komicky, nicméně to bylo fascinující a zajímavé. Rozevřela pěst. Létaly v ní obláčky vytvořené z páry, svítilo tam sluníčko, byla tam duha, úplně vše, co by bylo v ráji.

„Tohle je to, čemu se říká meditace a soustředění.“ Dopadla na všechny čtyři. Bylo vidět, že je dostala. Podlehli jejímu kouzlu, měla je.

„Jsi mi povědomá,“ řekla najednou Alice. „Odněkud tě znám.“ Snažila se na sobě nedat nic znát, ale já jí to nebaštila, věděla jsem, jak je nervózní. Postavila jsem se a sešla pár schodů dolů. Nikdo si mě nevšímal.

„Samozřejmě, že ji můžeš znát, Alice,“ promluvila jsem. Nasadila jsem přitom ten nejchladnější výraz, jaký jsem kdy dovedla. „Její sestra, starší sestra, je modelkou.“ Přikývla, avšak bylo jasné, že nechápala.

„No, ano. Mám starší sestru, byla několikrát na obálkách módních časopisů.“ Do pokoje vešla Maria.

„Ty jsi ještě tady?“ Usmála se, nevím proč, ale velmi ráda ji provokovala.

„Ano, a ty jsi, ehm, promiň, nějak mi to vypadlo.“  Maria se křečovitě se ušklíbla.

„Jsem Maria Montoja Plata De La Garcia.“ S uznalým výrazem, který svědčil o sarkasmu, přikývla.

„Mám dotaz.“ Maria se zatvářila à la co ode mě chceš?

„Jakto, že jsi jiný druh upíra než ostatní Cullenovi?“  Maria trošičku zbledla v obličeji a zaškaredila se.

„To jsi poznala jak?“ Ušklíbla se jejímu dotazu. „Jsem normální upírka, jakou ty nikdy nebudeš.“ Konec řekla sotva slyšitelně, ale pro upíří uši to bylo jako zvuk startujícího letadla pro člověka.

„Nepotřebuji být upírem, když mohu být andělem i démonem zároveň.“  Maria již neodpověděla, ale odvrátila od ní svou tvář.

„Měli bychom vyjet, za chvíli začíná škola.“ Poté se s jiskrou škodolibosti otočila zpět na Lilian nebo Artemis, zkrátka na ni. „Asi se tady budeš sama nudit.“ Na jejím obličeji byl nyní vítězoslavný úsměv.

„Mně samota nevadí, alespoň se pořádně prospím.“ Usměv ji ztuhl, ale snažila se na sobě nedat nic znát. Celkem jsem se při pohledu na ni bavila. Avšak poté jsem si všimla, že mě Artemis pozoruje a probodla jsem ji nenávistným pohledem. Když jsem kolem ní procházela, nezdála se nervózní.

„Zjistím to!“ zašeptala jsem jí do ucha, když jsem kolem ní procházela. Zůstala paf a zírala do mých očí. Odešla jsem. Musím do školy a potom musím nějak zjistit, zdali jsem nebo nejsem těhotná.

Jakmile bylo po druhé vyučovací hodině, rozhodla jsem se to diskrétně zabalit. Neměla jsem dále v plánu setrvávat ve škole, musím zjistit pravdu. Nic jiného. Jen pravdu.

Doma jsem byla velmi rychle. Běžela jsem, kdybych jela autem, přitáhla bych nechtěnou pozornost. Tiše jsem vstoupila do obývacího pokoje. Seděla na sedačce s koleny pod bradou a hrnkem kakaa na stole. Sledovala nějaký rádoby zábavný pořad.

„Ty ho sleduješ?“ Nadskočila a otočila se ke mně čelem.

„Neměla bys být ve škole?“ Usmála jsem se.

„Neměla bys být někde v Americe s Jasperem, nebo fotit některou z reklam, Artemis?“ Zvedla jedno dokonalé obočí.

„Jestli to někomu řekneš, jednou myšlenkou tě zabiju!“ Začala jsem se smát.

„Nemám v úmyslu jim to říct, protože ty jim to buďto řekneš sama, nebo ihned zmizíš. A navíc bys mě nezabila. Zapomnělas? Jsem tvou nositelkou.“ Tato slova ji ranila, bylo to vidět.

„Nemohu odejít.“ Přikývla jsem

„Potom to tedy řekneš.“ Povzdechla si.

„Nemohu to říct.“

„Pak jim to řeknu sama.“

„Nechápeš to.“

„Máš pravdu, nechápu, co kdybys mi to vysvětlila?“ Pomalu přikývla. Obešla jsem sedačku a sedla jsem si naproti ní. „Poslouchám.“

„Víš, není to tak dávno, šest měsíců, co se v novém domě objevila ona. Má matka. Laura. Ona není mrtvá, jen ji pohřbili a ona se vrátila. Řekla mi o mně vše, vše o mém otci a naučila mě, jak ho porazit. Potom jsem myslela, že už přišel. On vlastně jakoby přišel - i ona - znovu, ale byly to jen výcvikové figuríny. Obě ty figuríny jsem zabila, ale nevěděla jsem, že jsou to figuríny. Myslela jsem si, že je to doopravdy má matka i Darius. Nejhorší však bylo, že mi před očima zabila Jaspera. Tehdy jsem utekla a zabíjela jsem na vlastní pěst, i když jsem věděla, že on žije tam, v Kalifornii, nemohla jsem se mu postavit. Nebyla jsem dost silná, ani teď nejsem. Kdysi vás Darius očaroval, abyste mě neměli rádi a Jasper byl jediný, kdo mě znal. Jako jediný věděl, co se děje, a tak odešel. I se mnou. Chtěl mě chránit. A potom se stalo to vše s Laurou. Zabila ho přede mnou, i když to fyzicky nebyl on.“ Z očí jí kanuly slzy a padaly na polštář, který držela v rukou.

„Nevím, jestli bych dokázala zajít až takhle daleko, Artemis, obdivuji tě za to.“ Zakroutila hlavou.

„Jsem ráda, že jsem konečně mohla někomu povědět pravdu, Rose.“ Usmála jsem se, v hloubi duše jsem si nedokázala představit ani polovinu z toho, co udělala ona, byla tak mladá a měla tak zpackaný život. Měla jsem však stále pocit, že by tady neměla být.

„I tak po tobě chci, abys co nejdříve odešla.“ Přikývla. Doufám, že chápala, že přednější je chránit rodinu

„Odejdu, neboj se.“

„Slibuješ?“

„Moje sliby většinou nemají velkou cenu, Rose, ale toto ti slíbit mohu.“ Přikývla jsem. Zvedla se a odešla nahoru do svého pokoje. Já dále monotónně koukala na pořad, který běžel v televizi.

Později odpoledne jsem ležela Emmettovi v klíně a společně se všemi jsme se bavili o tom, kam bychom se měli dále přestěhovat. Jsme tady již tři roky, takže bychom měli o prázdninách zmizet.

„Mohli bychom do Berlína,“ navrhla jsem potichu.

„Máš ráda Německo?“ Přikývla jsem.

„Je daleko. Hodně daleko.“ Všichni stočili pohled ke schodišti, kde stála Artemis.

„Lilian.“ Usmála se na ni Alice.

„Ahoj. Musím vám něco říct.“ Vážně na mě kývla, a tak jsem vypnula zvuk na televizi, která nám dělala zvukovou kulisu.

„Nejsem taková, jakou mě vidíte. Ale důležitější je, že v tomto domě se vyskytuje osoba, která není tou, za kterou ji považujete.“ Vypadali zmatení.

„Kdo?“ Obrátila se na Mariu.

„Kdo jsi?“ optala se a Maria se zasmála.

„Já jsem já, co více chceš?“

„V tom případě mě necháš, abych si tě přečetla.“ Maria zavrtěla hlavou.

„Jsem obyčejná upírka, nevím, co více bys chtěla.“

„Kom naar mijn geest laten zien wat het ware gezicht van dit schepsel!“ pronesla Artemis.

„Dooddeogen, de geestte doden, zalhetontstaan​​vanonzegedachten!” prořekla se. Artemis před sebe vztyčila ruce jako obranný štít proti jejím kouzlům.

„Skončíš jako Jasper, momentálně musí velmi litovat, že se tě ujal, dceruško!“ Hrůzou z jejich slov jsem oněměla a nebyla jsem sama. Artemis spustila štít a něco, co jsem neviděla, ji odrazilo k protější stěně.

„Lauro.“ Artemis se zdála vyděšená a já také. Nevím, jestli to někdo cítil jinak, ale bála jsem se. Nejen o sebe, ale i o to, co se uvnitř mě momentálně pohnulo.

„Nejsem Laura. Jsem Maria, tohle všechno je pomsta, pomsta, za kterou může Jasper.“ Hlava se soustředila na moje bříško, ale nedokázala jsem se věnovat ničemu jinému, než tomu, co pronášela.

„Jasper měl pravdu, když mi o tobě povídal. Říkal, že jsi ta nejhorší osoba na světě, že kdyby ses vrátila, bylo by to úplně to nejhorší, co by se kdy stalo.“

„Ano, a víš co? Jsem zpět!“

„Mrcho, zabiju tě.“ Přikývla s velmi lstivým úsměvem.

„Samozřejmě, dítě.“ Klekla si k ní a položila jí ruku na zátylek. „Nezabiješ mě, protože nebudeš mít nikdy tu možnost mě zabít!“ Potom jí hlavou praštila o zem a otočila se na nás.

„Nebraňte mi ji odsud odnést, jinak vám vezmu vše, co máte, i to, o čem ještě nevíte!“ Podívala se na mě, stejně jako všichni.

„Co s ní uděláš?“ Pohled mi zabodla do očí.

„Nic. Jen si ji k sobě vezmu. Je to má dcera. Nejsem tak špatná, abych nemohla vychovávat dítě. Jasper ji rozmazlil. Je z ní fracek.“

„Zabiješ ji?“ Zasmála se.

„Ne, nemohla bych, je to má vlastní krev. Tobě přeji hodně štěstí, nositelko.“ Obrátila se k odchodu.

„Počkej.“ Otočila se nazpět.

„Co?“

„Vrať nám Jaspera.“ Usmála se.

„S libostí, stejně mi již na nic není.“ Mávla rukou a v pokoji se na zemi objevil polonahý Jasper, krčící se, jakoby se bál. Než jsem jí však stihla něco říci, zmizela.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - Prolog: