Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zaslepená pýchou - 3. kapitola

26.01.2010 (18:45) • Elcheetos • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1225×

3.

„Aha. Táta říkal něco o zahradníkovi,“ řekla jsem a podívala jsem se té osobě do očí. Edward. Hmm, zajímavé jméno. Takové, jako z minulého století. To už se teď dlouho nepoužívá. Pozorně jsem si prohlédla toho kluka přede mnou. Byl docela vysoký, bledý, ale to asi všichni lidé v tomhle deštivém městečku. Nejvíc mě ale zaujaly jeho oči. Měly zlatavou barvu. Nikdy jsem takovou barvu očí neviděla. Věděla jsem, že můžou být oči zelené, modré, hnědé a různé zkříženiny.  Ale že mohou být i zlaté?

„Tak doufám, že se o naši zahradu budeš starat hezky,“ snažila jsem se o milý tón. Bohužel, to počasí mi moc nepomáhalo. Znovu na mě spadla nálada na bodu mrazu.

„Jistě. Budu se snažit. Mohu se zeptat, jaké květiny máte nejradši? Abych jich tady mohl vysázet co nejvíce.“ Bože. Vždyť i mluví jak z minulého století.

„Prosím, nevykej mi. Jsem Isabella,“ snažila jsem se na něj alespoň usmát.

„Jistě. Promiňt - … promiň.“

„To nic,“ teď jsem se už musela usmát. Přišlo mi to hrozně vtipné. Konečně jsem se odtrhla od jeho obličeje a podívala se na oblečení. Na to, že pracoval na zahradě, měl velmi hezké a řekla bych i drahé oblečení.

„Mohu se zeptat, kde bydlíte?“ zeptala jsem se opatrně.

„Kousek odsud. Támhle tím směrem,“ odpověděl a já se podívala za jeho rukou.

„Aha. Vy máte dům?“

„Ano. A docela i veliký. Ale není se čemu divit, když mám ještě čtyři nevlastní sourozence plus rodiče.“

„Promiň, že se ptám ale přijde mi divné, že máš veliký dům, drahé oblečení a přivyděláváš si jako zahradník,“ zasmála jsem se.

„Doma je nuda. Tak jsem se rozhodl si najít nějaké vyplnění času.“

„Aha. Tak tomu rozumím. Já bych si ale vybrala něco jiného než rýpání v půdě,“ řekla jsem mu.

„Ty jsi také dívka. Ani se ti nedivím, že by sis nechtěla umazat to oblečení.“

„Co tím myslíš?“ odsekla jsem.

„Kdybych chtěla, tak se rýpat v bahýnku klidně budu. Mě nejde o oblečení. Toho mi otec koupí klidně kupy, když budu chtít,“ urazila jsem se. Nadechl se, jako že chce něco říct, ale já ho zarazila.

„Prostě nemám zálibu v zahradničení. Akorát bych si zničila nehty.“

„Ach. Tak to jistě.“ Najednou se Edward tvářil nabručeně.

„Co jsem řekla? Že jsi hned tak nabručený.“

„Já nejsem nabručený. Jen přemýšlím.“

„A nad čím, prosím tě?“

„Nad tím, kdy v tobě proběhla ta změna. Ještě před chvílí se s tebou povídalo moc hezky. A teď se chováš jako nafintěná potvora.“

„Tsss,“ uraženě jsem se na něj podívala, otočila se a zamířila dovnitř. Takhle se mnou mluvit, to snad není možné. Asi řeknu otci, aby ho okamžitě vyhodil. Má přeci peněz dost. Rýpat se v zemi může i na své zahradě. Zamířila jsem si to do jeho pracovny.

„Otče, mám na tebe prosbu. Musíš vyhodit zahradníka. Řekl mi, že se chovám jako nafintěná potvora.“ Otec si povzdychl. ,,Izi, já nikoho vyhazovat nebudu. Asi ti to řekl proto, že jsi se tak chovala.“ Tak tohle je už opravdu příliš.

„Já že jsem nafintěná potvora? Tati, to nemyslíš vážně!“ V tu chvíli jsem se rukou bouchla o stůl.

„Auu! Sakra tati. Vidíš, co kvůli tobě dělám? Sakra! Zlomila jsem si nehet!“

„Bello uklidni se. Zrovna teď se například opravdu chováš jako nafintěná potvora."

Otočila jsem se a utíkala nahoru do pokoje. Zamkla jsem se a sedla si na postel. Pohled mi sjel na řadu kufrů postavených vedle postele. Počítala jsem. Bylo jich jedenáct.

„Tati! Kde mám jeden kufr?“ seběhla jsem po schodech.

„Bello! Já myslel, že se mnou nemluvíš!“

„Taky že ne. Jen hledám svůj kufr.“

„Jeden kufr máš před domem. Musíš si ho vynést nahoru sama. Je to ten s botami.“ Zaskučela jsem.

„A jak to mám asi udělat? To si ho mám hodit na záda nebo co?“

„Třeba. Dostaň si ho tam, jak chceš,“ odsekl.

„Fajn!“ zakřičela jsem na něj. Vzala jsem za ucho kufru a pokusila se ho zvednout. Nepohnul se ani o milimetr.

„Sakra!“ zanadávala jsem.

„Říkala jsi něco?“

„Ne!“ Pokusila jsem se kufr povalit na stranu, abych ho mohla táhnout do schodů. Ale jediné, co jsem s ním udělala bylo, že jsem ho překlopila na stranu.

„Chceš pomoct?“ ozvalo se za mnou.

„Ne Edwarde. Jdi pryč!“ zavřeštěla jsem.

„Dobře, Fajn… Jenom se nerozčiluj.“ S Povzdechem jsem sledovala, jak odchází.

„Edwarde?“

„Ano Bello?“

„Pomůžeš mi?“

„Nevím. Právě jsi mě odmítla. Možná, kdybys poprosila…“

„Edwarde! Můj otec ti platí Odnes mi ten kufr nahoru!“

„Za tohle mi neplatí,“ řekl, otočil se a rozešel se zpět k zahradě.

„Edwarde, prosím, pomoz mi!“ zašeptala jsem.  Byla jsem si jistá, že to nemohl slyšet ale najednou se otočil a vydal se zpátky ke mně.

„Vidíš, nebylo to tak těžké.“ Jeho sluch jsem nechala být.

„Co ty mě máš co vychovávat co? Já se na tebe pořád zlobím kvůli té rozmazlené potvoře, kterou jsi mě nazval.“

„Ale je to pravda.“

„Co?“

„To co jsem řekl.“ To už jsme stáli před mým pokojem. Otevřela jsem dveře a Edward zlehka položil můj kufr na zem.

„Děkuju,“ zasyčela jsem a strkala Edwarda ze dveří. Ale ani se nehnul.

„Páni, ty máš ale růžový pokoj.“

„Jo. Je to můj dětský sen. Ale ty máš určitě také takový.. Teda myslím velikostí. Ne barvou.“ Edward se zasmál.

„Jo, růžový pokoj bych asi nechtěl,“  zasmál se.

„Končí mi moje pracovní doba. Takže zítra?“

„Uvidíme. Jestli budu mít náladu jít na zahradu,“ odpověděla jsem mu popravdě. Nevěděla jsem, kdy moje soukromá učitelka dorazí. Zítra, nebo až další týden?

„Tak ahoj,“ rozloučil se.

„Ahoj.“ Jen co za ním zapadly dveře, otočila jsem se a šla za tátou.

„Tati? Kdy přijde moje soukromá učitelka?“

„Kdo?“

„No moje soukromá učitelka!“

„Ale Bells! Ty budeš chodit do školy!“ …



<< - Shrnutí - >>