Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 7. díl

29.01.2010 (18:45) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 947×

Deprimovaný a Zlodějka

Rok 1896: Texas

Petera jsem měl vždycky rád, jelikož si neliboval v boji jako ostatní. Byl to skvělý bojovník, sice na mě neměl, ale přesto byl výborný. Jeho povinnost byla stejná jako ta moje a to bylo starání se o novorozené a následná jejich likvidace.

Peter mi měl tu noc pomáhat opět jako vždy s jejich likvidací. Vždy když na to došlo, byla to velmi dlouhá noc. Peter se mě snažil přesvědčit, že někteří by byli užiteční do budoucna, ale rozkaz zněl jasně, zbavit se všech do jednoho. Takže jsem ho neustále odmítal.

Byli jsme asi v polovině a já jsem cítil z Petera, že je to pro něj strašně těžké. Rozmýšlel jsem, jestli ho nemám poslat pryč a dokončit to sám. Ale když jsem povolal další oběť, najednou se Peter rozhněval a zuřil. Snažil jsem se přijít na to, co má jeho nálada znamenat.

Zrovna to byla upírka, která právě překročila hranici jednoho roku. Jmenovala se Charlotte. Jeho nálada se změnila, když se zde objevila a to ho prozradilo. Vykřikl na ní, aby utíkala a sám se vydal za ní. Nechal jsem je běžet. Cítil jsem nechuť ho zabít.

Maria se na mě za to dost zlobila. Ale v té době jsem na tom stejně tak jako tak nebyl nejlépe. Maria nechápala, proč se můj stav stále zhoršuje, když ona sama nepocítila žádnou depresi a já jsem dumal nad tím, proč jsem jiný.

Rok 1921: Mississippi

V ten zvláštní den plný obrázků, jsem opět viděla, jak zabíjím nevinnou oběť. Výjimečně po dlouhé době to byla žena. Nechtěla jsem jí zabít, ale než jsem stačila zadržet dech, ucítila jsem její vůni a vrhla jsem se na ni.

Opět mi z toho bylo zle. A navíc jsem ještě udělala jednu špatnou věc a to takovou, že jsem si vzala její oblečení. Pak jsem jí jako vždy schovala v lese.

Začínala jsme si být čím dál tím více odporná. A navíc se mi hlavou honily ty dva obrázky. Na jednom byl ten tajemný děsivý ale přesto okouzlující muž a na druhém byly dva muži, kteří se tvářili šťastně. Zajímalo mě, co to asi může znamenat.

Byla jsem z toho nesvá. Pak se mi opět objevil ten obrázek těch dvou mužů a ti byli v lese stejně jako já. Byli dobře oblečeni opět ne jako já a lovili úplně jinak než já. Oni nelovili lidi jako já ale zvířata. A pak mi došel ten rozdíl mezi námi. Ten nebyl jen v našich očích ale v našem stravování. Konečně jsem alespoň něco pochopila.

Rok 1901: Texas

O pět let později si pro mě Peter přišel. Ke svému příchodu si vybral opravdu dobrý den. Maria už si v mé blízkosti nebyla tolik jistá. Občas mývala strach a také tu byla jistá zášť. Cítil jsem z ní stejné pocity, jako když nás opouštěla Nettie a Lucy. Peter se vrátil zrovna v ten den, kdy jsem se chystal zničit jediného spojence, jediné jádro mé existence.

Peter mi vyprávěl o svém novém životě s Charlottou, vyprávěl mi o možnostech, o jakých se mi nikdy ani nesnilo. Říkal, že za tu dobu co žijí na severu, nezažili žádnou bitvu. Sice tam prý pár upírů potkali, ale to je asi tak vše. Ti ostatní upíři na severu dokážou spolu žít bez bojů.

Stačil jediný rozhovor, aby mě přesvědčil a byl jsem rád, že nakonec nebudu muset Mariu zabít, ale že jen od ní uteču. Pak jsem s nimi pár let putoval po novém poklidnějším světě společně s Peterem a Charlottou.

Jenomže moje deprese se nezlepšovaly. Nechápal jsem to. Myslel jsem, že když odejdu od bojů tak budu mít klid, ale změna téměř žádná. Pak si však Peter všiml, že se to zhorší pokaždé, když se vrátím z lovu.

Rok 1931: Mississippi

Vkradla jsem v noci do obchodu a občas jsem vyšla i mezi lidi, ale musela jsem si dávat obrovský pozor na to, co dělám. Občas mi to i nešlo, ale snažila jsem se. Lovila jsem jen zvířata, tedy lépe řečeno jsem se o to snažila. Avšak občas se mi to také nepovedlo.  Co však bylo neuvěřitelné, bylo to, že moje oči již nebyly rudé ale zlatohnědé, stejně jako oči těch upírů, které jsem nacházela ve svých vizích.

Už to však nebyli jen dva muži, ale také k nim přibyla jedna žena. Šlo na ní poznat, že je také s nimi šťastná. Obzvláště pokud byla s tím světlovlasým upírem. Patřili k sobě tělem i duší. Dokonce už jsem znala i jejich jména. Ten zrzek se jmenoval Edward, ta žena byla Esme a ten muž, evidentně vůdce smečky se jmenoval Carlisle.

V této době jsem již také zjistila, častým sledováním mých neznámých přátel jsem zjistila, co jsem vlastně zač. Jsem upír. Noční stvoření a podle lidí stvůra z podsvětí, co nesmí ani do kostela, jinak by ji stihla smrt uhranutím.

Samozřejmě, že do kostela jsem nešla, i když mě to lákalo, ale co kdyby. Dnes mi to však nedalo a vydala jsem se vstříc osudu. Podle vidění se mi nic nestane a také že se mi nic nestalo.

Vešla jsem do vnitřku kostela a byla jsem unesená jeho krásou. Všiml si mě tam kněz, ale něco mu říkalo, že by za mnou neměl chodit. Prohlížela jsem si obrazy a sochy, které byli velice dobře udělané, ale stejně jsem viděla občas nějakou nedokonalost. A to mě tak trochu vytáčelo a tak jsem raději odešla.

V tuhle dobu jsem již v lese nežila. Našla jsem si byt a žila jsem v něm. Byl v nejvyšším patře budovy a všichni obyvatelé se mu raději vyhýbali. Vycházela jsem jen v noci raději. Přes den jsem vycházela jen minimálně. Dost jsem se přes ty plynoucí dny nudila. Ale nedalo se nic dělat.

Po nocích jsem chodila do místní knihovny a půjčovala jsem si knihy bez dovolení. Já je však nekradla, poctivě jsem je chodila zase druhý den vracet. Byla jsem zlodějka, která vrací zase zpátky věci. To je docela vtipná představa.

Rok 1920: Kanada

Už jsem to věčné napětí, které se vytvořilo i mezi mnou a Peterem s Charlottou nemohl vydržet a prostě jsem od nich utekl. Nechtěl jsem jim ublížit. Toulal jsem se po Kanadě, jak jen to šlo. Občas jsem narazil na nějakého upíra, ale jakmile mě jen spatřil, vzal nohy na ramena.

Jenomže já jsem nevyhledával boje, ale klid. Jenomže můj zevnějšek hovořil poněkud jinak. Byl jsem stvůra nejhoršího ražení. Peklo mě vyvrhlo, jelikož jsem horší než ono samotné. Jednou jsem narazil na upíra, který se netvářil až tak bojácně. Měl na těle také jizvy, ale já jich měl nesčetněkrát více než on.

„Vy jste z jihu?“ zeptal se mě ten neznámý. „Ano to jsem.“ Odpověděl jsem mu se zatvrzelým tónem v hlase. „Ano to jste, to je evidentní, již podle vzhledu. Kolik pak vám je?“ vůbec jsem tuto otázku nečekal. „A jaký pak je rok?“ odpověděl jsem mu na jeho otázku otázkou, jelikož jsem vůbec netušil jaký je rok. „Píše se rok 1920 to nevíte?“ „Ach tak. No víte, nejsem tady dostatečně dlouho na to, abych se orientoval v čase jako dříve. A co se týká mého věku, tak jsem byl proměněn v roce 1863.“ Pohlédl na mě se zaujetím a začal kolem mě kroužit a měřil si mě.

„Jste tak mladý oproti mně a přesto jak je vidět tak velice zkušený. Jeden z nejlepších bojovníků jihu že?“ Tenhle rozhovor se mi již přestával líbit. „Co ode mě chcete?“ Neomaleně jsem se ho zeptal. Jen bych ti chtěl vyprávět o něčem, co si nezažil, ale jelikož se jih začíná rozpínat a opět je dosti neopatrný stane se to nejspíše dosti brzy.

Začal mi vyprávět o Volturiových a o tom jak jednou viděl doslovné peklo na zemi. Jednoho dne totiž z dálky pozoroval čistku od samotných Volturiových. Tehdy to prý v Culiacánu byla hotová jatka upírů. Při jeho výkladu jsem se chvěl strachy. Už jenom to slyšet bylo otřesné. I on se třásl. „Myslím mladíku, že když budete na tady na severu tak se vám nic nestane. Ale s jihem už si nejsem tak jistý.“

Dořekl nakonec svůj příběh. „Proč mi tohle vlastně vykládáte?“ nedokázal jsem se ho nezeptat. „Vidím, že jste z jihu a tak bych si přál, abyste se tam již nevracel, protože tohle bude nejspíše stejně strašlivé jako tenkrát a myslím, že vás by byla docela škoda. Jste zkušený a mě upíři nazývají varovatelem. Nemám rád jatka, která se dějí na jihu, i já sám jsem tenkrát odtamtud utekl.“ A pak odešel a to bylo naposled, co jsem ho viděl.

Rok 1931: Mississippi

Lovila jsem zvířata a milovala nové věci. Dokonce jsem kradla peníze po nocích boháčům. Těm totiž peníze nebudou chybět. Druhý den jsem po loupeži běžela nakoupit si něco na sebe a také koupit si různé věci, proto abych zapadla.

Jenomže letošní rok jsem si již začala balit věci, jelikož jsem přišla na to, že se vzhledově vůbec neměním, ale ostatní ano. A tak jsem si sbalila věci a stěhovala jsem se jinam. Při tom balení jsem hodně přemýšlela nad tím zvláštně děsivým upírem.

Byl opravdu zajímavý. Nebyl jako Cullenovi. Cullenovi jsou ti neznámí upíři. Na jejich jméno jsem přišla úplnou náhodou. Jednou jsem viděla Carlislea v práci a byl celý v bílém. Seděl tam chlapec a krvácel z ruky a on mu ji ošetřoval. Na jeho plášti bylo napsáno Mudr. Cullen.

Chtěla jsem se s nimi setkat, ale něco mi říkalo, že se s nimi uvidím, až se setkám s tím děsivě zvláštním upírem. Sbalila jsem si věci a pak mě to napadlo. Co kdybych na čas žila jako před tím. Potulovala bych se a pak bych se usadila až s Cullenovými až je najdu. Ale nejdříve musím najít toho cizince.

A tak jsem tam nechala věci a rozběhla jsem se do lesa. Vůbec jsem netušila, jak se jmenuje a kde se nyní nachází, ale to mi bylo jedno. Podle míst jsem hádala na sever, jelikož byl všude kolem něho sníh. Doufala jsem v to, že ho brzy najdu a to mě hnalo kupředu vstříc osudu.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 7. díl: