Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 2. Miluj bližního svého

04.04.2010 (19:30) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1362×

2. Miluj bližního svého

Zbylo nám srdce,
jinak nic.
Ty jsi má víla
a já tvůj princ.

Zbyla nám duše,
srdce nemám.
Nechal jsem ho u tebe,
nyní jej hledám.

Nezbylo nám srdce,
už ani duše.
Zmírám bez tebe,
slova zní hluše.

Slova zbytečná,
říci je komu není.
Ni zrada, ni láska
rozhodnutí nezmění.

ALICE:

Ano, naděje. Ta je teď nejdůležitější. Kde bychom bez ní byli? Myslím, že se říká, že naděje umírá poslední, ale to není tak úplně pravda. Vždycky se najde někdo, kdo přečká i ji. Chcete vědět proč? Tak já vám to budu vyprávět…

***

Chtěla jsem mu pomoct za každou cenu, protože on mi pomáhal vždycky. Pokaždé mě vysekal z průšvihu a vzal vinu na sebe. Vděčila jsem mu za hodně. Opravdu. Kdyby se o mě nepostaral už tenkrát, když mě přišli odstranit, jak to nazval, dávno bych tu nebyla. Ale možná by to tak bylo lepší. Já vážně nevím.

Jasper se se mnou nejdřív hádal, že jim vlezu přímo do pasti, před kterou mě celých dvacet let ochraňoval, ale co by byl život bez trochy rizika? Navíc, nevydržela bych, kdybych měla zůstat sama. Znovu už ne.

Právě proto jsem si se zachmuřeným výrazem balila nejpotřebnější věci, když něco vletělo ke mně do pokoje. Po několika roztěkaných vteřinách jsem v tom barevném tornádu poznala Emmu. „Alí, ty mi odjedeš?!“ vykřikla zoufale a vzápětí jsme spadly na zem, protože se mi pověsila na krk. Byla menší než já, protože byla mladší, ale to ji nijak neomezovalo v upířím teroru mířeném na mě.

„Emmo?“ vyhrkla jsem překvapeně. Ona byla poslední, koho bych tu čekala. „Co tu děláš? Jak ses to dozvěděla? Kdo ti to řekl? Proč jsi přišla?“ Chrlila jsem na ni jednu otázku za druhou hlavně proto, že by mě později nepustila ke slovu. Občas jsem si říkala, kdo asi mohl mít tak pitomý nápad přeměnit ji. Ukecanějšího upíra byste hledali marně.

Zděšeně na mě zírala ze vzdálenosti několika centimetrů a její velké karmínové oči se rozšířily hrůzou. „Jak… jak mi tohle můžeš udělat?!“ Brada se jí rozklepala a vypadalo to, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Což bylo dost divné vzhledem k tomu, že ona byla ten nejšílenější optimista na světě. „Ty mě tu chceš nechat? Udělala jsem ti něco? Nemáš mě ráda?“

Zhluboka jsem se nadechla a potom dlouze vydechla, div že mi z nosu a uší netryskala pára, jako je to u těch kreslených pohádkových postaviček. „Jaspere!“ Jasně, že to bylo jeho dílo. Takhle hysterická Emma nikdy nebývala. Sotva kdy se přiblížila k hranici nabručenosti a nikdy se nezlobila, i když jsem provedla sebevětší vylomeninu.

Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukl můj opatrovník s já-nic-já-muzikant úsměvem na tváři. Když však uviděl, že se rozhlížím po zemi, kde by se dal rychle sehnat nějaký projektil (nejlépe špičatý a pořádně ostrý, samozřejmě), zachechtal se a rychleji, než bylo čestné – čestné pro něj, protože by měl jako správný gentleman přijmout výzvu na souboj nebo tak něco –, zmizel za dveřmi, do kterých se vzápětí zapíchl malý, ale velmi účinný kapesní nůž.

Dost neslušně a dost hlasitě, aby to slyšel, jsem zaklela, protože jsem věděla, jak ho štve, když se nechovám jako dáma, kterou se ze mě snažil udělat. Mezitím se Emma vyškrábala na nohy a decentně si oprašovala oblečení, jako bych tu snad měla kdovíjaký bordel. No, ale o tom radši, ve svém vlastním zájmu, pomlčím.

„Fakt odjíždíte? A kam? Kdy se vrátíte? Nebo se zase stěhujete? Řekni, že ne! Prosím, že se nestěhujete!“ Musela jsem ji zarazit rukou připlácnutou na její pusu, jinak bych se v tom přívalu slov asi utopila.

Zvedla jsem ukazováček volné ruky a zamávala jí s ním před nosem jako varování. Zašilhala na pohybující se prst a potom se pod mou dlaní usmála. Založila jsem si ruce na prsou a kývla hlavou k posteli. Jí možná připadalo ležení, sezení i stání stejné, ale pro mě to bylo celkem nepohodlné – pořád jsem přece byla ze čtvrtiny člověk, i když se to dalo poznat pouze podle občasného nepříliš pravidelného tlukotu mého srdce. „Takže!“ začala jsem výhružně, když jsme se posadily, abych jí dala na srozuměnou, že mluvit budu já. „Zaprvé: žádný další hysterčáky – vím, že to byl Jasper, ale to neznamená, že ho musíš poslouchat.“ Při vyslovení Jasperova jména sklopila oči ke svým rukám a najednou se začala šíleně zajímat o kytičkovaný potisk na mém povlečení. Měla totiž pro toho šarmantního upíra, který mi poslední dvě desetiletí v jednom kuse dával kázání, neuvěřitelnou slabost – on to samozřejmě moc dobře věděl a náležitě toho využíval.

Nenechala jsem se tím ovšem vyvést z míry a pokračovala jsem: „Zadruhé: jo, fakt odjíždíme. Musíme se vydat na… ehm… důležitou cestu na jih.“ Významně jsem se jí zahleděla do zmatených očí a jí to po chvíli docvaklo. Panenky se jí rozšířily pochopením a zděšeně otevřela pusu dokořán, až se v měsíčním světle zaleskl její dokonalý chrup. „Nou koment. Prostě to tak je, takže se s tím smiř. Zatřetí: důvod ti neřeknu, protože bys to vykecala první osobě, kterou bys potkala.“ Tím jsem si vysloužila pohlavek, díky kterému jsem padla nazad a temenem hlavy rozbila skleněný noční stolek. „Hej, dávej pozor! To byla starožitnost!“

„Takže zaprvé: ty hysterčíš pořád. Zadruhé: jak sis vůbec dovolila mi nic neříct?! To sis jako vážně myslela, že tě nechám odjet bez rozloučení? Zatřetí: důvod si dokážu domyslet, na to nemusí být upír Einstein, aby mu to došlo. A náhodou, nikomu bych to neřekla. Jo, a začtvrté: nemáš tak blbě padat,“ zakončila svoji řeč a triumfálně se usmála.

Zavrtěla jsem nad ní hlavou a chtě nechtě se musela pousmát, jelikož mi bylo jasné, že mi bude hrozně chybět. Kdo ví, jak dlouho? blesklo mi hlavou, ale ihned jsem tu myšlenku zahnala. „Tys fakt úkaz, hele. Ale stejně se mi bude stýskat.“

Objala mě, ale po chvíli se odtáhla. „A kdyže se to vracíte?“

Stiskla jsem rty a zamyšleně se zahleděla na vroubkovaný strop. „Netuším.“

***

Přesně o dvacet tři hodin, padesát šest minut a čtyřicet tři sekund později jsem seděla v letadle a zívala, pořád ne a ne usnout. Naštěstí právě v okamžiku, kdy jsem se asi po stopáté podívala na hodinky, si Jasper všiml mé únavy a navodil příjemnou uvolňující atmosféru, při které jsem se bez problému ponořila do říše snů. Tudíž jsem byla za pár vteřin hezky tuhá a spokojeně se rozvalující v pohodlném sedadle.

Málokdo to ví, ale já jsem zvláštní ve více ohledech, než si většina mých známých myslí. Tak především mám svou vlastní schopnost. Zaštítění mysli mám po mámě, ale to není zdaleka všechno. Potom je tu totiž ještě moje druhá schopnost. Sny o minulosti.

Když to řeknu takhle, zní to jako vzpomínky. A ony to skutečně jsou vzpomínky. Ale ne moje. Vlastně… Spíš by se to dalo nazvat obrazy z minulosti, kterou jsem sama nezažila. Už mnohokrát jsem mohla nahlížet do osudů úplně cizích lidí, stejně jako do vlastní minulosti.

A právě v ten moment, kdy jsem usnula, se spustil další. Bylo to jako nesmírně poutavý film, od kterého se nedokážete odtrhnout. Jenomže tohle bylo stokrát horší – já to musela sledovat, a to naprosto nedobrovolně. Věděla jsem totiž, o koho se jedná.

Některé byly krásné – třeba když jsem sledovala jeden běžný den kdesi v antickém starověku –, jiné se mi však vůbec nelíbily. Jako tenhle. Jistojistě se to odehrávalo na místě, kam by žádný smrtelník – a snad ani žádný nesmrtelný – nikdy v životě dobrovolně nevkročil. Tak nějak podvědomě jsem cítila, že to konkrétní místo, ať už bylo kdekoli, skrývá staletí bolesti a utrpení. Žal prokvétal starodávnými stěnami jako kořeny říčních vrb, atmosféru naplňovalo chvění strachu. Zoufalství a bezmoc zpívaly tichou tesklivou píseň beze slov. Kvílivý nářek větru vypovídal o tom, že vězni tam prožili nejhorší okamžiky svého života.

Ale teď zpátky k tomu snu…

Na podlaze klečel muž. Vypadal velmi zranitelně, zoufalství se podepsalo na jeho rysech. Zapadlé oči v nadpozemsky krásné tváři prozrazovaly nezměrný strach a tíseň. Byl jako vlk chycený v pasti, který ví, že není úniku, že lovci za chvíli přijdou, aby dokonali započaté mučení. Starý zlomený vlk. A přesto stále cítil, vnímal dění kolem sebe. Dokonalé smysly ho ani tentokrát nezklamaly. On… trpěl.

Už to bylo téměř deset let. Nikdy v životě, ani v tom novém, by si nedokázal představit, jaké to může být. Co byla fyzická bolest oproti tomu, když musel sledovat, jak mučí jeho nejbližší? Nedostávalo se mu ani záblesku pochopení, ani plaménku naděje, že by ho někdo vysvobodil. Byl tím, kdo přežil i naději. A to se říká, že naděje umírá poslední.

Netušil zda bylo správně, když k nim tenkrát přišla. Všechno by bylo jinak. A pokud ne, pokud by se to stalo i bez ní… Pak by aspoň smrt byla rychlá.

Podlaha i zdi byly provlhlé, zápach hniloby se šířil celým sklepením. A přesto se zdálo, že je zde i něco jiného. To něco bylo mnohem temnější než samo místo. Bylo to tajemné, nebezpečné, zvrácené, zakázané. Bylo to něco, co nikdy nesmělo spatřit světlo světa. Vítr, profukující zatuchlými chodbami, s sebou přinášel podtón zoufalství. Svět venku už neexistoval, ne tady.

Ach, už zaslechl kroky. Znovu přicházeli, stejně jako každý den. Nic se neměnilo na zaběhnutém pořádku. Nikdo ho neporušil, snad to ani nebylo v jejich moci. Vládl jim jen jeden jediný, a ten se vyžíval v mučení nevinných. Rád lámal hrdost nepřátel, ohýbal hřbety těch nejotrlejších upírů, podroboval si vzpurné ženy.

Kroky se stále blížily a dusot nabíral na intenzitě. Spolu s kroky se ozýval vzlykot. Poznal ženský hlas. Ano, byla to ona. Jako by ještě mohl čekat někoho jiného. Vždy přivedli jenom ji. Dělali to proto, že jim to přikázal jejich pán. A oni se neodvážili neuposlechnout.

Těžké železné dveře uprostřed holé stěny se pomalu otevřely a do cely nakráčely dva muži s krvavě rudými zornicemi plnými pochybností. Ty jeho byly naopak černé a skelné jako obsidián, beze špetky života. Nejprve mu vzali svobodu, hrdost, vůli, naději, a nakonec i život. Nyní už nedokázal nic jiného než žebrat.

Muži se postavili každý po jedné straně dveří a oba drželi v ruce zapálenou pochodeň. Za nimi dovnitř vešel další muž, mohlo mu být tak třicet. Tvářil se povýšeně, ačkoli se ani zdaleka nemohl rovnat tomu, který vešel za ním. I barvy jejich plášťů byly rozdílné.

Ten druhý muž vlastně ani nebyl dospělý, mohlo mu být kolem patnácti let. Černé roucho, do nějž byl oděn, hovořilo o jeho vysokém postavení. Nevypadal však ani zdaleka tak chladnokrevně jako jeho pobočník, který vstoupil před ním.

Klečící zvedl zrak, byl to jen nepatrný pohyb, který by obyčejný člověk v té tmě ani nepostřehl. Pro upíří oči to však bylo jasné gesto – všem přítomným nyní bylo více než zřejmé, že je muž vnímá. A také, že ano. Protože vzápětí promluvil. „Prosím…“ Bylo to jen tichounké zašeptání, sotva slyšitelné i pro upíří uši. Muž se na víc nezmohl. „Prosím.“

Třicetiletý muž si odfrkl, jako by ho snad ta dvě tiše zopakovaná slova pobouřila. Ale neozval se. Neměl na to právo.

Muž na podlaze se ozval znovu. Věděl, kdo jsou jeho věznitelé. Byl si toho vědom až příliš dobře. „Alecu… Prosím.“

Chlapec v černém plášti sebou nepatrně škubl, jako by jím projela křeč. Z jeho strnulého postoje vyzařovalo napětí a nerozhodnost. On tohle dělat nechtěl. V jeho strachu z pána ho však ještě víc utvrzoval vzlykot, který se nepřestával linout zpoza přivřených dveří.

„Neprodlužuj to, Alecu,“ ozval se náhle muž po jeho pravici.

Jmenovaný se k němu prudce otočil se zlostí v očích a jediným pohybem ho srazil na kolena. „Nemluv bez vyzvání,“ zasyčel na něj zlostně a mávl na stráže, aby ho vyvedly ven. K ničemu ho zde nepotřeboval, neboť svému účelu už posloužil.

Muž na zemi zoufale natáhl ruku ke zpola zavřeným dveřím, když dovnitř vkráčel další muž. Tento za sebou vlekl mladou ženu v okovech. To ona tak usedavě naříkala. Její bylo to zoufalství, které se posledních deset let rozléhalo zpustlými chodbami starobylého hradu. Vztyčená paže klesla zpět k boku a muži unikl bezmocný sten. Byl to tichý zvuk, tišší, než když předtím žadonil, ale naopak byl naplněn tak hlubokým zoufalstvím…

Žena stále vzlykala, nechtěla znovu vidět všechnu tu bolest, kterou on prožíval. I ona se opovážila zašeptat. „Prosím… Prosím, Alecu… Nedělej to…“ Její hlas zněl ochraptěle, oči jí přetékaly prázdnou černí, stejně jako kdysi jemný andělský zpěvavý hlas.

Chlapec zavřel oči; bylo vidět, že mu to není příjemné. Ale musel to udělat. Prostě musel. Proto bez jediného slova kývl na vojáka, který držel onu ženu v okovech, a chystal se odejít. Jeho oči s rudými zornicemi se však ještě na moment téměř bezmyšlenkovitě zastavily na tváři té úchvatné ženy. Nikdy takovou krásu neviděl. A ani jiné oči ji už nikdy neměly spatřit.

Právě procházel dveřmi. „Dělejte, co musíte.“ To jediné řekl. Nic víc. A v okamžiku, kdy zabočil za roh, se za jeho zády ozval první bolestný výkřik. To křičel ten muž. Volal jméno své družky, kterou přímo před jeho očima mučili. „Rose!“

Mladý muž se rozeběhl, rozhodnutý, že už se sem, do těchto míst hrůzy a utrpení, nikdy nevrátí. Zastavil se až ve chvíli, kdy se ocitl na druhé straně hradu. Ale věděl, že už nikdy nedokáže z mysli vymazat ten zoufalý prosebný hlas, který zaslechl. Také věděl, že se o tom neodváží nikomu říct. Neopováží se ani hlesnout, jeho oči však budou vypovídat samy za sebe.

Nikdo tomu však nedokáže zabránit.

Všechno se to odehrálo přesně před deseti lety. Tam dole, v podhradí, ve sklepeních Volterry.

S úlekem jsem se probudila z děsivého snu. Jasper se mnou už několik minut třásl a bylo na něm vidět, že se o mě bojí. „Zase se ti něco zdálo?“ zeptal se, když si všiml, že jsem vzhůru.

Nešťastně jsem přikývla a snažila se neplakat. Tyhle výjevy už jsem viděla mnohokrát. „Byl to Emmett. Sledoval, jak ji mučili.“

Jasper se ke mně naklonil a objal mě. „Ach, maličká…“

***

Nejistě jsem se držela za ruku zlomeného upíra vedle mě. Jeho pohled byl prázdný, bez špetky citu nebo naděje na život. A znovu jsem si přehrávala v mysli Arova poslední slova: „Nikdo z vaší rodiny nežije. Přišli jste pozdě.“

Tak co, líbilo se? Nezkazila jsem to moc? Mám napsat pokračování? Stojí to za to?

Prosím, zanechte mi nějaký ten komentář. Vaše Kal

1. Vrah mých rodičů • Shrnutí • 3. Navždy tvůj Alec

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 2. Miluj bližního svého: