Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - 10. kapitola

15.11.2013 (11:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1119×

Zázračné dítě

10. kapitola - Fáze jedna

Bylo to nekonečně mnoho dlouhých týdnů, co jsem poslala Athenodoru pryč, nyní jsem měla pouze týden na to, abych se rozhodla, jak vše bude dále pokračovat. Věděla jsem, že sama nemám takovou moc, jakou bych nyní potřebovala. Přeci jen nejsem Artemis, nedokážu změnit běh událostí, ani nikomu dát život. Mé schopnosti jsou spíše jen pro efekt.

Zazvonil telefon. Ledabyle jsem si jej přiložila k uchu.

„Ano?“ V telefonu jsem slyšela pouze, jak se někdo uchechtnul.

„Pošleš si pro mě a ani mě hezky nepozdravíš?“ Párkrát jsem zamrkala a poté se posadila.

„Ar…“

„Ne!“ zarazila mě uprostřed slova. „Tvoje kamarádka mi řekla, že mě potřebuješ, proč?“

„Jsem ve Volteře.“ Telefon ohluchnul. Musela to položit. Ustaraně jsem si povzdechla a opět jsem si lehla. Po několika minutách jsem začala pravidelně dýchat, až jsem usnula.

„Rosalie! Rosalie! Rosalie!“ ozývalo se z dálky. Před sebou jsem viděla jen světlo. Nic jiného.

„Rosalie!“ Dětský smích se rozezněl v mé hlavě. „Neschovávej se!“ Rozhlédla jsem se kolem a vystoupila jsem z přítmí jabloně, pod kterou jsem stála. Přede mnou stála malinká holčička.

„Ahoj.“ Usmívala se na mě.

„Ahoj maličká, copak tady děláš?“ Malá mě vzala za ruku a vedla mě neznámo kam.

„Malá Rosalie se nám ztratila! Tatínek ji hledal, ale nenašel!“ Párkrát jsem zamrkala.

„Malá Rosalie?“ Otočila se na mě.

„Ty mi ji pomůžeš najít.“ Její roztomilá očka mě propalovala prosebným pohledem.

„Proč já?“ Zatahala mě za ruku, takže jsem se k ní musela sklonit.

„Protože jsi víla.“

Otevřela jsem oči a zamžourala do tmy před sebou. Opět jsem oči zavřela a přemítala jsem, že čím více spím, tím divnější se mi zdají sny.

„Prospíš toho teda hodně.“ Leknutím jsem si sedla a rychlým pohybem jsem rozsvítila.

V křesle seděla v černém koženém oblečku, který pevně obtahoval její nádherně stavěné tělo, červenovlasá dívka. Ve tváři se jí zračilo pobavení nad mou reakcí.

„Spánek mi nesvědčí,“ prohodila jsem mimoděk, zatímco jsem se zvedala, abych ji mohla obejmout. Mou náruč s radostí ve tváři přijala. „Ráda tě vidím.“ Na rameně jsem cítila, jak přikyvuje. „Bála jsem se, že jsi mrtvá.“ Odtáhla se a přeměřila si mne pohledem.

„Promiň, ale nemohla jsem zavolat. Musela jsem nejdříve něco udělat, než jsem se mohla vrátit do světel ramp.“ Chápala jsem, jak to myslí. Přeci jen si musela zažít peklo.

„Omlouvám se.“ Vykuleně se na mě podívala.

„Za co?“ Zírala jsem na ni stejně udiveně, jako ona na mě.

„Nechali jsme ji, aby si tě odnesla.“ Ledabyle hodila hlavou.

„Museli jste, Edward mi to vysvětlil.“ Mé obočí vyletělo nahoru.

„Edward?“ Přikývla.

„Víš, je to dost složité, ale Maria Edwarda zabila, když mě chránil. Já nakonec zabila Mariu, ale o tom ti povím jindy.“ Posmutnělý obličej zase protáhla v úsměv. Rozhlédla se po pokoji, a potom se na mě upřeně podívala. „Co proboha děláš tady?“ Protočila jsem panenky a pokývala jsem k posteli, na kterou jsme se usadily. Začala jsem jí vyprávět, co se stalo.

„Takže chceš zabít Ara,“ konstatovala nakonec, načež jsem přikývla. „Nic není jednodušší.“ Protáhla si krk a přešla na druhou stranu pokoje.

„To právě, že ono to je složité.“ Otočila se na mě s tázavým výrazem.

„Neumíš mu zlomit vaz?“ Vytřeštila jsem na ni oči.

„On má moc lidí kolem sebe, kteří s ním jsou spoutáni.“ Očividně ji to zaujalo.

„Proč?“

„Kvůli dvěma velmi mocným upírkám, na které schopnosti, které nyní mám, nestačí.“ Posadila se vedle mě a chytila mne za ruku.

„Proto jsi potřebovala, abych přijela?“ Přikývla jsem. „Jaký je tedy tvůj plán?“ Zhluboka jsem se nadechla.

Seděla jsem v salonku a čekala jsem, až se ke mně má návštěva dostaví. Artemis seděla v křesle, kam nedosahovalo světlo, aby ji nikdo neviděl. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Chelsea. Mile se na mě usmála a posadila se naproti mně. Je pravda, že poslední dobou jsme se několikrát potkaly a rozhovory s ní byly velmi zajímavé. Na druhou stranu jsem o ní věděla, že má velmi ráda to, že jí lidé lehce podléhají, což mi moc nevyhovovalo.

„Jsem ráda, že jsi mne sem pozvala. Je to pro mne nesmírná čest.“ Usmívala se a vypadala velmi klidně, až mi jí začalo být líto.

„Jsem ráda, že jsi pozvání přijala,“ řekla jsem jí a podívala jsem se směrem k Artemis.

„Bylo mi ctí, princezno.“ Zamračila jsem se, čehož si samozřejmě povšimla.

„Toto nebylo zdvořilostní pozvání na skleničku, Chelsea.“ Narovnala se a upřeně na mě hleděla.

„Co tedy potřebuješ? Hrozí ti snad něco?“ Snažila jsem se na ni usmát, no, moc se mi to nedařilo.

„Potřebuji, abys zpřetrhala všechny závazky, které jsi kdy učinila. Potřebuji, abys všechny odtrhla od Ara.“ Zasmála se.

„To neudělám, ani kdybych mohla.“ Tázavě jsem se na ni zadívala.

„Mohla?“

„Ano, mé pouta nejde zpřetrhat ihned, chvíli ještě trvají.“ Chvíli jsem se na ni v tichosti dívala.

„S mou pomocí se nám to podaří,“ řekla Artemis, vystupujíce ze stínu. „A malý dovětek: Buď nám pomůžeš dobrovolně, nebo ne, ovšem potom své schopnosti navždy ztratíš.“ Chelsea chvíli tikala pohledem ode mne k Artemis a zase zpět.

„Tvá kamarádka?“ Její hlas zhrubnul, všechna milost se vytratila. Přikývla jsem.

„Nemůžu tady zůstat, nemůžu dát Arovi, co chce. On by zničil svět a vše na něm, i tebe. Pomoz mi, prosím, dobrovolně. Nic se ti tedy nestane a Caius ti poté nechá tvé postavení v gardě.“ Odfrkla si.

„Mé postavení v gardě?“ Ošila se. „Na tom mi pramálo záleží. Pro mě je důležité, aby se nic nestalo Afronovi. Jediný způsob, jak jej chránit, bylo, aby se stal členem gardy, a ty mi tady říkáš, abych rozbila vše, co chrání mou rodinu?“  Vypadala rozrušeně.

„Nic se mu nestane.“ Artemis měla velmi pevný hlas, ani nemrkla, když to vyslovila. „Pomoz.“ Chelsea se rozhlížela. Potom zavřela oči a několikrát se nadechla.

„Co mám udělat?“ Usmála jsem se na ni, tentokrát mi to však neoplatila.

Artemis na zem nakreslila pentagram a Chelsea usadila do jeho středu. Na každý z cípů hvězdy postavila svíci. U každé pronesla jakési jméno a něco, čemu jsem nerozuměla.

Začala vyvolávat kruh od východu k severu a postupně zapalovala i příslušné svíce, když byl kruh dokonán, pozvedla svou dýku a zamířila jí na Chelsea. Položila ji pak na zem, ale stále zaměřenou na nevěřícně sledující Chelsea. Potom začala chodit kolem kruhu s kouřícím trsem sena. Místnost se naplnila kouřem, sladkým a vábivým. Poté se postavila za Chelsea.

„Rozvaž všechna pouta, nech jen jedno jediné. Neodpoutávej Bety.“ Otočila se na Artemis.

„Bety jsem v životě k nikomu nepoutala,“ řekla.

„Dobře, pokračujme tedy.“ Artemis chytila hlavu Chelsea a zavřela oči.

„Effekt lagras i odödliga händer, ge en hjälpande hand och ge mig vad det är. Låt energin flödar och förbinder två i en och en upphör och det är återigen en delad etta i två. Förstör obligationer som har skapats med våld. Free kommer alla att ge! Ge dem frihet!“ Nesnášela jsem, když jsem těm jejím nesmyslům nerozuměla a nebyla jsem si jistá, jak je možné, že ona ovládá snad všechny řeči na světě.

Celé to trvalo neskutečně dlouho. Chelsea musela za ty léta připoutat k Arovi tolik lidí, až to nemohlo být hezké.

Artemis se pohnula a porušila kruh. Otevřela oči a pohlédla na Chelsea. Podala jí ruku a pomohla jí na nohy.

„Díky.“ Objala jsem ji.

„Neděkuj. Jestli se něco stane Afronovi, zabiju tě.“ Objetí mi však oplatila. Poté se vzdálila.

„Měla jsi mě nechat, abych ji alespoň nějak ovlivnila, aby to Arovi neřekla.“ Vzala jsem ji za ruku a usmála jsem se na ni.

„Neřekne.“

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - 10. kapitola: