Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 5.díl

04.10.2009 (10:30) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

Vražedný a okouzlená

Rok 1863: Texas-Houston

Tak a pak to přišlo. Lucy mi ukázala na jednu neznámou dívku a řekla mi, ať ukojím svou žízeň. A ani jsem se nenadál a již jsem cítil jak krev té mladé a dosti krásné díky se mi vlévá do mého palčivě a mučivě bolestivého krku. Ukájela moji žízeň a začínala mi pomalinku proudit v oběhu mého těla. Ta dívka byla velice hřejivá na dotek, na to jsem zatím nebyl zvyklý.

Když moje zuby prokously její nádherný krček, vykřikla bolestí a já jsem ucítil její emoce. Zdálo se to být téměř nepodstatné, jelikož moje žízeň nyní byla mým pánem. Cítil jsem, jak její tělo slábne a upadá pomalu ale jistě do šoku. Její tělo se stávalo čím dál tím více ochablejším, až jsem z ní vysál veškerou kapičku její božsky sladké a tak příšerně lahodné krve.

Tak jsem jí poprvé pořádné pohlédl do tváře. Byla krásná, bledá smrtí a zvláštně fascinující. „Odhoď ji a hoď na ni to dřevo a zapal to, ať není poznat, kdo to byl.“ Řekla mi Lucy a já jsem ji poslechl. Přeci jenom toho věděla mnohem více než já.

Náhle jsem však ucítil opět tu opojnou vůni krve. Ta vůně byla tak spalující a já měl tolik potřebu ji uhasit, až to nebylo k vydržení. „Ne Jaspere, dnes už to stačí.“ Pohlédl jsem nechápavě na ni. Nerozuměl jsem tomu. „Když budeš dobrý v boji, možná ti Maria dovolí se nasytit jak je ti libo.“ Tenhle slib zněl opravdu velice zajímavě.

Rok 1920: Mississippi

Náhle mne políbil na krk a pak prokousl můj krk jako máslo. Ucítila jsem šílenou bolest a něco jakoby se začalo šířit mým organismem. Pálilo to jako oheň. Pak se ty ohně objevily i na jiných místech. Hlavně na zápěstí a v kotnících. Byla to ukrutná bolest. Bolestivě jsem se svíjela a křičela, ať mě raději zabijí než tohle.

Pak jsem ucítila něco chladného, jak mě to nese. A to něco mě přendalo do jiného chladu a položilo na něco měkkého. Snažila jsem se zaostřit tvář toho neznámého, ale bolest mi bránila otevřít oči pořádně dokořán. Pak postava zmizela.

Já jsem trpěla dál o samotě. Bylo mi strašně zle. Chtěla jsem umřít. Oheň se šířil celým mým tělem a spaloval vše živé na uhel. Myslela jsem, že to již bude můj konec. Že se konečně dočkám konce. A pak to přišlo. Moje srdce náhle prudce poskočilo a vzedmulo to mou postavu vzhůru. Nebo mě někdo nesl? Pak však srdce udělalo poslední úder svého krátkého života a pak už nic. Jen tma nicota beznaděj a nevědomost.

Rok 1863: Texas

Po návratu jsem zjistil, že nejsem jediný, který byl proměněn v to, čím jsem se stal nyní. Bylo nás sedm a všichni jsme byli muži. Všichni to byli na pohled vojáci, nebo alespoň dobře vypracovaní dělníci. Byli jsme v nějaké stodole a byli jsme tak napjatí, až to bylo velice nepříjemné. Tedy alespoň mě se zdálo, že jsou všichni nervózní. Bylo mi to strašně nepříjemné. Přál jsem si, aby byli všichni šťastní a bum. Bylo to. Oni se mezi sebou začali bavit a dokonce na jejich tvářích bylo poznat štěstí. Nechápal jsem to.

„Vítejte.“ Zvolala nad námi Maria. Stála na trámku a hleděla každému z nás do tváře. „Jmenuji se Maria a jsem váš velitel. Jednomu mladíkovi se to nelíbilo a vrhl se jí vstříc. Evidentně se mu nelíbilo to, co nyní řekla. To, že ona je tu velitel. Nejspíše to byl nějaký důstojník. Měl na sobě uniformu unie. Zavrčel jsem znechucením. Až jsem se já sám divil, co se mi to z hrdla vydralo za pazvuk. Maria mu bleskově uhnula a náhle ho chytla zezadu za hlavu a trhla.

Ta hlava dopadla na zem k našim nohám. Bylo to dosti drastické. „Tak ještě někdo má s mým velením problém!“ zakřičela na nás a během toho trhala jeho tělo na kusy. „Nettie, Lucy spalte ho. Nepotřebujeme tu vzdorné novorozené.

Seskočila k nám z trámku a šla k nám. „Takže pánové nyní vás naučím bojovat.“ „Děláte, jako kdybychom bojovat neuměli.“ Zvolal jeden z těch mužů poblíž mě. „Máš pravdu, to tedy neumíte.“  Ani nevím, kde vzal zbraň a vystřelil proti ní. Kulka letěla vzduchem, a čekal jsem jako ostatní, že ji kulka zasáhne rovnou do srdce, stejně jako mou snoubenku, na kterou jsem měl velice zamlžené vzpomínky. Nestalo se tak. Ba naopak kulka se od ní odrazila a dopadla na zem rozdrcená na prach.

„Ach proč jsou ti novorození tak hloupí. Tohle už je třetí co vystřelil a k ničemu. Milej zlatej mě ta kulka neublíží. Neublíží nikomu z nás. Jediná hrozba pro nás upíry, jsme my sami upíři. A nyní vám vysvětlím, o co zde jde. Po celá staletí se mezi námi upíry vede válka.“ Její příběh byl velice zajímavý a poučný. Vysvětlila nám různé věci v boji a jak zničit upíra nadobro. Chvílemi to bylo opravdu děsivé, ale ne tolik jako první zkušenost.

Rok 1920: Mississippi

Temnota a tma mne obklopovaly a já náhle otevřela oči. Otočila jsem hlavu ze strany tak abych se podívala nad sebe a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Nade mnou se tyčily zvláštní věci. Netušila jsem, jak se jim říká. Byly velice krásné. Zvedla jsem se ze země a nemohla jsem si nevšimnout toho rychlého pohybu. Proti mně byl nějaký dosti velký předmět. Měl zvláštní barvu, kterou jsem neznala.

Něco mě lechtalo po tváři a tak jsem to odstranila něčím, co jsem neznala, ale něco uvnitř mě náhle začalo pojmenovávat předměty kolem mě. Ta věc, co mi odstranila to lechtavé z tváře je ruka a to co mě lechtalo, byly mé vlasy. Ty neznámé věci co se nade mnou tyčily, byly stromy a to proti mně byl balvan.

Všechny ty věci kolem mě byly nádherné. Hrály tam kontrasty barev. A zvuky byly až příliš dokonalé. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového existuje. Pohlédla jsem směrem, odkud šla krásně hřejivá záře. Pohlédla jsem tím směrem a těsně nad kopcem bylo něco kulovitého. Zářilo to přímo úchvatně. A s těmi věcmi, co trčeli ze stromů, zvané větve s listy, s tím tvořili neuvěřitelně nádhernou podívanou. Natáhla jsem proti slunci ruku a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Moje ruka se leskla. Vytvářela všelijaké odstíny duhy.

Lekla jsem se a prudce vstala. Uskočila jsem o krok a náhle jsem spadla ze skalky. Netušila jsem, že poblíž místa kde jsem se ocitla je i sráz. Nevím, co to bylo, ale toužilo to po tom, abych opět zářila. Chtělo to vidět opět tu krásu barev. Chytla jsem se za výčnělek skalky a vymrštila jsem se vzhůru. To kulovité těleso, které se nazývalo slunce, mi mizelo za kopec. Ale nejen slunce i zvuky byly fascinující. Zněly přímo mučivě krásně. Cítila jsem, jak mé nitro začíná rozpalovat uhlíky touhy po něčem, co jsem neznala a přesto jsem po tom toužila.

Měla jsem uvnitř sebe takový zvláštní pocit, protože slunce začínalo mizet za kopec. Něco mi říkalo, že to je smutek. Natáhla jsem opět ruku proti slunci a má ruka opět blyštěla.  Bylo to kouzelné. Pak mi ale něco uvnitř mě říkalo, abych vdechla do vnitřku svého nitra vzduch. Nevím, proč to chtělo, abych se nadechla, ale proč ne třeba budu ještě více unešená, než jsem teď.

A tak jsem se nadechla. Ucítila jsem neuvěřitelnou vůni všeho kolem mě. Ale něco tu vonělo tak krásně, že jsem po tom zatoužila. Náhle se na to začaly soustředit i moje uši. Ten mučivě spalující zvuk a vzduch mi společně vypalovaly díru do mého krku. Chytla jsem se za něj.

A pak jsem něco spatřila. Byl to zvláštní obrázek. Běžela jsem k vodě, kterou jsem slyšela i teď. Chtěla jsem uhasit ten oheň vodou, ale byla odporná. Poblíž byl mladík, co mě viděl a nevěřil vlastním očím. Ani nevím, jak se to stalo, ale náhle jsem mu něco lahodného a lákavého sála z krku.

Padla jsem zpátky na zem a vyjekla zoufalstvím. To ne? Já přeci tohle nemůžu. Vždyť je mi podobný. Má také dvě nohy a dvě ruce a i hlavu má. Jen je více plochý na hrudi ne jako já.

Co má tohle být? Odhrnula jsem krátké ale přesto překážející vlasy ze své tváře a všimla jsem si něčeho, čemu jsem před tím nevěnovala pozornost. Bylo to něco na mé ruce. Byl to papírek a na něm bylo něco napsáno. Netušila jsem, co tam stojí, neuměla jsem to rozluštit a to mě ničilo. Co když tam je něco o mě? Co jsem vůbec vlastně zač? Co se to stalo? Kde jsem se tu vzala? Proč vidím věci? Proč mám v krku oheň? Mučilo mě tolik otázek a žádná odpověď. Proč?

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 5.díl: