Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 5.

28.01.2011 (10:45) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 852×

Zvláštní sen. Je mi hodně povědomý, nedokážu ale říct proč. Mhm, mám docela hlad. A spršku bych taky ocenila. Vstala jsem a rozhlídla se po pokoji. Jsem tu zase sama, už se mi nestává, že by někdo čekal na moje probuzení. Možná, že je to docela škoda, ocenila bych tu takového Jasp... co? Co to melu! Ne! Žádný Jasper! Ten má Alici! A tak to má být! Bože! Vážně potřebuju sprchu. Hned!

Znovu jsem se rozhlédla po pokoji. Teprve teď jsem si všimla, že dost velkou část zdi tvoří obrovské okno. Nádhera! Výhled přímo do… lesa? Oni bydlí v domě v lese? Super! Vím, že je to zvláštní, ale mně se to líbí. Působí to tak… klidně? Na skříňce v rohu místnosti jsem uviděla dva poskládané ručníky. Super, jako na zavolanou. Vzala jsem je, že půjdu najít koupelnu. No jo, jenže do čeho se mám převlíknout? Achjo, zase musím někoho otravovat. Tak jsem ručníky nechala na skříňce a sešla po schodech dolů. Zamířila jsem do kuchyně, protože jsem doufala, že tu třeba někdo bude. A nemýlila jsem se. Je tu Esmé, vypadá to, že připravuje snídani. Super! Tím se řeší můj hlad.

„Ahoj, Esmé.“

„Dobré ráno, Carlie,“ odpověděla s milým pousmáním.

„Doufám, že máš hlad.“ Usmála se na mě. Oči mi musely zazářit.

„Jasně, jako vlk.“ A Esmé se jen tiše zasmála.

„Tak se tu zatím posaď, hned to bude.“ Posadila jsem se k velkému oválnému, dřevěnému stolu, kolem kterého je deset židlí. Za malou chviličku přede mě postavila Esmé talíř se salátem z rajčat, ledového salátu a s mozarellou. Mňam! Saláty mám fakt ráda! Esmé mi popřála dobrou chuť, já jsem poděkovala a pustila se do jídla. Chutnalo to jak od nějakého šéfkuchaře! Výborné!

„Teda, Esmé, ten salát byl fakt výborný! Děkuju.“

„Není zač, jsem ráda, že ti chutnalo.“

„A kde jsou ostatní? Oni nesnídají?“ Připadala jsem si divně, když jsem jedla sama.

„Oni už dávno snídali.“ Aha, to jsem až takový spáč? Vždyť jsem nespala až tak dlouho. Koukla jsem se na velké hodiny na zdi. Vždyť je jenom 9 hodin ráno.

„Esmé, mohla bych tě poprosit o nějaké čisté oblečení? Ráda bych se vysprchovala a nemám se do čeho převlíknout.“ Koukla jsem na ni s prosebným výrazem.

„Samozřejmě, hned jsem zpátky.“ A namířila si to ke schodům. Ani jsem se nestačila pořádně vzpamatovat a byla zpátky i s hromádkou čistého oblečení.

„Děkuju moc.“

„Není zač. A ručníky máš nahoře v pokoji. Můžeš použít koupelnu buď tady dole, nebo i nahoře na patře. Tahle v přízemí je větší.“

„Dobře, tak já půjdu nahoru, stejně si tam musím vzít ty ručníky.“

„Dobře,“ řekla a usmála se, „nepotřebuješ ještě něco?“ Ani mě pořádně nezná a přitom je tak starostlivá a milá! Jako maminka… přišlo mi na mysl. Jenže co já vím o mamince? Nic, posmutněla jsem.

„Děkuju, Esmé, nepotřebuju.“ Úsměv jsem oplatila a vydala se po schodech nahoru.

Došla jsem do pokoje, vzala si ručníky a vydala se hledat koupelnu. Našla jsem ji docela snadno, byla v podstatě hned naproti mému pokoji. Rozsvítila jsem si a zamkla za sebou.

Hm… pěkná výbavička!  Vana i sprchový kout, obrovské zrcadlo, dokonce i toaletní stolek! Jestli je tohle ta menší koupelna, tak si neumím představit tu větší. Ve skříňce je tak moc různých šamponů a sprchových gelů, deodorantů, peelingů, kondicionérů a spousta dalších! No, docela zírám. Vyhrabat z tohohle množství jenom obyčejný sprchový gel, šampon a maximálně kondicionér bude fakt „hračka“. Uf, jdu na to. Takže sprchový gel jsem si vybrala první, po kterém jsem sáhla – s vůní růží. No, to by snad šlo. Šampon – na blond vlasy, na hnědé vlasy, pro slabé vlasy, pro suché vlasy, vlasová maska… jejda! Kdo se v tomhle má vyznat! Je mi to jasné – Alice. Hrábla jsem tedy a vytáhla nějaký pro slabé vlasy. No nevím, jestli to je to pravé, ale teď je mi to jedno. Už nemám sílu řešit balzám, prostě jsem jeden vytáhla.

Rozhodla jsem se pro sprchový kout, nemám náladu se tu dlouho zdržovat. Konečně jsem pustila vodu a užívala si sprchu. Poslouchala jsem zvuk tekoucí vody, u toho jsem přemýšlela.  Tak si tak v klidu přemýšlím, svoje myšlenky nechávám plynout, přemýšlím o snu, co se mi dneska zdál… Když najednou slyším Emmetta.

„Cože? To si děláš srandu. Zpacifikuj si ji trošku laskavě, Jaspere! Další nákupy! To snad ne! To je jasný, že musí jít i Rose! A to musím i já! Co jsem komu udělal! Za co?!“

„No jo, ale co mám dělat? Ta si to nenechá rozmluvit!“

„Hele, brácha, vymyslíme něco potom. Teď si jdu dát sprchu.“

„Počkej, vždyť teče vo… “ nestačil to doříct Jasper a ozval se křupavý zvuk. Vyjekla jsem leknutím.

„Sakra! Zatraceně! Zůstala mi klika v ruce!“ nadával Emmett.

„Jsi tam ty, Carlie? Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ začal se Emmett omlouvat.

„Jo, to je v pohodě,“ houkla jsem na něj.

„Jo, Emme, kdybys mě nechal doříct, že teče voda a že tam asi někdo je… A kromě toho sis toho taky mohl všimnout sám,“ neodpustil si Jasper.

„No jo, vidíš, jak mě dokáže rozhodit, když ta tvoje krasotinka oznámí, že v nejbližší době se jde nakupovat.“

„Tak už jí to odpusť. Ona je prostě taková. Já nákupy taky nemusím, ale uznej, že pár nových kousků oblečení ti neublíží.“

„No jasně, ještě ty začni. Jako by mi nestačilo, že do mě to samý hustí Rose i Alice.“ Nákupy? Ne že bych nákupy přímo nesnášela, ale nemám na ně náladu. Doufám, že mě Alice nehodlá vzít sebou. Nechce se mi předstírat, že jsem unavená nebo že je mi špatně nebo něco podobného.  Nemám ráda lži. No nic, teď si musím pospíšit, aby byla sprcha volná. Honem jsem se osprchovala, utřela se do ručníku a oblíkla se, jak nejrychleji to šlo. Všechno oblečení mi bylo akorát. Mám já to ale štěstí! Celá zadýchaná jsem vylítla z koupelny.

„To byla ale doba,“ rýpnul si Emm, „a nač ten spěch?“ On je vážně natvrdlo! Vůbec se tady málem nepřizabiju o vlastní nohy, abych pánovi uvolnila koupelnu!

„Abys tady nemusel čekat dalších sto let.“ Na nic lepšího jsem nepřišla. Ale začínala jsem si zvykat, že proti téhle rodince jsem dost pomalá, nešikovná atd.

„Nevím, jestli jsi to slyšela, ale v nejbližší době se jde nakupovat.“ Ušklíbnul se Emmett.

„Ale jestli se ti nechce stejně jako mně, můžeme sehrát něco na způsob, že je ti špatně a já ochotný s tebou zůstanu doma nebo tak… “ Tak přece mě Alice chce vzít s sebou.

„Ale! Emmette, ty ji kazíš! Žádný takový! Hezky půjdete na nákupy! Oba dva! Oba potřebujete oblečení! Vždyť se koukni, v čem chodíš! Máš stejný kalhoty obden! A co tohle dokazuje?! Že nemáš dostatečný výběr oblečení! Hrůza! A ona? Chudák Carlie! Vždyť má jen tohle oblečení, co jsem jí stihla připravit! Vy dva rozhodně musíte na nákupy! Potřebujete to nejvíc! Že jo, Jazzi?“ Alice se otočila na Jaspera s očekáváním. Ten jí jen mlčky věnoval láskyplný pohled, přitáhl si ji k sobě a dlouze políbil. Když se od sebe odtáhli, Alice se na něj spokojeně usmála a věnovala Jasperovi zářivý úsměv. On jí ho oplatil zamilovaným. Byli spolu tak sehraní! Jako by k sobě odjakživa patřili. U srdce jsem pocítila nepříjemné bodnutí. Eh? Co to sakra je? Nezávidím jim to! Přece jim jejich lásku přeju! Taky bych si přála, aby mě někdo miloval. Aby ke mně měl kdo přijít a přitáhnout mě k sobě, obejmout… políbit. Trochu jsem se zasnila. Náhle jsem pocítila lítost, smutek, vztek! Vztek na sebe! Jasper se na mě otočil se zkoumavým výrazem v tváři, jako by snad věděl, co cítím. Rychle jsem ucukla a snažila se myslet na něco jiného.

Jenže na co?! Moje vzpomínky se vztahovaly jen na těch pár krátkých dní, co jsem prožila spolu s Cullenovic rodinkou. Jak to, že jsem všechno zapomněla? Tímhle se užírám čím dál víc. Mám to! Ten sen! To je taky moje vzpomínka. Zatím budu přemýšlet nad ním. Z mého zamyšlení mě vytrhla Alice.

„Carlie! Cítím dobře?! Šampon na slabé vlasy s vůní nektarinky? A kondicionér na zničené vlasy s vůní kokosu?! Ty ses zbláznila! Zaprvé, nemáš slabé vlasy, tohle pro tebe není vhodný šampon ani kondicionér! Za druhé, vždy musíš používat šampon a kondicionér jedné značky a jedné vůně! Musím tě toho ještě hodně naučit,“ mumlala si už víceméně pro sebe, „až půjdeme na nákupy, nesmím ti zapomenout vybrat kosmetiku.“ Tak jsem si nechala vynadat, Emmett s Jasperem se jen tiše pochechtávali.

Zbytek dne proběhl více méně bez problémů. Když jsem usínala a byla v pokoji sama, v klidu jsem si přebrala všechno, co se stalo, moje pocity, myšlenky… a mám na sebe čím dál větší vztek. Dobře přiznávám, Jasper se mi líbí. Jasně líbí se mi všichni Cullenovi, ale Jasper trochu víc. On má Alice. A jsou spolu šťastní. Nechci ublížit ani Jasperovi, ani Alice. Chci, aby byli spolu. Takže moje „nepovolené“ pocity a myšlenky si pěkně zazdím někde ve dvacátém patře mého mozku. Tak to bude lepší. Oči se mi už samy zavíraly. Brzo usnu, ale co ten sen?

Šla jsem po chodbě někam ke své skříňce. Viděla jsem, jak se ke mně blížil. Jeho dokonalý tvar obočí, očí, nosu, rtů… Ty zelenohnědé oči! Ty krátké vlasy! Ta postava! Usmál se na mě.

„Ahoj,“ pozdravil. Ááá, ten hlas!

„Č-čau.“ Jasně, já to bez toho zakoktání prostě nedám! Cestou do třídy mám v hlavě jen jeho… Bum! Obrovská rána, zatmělo se mi před očima, něco mě tlouklo ze všech stran. Další rána, po které mě už ale nic nemlátí. Otevřela jsem oči a uviděla strop. V mém zorném poli se objevil nějaký kluk.

„P-promiň, já nechtěl! Nechtěl jsem tě srazit ze schodů! Je mi to líto,“ omlouval se, „ty jsi do mě narazila, když jsem nedával pozor na cestu. A jak jsi do mě napálila, spadla jsi ze schodů a... a.“ Je z toho chudák celý zmatený.

„To je v pohodě, to nevadí, já jsem byla zamyšlená, a tak jsem neviděla, kam jdu.“ Pomohl mi vstát. Au! Moje pravá noha… bolí. Postavila jsem se na ni a věděla, že dnes to vypadá na kulhání. Jsem já to ale šikulka! Celá já.

„Já řeknu učitelce, že máš něco s nohou,“ začal.

„Ne, děkuju, to rozchodím.“ A šla jsem dál. Dokulhala jsem do třídy, a kdo si mě nevšiml? Přišel ke mně a začal se vyptávat, co se mi stalo. A tak jsem mu řekla, jak jsem spadla ze schodů. Užívala jsem si jeho přítomnosti. Řekl, že mi když tak potom pomůže do schodů, ze schodů… Byla jsem jako v sedmém nebi, že se o mě vůbec zajímá. Zazvonilo na hodinu. Hodinu jsem strávila přemýšlením o něm, jak jinak. Zazvonilo na přestávku. Příští hodinu máme být o patro výš. To znamená schody, super. Dobelhala jsem se k nim a koukla přes rameno, jestli tam třeba nebude, když mi slíbil pomoc. Teď by se vážně hodila. Nebyl tam. Uf, tak to musím zvládnout sama. Sjela jsem ty schody pohledem od prvního až k tomu hornímu úplně nahoře. A koho tam nevidím! Vidím ho tam s Mellindou, jak se s ní objímá a líbá! Ach jo!

„Jazzi!“ zařvala jsem v duchu pro sebe. Cítila jsem obrovskou zradu, žárlivost.

„Jazzi,“ hlesla jsem tentokrát nahlas, ale jen pro sebe, tak aby to nikdo neslyšel. Rozplakala jsem se.

Se škubnutím jsem se probudila. I když můj sen skončil, ucítila jsem na tváři a v ústech slzy. Jsem zase vzhůru. Myslela jsem, že je ráno, ale asi není, protože všude kolem je tma. Sedla jsem si, na kraji postele jsem uviděla Jaspera. Co tady dělá? Byla jsem zmatená, pořád nešťastná z toho snu, teda spíš noční můry a teď tady sedí Jasper… Najednou jsem pocítila vlnu klidu. Cože? Jak můžu být klidná?! A zase ten klid. Ale…

„Poddej se klidu. Byl to jen sen,“ poradil mi Jasper. Cože?  Zase zmatek v hlavě. A zase klid.

„No tak. Uklidni se. Alice chce, abychom zítra jeli na nákupy. A to je náročné, věř mi. Vím, že se ti to možná nezdá, ale nákupy s Alice jsou pro člověka opravdu vyčerpávající.“

„Já tomu věřím, ale… teď přece nemůžu být klidná. Já nechci! Musím si to v hlavě srovnat!“ Zuřila jsem z toho snu a teď ještě navíc z toho, že mám být klidná. Jasper se zamračil. Teď už žádný klid není. Fajn, takže… Chytil mě za ruku a řekl.

„Víš, uklidnit tě, když o to nestojíš, vážně není jednoduché. Vyrážíme brzo ráno, a když říkám brzo, myslím brzo. Měla by sis co nejvíc odpočinout, tak se o to, prosím, pokus. Stačil jsem si všimnout, jak jsi tvrdohlavá, ale teď jsi unavená, takže tě snad nemusím přesvědčovat.“ Pousmál se. No jo, jsem unavená, ale jak to on může vědět? Ale myslí to se mnou dobře. Jenže nechci spát, co když se mi zase bude zdát špatný sen?

„Z čeho máš strach?“ Jak on může všechno vědět?

„Z toho, že budu mít další noční můru,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Neboj se, nebudeš.“ Podíval se na mě, koutky úst povytáhl do úsměvu a stiskem ruky mě povzbudil, abych mu věřila. A já uvěřila. Pocítila jsem další vlnu klidu, únavy a usnula jsem.

4. kapitola 6. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 5.: