Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 3.

31.12.2010 (07:15) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 769×

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo nikde, jsem tu sama. Cítila jsem se mnohem lépe než při mém předchozím probuzení. Žaludek mi dal hlasitě najevo, že mám hlad. No jo, ale nikdo tu není. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu prozkoumat dům a popřípadě najít kuchyni. Otevřela jsem tedy dveře od pokoje a vydala se na průzkum.

Vyšla jsem na prosvětlenou chodbu, zdi byly bíle vymalované, na jedné z nich visel obrovský obraz. Byl zvláštní, působil hodně staře. Ale nevypadal na nějakou lacinou cetku, nějakou kopii. Vypadal jako originál. Když jsem se koukla z blízka, byly vidět tahy štětcem, dokonce se daly nahmatat. Na obraze jsou nějací čtyři chlapi stojící na balkoně, shlížející na dav lidí. Všichni čtyři jsou nezvykle bledí, nezvykle krásní na obyčejné lidi, tři z nich mají povýšený výraz, čtvrtý, stojící opodál, má výraz posmutnělý. Dva z nich mají dlouhé tmavé vlasy, třetí dlouhé blond. Čtvrtý, posmutnělý – nakrátko ostříhaný blonďák.

Hu! Co? Ten smutný, izolovanější, krátkovlasý… to je… Carlisle? Je to možné? Asi ano. Je to celý Carlisle, jen na tom obraze má nějaké středověké oblečení. To ale nemůže být pravda. Přece nemůže žít tak dlouho! Jak je asi starý ten obraz? Zdá se, že obyvatelé tohoto domu mi mají ještě hodně co vysvětlovat.

Narazila jsem na schody, rozhodla jsem se po nich sejít. Zábradlí na schodech působilo nadčasově, ostatně jako celý dům, tedy aspoň to, co jsem prozatím viděla. Žaludek zase zahlásil, že je prázdný. Vydala jsem se krátkou chodbou k první místnosti a objevila kuchyň. Zamířila jsem k lednici, s očekáváním jsem ji otevřela… ale je prázdná! To není možné, vždyť tu bydlí tolik lidí! Vlastně ani nevím, kolik jich tu bydlí. V celé kuchyni nebylo ani sousto jídla. Achjo. Tak si aspoň projdu zbytek domu, rozhodla jsem se. Vyšla jsem opět na chodbu a vydala se dál. Došla jsem do moderně zařízené místnosti, vypadala jako hodně luxusní obývák. Šla jsem dál a na pohovce před televizí seděl mladý, objímající se, zamilovaný pár.

Holka měla krásné tmavě hnědé vlasy sahající někam asi do půlky zad, její kůže byla bledá, na pohled hladká. Kluk měl světle hnědě-bronzové vlasy v takovém rozcuchu, který mu vážně slušel! Pokožku měl stejně bledou a na pohled stejně hladkou jako jeho partnerka. Těm to ale slušelo! Kousíček od nich na zemi si hrála malá holčička s postavičkami pum, grizzleyů a lidí. Tohle je vážně zvláštní! Něco mi tu nesedí. Povzdechla jsem si. Jen, co jsem to udělala, všechny tři hlavy vyletěly směrem ke mně. Koukají na mě dva páry těch samých zlatohnědých očí, jako mají Carlisle, Jasper a Emmett, holčička má oči čokoládově hnědé stejně jako já. Hnědovláska vstala, přišla ke mně a mile pozdravila.

„Ahoj. Ty jsi určitě ta, co ji zachránil Jasper, že?“

„Jo.“

„Já jsem Isabella Cullenová, říkej mi Bella, těší mě.“ Podala mi ruku.

„Edward, rád tě poznávám,“ představil se kluk.

„Renesmé Carlie Cullenová.“ Podívala se na mne s pyšným výrazem ta maličká. „Ale říkej mi Nessie. Mám to radši. To mi vymyslel strejda Jacob.“ Všichni mají tak krásné hlasy! Jsem tu jako nějaký ošklivý výčnělek. Nejsem ani nijak závratně krásná, nejsem bledá jako oni, nemám vůbec tak krásný hlas… našla bych ještě mnoho dalších rozdílů, ale to bych tu byla do zítra.

„Ahoj, no já… já bych se ráda představila, ale já vlastně nevím, jak se jmenuju.“

„Slyšeli jsme o tom, to nevadí, jako by se stalo,“ odpověděl Edward.

„Wow, teď jsem si všimla! Ty jsi nám hrozně podobná! Tedy, chci říct mně a Renesmé.“ Ukázala Bella na Nessie. „Tvář, vlasy, oči,… Máš podobný tvar obličeje jako já. A vlasy máš jako Renesmé. Pěkná shoda náhod,“ usmála se na mě, „no, jestli nevíš, jak se jmenuješ a nemáš zatím vymyšlené jméno, budeme ti muset nějaké vymyslet. Ale zatím mě nic nenapadá. Edwarde?“ Podívala se na něj láskyplným pohledem. Edward Belle pohled opětoval a odvětil:

„Mě zatím také ne, později na něco přijdeme, až tu bude i zbytek rodiny. Což mi připomíná, koho si v naší rodině zatím poznala? Měli bychom ti představit členy rodiny pro tebe zatím neznámé.“

„Jasně, no, kromě vás a Nessie jsem poznala Jaspera, Emmetta a Carl…“

„Já vím, jak jí budeme říkat! Tatííí! Mamííí! Budeme jí říkat Carlie! Stejně mi tak nikdo neříká. Prosím, tatínku,“ vykřikla nadšeně Renesmé. Bella s Edwardem si vyměnili pohledy, pak přikývli a podívali se na mě.

„Pokud se ti jméno Carlie líbí, můžeme ti tak říkat, je pravda že Nessie tak nikdo neříká.“

„Dobře, budu ráda, hlavně když se budu nějak jmenovat. Ta fráze v mé hlavě – „Nevím, nepamatuju si to“ – už jí mám upřímně po krk. A jméno Carlie se mi líbí. Děkuju ti moc, Nessie.“ Nessie se na mě spokojeně usmála a pověsila se Edwardovi na krk.

„Chceš tedy poznat zbytek rodiny? Carlisle s Emmem a Jazzem jsou pryč, ale ostatní, které jsi ještě nepoznala, jsou tady,“ navrhla Bella.

„Jasně, budu ráda.“

Bella mě vzala za ruku a odvedla do jiného pokoje – další obývací pokoj? Zase vypadal velmi moderně a upraveně.  Naproti nám vyrazily svižnými kroky další dvě členky rodiny. Jedna je drobnější, krátké, tmavé rozježené vlasy do všech stran jí rámují obličej, ale moc jí to sluší. Ostatně jako všem v téhle zvláštní rodince. Druhá je vysoká blondýna, budící dojem, že právě vyšla z Hollywoodského trháku. Asi nemá smysl dodávat, že obě mají zase ty samé krásné oči, které, i když mě začínaly děsit, protože každý v této rodince, koho jsem zatím poznala (až na Nessie) má stejné oči barvy tekutého zlata, se mi vážně líbí.

„Nazdárek,“ zazvonila svým jemným hláskem tmavovláska, „ já jsem Alice a tohle je Rosalie.“

„Ahoj, já jsem…“

„Carlie, já vím,“ doplnila mne Alice, „viděla jsem, že se tak budeš jmenovat. Nemusíš se ptát, jak to vím. Povím ti to sama. Mám něco jak dar. Vidím budoucnost.“ Edward ji zpražil vážně zlým pohledem a vydal ze sebe něco jako… zavrčení? Nic jsem nechápala, ale začínala jsem se děsit.

„Já vím, Edwarde,“ začala Alice, „ale ona to všechno bude vědět. Viděla jsem to.“

„Ale no tak, přece se nebudete hádat!“ utnula ty dva Rosalie. Otočila se na mě a stroze se představila.

„Těší mne, Rosalie.“ Co jsem jí udělala, že mě sjela tak zlým pohledem? Dělám něco špatně? Nepatřím sem? Co mám udělat?

„Všechno je v pořádku, neboj se,“ snažil se mě uklidnit Edward. Jak věděl, že potřebuju uklidnit? Náhoda? Nejspíš. Alice ke mně přiskotačila a začala se mi prohrabávat ve vlasech.

„Ale jo, to by šlo. Není to tak špatné. Budu se starat o tvojí krásu.“ Haha jako by to pomohlo, pomyslela jsem si. „Budeš používat kondicionéry a žádné levné šampony!“ Potom mě vzala za ruku – její ruka byla tak ledová! - a prohlídla si moje nehty.

„No jo, budeš potřebovat pořádnou manikúru. Ale to až po vlasech! Takže nejdřív ti umyju vlasy, potom ti na ně dám vlasovou masku.“ Ostatní na ni jen nevěřícně zírali. „Potom ti vlasy sestříhnu do nějakého pěkného střihu a…“

„Ale no tak, Alice! Nemusíš ji hned donutit utéct,“ přerušila Alicin výklad vyšší žena se světle hnědými vlasy a tradičním vzhledem Cullenových.

„Ahoj, já jsem Esme, Carlisleova žena, ráda tě poznávám.“

„Carlie, taky vás ráda poznávám.“

„Carlie? Tak oni už ti vymysleli jméno? Super. A klidně mi tykej.“

„Dobře.“ Můj žaludek o sobě opět dal vědět.

„Jejda! Nemáme tu nic k jídlu!“ zaúpěla Bella. „Já se ti omlouvám, hned něco přinesu!“

„To neva…“ A byla v tahu. Co, že jí to tak vzalo, že mám hlad? Než jsem se nad tím stačila pořádně zamyslet, štrádovala si to ladným kočičím krokem zpátky i s porcí číny z restaurace. Poděkovala jsem a hned jsem se pustila do jídla. Chutnalo to skvěle! Jen, co jsem dojedla, přišli z venku Carlisle, Jasper a Emmett. Pozdravili a přidali se ke svým drahým polovičkám. Carlisle – Esme, Emmett – Rosalie, Jasper – Alice a pak Edward s Bellou a Renesmé. Takhle spárovaní pohromadě vypadali tak kouzelně! Tak roztomile a nebezpečně zároveň! Cullenovi mě doslova očarovávali. Jsou všichni tak nádherní! Teď jsem si uvědomila, v čem mi Esme s Carlislem přijdou jiní. Je to tím, že působí jako takoví vůdci. Matka a otec rodiny. Ale jsou tak mladí! Nechce se mi věřit, že jsou to obyčejní lidé.

2. kapitola 4. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 3.: