Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 6. díl

29.01.2010 (17:15) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1120×

Bojovník a zoufalá

Rok 1863: Texas

Pak nás Maria zaučovala v boji. Dost se jí líbilo, jak jsem si s ostatními dokázal hravě poradit. Vysvětlovala nám, jak máme postupovat, aby si nás lidé nevšimli. A když jsme v boji mezi sebou byli dobří, byli jsme odměněni větší dávkou lidské krve. Po čtrnácti dnech k nám přidala další čtyři. A protože jsme byli všichni vojáci, bojovali jsme mezi sebou a to trochu ztěžovalo situaci. Se mnou se navíc ještě dělo něco divného. Během tréninků jsem bojoval nejdříve s kamarády ve zbrani. Byl jsem rychlejší než ostatní a lepší v soubojích. Maria ze mě měla radost, ale vyčítala mi, že ty zničené musí neustále nahrazovat novými.

Mohl jsem častěji chodit na lov lidí a tím moje síla rostla. Dokonce jsem si s Mariou vybudoval velice přátelský vztah. A jelikož jsem si nejen já všiml změny emocí na mé přání, dala mi Maria ostatní novorozené na starost.  Bylo to pro mě, jako kdybych byl povýšen. Přesně to vyhovovalo mé nátuře. Pak se ztráty dramaticky snížili a náš počet se rozrostl a stabilně se udržoval na dvaceti.

Nakonec jsem zjistil, že to mé uklidnění emocí na přání není jen přání ale dar. Dar uklidňovat okolí, ale jak jsem již také zjistil, dokážu tím vyburcovat ostatní do boje. Na tohle jsem přišel čirou náhodou, když jsem se nepohodl s Mariou. Byl jsem vzteky bez sebe a přál jsem si, abych se tak necítil jen já.

Ale tím, že jsem dokázal změnit okolní atmosféru, novorození upíři mezi sebou dokázali vycházet tak jako ještě nikdy před tím. Dokonce i Maria Nettie a Lucy spolu dokázaly lépe vycházet.

Maria na mě začala tak trochu záviset a já jsem ji svým způsobem zbožňoval. Dokonce jsme spolu měli i menší milostný románek, ale ten nevydržel nijak dlouho.

Maria mě totiž jednoho dne požádala, abych jí řekl, až budu s bratry připraven k boji. Dal jsem dohromady armádu s třiadvaceti upíry a Maria byla štěstím bez sebe. Tím náš románek nedlouhého trvání zintenzivnil. Moji bratři byli velice dobře vycvičeni a ještě jsme byli organizováni.

Přikradli jsme se k Monterrey, Mariinu bývalému domovu a ona nás pustila na své nepřátele. Ti měli jen devět novorozených a s těmi staršími byla hračka si poradit. Maria tomu nedokázala uvěřit, a při tom jsme ztratili jenom čtyři své druhy. Bylo to neslýchané vítězství.

A byli jsme dobře vycvičení. Provedli jsme to tak, že si toho nikdo nevšiml. V městě se změnilo velení, a nikdo z lidí to ani nezaregistroval.

Rok 1920: Mississippi

Otázky mě mučily, ale ještě více mě mučil ten oheň v krku. Bylo to neuvěřitelně šílené. Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem se rozběhla k vodě, která nedaleko odsud tekla. Sice mi něco říkalo, že bych to dělat neměla, ale nedalo mi to. Musela jsem, prostě jsem musela.

Doběhla jsem neuvěřitelnou rychlostí k vodě a ihned jsem ji začala pít. Byla odporná. „Co jsi zač?“ zeptal se mě mužský hlas. Ale ne to snad ne to je ten mladík, ne není to on, nemůže to být on. Nedýchala jsem. Jen pro jistotu. Vstala jsem a pohlédla mu do tváře. Jeho oči ho prozradily, byl to on z té halucinace.

„Já nevím, kdo jsem.“ Odpověděla jsem mu a tím jsem vyčerpala všechen svůj vzduch. Pohlédl mi na ruku. „Záříš na slunci, ty nejsi normální člověk a ty jsi Alice jo?“ Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale to jsem neměla dělat. Ihned jsem ucítila jeho slastně lákavou vůni a vrhla jsme se na něj.

Najednou jsem si vzpomněla na to, co jsem před chvilkou viděla, ještě než jsem se sem vydala. Viděla jsem to již. To mě dost vyděsilo. Ohodila jsem ho, ještě než jsem ho stačila úplně zabít. Uvědomila jsem si, že jsem udělala něco špatného. Nevím, ale nějaký instinkt mi říkal, že tohle správné není.

Jenže on voněl tak slastně, že jsem se k němu opět nahnula a vysála jsem ho úplně. Jeho tělo jsem odhodila do lesa a přemýšlela jsem jak ho schovat.

Netušila jsem, co si s ním mám počít, ale pak se přede mnou objevil další obrázek, viděla jsem sebe ve vodě a pak ještě jak zvedám obrovský kámen nad sebe jednou rukou a druhou ho házím pod něj. Vůbec jsem ten obrázek nechápala. Co tohle má sakra být?

No ale nevím proč, udělala jsem to, co jsem před chviličkou viděla. Zvedla jsem kámen a hodila jsme ho pod něj. Nechápala jsem jak je to možné. Kde se ve mně bere taková síla. Pak mě napadlo se podívat do vody na to, jak vypadám. Spatřila jsem stejný obrázek jako před chviličkou v tom vidění. Byla tam malá postava. Velice krásná ale zároveň mě dost děsila.

Její oči upoutaly nejvíce moji pozornost, byly rudé jako krev sama. Vyděsilo mě to. Dost jsem se lekla, až jsem z toho uskočila zpět. Tohle je vážně děsivé. Co to jen je? Ten mladík neměl rudé oči ale modré. Že bych nebyla normální? To také říkal a ještě říkal jednu věc Alice. Alice to jsem já tento tvor, který nyní jsem, se nazývá Alice? Nebo je to moje jméno?

Rok 1864: Texas

Během mého prvního roku ve službách Marii se toho dost změnilo. Již jsme spolu neměli milenecký vztah, jelikož její chtivost rostla a naše území s ní. V této době jsme již ovládali většinu Texasu a severní Mexiko. Pak přišli z jihu další, kteří nás chtěli z tohoto území vytlačit.

Tehdy jsem poprvé utržil své první jizvy. Naštěstí jen na rukou, ale i tak to bylo dosti bolestivé. Připomnělo mi to moje první zranění, kdy jsem přišel o jednu končetinu.

Tenkrát byly boje opravdu příšerné. Když jsem se na sebe po několika letech podíval, jen těžko se mi věřilo, že to jsem já. Od přeměny jsem se neviděl. Moje oči nyní měly děsivě rudou barvu. A můj krk a ruce a vůbec celé mé tělo bylo poseté jizvami. Byl jsem děsící stvůra podsvětí.

V té době se na Jihu děli strašlivé věci. Boje byly čím dál tím víc intenzivnější a starší a zkušenější upíři se začali obávat, že sem přijdou Volturiovi. Těch prvních osmnáct měsíců byly boje opravdu šílené. Tehdy přežil jen jediný voják z mé armády. V tu dobu se proti nám obrátili i Nettie a Lucy, ale s těmi jsem si já s Mariou dokázali snadno poradit.

Po čase se situace trochu uklidnila a já s Mariou jsme dále vládli v Monterrey. Vždy jsme však měli v pohotovosti dvanáct novorozených upírů jen pro jistotu. Stejně to pro nás byli jenom pěšáci. Těch jsme se po roce zbavovali a nahradili je novými. Je zvláštní, že můj románek s Mariou již dávno skončil, avšak sympatie mezi námi přetrvávaly.

Můj život stále pokračoval ve stejném koloběhu násilí jako před tím. Ale bylo to se mnou více a více horší.

Rok 1884: Texas

Před pár lety jsem se s ním setkal poprvé. Peter byl můj přítel na život a na smrt. Již jako novorozený byl velice schopný a byl vynikající válečník. Dost jsem se divil, že přežil první tři roky, ale přesto jsem byl za to rád.

Pomáhal mi s čistkou novorozených upírů. Byla to pro nás vždy dlouhá noc. Nenáviděl jsem svůj nový život den ode dne čím dál tím více. Nenávist byla můj denní společník. Bylo to strašné.

Rok 1921: Mississippi

Byla zima a padal sníh. Měla jsem na sobě sice jen tu košili, ale i tak mi zima nebyla. Nevím, jak to bylo možné. S lesem jsem se docela sžila. Ale pár lidí jsem během tohoto času v něm bohužel zabila. Velice mě to rmoutilo. Bylo mi jich vždycky strašně líto.

Byla jsem zrovna ve své jeskyni, když se mi před očima objevil obrázek. Byl to muž, ale ne takový, na které jsem byla zvyklá. Měl krvavé oči a byl zjizvený. Šíleně jsem se lekla a zalezla jsem ještě hlouběji do jeskyně.

Co když sem přijde? Udělá mi něco? Co je zač? Otázky se mi opět vytvářely v mé hlavě a každý den přibývaly další a další. Každou z nich si přesně pamatuji. Už jsem se zastavila na pěti stech otázkách a přitom mám jen na málokterou odpověď.

Dýchala jsem velice povrchově. Byla jsem z toho tak trochu mimo. A navíc jsem byla ještě ke všemu čím dál tím víc naštvaná za to, co jsem vlastně zač.

Pak však náhle přišla další vize. Byl na ní světlovlasý velice krásný muž a byl tam ještě s jedním mladíkem se zrzavými vlasy. Oba měli zlatohnědé oči. Hodně mě zaujali, jelikož vypadali až na ty oči absolutně stejně.

Obrázek zmizel a ani jsem si je nestihla pořádně prohlédnout. Svoji schopnost vidět obrázky jsem neměla moc ráda, protože jsem tam viděla hrozné věci. Tedy spíše jsem viděla, jak dělám hrozné věci, které se později také staly. Ale tenhle obrázek se mi strašně líbil.

Ti muži byli strašně šťastní, jen jsem nevěděla proč. A to mi vrtalo hlavou. Už jsem je chtěla opět znovu vidět a objevil se mi opět ten děsivý muž.  Opět mě vyděsily jeho rudé oči a výrazné jizvy. Jenom na krku jich musel mít stovky.

Pak však náhle zmizel. Neustále mě děsily jeho oči, ty jsem měla neustále před sebou. Nevím, jak jen to bylo možné, ale něco na něm bylo zvláštní, jen jsem netušila co.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 6. díl: