Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 10. díl

10.02.2010 (07:30) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 945×

Příběhy

Rok 1948: Jasper

„No jsem stejně jako ty upír, jen mám jiný styl lovu, proto mám jinou barvu očí. Jmenuji se Alice.“ Alice, Alice, to jméno mi znělo v hlavě jako doznívající ozvěna. Její hlas byl sám o sobě větrná zvonkohra. Byl tak líbezný. A veselý.

„Nejspíše tě zajímá, jak jsem to myslela s tím lovem, že? No jde o to, že já nelovím lidi, ale zvířata.“ Co prosím? To není možné! Copak se dá jen přežívat na zvířecí krvi bez zabití jen jediného člověka? To bylo jako sen. Jako blesk z čistého nebe. Ji mi snad seslal sám Bůh. Na něj jsem sice od smrti Margaret nevěřil. Při vzpomínce na ni mne bodlo u srdce, ale Aliciin hlas jako kdyby mě uzdravoval z mé bolestivé ztráty.

Pak mi ještě vyprávěla o klanu upírů, který se živí jako ona a také mi řekla, že to díky nim je taková, jaká je. Mluvila o klanu Cullenových s velikou úctou a cítil jsem z ní touhu po jejich společnosti. Objevila je prý stejně jako mě pomocí svých obrázků, takzvaných vizí budoucnosti. Její příběh mě zaujal, ale já jsem netoužil po větší společnosti, než jsou nanejvýše dva upíři. A navíc ona mi bohatě stačí.

Její příběh o její minulosti byl však ještě zajímavější než příběh o Cullenových. Vyprávěla mi totiž o tom, že se jednoho dne probrala v lese a že si na nic nepamatovala. To mě opravdu velice zaujalo. Hodně jsem toužil po tom, aby mi o sobě řekla víc. Chtěl jsem o ní vědět všechno a zároveň nevědět vůbec nic. Měl jsem touhu od ní odejít a to co nejdříve, než si na její společnost zvyknu úplně. Něco mě k ní táhlo.

Něco v mém nitru se bouřilo proti odchodu od ní. Jiná část mého já, zase chtěla její smrt. Bylo to opravdu šílené. V mém nitru se odehrával boj. A pak mi to došlo. Moje nynější já, to zlé, se bálo, že ztratí nade mnou moc. A to si piš, že jí ztratíš, protože už tě mám vážně dost.

Rok 1948: Alice

„No jsem stejně jako ty upír, jen mám jiný styl lovu, proto mám jinou barvu očí. Jmenuji se Alice.“ Na malinký okamžik byl ponořen do svých myšlenek. Docela mě zajímalo, nad čím asi tak přemýšlí. Začínala jsme být z toho pořádně nervózní.

„Nejspíše tě zajímá, jak jsem to myslela s tím lovem že? No jde o to, že já nelovím lidi, ale zvířata.“ Vytřeštil v údivu na mě své nyní velice temně rudé až černé oči. Nemohl uvěřit mým slovům. Šlo to na něm poznat. Byl tak zvláštně tajemný. A i přes ty jizvy byl velice krásný. Kupodivu mi ty jizvy byly celkem ukradené.

Později jsem mu začala vyprávět o Cullenových. Moje vyprávění ho evidentně zaujalo.  Obzvláště když jsem mu vyprávěla o mém daru. Tvářil se unešeně. Nikdy nic podobného evidentně neviděl. Nebo spíše lépe řečeno nezažil.

Pak jsem mu vyprávěla o svém probuzení v lese. Nemohl mi uvěřit, že si na nic nepamatuji. Prý jestli jsem těsně před tím, než jsem otevřela oči, necítila bolest. Co to má být za otázku? Jistě že ne. Měla bych snad?

Rok 1948: Jasper

Když dovyprávěla svůj příběh, její oči měly takový zvláštní veselý nádech. Netušil jsem, proč je tak veselá, ale to asi je již v její povaze. Dokonce mi i řekla, že je v poslední době hrdá na to, že je upír.

„No myslím, že bychom měli zajít spolu na ten lov, co myslíš?“ náhle a dost nečekaně se mě zeptala. Zaskočila mě tím. „No na lov zvířat samozřejmě.“ Usmála se na mě a v jejích očích čišela rozvernost. Bylo to roztomilé. Vyskočila z křesla a zamířila k velikému oknu. „Tenhle byt jsem si nevybrala náhodou. Miluju obrovská okna a balkony a navíc tohle má jednu výhodu míří totiž přímo do lesa, takže mě to nijak nezdržuje a neriskuji příliš životy lidí, když jsem vyžízněná.“

Otevřela ho a vyšla ven. Dnes byl zrovna měsíc v úplňku a její kůže v tom měsíčním svitu vypadala ještě úchvatněji než před tím. Lépe řečeno ona sama vypadala tak nějak jinak v záři měsíce.

„Tak pojď a neseď tam. Musíš jít na lov.“ Natáhla ke mně ruku a usmívala se. Nevím, co mě vždycky přimělo vyslechnout její přání.  Vstal jsem a šel jsem k ní. Naštěstí den přes den ustal a v její přítomnosti jsem si ani nevšiml, že celý den je již dávno za námi a před námi je černá noc. Vzal jsem ji za ruku a opět jsem si všiml na ní něčeho nového. Před tím jsem se nad tím moc nezaobíral, ale nyní si to moji pozornost vyžádalo. Její ručka byla stejně jako ona sama velice drobounká a měl jsem pocit, že kdybych ji stisk o malinko více než teď, tak by se rozpadla na padrť.

„Můžeme vyrazit na tvůj historicky první lov zvířat?“ zeptala se mě s úsměvem na rtech a já jsem jí přikývl. A vyrazili jsme.

Rok 1948: Alice

Vyrazili jsme spolu na první lov. „Zastav se,“ řekla jsem mu a on tak učinil. „Cítíš tu vůni? Nadechni se.“ Nabádala jsem ho. Opět mne poslechl. Nos se mu mírně nakrčil a ani se mu moc nedivím. „To jsou srny. Chceš vědět jak na ně anebo si poradíš s nimi sám?“ zdvořile jsem se ho zeptala.

„Myslím, že to zvládnu sám,“ odpověděl mi. Když si to myslí. Já jsem samozřejmě věděla, že mu první kořist uteče, ale nechala jsem ho, ať si věří. Nechtěla jsem mu podkopávat sebedůvěru ještě více. Pustila jsem jeho ruku a přikývla mu, aby vyrazil. Neváhal a ihned se rozběhl za tou krvavou vůní.

Přesně jak jsem předurčila, tak se také stalo. Neulovil ji. Musela jsme se pousmát. Nešlo to zastavit. Pohlédl na mě, ale v jeho pohledu nebyl hněv, jak bych čekala jeho reakci na tu moji. Naopak ač se to zdá zvláštní bavil se se mnou.

„No tak myslím, že bez pomoci to nezvládnu sám.“ Uznal, že potřebuje pomoct. Seskočila jsem k němu z větve a přistoupila k němu.

„Zavětři,“ řekla jsem mu. "Cítíš tu vůni? Tak teď mě sleduj.“ Vyrazila jsem vstříc své kořisti. Bylo to to stejné stádo srn, jen o kousek popoběhlo. Zavětřila jsem a nechala jsem se unášet instinkty. Odřízla jsem své oběti únikové cesty a vrhla jsem se na ni.

Celou tu dobu mě pozoroval. Ač velice nesnadně jsem se od své kořisti odtrhla. „Nech si ji. Já si ulovím jinou.“ Chtěla jsem se zachovat zdvořile.

„Ne děkuji ti mnohokrát, ale myslím, že nyní to zvládnu sám.“ A již více jsem ho neviděla.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 10. díl: