Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 15. díl

02.03.2010 (13:15) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 985×

Našla je nebo se ztratila

Rok 1948: Jasper

Svírat ji v náruči bylo asi to nejkrásnější, co jsem kdy ve své věčnosti zažil. Její kůže byla jemná a hebká na dotek. A přivinout si jí k sobě ještě blíž a cítit tak ještě více její vůni bylo tak neuvěřitelné. Připadala mi vždycky tak křehká a bezbranná a nyní se to snad ještě více potvrzovalo. Pak však náhle strnula a její dech se z klidného vyrovnaného až téměř lidského a na naše uši hlasitého proměnil na tichý nepatrný šepot.

Dostal jsem o ni náhlý strach. Byla v bezpečí mé náruče, ale zároveň byla v nebezpečí, jaké představovala budoucnost. Netušil jsem, co vidí, a přesto jsem toužil po tom vědět, co to je. Nevěděl jsem, zda mě vnímá. Jednou se stalo, že mi na mou otázku při vidění odpověděla, mohla by i teď?

„Alice, co to vidíš?“ Nevím proč, ale měl jsem nutkání, ji k sobě přivinout ještě těsněji.

„Vidím něco, v co jsem už nedoufala, že ještě někdy uvidím,“ odpověděla velice tichým hlasem.

„A co je to? To v co si nedoufala?“ Chvilku mlčela a já jsem si myslel, že ji budoucnost ode mně odnesla daleko, pryč odsud. Pryč z mé náruče, pryč z mé blízkosti.

„Cullenovi, vidím je, Carlisle je opět v nějaké nemocnici a ošetřuje malého chlapce. Je zraněný.“ Co že to dělá? Vůbec mi to nedocházelo. On snad někoho ošetřuje?

„Už je to pryč, už nic nevidím,“ řekla mi po chvilce, ale i tak jsem byl z toho trochu zmatený.

Sice mi Alice už jednou říkala, že je Carlisle doktor, ale i tak se mi tomu nechtělo věřit. Obdivuji, jakou může mít vůli. A i přesto, že mi Alice říká, jak jsou milí a přívětiví, já z toho setkání, o které jí jde, nemám vůbec žádný zájem. Žil jsem už jednou ve velké skupině a nebylo to zrovna nějak příjemné. Neustále cítit ty emoce plné hněvu, nenávisti a zášti.

Políbil jsem Alici na čelo a dál jsem ji svíral v náruči. Udělám všechno pro to, aby byla šťastná.

„Alice, rozhodl jsem se a půjdu hledat ty Cullenovi s tebou.“ Podívala se na mě a její oči zářily čirým štěstím. I její emoce byly šťastné a veselé. Vyskočila z postele i s dekou vběhla do šatníku. Ihned byla zpátky a v ruce si nesla oblečení, okamžitě mi hlásila: „Tak vyrazíme, ne?"

Rok 1948: Alice

Ihned jak mi to řekl, jsem vystartovala sobě pro věci. Když to říká, tak tedy vyrazíme. Nač čekat, že? Hned jsem vběhla za ním zpátky do pokoje.

„Tak vyrazíme, ne?" Podíval se na mě. Teatrálně protočil oči v sloup a pousmál se.

„Co?“ zeptala jsem se ho.

„Nic, jen se mi začíná líbit, jak jdeš na všechno tak po hlavě a tak rychle.“ A usmíval se dál.

„A to je špatně, nebo co?“ Smál se ještě víc. Nechápala jsem co mu je.

„Ne naopak, mě se to líbí a upřímně řečeno možná právě proto jsem se do tebe zamiloval."

Jé, to zní tak hezky. „Nechceš jít ještě sem ke mně?“ vyplázla jsem na něj jazyk a odběhla zpátky do šatníku, abych se oblékla. Sotva jsem se otočila, on se začal tak strašně smát, že jsem to u něj nikdy neslyšela. Hrála jsem dál uraženou, a když jsem se oblékla, vrátila jsem se zase zpátky k němu. Seděl na posteli a kupodivu byl také oblečený. Měl na sobě pořád to samé. Už mě to unavovalo, upřímně řečeno se mi to vůbec nelíbilo.

„No než za nimi vyrazíme, budu ti muset koupit nové oblečení a boty. Postav se.“ Poslechl mě a stoupl si. Prohlédla jsem si ho a změřila pohledem.

„Fajn takže ty tu teď počkáš a já budu za hodinku zpátky.“ Přikývl a tak zvláště nedůvěřivě až bojácně si mě prohlédl.

Vyběhla jsem hned z bytu do obchodu a našla jsem tam pár věcí. Pořád jsem hledala a hledala, až jsem našla to, co jsem chtěla. Zaplatil jsem a už jsem se vracela domů. Po cestě jsem dostala vidění. Naštěstí jsem byla již téměř u domu a byla jsem na kraji lesa, takže mě nikdo nemohl vidět, měla jsem štěstí. Viděla jsem opět Cullenovi, ale nebyli sami. Byla jsem tam s nimi já a Jazz. V té vizi jsem nás všechny viděla šťastné a usměvavé, jako na fotografii. Pak vize zmizela a já utíkala domů.

Rok 1948: Jasper

Alice vběhla dovnitř ověšená svým nákupem a ihned ho pohodila na zem. Vyřítila se proti stolku a vytáhla ze šuplíku tužku a papír a něco si kreslila. Šel jsem se podívat, co to tam tvoří a přes její rameno jsem viděl nějakou místnost a v ní sedm postav. Netušil jsem, o co jde.

„Běž a vyzkoušej si ty věci.“ Vzal jsem věci do ruky a šel se převléknout, jak to po mě chtěla. Co bych pro ni neudělal, že? Vzal jsem si to nové oblečení na sebe a musel jsem uznat, že hned vypadám líp. A dokonce trefila moji velikost. I velikost mých bot. Je úžasná.

Neustále něco kreslila a já pořád netušil co. Šel jsem se tedy podívat. Rychle to však schovala do kapsy a otočila se ke mně čelem, jen netušila, že u ní budu tak blízko. Trochu se zarazila, když mě viděla tak blízko u sebe. Trochu mě odstrčila a začala si mě prohlížet.

„Vidíš, teď vypadáš mnohem líp.“ A pousmála se. Nechtěl jsem jí kazit radost a tak jsem jí raději neoponoval, co se týká mého zevnějšku. Já sám jsem na něj měl svůj vlastní názor.

„No Jazzi, měli bychom raději vyrazit. Sice ještě přesně nevím kam, ale neboj, však já to brzy zjistím.“ Byla strašně roztržitá a to mě moc neuklidnilo. Raději jsem jí však nechtěl nijak zneklidňovat, jen ať si dál věří svému přeludu o tom, že je najde.

Rok 1949: Alice

Pátráme po Cullenových už celý rok a pořád se nemám z vidění čeho chytit. Na Jasperovi jde už poznat, že mi v tomhle nevěří. Ztrácí ve mně důvěru. Tedy spíše důvěru v má vidění, ale já je najdu. Musím. Prostě je musím najít.

„Alice, nehoň se pořád za tím přeludem.“

„Jazzi kolikrát ti mám říkat, že to žádný přelud není?“ Nesnáším tyhle dohady a hádky a Jazzovi evidentně vadí také, a tak vždy raději rezignuje.

Hledám a stále se soustředím na svá vidění. Dokonce si je už dokážu i sama vyvolat. Snažím se najít nějaký náznak toho, že jsem už blízko.

Rok 1950: Alice

Jasper se mě pořád snaží přemlouvat k tomu, abychom se usadili, že mi pak vidění samo ukáže nějakou změnu, tejně jako mi to ukázalo při jeho najití. A pak to přišlo, zrovna když jsem to nejmíň čekala, se mi vyjevila vize, v kterou jsem již nedoufala.

Zrovna se mě Jasper snažil opět přemluvit, abych toho nechala. Zrovna když mě políbil, přišla vize. Viděla jsem opět Cullenovi. Konečně.

„Jazzi, vidím je,“ špitla jsem. Mířili z olympijského poloostrova na východ do malé vesničky. Pro mě a Jazze to byla konečně dobrá zpráva. Rozběhli jsme se je najít. Běželi jsme celou noc a na místo jsme dorazili za svítání. Ale museli jsme ještě vymyslet plán k tomu, aby nás přijali a tak jsme si najali hotelový pokoj, tedy respektive jsem ho já najala. Jasper by to nezvládl.  Jen co jsem pokoj zamluvila, Jasper přišel do pokoje otevřeným oknem.

„Tak a jaký máš plán na uvítanou?“ zeptal se mě.  Ta tak jsme spolu začali vymýšlet a promýšlet náš příchod k Cullenovým.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 15. díl: