Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 4.

22.01.2011 (10:00) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 769×

Asi to vážně nejsou obyčejní lidé. Od normálních lidí jsou tak jiní! Začínala jsem si mezi nimi připadat tak bezcenně. Tak k ničemu.

„Tak jak se vede? Vidím, že už asi mnohem lépe, když jsi s ostatními dole. Asi už ses se zbytkem naší rodiny seznámila, takže vás nemusím navzájem představovat. A už sis na něco vzpomněla?“ zabodnul do mě Carlisle pohled.

„Ne, bohužel ne.“

„Aha. No, to nevadí. Třeba si vzpomeneš později.“

„Carlisle! Já jsem vymyslela, jak jí budeme říkat! Bude to Carlie! Stejně mi tak nikdo neříká! A maminka s tím souhlasila.“

„Á, to je skvělý nápad Renesmee. Teď ale půjdeme s Carlie nahoru, musím jí zkontrolovat tu ránu na hlavě.“

Já mám ránu na hlavě? Proč? Sáhla jsem si na čelo. No jo, je tam obvaz, pravděpodobně poskládaný a přilepený náplastí. Bože, já musím ale vypadat! Zvlášť mezi touhle rodinkou. A proč mi musí ránu kontrolovat nahoře?

„A proč musíme jít nahoru?“ neušla mi poznámka. Jasper na mě vykulil oči, jakobych se zbláznila. Šlehla jsem pohledem po ostatních, ti se jen koukali na Jaspera, z něj na Carlislea a z Carlislea na mě. Všichni se tvářili tak strnule! Proč?

„Mám tam lékárničku. Bude snazší, když půjdeme nahoru.“

„Aha.“ Jejda, nesmím je podezírat z každé maličkosti! Zírala jsem z jednoho na druhého. Nemohla jsem od nich odtrhnout pohled.

„Tak tedy jdeme,“ oslovil mě Carlisle. Já ho nevnímala. Pořád jsem nad nimi musela přemýšlet! Nakonec mě Carlisle vzal za ruku a doslova dotáhl ke schodům, kde už jsem ho konečně začala vnímat. Vyšli jsme po schodech a šli tou chodbou s obrazem. S obrazem s Carlislem. Došli jsme do další místnosti, kterou jsem zatím neznala.

„Tohle je moje pracovna, trávím tu dost času, většinou když je Esmé pryč. Když budeš cokoli potřebovat, můžeš se tu za mnou stavit.“ Carlisleova pracovna byla zařízena v podobném stylu jako celý dům – nadčasový nábytek, světlá barva zdí – v tomto případě světle modrá. U okna si trůní psací stůl s křeslem na kolečkách, přes stůl byly dvě klasické židle. Vpravo od stolu je bílá kožená sedačka. Před sedačkou se vyjímá dřevěný konferenční stolek, který působí, že je ze stejného dřeva jako psací stůl. Carlisle mne usadil na koženou sedačku, od psacího stolu si přinesl dřevěnou židli a posadil se naproti mně. Sundal mi přilepený obvaz a začal zkoumat ránu. Měl tak studené ruce! Ne že by to na tu ránu nepomáhalo, ale stejně!

„Hm, myslím, že budeš brzy v pořádku. Myslím, že náplast už není potřeba. Ale musíš mi slíbit, že ještě minimálně dva dny budeš pořádně spát. Ve spánku se rány lépe hojí.“

„Ale…,“obdařil mě tázavým pohledem, „dobře, slibuju.“

„Fajn. Teď, pokud chceš, půjdeme dolů k ostatním. Až pocítíš sebemenší únavu, řekni nám to a jdi spát. Domluveno?“ usmál se mile.

„Domluveno,“ úsměv jsem mu oplatila.

Sešli jsme po schodech zpátky dolů. Prošli jsme chodbou do obýváku. Bella s Edwardem a Nessie byli opět u televize, Esmé jsem zahlédla v kuchyni.

„Asi bych tě měl obeznámit s domem, aby ses tu vyznala.“ Carlisle se na mě podíval s posmutnělým pousmáním. Jeho pohled se stočil za Esmé do kuchyně. Bylo na něm vidět, kam by chtěl jít.

„To je v pohodě, nějak to zvládnu sama,“ odpověděla jsem mu a snažila se ho výrazem tváře přesvědčit, aby šel raději za Esmé. Nemusela jsem ho přemlouvat.

„Jak myslíš. Kdybys ale cokoli potřebovala, klidně za mnou přijď, ano? Budu s Esmé v kuchyni.“

„Jasně.“ Super, konečně se mě nikdo nesnaží uspat. Toho musím využít. Co teď? V mé hlavě se bily dvě otázky. První – co se mi stalo a jak jsem se sem dostala? Druhá  - co jsou Cullenovi zač? K tomu, abych mohla hledat odpovědi na druhou z mých otázek, bych měla zajít za Carlislem. Ten působí, že by mi to dokázal nějak rozumně vysvětlit. Jenže toho jsem teď poslala za Esmé. Hm… Takže bych měla řešit spíš svojí první otázku. Fajn. Takže – co se mi vlastně stalo? Za kým bych měla zajít? Našel mě Jasper, takže asi za ním. Jenže kam teď šel? Tady v obýváku není.  Prošla jsem dveřmi do druhého, menšího obýváku (jsou tu dva obýváky spojené dveřmi). Tady taky není, akorát se tu na pohovce válí Emm s Rosalie. Radši je nebudu obtěžovat dotazem, kde je Jasper. Rosalie se netváří, že by mě měla zrovna dvakrát v lásce a dokážu si představit její reakci a výraz, jakým by po mně hodila, kdybych je s Emmettem vyrušila. A přece jen, můj život (i když o něm skoro nic nevím) je mi drahý. Za mnou se ozvalo zachechtání. Prudce jsem se otočila a uviděla doslova tlemícího se Edwarda! Jako by mi snad četl myšlenky nebo co! Nechápala jsem, co ho mohlo tak rozesmát. Kdyby věděl, co jsem si v duchu řekla, dobře ale to on vědět nemohl. Koukal na mě jako bych řekla vtip století. No, to je vážně super.

„Čemu se směješ?“

„Ale ničemu – no, i když – nejspíš tvému výrazu.“

„Aha, no… Hele, ty čtenáři myšlenek, neporadíš mi, kde bych mohla najít Jaspera?“ V tu ránu mu zmrzl úsměv na tváři. Koukal na mě jako bych ho přistihla při nějakém zakázaném činu nebo co. Co jsem zase řekla? Že čte myšlenky? Ale vždyť to tak vážně vypadá! A navíc jsem to myslela jen jako vtip. Co ho mohlo tak rozhodit?

„Ehm… Jasper… No, já nevím kde by mohl být. Možná někde nahoře?“

„Mhm, zkusím to, děkuju.“ Ale tohle mě vážně štve! Vždycky něco řeknu, ani nevím co řeknu špatně a Cullenovic dobrá nálada je fuč! Jsem asi nějaký speciální druh kazisvěta, nebo já vážně nevím.  Dobře, to je teď třetí otázka v mojí hlavě, která se dožadovala odpovědi – proč vždycky řeknu něco, co Cullenovým zkazí náladu, nebo se na mě tváří jako bych se zbláznila, nebo něco podobného. Teď se ale chci dovědět něco o sobě, takže směr Jasper. Edward říkal nahoře, takže jsem zase hezky vyšla schody a hledala pokoj, kde by mohl být. Šla jsem dlouhou chodbou směrem k mému pokoji, když jsem uslyšela Jasperův a Alicin hlas, jak si něco zamilovaně šeptají. Hm… dneska mi to nevychází, dnes se asi nic nedovím, pomyslela jsem si. Tady rušit taky nebudu, radši se budu snažit usnout a až se probudím, třeba budou moje šance na výzvědy lepší. Hm, ale mám žízeň, tak se dojdu do kuchyně něčeho napít. Tak jsem tedy ty schody zase pěkně sešla dolů a šla směr kuchyně. Esmé s Carlislem už tady nebyli. Napustila jsem si vodu z kohoutku do skleničky a napila se. Mnohem lepší! Najednou jsem začala být vážně unavená, asi bych měla jít spát, vždyť jsem to slíbila. Ale ještě se chci něco dovědět! Jenže víčka se mi začínají zavírat samy od sebe. Uf! Co tak najednou! Jasně, půjdu spát. Vydala jsem se tedy ke schodům, že půjdu nahoru.

„Chce se ti spát, že?“ uslyšela jsem za sebou Edwarda.

„Jo, hrozně moc – uáááh,“ musela jsem si zívnout.

„Doprovodím tě, vypadáš, že usneš cestou do pokoje,“ oznámil mi.

„Děkuju,“ na víc jsem se nezmohla. Šli jsme mlčky nahoru po schodech, potom chodbou. Neslyšela jsem žádné kroky. Jako by vedle mě nikdo nešel. No, to je další věc, na kterou se Carlislea musím zeptat. Jejda! Vážně usínám za chůze – teď chybělo jen málo, a kdyby mě Edward nechytil kolem ramen a neodvedl mě až k posteli, pravděpodobně bych si ustlala někde na chodbě. Jak to, že jsem tak unavená? Jen co jsem si lehla, usnula jsem.

Jdu lesem uličkami, které znám, obvykle jimi chodím. Myslím na Jes… Když v tom jsem ho uviděla. Nádherný člověk, jakého jsem nikdy předtím neviděla. Stál nehybně jako socha a zíral. Na mě. Měl krátké hnědé vlasy, zvláštní pohled, jakoby se v něm uvnitř pralo tisíc emocí, vysokou vysportovanou postavu a velmi slušivé oblečení. Na jeho kůži dopadá světlo skrz zasněžené větve stromů. Ale… co to… jeho bledá pokožka vydává podobnou záři jako sníh. To-t není… Ach ta nádhera, podlamují se mi kolena. Proč mi to je tak povědomé? Jako by to bylo deja vú…

3. kapitola 5. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 4.: