Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 20. díl

17.03.2010 (07:15) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1020×

Líbánky

Rok 1950: cesta – Jasper

Nesl jsem batoh s našimi věcmi a běželi jsme spolu za ruce celou noc až k oceánu. Pak jsme do něj vstoupili a přeplavali karibské moře do Jižní Ameriky. Celá ta cesta nám jen sem zabrala celý den. Nám to však nevadilo. To je výhoda upírů. Sotva jsme tam však doplavali, byl jsem celý nesvůj.

Všechno se mi najednou vracelo. Celá ta má šílená minulost.

„Jazzi co se děje?“ zeptala se mě Alice.

„Jen se mi vrací špatné velice špatné vzpomínky,“ odpověděl jsem jí. Objala mě kolem pasu a zavrtala se mi do hrudi.

„Nemysli na to,“ řekla mi. Musel jsem jí obejmout. To prostě jinak nešlo. Vždycky se snaží mě rozveselit, a když jsem smutný, tak z ní také cítím smutek. Dokonce je i kolikrát větší než ten můj.

„Alice, nebuď smutná. Víš, že mě to bolí.“ Zavrtala se mi do hrudi ještě víc a řekla tiché promiň. Vzal jsem jí do náruče, nesl jí a pokračoval dál v naší cestě. 

„Jazzi co to děláš? Proč mě neseš?“ Bolestivě jsem se pousmál a řekl jí, že hodlám trávit líbánky na jiném místě.

Při těch slovech se začala smát. Po hodině cesty jsem s ní v náruči a neustálými jejími protesty o jejím nesení dorazil do přístavu. Donesl jsem jí do kajuty a odložil batoh.

„Udělej si pohodlí. Já nás zatím dopravím na místo určení.“ Tvářila se uraženě a nesouhlasně. Bylo to na ní komické. Obzvláště ta malinká nepřirozená vráska na jejím čele. Vyšel jsem ven a připravil loď k vyplutí.

Jakmile jsme vyrazili z přístavu, Alice vyšla ven z kajuty a mířila k přídi lodě. Sedla si do úplného popředí lodi a pozorovala západ slunce po jejím pravém boku. Ve sluneční záři se krásně leskla a vypadala čím dál tím krásněji.

Rok 1950: cesta - Alice

Po chvilce sledování západu slunce se za mě posadil Jasper a přitiskl si mě k hrudi a omotal své ruce pevně kolem mého těla. Bylo mi s ním strašně krásně. Vítr nám příznivě vál do plachet plachetnice a my byli unášeni proudem mořské vody.

„Užíváš si západ slunce?“ špitl mi do ucha a já mu přikývla. Vychutnávala jsem si tuhle chvíli, jako kdyby byla tou poslední na světě. Toužila jsem po tom, aby se čas zastavil a slunce zůstalo na obzoru navždy.

Jenže to se nestalo. Slunce zapadlo za obzor a my jsme pluli dál na ostrov, který Carlisle koupil Esme. Jednou mi o tom ostrovu Esme vyprávěla. Prý tam strávila nejkrásnější chvíle své existence. Jen Emmetta s Rosalií tam pustit nechce. Prý je tam pustila na svatební cestu a domek skončil v troskách hned po jejich první noci.

Esme to tam pak musela opět celé znovu předělat. Vždy jednou za deset let tam prý s Carlislem jezdí a restauruje a odpočívá od rodiny. Tou rodinou tehdy byl jen Edward, Emmett a Rose.

Loďka nás zanesla k ostrovu sotva vysvitla první hvězda na nebi. Jenomže mně se z lodi moc nechtělo, protože jsem byla celou tu dobu v Jazzově náruči a nechtělo se mi jí opouštět. Jasper mě ale vzal opět do náruče a ověšen taškami mě donesl na ostrov.

Když jsem spatřila tu krásu kolem sebe, ihned mi bylo jasné, proč se sem Esme tak ráda vrací. Malinký domeček a všude kolem jen moře a žádná civilizace ani lidé. Hotový ráj na zemi. Ihned se mi tu zalíbilo.

Rok 1950: ostrov Esme – Jasper

Donesl jsem jí až do vnitřku malé chaloupky. Seskočila mi z náruče a začala si prohlížet domek. Byla tak roztomilá. Ihned začala všude pobíhat a prohlížet s místnosti. Určitě je již dávno viděla, ale přesto je musela vidět na vlastní oči.

Kufry jsem donesl do patra, kde byla volná místnost. Už jsem se nemohl dívat, jak Alice tam pobíhá a tak jsem vyšel ven a začal jsem prozkoumávat okolí kolem domu. Všiml jsem si malého skalnatého útesu a tak jsem se tam rozběhl podívat. Opřel jsem se o něj a všiml si, že nad hlavou mi svítí ubývající měsíc.

Byl kouzelný, neuvěřitelně impozantní. Navíc když člověk, tedy respektive upír na něm vidí všechny ty krátery a zvláštní útvary. Z mého pozorování a zkoumání mě vytrhly emoce Alice. Byly veselé a velice jemné. Natáhl jsem k ní ruku, a jakmile mě za ní chytla, přivinul jsem si jí k sobě.

„Vím, co se chystáš udělat,“ řekla prostě. No mě samého to napadlo sotva vteřinu před tím než na mě promluvila. Je vážně kouzelná.

Za svitu ubývajícího měsíce a hučení a šumění moře jsem jí políbil na její božské rty. Líbal jsem jí dál a dál. Hladil jí po zádech, laskal jí. Samozřejmě že jsme neskončili jen u toho. Jen myslím, že s popisem se nemusím rozepisovat.

Rok 1950: cesta - Alice

Připadalo mi to jako hrozně krátká chvíle co jsme se začali milovat, ale kupodivu již začalo svítat. Výhodou tohoto místa je to, že se nemusíme schovávat a bát se že nás někdo uvidí zářit na slunečním světle. Bylo mi v jeho náruči tak krásně. A když na nás začali dopadat první paprsky slunečního svitu, bylo to ještě lepší. Jasper zářil díky svým jizvám ještě více nežli já. Každá jeho jizva navíc vytvářela malinko jiný odstín barev.

Avšak náhle přišla vize tak děsivá, že jsem se neuvěřitelně zhrozila a vyděsila. Nevím, jak dlouho trvala, ale když jsem se probrala ze svého bloudění v budoucnosti, na Jazzovi šel poznat strach a obavy.

Rok 1950: cesta – Jasper

Alice náhle dostala vizi a její emoce byly strašné. Plné strachu, děsu a úzkosti. Když vize skončila, z toho šoku vykřikla. Sevřel jsem jí v náručí a začal jí konejšit. Byla tolik vyděšená. Utěšoval jsem jí ve své náruči a měnil její vyděšené emoce. Naštěstí to nebylo až tak těžké, ale úplně jsem jí uklidnit nedokázal.

„Alice, co si viděla? Co tě tak vyděsilo miláčku?“ Byla rozechvělá. Třásla se od hlavy až k patě. V životě jsem u ní takovou reakci neviděl. 

„Já… já viděla, viděla jsem nějakou upírku. Přišla k nám a přišla si pro tebe. A nejenom to. Napáchá spoustu škody.“ Vůbec mě nenapadlo, jaká upírka po mě může něco chtít.

„Alice, přijde k nám domů, že? Tak co kdybychom tu zůstali?“ Roztřásla se ještě víc.

„Ne, ne, to nejde. Ona Cullenovi zabije, když tam nebudeš. Och, myslím, že je s naší láskou konec. Jazzi musíme domů. Musíme naši rodinu varovat a musíme se společně připravit.“

A tak jsme šli rychle balit, a jakmile se trochu setmělo, vypluli jsme zpátky k Jižní Americe. Vítr zrovna moc nefoukal a tak nebyla naše plavba nikterak rychlá a proto Alice byla velice nervózní. Uklidňování již nemělo ani smysl, neúčinkovalo to na ní.

Byla velice rozrušená a toužila jen po jediném, být co nejdříve doma. A tak když jsme konečně dorazili ke kontinentu, vyrazila jako neřízená střela. Samozřejmě, že jsem jí ihned po zakotvení lodě následoval a naštěstí ji včas dohnal.

Rok 1950: cesta - Alice

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Jasper mi byl samozřejmě v patách. Už jsem se nemohla dočkat toho, až dorazím domů do Calgary. Když jsem dorazila ke Karibskému moři, neváhala jsem a vrhla jsem se bezhlavě do vody.

Jen co jsme doběhli do lesíka nedaleko našeho domu, myslela jsem na tu svou vizi, aby Edward mohl všechny varovat. Netušila jsem, o co jde. Když jsme doběhli k domu, všichni nás již čekali v obývacím pokoji.

„Ach, Alice, je mi líto, že jste ukončili svatební cestu,“ špitla mi Esme, když mě objímala na uvítanou.

„Již jsem jim všechno řekl, Alice, neboj.  A taky vím, kdo to je.“

Tím mi vyrazil dech, a když řekl její jméno, myslela jsem, že se mi to jen zdá. To jméno však vyburcovalo Jaspera natolik, že jsem ho ještě nikdy takhle neviděla.

„Co prosím, Edwarde? Maria?!“ A mě bylo ihned jasné, o co jde. To je ta upírka co stvořila Jaspera. Edward přikývl, ale já ho nevnímala. Snažila jsem se něco zjistit v budoucnosti. Opustí mě Jasper nebo ne?

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 20. díl: