Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - 2. kapitola

16.09.2011 (10:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1657×

Zázračné dítě

Kapitola druhá - Náznaky

Otevřela jsem oči do nového dne. Plně neuvědomělá, kdy jsem usnula, ale čas, abych to řešila mi momentálně chyběl. Zakručelo mi v břiše - pro mě znamení, že miminko potřebuje jíst. Pomalu jsem se zvedla z postele, abych děťátku neublížila.

Když se mi bříško zvedlo, jak je to u těhotných normální, přestala jsem nosit moje sexy noční prádélka, ale pánská trika, která byla pohodlnější a lépe se v nich spalo. Obouvajíc si hrubé, pletené ponožky, a přemýšlejíc, odkdy je zde taková zima, jsem v mysli děťátko utěšovala, že za chvilinku něco sníme. Možná by to někomu, kdo zná tajemství upírů, přišlo divné, moje rodina si však na moje zvláštní výkyvy postupem času zvykla.

Stávám se něčím, jako skoro upírkou, ale stále jsem ještě člověkem. Spím šest hodin denně.  Pociťuji chlad, nebo i přílišné horko. Zhoršil se mi, jindy tak  perfektní, čich a mé vidění a sluch se nopak zlepšily. Jím normální jídlo, ale potřebuji i krev.

Sešla jsem po schodech dolů, do obývacího pokoje. Nikdo tam nebyl, jen na kuchyňské lince ležel papír, na němž stálo, že se všichni vydali na lov a také, ať se nebojím, a kdyžtak něco zakřičím.

Z patra jsem zaslechla rychlý pohyb, poté šustění papírů a smích. Jasper zůstal a díval se na nějaká videa.

Když ostatní chodili na lov, tak jen já jsem zůstávala doma, tedy většinou s Jasperem, ten se lovů neúčastnil. Vždy mi přinesli polomrtvé zvíře a já ho na zahradě vypila. Celá rodina se o mě moc bála.

Jak je známo, těhotenství upírů není normální.

Nijak moc jim nedochází, jak se to vlastně stalo, což je tak trochu moje vina, protože jsem jim to neřekla. Neřekla jsem jim, co znamená být nositelkou, a co všechno musím udělat, abych ochránila to dítě i samu sebe před okolním světem. Kdyby někdo zjistil, že jsem těhotná, Volturiovi by pro mě poslali, nechali by mě zavřít a dělali by na mně různé pokusy, jediným dalším klanem, kterému bych ještě dokázala věřit, by byli Denaliovi.

Sypajíc si do misky cereálie jsem uvažovala, kde se asi momentálně nachází. Naposledy, co jsem o nich slyšela, se k nim přidali trojčata Selena, Charles a Tommy. To bylo naposled před pěti lety, od té doby se nezastavili, a ani nezavolali.

Poslední čtyři měsíce byly hektické, nejen pro mě, ale i pro ostatní.

Zvyknout si na to, že ve mně cosi roste, že mě to mění. Nedávalo to smysl, ale i přes všechnu jejich zvědavost, se mě nevyptávali. Jediný, kdo věděl celou pravdu, byl Jasper. Pustila jsem se v proudu myšlenek do plánování dne.

Zazvonil telefon. Jediným plynulým pohybem jsem si jej přiložila k uchu.

„Měla bys odstoupit ode dveří.“ Netušila jsem sice, proč bych měla málo povědomý hlas ve sluchátku poslouchat, ale učinila jsem tak.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se nazpět, ale sluchátko už muselo být nějakou chvíli hluché. Nikdo neodpověděl. Jediné, co jsem v tu chvíli postřehla, byla silueta několik metrů před dveřmi. Uháněla velmi vysokou rychlostí. Uvědomujíc si, na co se chystá, jsem upíří rychlostí přistoupila ke dveřím a otevřela je.

Za necelou šestnáctinu vteřiny už jsem otvírala i zadní dveře do lesa, aby zde ještě nedošlo k úrazu. Následující dvaadvacetinu z vteřiny jsem se jen dívala, jak do domu vběhla černovlasá dívka, nezastavila se a pokračovala v běhu dále, bez povšimnutí. Dveře zůstaly otevřené.

Ona se vrátí.

Stojíc na verandě domu jsem sledovala okolí. Nemohla telefonovat a přitom běžet. To bych nedokázala ani já. Postávala a koukala jsem se okolo. Z lesa se najednou vynořily tři postavy. Tři muži a tři ženy.

Byli mi povědomí, ale až když byli blíže, jsem si uvědomila, kdože to k nám jde na návštěvu.

Přede mnou stálo šest upírů. Vegetariáni, z klanu, který je k nám něco jako by příbuzný, jelikož je to druhý, jediný druhý klan, živící se zvířecí krví.

Muž v čele klanu se tyčil vysoko nade mnou, ale na tváři mu pohrával přátelský úsměv. Obě ženy, mně již dlouhou dobu známé, měly podobné výrazy ve tvářích. Ostatní tři jsem neznala, což mi nahánělo husí kůži. Najednou jsem pocítila bolest. Malé mě koplo, cítilo se ohrožené. Chytla jsem se za břicho a zkřivila jsem tvář do bolestné grimasy.

„Rosalie, jsi v pořádku?“ otázala se jedna z žen. Chvíli jsem jen počítala do dvaceti, abych bolest překonala. Narovnala jsem se a snažila se na sobě nedat nic znát.

„Carmen, Eleazare, Irino, tak ráda vás opět vidím. Přivedli jste s sebou i zbytek klanu. Vy musíte být ta trojčata, Selena, Charles a Tommy, že?“ pronesla jsem po několika vteřinách, kdy odeznívala bolest. Ten drobek je na čtyřměsíční dítko velmi silný.

„Víš, byli jsme kousek odtud, tak nás napadlo zaskočit na návštěvu, musím s Carlislem probrat něco velmi důležitého,“ ujala se slova Carmen. Přikývla jsem.

„Samozřejmě, pojďte dále,“ řekla jsem a usmála se na ně. „Mohu hádat, že to byla Tanya?“ Carmen si povzdychla.

„Vše ti povím, Rose.“ Něco mi říkalo, že to stvoření, co zde běželo, Tanya nebyla. Vešli jsme do obývacího pokoje, kde se všichni usadili.

„Mohu Vám něco nabídnout?“ Zavrtěli pobaveně hlavou. Sama jsem se podívala na hodiny. Bylo deset dopoledne a já a mimi jsme dostávali hlad. Otevírajíc ledničku a vytahujíc šlehačku jsem cítila jejich pohled zabodnutý v mých zádech. Z mrazničky jsem vydolovala jahodovou zmrzlinu a všechno jsem si to vzala do obýváku. Rozložila jsem to na stůl.

Podiveně na mě hleděli.

„Musím jíst.“ Přikývli.

„Je to zvláštní, většinou nejíme,“ podotkla Irina. „Můj ty bože!“ vydechla po chvíli. „Je z tebe člověk?!“ Vždy jsem bývala ostražitá, ale nějak mi najednou nedocházelo, že oni nejsou rodina a neví nic o mém dítěti, sice si myslí, že jsem člověk, ale to je jedno, výjde to nastejno.

„Irino, to je hloupost, jak by mohla být člověkem?“ udivovala se Carmen, k mému šoku však najednou znehybněla a pozorněji se na mě podívala.

„To není úplná definice jejího stavu.“ Všichni se otočili ke schodům a mně spadl velký kámen ze srdce. Jasper mě přišel zachránit. „Je to velmi dlouhý příběh, jehož výsledkem je to, že Rose otěhotněla.“ Přešel pokojem s naprostou ladností šelmy a usednul vedle mě. Vzal mi z ruky, kterou jsem měla šokem ztuhlou, lžíci a nabral další lžičku zmrzliny.

Toto gesto působilo tak nějak podivně. Ochranářsky, možná až trochu majetnicky.

„Kdy ses vrátil?“ Pokojem se rozprostírala velmi znepokojující atmosféra. Napětí se dalo jen těžko nezachytit, když jste upírem.

„Nedávno,“ odpověděl a usmál se na Irinu. Potěšilo ji to. Nadzvedla koutek úst ve smyslném úsměvu. Nálada se zdála být odlehčená. Jasper se snažil, ale nejspíše vyšel ze cviku.

„A čí to je?“ Eleazar si nás měřil nespokojeným pohledem, analyzoval situaci a vyvozoval následky.

„Emmetta,“ promluvila jsem po hodné době zase já.

„To jsem, jaktěživ, neslyšel.“  Usmála jsem se. „Pověz mi o tom více,“ poprosil. Uvelebila jsem se v Jasperově klíně a potichu jsem jedla zmrzlinu, zatímco on vyprávěl, co se vlastně stalo. Když vyprávěl ve zkratce o rituálu, začalo mě to uspávat, až jsem nakonec byla úplně v limbu.

Když jsem opětovně otevřela oči, za okny byla tma. Slyšící najednou vše, jako nikdy předtím, jsem poslouchala situace v ostatních pokojích domu.

Carlisle a Esmé byli u sebe v pokoji a věnovali se výhradně sobě. Jasper měl také dámskou návštěvu. Jak jsem později poznala, Irinu. Alice se dole bavila s Carmen a Eleazarem. Emmetta jsem necítila.

Když jsem si však pořádně uvědomila, že Jasper není sám, zvedla se ve mne jakási vlna chladného odporu a chuti vraždit. Jako bych žárlila, napadlo mě po chvíli.

Opatrně a potichu jsem sešla po schodech dolů. Přála jsem si být neviditelná, což se mi nějakým způsobem povedlo, jelikož si mě nikdo nevšímal. Nechala jsem je, ať si řeší svoje, a sedla jsem si ke klavíru. Moje děťátko milovalo hudbu, vždy jsem nějakým způsobem cítila, jako by se pohupovalo do melodie.

Zvedla jsem víko a sešlápla jsem pedál. Milovala jsem různé symfonie. Zvláště ty od Beethovena nebo Mozarta. Dnes jsem měla větší chuť na něco chytlavého a hravého, napadla mě jen jedna věc. Chléb s máslem. Spustila jsem příjemnou skladbu v B-durové stupnici. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se jen na výslednou melodii.

Střídaly se ve mně pocity, jako bych stála na útesu a rozhodovala se, jestli seskočím, ale nějak naopak.

Radost, smutek, melancholie, napětí, strach, láska, touha, vášeň. Byla jsem z toho všeho zmatená. Cítila jsem tolik věcí najednou, a když jsem dohrála, když zazněl poslední tón té skladby a já pustila pedál i klapku, v ten moment, když nastalo to mrtvé ticho, jako při zpomalení ve filmech, než se stane něco zásadního, jsem necítila nic. Jako bych byla prázdná, netrvalo to ani pětinu vteřiny, přesto jsem to cítila tak silně, že jsem měla pocit, jako bych tam vůbec nebyla, jako bych byla jen opar, který sídlí nad stojatou vodou.

Jako bych se proměnila v nic a vše najednou.

Otevřela jsem oči. Kolem klavíru stáli všichni a hleděli na mě. Hleděli na něj, na klavír. Až nyní jsem si uvědomila, že vlastně nevidím svoje ruce. Neviděla jsem ani svoje nohy, jako bych byla neviditelná.

Tak, mnoho informací a mnoho nových poznatků.

Prosím o komentáře.

Kimi ♥

P.S.: Mohli byste se prosím vyjádřit ke vztahu Irina + Jasper? Byla bych ráda za vaše názory... Díky.

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - 2. kapitola: