Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - 1. kapitola

10.09.2011 (14:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1487×

Zázračné dítě

Kapitola první - Jasper

Seděla jsem na zemi pokoje pro hosty. Nemám zdání, proč Jaspera umístili zrovna sem, ale nijak moc jsem se tím netrápila. Sama jsem se nabídla, že jej pohlídám, nechtěla jsem být s nimi. Nemohu jim zatím říct pravdu. Zavázala jsem se k tomu. Poslouchala jsem, o čem dole diskutují. V jejich rozhovoru jsem hrála hlavní roli.

Domnívám se, že nejsem jedinou osobou, která je pozorně poslouchala.

Jasper seděl uprostřed postele. Kolena pod bradou. Takového jsem ho neznala. Vždy byl jiný. Uzavřený. Nyní se však choval vskutku jako vystrašený ratlík. Děsil mě jeho pohled. Byl upřený přímo na mou osobu.

Věděl to.

Nevěděla jsem, jak to vím, ale prostě jsem měla ten pocit. On to věděl. Věděl to vše. Věděl, že čekám dítě. Že jsem nositelka. Díval se na mě tak jinak, než kdy jindy. V jeho pohledu se značila taky notná dávka strachu. Možná se bál mě, protože to vše věděl.

Zapadalo to do sebe, až na jednu jedinou věc, já bych mu přeci nikdy nemohla ublížit.

Sebrala jsem svou veškerou odvahu, nebo spíše její kousíčky, které byly momentálně rozházené někde úplně naspod mého bytí, a zvedla jsem se z podlahy. Došla jsem k posteli a sedla jsem si na její kraj. Jasper ze mě nespustil oči, poté ale odvrátil pohled a tupě zíral do zdi.

„Jaspere?“ Porušila jsem ticho a napětí, které panovalo. Úsečně se na mě podíval. Přímo do očí, a ač se zdálo, že pohledem uhne, překonal sám sebe a oplácel mi pohled, i když na něm byla znát nejistota a nervozita. „Bojíš se mě?“ Rázem ustal všechen hovor dole v hale.

Vnímali jsme to oba, i to vzájemné napětí, které v místnosti panovalo. Po chvíli se začal smát. Každému by se zdálo, že jeho smích je hysterický, ale já zvažovala ty nejrůznější možnosti.

Možná je cynický, ironický, nenávistný. Zlobný. Radostný, nebo jsem jen možná potměšilá. Možná je jen unavený a nezbývá mu nic jiného, než se zasmát a jít dál.

„Ne, jen jsem vyděšený,“ promluvil upřímně. „Vyděšený ze všeho, co se stalo. Připadá mi to takové,“ odmlčel se a přemýšlel. „Zmatené, možná divné. Celé se to zdá jako velmi dávná historie. No, je to jen sedmnáct let zpět.“ Povytáhl jedno obočí, viděla jsem na něm, že má v úmyslu něco říct, nepřerušovala jsem jej. „Možná se jen bojím, odkud dostanu další kopanec, Rosalie. Možná se jen bojím, kdy mě zase zlomíte a rozbijete na milion malých kousíčků. Mám sto chutí řvát. Pořád ale čekám, kdy se to stane a kdy zase půjdu ke dnu.“ Podíval se stranou.

Tolik bolesti, která se zračila v jeho očích, bych jen těžko vydržela já sama, a to mám prý srdce z ledu vytesané. Horší je to však pro něj. On cítí i nás ostatní.

„Je mi to strašně líto.“ Nevěděla jsem co jiného říci, než chabá slova útěchy, která mě v ten moment napadla.

„Tvá vina to není.“ Podíval se opět na mne. Měl jiný pohled. Jakoby rozostřený. „Víš, obdivuji tě.“ To mě ohromilo. Nikdo mi nikdy neřekl něco podobného, něco tak hezkého a milého.

„Za co?“ Nepřerušovaje oční kontakt vzal mé ruce do svých dlaní. Schoval se za pokerovou tvář, jako by nechtěl, abych do něj viděla. „Nedělám nic neobyčejného, pokud nemyslíš jedinou věc, která se mi v životě povedla.“ Automaticky jsem vyprostila jednu svou ruku z jeho sevření a pohladila si bříško, ve kterém se přes všechno, co se zdálo nejasné, rodil nový život. Natáhnul  volnou ruku a dotknul se jej také.

„Vždy chráníš rodinu, Rose. Je pro tebe přednější než ty sama. Než to, co cítíš,“ řekl s pohledem zabodnutým do mého břicha. „Pověz mi, kolikrát jsi z nějakého sobeckého důvodu udělala něco jen pro sebe? Jen z vlastní potřeby, z vlastního chtíče? Bez ohledu na ostatní, co by tomu řekli nebo jak by se zachovali?“ Oční kontakt, který opětovně navázal, jsem tentokrát porušila já a hledíc z okna, uvědomělá, že nás ostatní poslouchají a slyší vše, co si říkáme, ať je to jakkoli soukromé, protože mají namísto uší detektory, jsem opatrně volila slova, abych nepověděla moc.

„Jen jednou jedinkrát.“  Připomenula jsem si to.  Vlastně jsem poslední hodiny nedělala nic jiného. Dívala jsem se v čase zpět na tu chvíli, kdy jsem cítila, že se ve mně pohnul nebo pohnula. „Jen jediná věc v mém životě byla docela sobecká. To.“ Ukázala jsem na bříško. Ti dole nemohli vědět, o čem mluvím. Není tady super chytrý Edward, který vše ví.

Vzpomínka na něj, i přes vše, co provedl, ranila mé city, jako už tolikrát, jako bych dostala ránu elektřinou. Rychle jsem to zahnala.

„Myslel jsem si to,“ promluvil potichu. Měla jsem pocit, že chce ještě něco, ale nic neříkal.

„Copak?“ Usmál se.

„Mohu?“ Chvíli jsem se rozmýšlela, nepostřehla jsem tak úplně, co chce.

„Co?“ Ukázal na něj.

„Můžeš.“ Přikývnul.

„Polož se.“ Lehla jsem si dále od kraje postele, abych nespadla.

Jasper opatrně a velmi něžně vzal mé ruce, které jsem měla položené na břichu, a dal je po délce boků. Zhluboka jsem se nadechla, když vzal za lem, saténově červeného topu.

„V klidu. Neublížím ti. Jen to chci, však víš.“ Přikývla jsem a znova se nadechla. Vyhrnul mi tričko těsně pod prsa. Lehnul si vedle mne a zkoumal bříško svým ostražitým pohledem. Potom položil na bříško svou velkou ruku.

A usmál se.

„Nezdá se větší, trochu jsem doufal, že bude větší. Není to tak dávno, ne?“ Usmála jsem se jeho údivu.

„Dva.“ Přikývnul.

„Je to kouzelné, nikdy jsem nic kouzelnějšího neviděl.“ Zasmála jsem se.

„Nelži, Jaspere Hale Cullene!“ Zasmál se. Znělo to upřímně.

„Vážně. Jsi krásná. Tohle ti doopravdy sluší. Bude škoda, až to nebudeš mít v tomto stavu.“ Usmála jsem se.

„Já vím, bude mi to chybět, ale získám tím mnohem lepší věci, že?“ Přikývnul. Byl fascinován mým bříškem. Stále přes něj přejížděl rukou a sledoval jej. Nakonec k němu přiložil své ucho. Lechtalo to.

„Neslyším.“ Přikývla jsem.

„Vím, celkem se toho bojím, ale co dělat, musíme počkat.“

Ze spodu jsem uslyšela nějaký hluk. Najednou se rozrazily dveře a v nich stál Emmett. Celkem zuřivě shlížel na scénu před sebou. Na nás. Vypadalo to divně. Ležela jsem, triko vyhrnuté a Jasper ležel skoro nade mnou. A ten rozhovor.

„Co to má znamenat?“ rozkřičel se. „Jaspere, ty spíš s mojí holkou? S mojí manželkou?“  Jasper se postavil naproti Emmetta.

„Co, kdyby ano?“ Začala jsem se o ně bát. No a taky o dům. Do dveří se nahrnuli ostatní.

„Zabil bych tě,“ pronesl Emmett výhružně. To bylo až příliš. Postavila jsem se a vběhla do prostoru mezi ně.

„Nikdo se zabíjet nebude!“ napomenula jsem Emmetta. „Ty toho taky nech, víš, že spolu nespíme, tak ho neprovokuj!“ osočila jsem se na, přiblbě se tlemícího, Jaspera.

„Tak co se tady k sakru děje?“ Otočila jsem se na Carlislea.

„Dlouhý příběh. Velmi dlouhý.“ Podívala jsem se z okna a nevědomky jsem si pohladila bříško, což neuniklo ničí pozornosti.

„Máme celou věčnost a chtěl bych vysvětlit ten váš divný rozhovor a to, proč ses po ní sápal?“ mluvil na Jaspera, ale já se ujala slova první.

„Není to tak dávno. Dva dny,“ promluvila jsem, čímž jsem k sobě obrátila všechnu pozornost, která byla pro tuto chvíli potřeba. „Před dvěma dny jste se všichni vydali na lov a já s Emmettem jsme zůstali doma sami. No, sami. Byla tady ještě jedna osoba. Nadpozemsky mocná Lilian nebo Artemis, jak chcete.“ Podívala jsem se na Jaspera, při jejím jméně s sebou trhnul, nebylo to pro něj moc příjemné, bavit se o dívce, která mu byla sedmnáct let dcerou. „Šla jsem za ní, protože jsem od ní něco chtěla. Něco, v co jsem nedoufala, že by se mohlo stát. Všichni říkali, že je to již nemožné, já však stále věřila, měla jsem naději.“

Kdybych měla slzy, řinuly by se mi po tvářích v nezastavitelných potocích. Cítila jsem se tak slabá, tak otevřená. Nikdy jsem nechtěla, aby do mě moc viděli, aby viděli bolest, kterou prožívám, když spatřím maminku s dítětem, nebo vztek, když slyším o týrání dětí.

„Mluvily jsme spolu velmi otevřeně, řekla mi věci, které jste nevěděli, kupříkladu jsem poznala, že ona je Artemis. Však chránila jsem ji, byla jsem jí totiž zavázána. Dala mi věc, po které nejvíce toužím, po které jsem kdy nejvíce toužila. Nikdy jsem nebyla tak sobecká, jako v tomto případě, protože vystavuji rodinu takovému nebezpečí, že byste mne měli někam zakopat a zamknout do čtyřiceti truhel.“ Byli znepokojení, jejich výrazy prozrazovaly, že úplně nechápou, o čem to mluvím.

„Co ti dala?“ optal se Emmett.

„Nedala mi to jen ona, ale také ty.“ Pozvednul obočí.

„Jak bych mohl?“ Sklopila jsem zrak.

„Pamatuješ na ty dvě hodiny?“ Kleknul si přede mne a nadzvednul mou hlavu, abych se mu dívala do očí. Byl vystrašený, ale také plný očekávání.

„Pamatuji, ale nějak mi nedochází, jak by bylo možné, že bys byla,“ pronesl to něžně a konec věty nedopověděl.

„Jednoduchý obchod. Moje minulost za něj.“ Pohladila jsem se po bříšku.

„Budu táta?“ Přikývla jsem. „Vážně budu táta?“ Znova jsem přikývla. Políbil mne a přitom mě zvednul do náručí, přičemž se mnou zatočil, když mě postavil na zem, ostatní stále nic nepochopili.

„Jsi těhotná?“ zeptal se Carlisle.

„Ano. Jsem těhotná,“ odpověděla jsem, připravená se za toho malého nebo tu malou prát. Klidně s celým světem.

Kapitola není tak dlouhá, ale něco v ní je. Klíčový moment. Moment pochopení. Tak doufám, že se dočtu, z vašich komentářů, zdali někdo ten klíčový moment zachytil.

Kim ♥

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - 1. kapitola: