Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 18. díl

15.03.2010 (21:45) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 957×

Nabídka

Rok 1950: dům Cullenových – Jasper - dopoledne

Celá ta všechna dopoledne, kdy jsem doma sám s Esme mi připadají nudná. Ostatní chodí do školy a já tu jsem doma s Esme a pomáhám jí. Je překvapivé, jak si s ní dobře rozumím. Je strašně milá a příjemná. Má nás všechny velice ráda, ale bolest ze ztráty svého maličkého chlapečka v sobě má stále. Když jsme všichni doma, jakoby náhle na svého synka zapomněla a my všichni jí ho nahradili. Jen jsme však dopoledne tady sami, opět to na ní všechno dolehne.

Právě z tohoto důvodu se jí snažím se vším pomáhat jak s domácností, tak s jejími emocemi. Alespoň nějak mohu přispět do této jinak téměř dokonalé rodiny. Alice se tu okamžitě se všemi ostatními sžila velice snadno a rychle, ale já se do této rodiny vžil o něco později.

Esme mi pomáhá s různými věcmi jako je zvykání si na lidskou krev a také jak trochu více odolávat výzvám, kterýma mě Emmett tolik dráždí. Vysvětluje, učí a vypráví mi vše o mé rodině, co jsem zatím nepochopil nebo co jsem o někom z nich nevěděl. Například mě velice šokovalo to, když jsem se dozvěděl, že Carlisle žil s Volturiovými.

Při jednom z našich dopolední, jsem přemýšlel o mě a Alici. Miluji ji a přál bych si, aby to naše soužití navěky bylo také stvrzeno oficiálně. Ale mělo to tu pár háčků. Alici tady bylo oficiálně 17 let a já v podstatě neexistoval, takže mi vrtalo hlavou. Esme si také všimla toho, že dnes nejsem takříkajíc ve své kůži. „Jaspere, co je s tebou?“ zeptala se mě nejistě.

„Víš, mám takový malý problém,“ řekl jsem jí. Nechápavě se na mě podívala a já jsem vytáhl z kapsy malou krabičku. Její oči i emoce se rozzářili štěstím.

„Ty chceš požádat Alici o ruku?“ zeptala se mě a v očích měla jiskřičky naděje.

„Ano Esme, rád bych ji požádal, jenomže nemohu si ji vzít. Ne teď.“ Nechápavě se na mě podívala.

„A proč ne?“ zeptala se mě nechápavě.

„Esme pochop, Alici je zde 17 a já prakticky neexistuji, takže mi řekni, jak si ji mám asi tak vzít?“

Rok 1950: dům Cullenových - Alice -  ve škole

Celou hodinu jsem přemýšlela nad Jazzem a vůbec jsem se nesoustředila a nedávala pozor, ale měla jsem štěstí, učitel italštiny si toho vůbec nevšiml. Přemýšlela jsem nad Jazzem, protože jsem měla před očima dvě budoucnosti a to znamenalo jediné, že Jasper ještě není rozhodnutý. Jedna z vizí mi ukazuje, Jazze, jak klečí přede mnou a v ruce drží malou krabičku a ta druhá je ta, že si tu krabičku dává zpátky do kapsy. Tohle znamená jen jediné, neví, zda mi to má dát nyní nebo mi to nemá vůbec dávat.

Já jsem ale toužila po tom to dostat, i když jsem díky tomu jeho nerozhodnutí netušila, co v té krabičce je, ale já toužila po tom vědět co v ní je. Šla jsem se dokonce i zeptat Edwarda na to co to znamená, ale on mě jen odbyl tím, že se to včas dozvím. Ach kdybych jen nebyla tak strašně zvědavý tvor. Šla jsem tedy za Rose a ta na mě jen vyvalila šokovaně oči a řekla mi, ať se nechám překvapit. Za Emmettem jsem raději ani nechodila. To by to teda dopadlo.

Na obědě jsem seděla jako tělo bez duše. Lámala jsem svůj dalamánek na padrť a občas jsem něco spolkla, aby to nevypadalo až tak podezřele. Výjimečně byla u našeho stolu zvláštní tichá atmosféra. Dokonce ani Emmett nic neříkal. Připadalo mi to podivné a tak jsem se zvedla ze židle a vyhodila jsem svůj rozlámaný dalamánek do koše a šla jsem ze sebe vydávit tu trochu jídla, co jsem pozřela. Na toaletě jsem si zrovna už umývala obličej, když přišla Rose také na záchod, aby vydávila i ona své jídlo, které pozřela. Ještě však před tím než odešla do záchodové kapinky mi řekla jednu věc, která mě zarazila. „Závidím ti.“ Nechápala jsem to. Co tím Rose myslela? Jenomže jsem nad tím nemohla moc dlouho přemýšlet, jelikož jsem si musela pospíšit na tělocvik.

Vyšla jsem tedy ven z dámských toalet a šla jsem si pro věci na tělocvik. Otevřela jsem skříňku a vzala jsem si své věci a přešla do tělocvičny. Po tělocviku jsme se všichni sešli na nádvoří školy a nasedli do Edwardova auta a jeli domů.

Rok 1950: dům Cullenových – Jasper - téměř odpoledne

S Esme jsme vymýšleli, jestli by to nějak nešlo zařídit. Celou dobu jsme o tom uvažovali až esme něco napadlo. „Už to mám Jazzi“, prohlásila, „Carlisle se zná s jedním padělatelem dokladů a ten je na to odborník. Mohl by sis Alici vzít bez potíží. A navíc stejně jí musíme udělat doklady a tobě také, i když neexistuješ.“ Páni to je skvělé.

„Esme, ani nevíš, jakou si mi tím udělala radost.“ Konečně mám alespoň nějakou šanci.

„Já zavolám Carlislemu, aby mi dal adresu toho padělatele, a ty si to pak zařídíš ne?“ Zeptala se mě Esme a já ji přikývl. Že by se konečně na mě štěstí přeci jen usmálo?

Rok 1950: dům Cullenových – Jasper - po škole

Všichni dorazili konečně domů i moje malinká krásná víla. Přemýšlel jsem ještě nad tím, kdy bude vhodná doba na to, abych jí požádal o ruku. Rozhodl jsem se, že to bude nejlepší navečer, až se vrátí Carlisle. Můj anděl ke mně přišel a políbil mě na tvář. Pak si vzala svoje věci a la nahoru do našeho pokoje. Ale spíše je to její pokoj, protože ona tam tráví více času nežli já.  V hlavě jsem pomyslel na to, že by bylo dobré, kdyby Edward vymyslel pro mou Alici na dnešní večer skladbu a on mi mé přání splnil a usedl za klavír a začal hrát. Po chvilce Alice seběhla schody a šla za Edwardem, který v tu dobu skládal hudbu. Ta melodie se mi líbila.

„Edwarde, copak to hraješ?“ Zeptala se ho moje malinká zvědavá Alice.

„Skládám pro tebe hudbu na dnešní večer,“ odpověděl jí. Podezřívavě se na něj podívala a pak se stejným pohledem podívala na mě. Něco tušila. To nebylo dobré. Ale s jejím darem už přeci musela tušit, k čemu se hodlám jí vyznat.

Rok 1950: dům Cullenových - Alice - doma

Zdálo se mi divné, proč Edward vymýšlí pro mě píseň a ještě ke všemu právě pro mě. Věděla jsem, že složil píseň pro esme a dokonce i po čase pro Rose, ale pro mě? To se mi zdálo nějak divné a podezřelé. Podívala jsem se na Jaspera a ten se tvářil, jakoby
o ničem nevěděl. Jenomže mě tady vůbec nic nehrálo. Co se to tu dneska děje?

Snažila jsem se nad tím moc nepřemýšlet a tak jsem si raději vzala do ruky učebnici dějepisu a četla jsem si v ní. No četla, není to správné slovo. Hledala je výstižnější. Konkrétně tedy občanskou válku ve spojených státech. Jenomže jsem si neuvědomila, že vedle mě sedí Jasper a nenápadně se mi dívá přes rameno.

„Hledáš něco o občanské válce?“ zeptá se mě a já se snažím zavřít nenápadně knížku a uklidit ji pod časopisy. „Neuklízej ji. Rád se poučím o válce, kterou jsem zažil.“  Podala jsem mu knížku a on si jí ode mě bez řečí vzal. Jenomže udělal ještě něco. Knížku si dal do jedné ruky, s prstem založeným na stránce, kde byla ta občanská válka, a druhou rukou si mě přitáhl k sobě a objal mě, líbnul do vlasů a otevřel knížku a začetl se.

Přitulila jsem se k němu a vnímala jeho vůni a přítomnost a zároveň jsem jedním očkem četla o občanské válce. Najednou se Jasper začal smát.

„Co je k smíchu?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„Ale je to vážně zábava. Prý že v bitvě u Bull Run jsme my Jižní fronta prohrály.“ A smál se dál. „A není tomu tak?“ podivila jsem se.

„Ne to tedy pravda rozhodně není ani za mák ne. My jsme tam tenkrát vyhrály a pro seveřany to bylo dost velké vystřízlivění a ponaučení.“

„A jak to víš?“ Nedokázala jsem se ho nezeptat. Pousmál se na mě a s úsměvem dodal, že tam byl. Tohle na mě bylo trochu silnější kafe. Taky mi to mohlo dojít že? Nemusela jsem si teď připadat jako idiot.

„Proč si smutná?“ zeptal se mě náhle a nečekaně.

„Já já, no připadám si jako hlupák.“ Odpověděla jsem mu.

„A proč prosím tě? Protože si to nevěděla, ještě neznamená, že jsi hlupák a navíc si uvědom, že jsem tam byl.“ Teď už mi bylo líp.

Rok 1950: dům Cullenových – Jasper – večer nastal

Je tak sladká, nádherná a v mém náručí tolik bezbranná. Měl jsem touhu jí políbit, ale při naší smůle tam vešel Emmett a sedl si přesně vedle Alice. To mě opět absolutně naštvalo. Proč mě musí pořád tolik dráždit. V ten samý moment přijel domů Carlisle. Esme byla v garáži a velice tichounkým hlasem mu vysvětlila můj plán.

Kupodivu jsem byl po chvilce rád, že ten Emmett přišel, protože si broukal. Díky tomu Alice neměla nejmenší šanci něco slyšet. Carlisle přišel s esme do pokoje a Rose si sedla na opěradlo křesla a Emmett si přesedl od nás k ní. Edward začal hrát písničku a já jsem vzal Alici za ruku a předvedl ji před její rodinu.

Jak to vypadalo tak nic nechápala. Klekl jsem si před ni a začal svůj přednes a Edward mi hrál do rytmu. „Alice Cullenová, miluji tě víc než svůj život a…“

„Ježiši nedramatizuj to. Rovnou jí řekni, že si ji chceš vzít a je to.“ Rose dala Emmettovi pohlavek a Esme vypadala, jako když se na něj každou chvíli vrhne a taky mu jednu vrazí.

Měl jsem taky silné nutkání mu jednu vrazit. Edward přestal dokonce i hrát, z toho, jak byl rozčarován. Alice se začala smát. Nechápal jsem co se jí zdá tak vtipné.

„Emmette, to bys nebyl ty. Ty kdybys něco nezkazil tak bys snad neusnul, ne že bys spát mohl.“ A smála se dál. Pak se přidali i ostatní. Jediný kdo se nesmál, jsem byl já.

„Jazzi? Vážně si mě chceš vzít? Já jen jestli si jsi jistý, že jsem pro tebe ta pravá. Nejsem zrovna dokonalá, takže…“

„Pšššt už nic neříkej ano,“ a dal jsem jí přes ústa prst.

„Jestli je tu někdo, kdo si tě nezaslouží, tak jsem to právě já a nezasloužím si já tebe a ne ty mě.“ Její obličej naznačoval, že s tím nesouhlasí. „Prosím, o tom se budeme dohadovat třeba později, ale nyní mi prosím odpověz na mou otázku. Alice vezmeš si mě?“

Rok 1950: dům Cullenových - Alice  - doma

Ach těm jeho očím se vážně nedá odolat. „Samozřejmě že si tě vezmu, ale mám podmínku.“ Nechápavě se na mě díval a já mu jen řekla, že si nepřeju už nikdy, aby říkal to, že si mě nezaslouží a taky že se má více usmívat. usmál se na mě a já mu pověděla, že takhle se mi líbí mnohem víc. Vzal můj obličej do dlaní a poprvé po třech týdnech mě políbil.

Všichni samozřejmě začali tleskat a Edward opět začal hrát na klavír. Ta písnička se mi začala líbit. Jasper po polibku vyndal z kapsy malou krabičku, otevřel ji a vyndal z ní krásný prstýnek a navlékl mi ho na prst. Byl tak krásný a jistě byl také velice drahý.

„Že se ti chtělo za mě utrácet. Ten musel stát hromadu peněz.“ „Pro tebe cokoliv,“ odvětil mi na to. Ihned jsem pomyslela na to nejhezčí, co jsem kdy k němu cítila, aby ode mě alespoň něco dostal. Miluji tě.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 18. díl: