Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 2.

27.12.2010 (17:30) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 755×

Proberu se? Nejspíš ano. Hlas.

Neznámý hlas: „Car…á…se?“

Ale tak zvláštně uklidňující. Zní však trochu hystericky. Proč? Zvláštní. Teprve teď mi došlo, na co se ten hlas ptal:

„Carlisle, probírá se?“

Jiný hlas: „Už? Ano, vypadá to tak. No, bylo načase, začínal jsem mít starosti.“

Asi bych se měla přinutit otevřít oční víčka od sebe, napadlo mě. Ale nechtělo se mi, ani trochu. Byla jsem dost ospalá a zmatená, že slyším neznámé hlasy. Počkat. Neznámé? Jak vím, že jsou neznámé? Přijde mi vůbec něco známé? Co se stalo? Najednou se mi víčka ochotně odlepila sama od sebe.

První co jsem uviděla, byl obličej blonďáka se zlatohnědýma očima. Snažila jsem se vzpomenout si, co se dělo. Kde jsem? Proč jsem tady? Jak jsem se sem dostala? Nic. Žádná odpověď. Ten kluk je mi ale povědomý. Mám to! Je to obličej, který jsem viděla v té tmě. Potom jsem přece uslyšela někoho říct: „Jaspere!“ Ale potom už si nic nepamatuju, potom byla jen tma. Blonďák se nade mnou skláněl, ve tváři zmatený výraz. Voněl tak hezky! Možná dokonce líp než… Kdo? Líp než kdo? Nevím. To je divné. Vím, že bych si měla někoho vybavit. Ale nevybavuju. Vedle něj jsem zaregistrovala další obličej, další blonďák, ale s kratšími vlasy a nevinnějším výrazem tváře, ale s úplně stejnýma očima. Otec a syn? Příliš mladý otec, to asi ne. Bratři? Kdo ví. Přestanu je řešit, poručila jsem si.

„Ahoj,“ pozdravil mě ten druhý mile, „já jsem Carlisle, a tohle je Jasper,“ rukou naznačil, že myslí toho prvního.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Ehm,“ můj hlas zněl nějak divně skřehotavě, „já, já nevím.“

No vážně, nemůžu si vzpomenout!

„Nevíš? To je zvláštní. No to nevadí, zatím se tím nemusíme trápit. Pravděpodobně se to spraví. Jak je ti? Nechceš pít? Nemáš hlad?“ Byl vážně milý.

„Ne, děkuju. Jak jsem se sem dostala? Co se mi stalo? J-já si vůbec nic nepamatuju.“

„Aha,“ jeho hlas jakoby posmutněl, „no, to přesně nevíme. Víme jen, že tě našel tady Jasper, když tě obtěžoval nějaký divný mladík.“

„Vážně?“ Jo, to bylo jediné, co ze mě vypadlo.

Opravdu jsem si nic nevybavovala. Jasper se na mě pořád upřeně dívál, tvářil se u toho jak kakabus.

Asi mu neušel můj nechápavý výraz a zeptal se: „Vážně nic nepotřebuješ?“

„Ne.“

„Nejsi unavená? Měla bys ještě hodně spát,“ přesvědčoval mě Carlisle.

Ne! Chci se dozvědět, co se mi stalo. Určitě ví mnohem víc, než mi řekli. A unavená rozhodně nejsem. I když, začínala jsem být. Jak to?! Nejsem přece unavená! Ale to už se mi znovu začínala víčka samovolně zavírat.

Probudila jsem se, tentokrát mi nedělalo žádný problém otevřít oči. Byla jsem v pokoji sama. Postel, na které ležím, je fakt pohodná, teprve teď si to začínám uvědomovat. Povlečení nevypadá nejlevnější. Nábytek? Nádhera, stejně jako všechno ostatní. Hm. Když si nic nepamatuju, musím být v nemocnici. Nebo ne? Nevypadá to tu tak. Byla jsem někdy v nemocnici? Podle čeho soudím, jestli to tu vypadá nebo nevypadá jako v nemocnici? Musela jsem tam už někdy být. Ale nepamatuju si to. Opět. Ta fráze „nepamatuju si to“ mi začíná lézt pěkně na nervy. Najednou se otevřely dveře, a v nich se zjevil obrovský, nabušený, bledý, tmavovlasý  – člověk? Byl to člověk? Vypadal tak…nadpozemsky? Nevím, prostě jsem z něj měla respekt, ale nebála jsem se ho.

„Čauky mňauky, tak jsi vzhůru. Ale ty máš přece ještě spát. Carlisleee! Jaspere!“

„Co?“ vyvalila jsem na něj oči.

Vůbec nic nechápu. Proč mám zase spát? Už nechci!

„Ne, počkej, já nechci spát. Kdo jsi?“

„Emmett, ale klidně mi říkej Emm. Nebo jak chceš.“

„Hele, Emmette, víš něco o tom, co se mi stalo? Proč jsem tady? Nebo jste moje rodina? Bydlela jsem s vámi? Já si vážně na nic nevzpomínám.“

„Jo, Carlisle říkal, že prej si toho moc nepamatuješ. No hele -“ Víc toho říct nestihnul, protože dveře otevřel Jasper.

„Tak jsi vzhůru. Ale vážně bys měla spát.“

„Ne, ne, neeeeee,“ protestovala jsem, „ já už spát nechci! Proč mám furt spát, je mi celkem fajn, chci se o sobě taky něco dozvědět!“

„Dobře, dobře,“ kapituloval Jasper, „ tak co bys…“

„Hele, ty Jazzi,“ přerušil ho Emmett, „cos nám to přived? Jestli sis nevšim, Edward už si Bellu našel. Proč nám sem stěhuješ další, v provedení „zrzka“?“ uchechtnul se Emmett.

Co? Provedení „zrzka“? To je mi v téhle rodině někdo podobný?

„Haha, moc vtipné Emme. I když je pravda, že se Belle podobá v obličeji. No a vlasy má jako Renesmé – podobnou barvu. Hele, kde je ten Carlisle? Není na up… není nějak pomalý?“

Emmett – Emm ho probodl varovným pohledem – ne, že bych chápala proč.

„Tak co se mi stalo, Jaspere? Jediné co si pamatuju - ,“ zesekla jsem se. Vážně mu chci vykládat, že jediné co si pamatuju je jeho obličej? Nejspíš ne. „Vlastně nic. Nic si nepamatuju.“

„Vážně? Vůbec nic? Ale opravdu vůbec nic si nepamatuješ? Zdáš se mi nějaká nejistá.“

Sakra! No jo, prostě neumím lhát. Ale za zkoušku to stálo.

„Ne. Vážně si nic nepamatuju.“

„No, dobře. Procházel jsem se po lese,“ hodil významný pohled na Emmetta – nechápala jsem – opět. Budu se muset naučit rozluštit tyhle pohledy, „když jsem uslyšel tvůj křik. Křičela jsi něco jako: „Zabij mě! Něco udělej. Nenechávej mě tu jen tak ležet sakra!“ Nechápal jsem, proč by tohle někdo říkal jen tak. Šel jsem tedy za hlasem a tam jsem našel tebe a nějakého divného člověka. Ten člověk ti ublížil, praštil tebou prudce o zem, rozbil ti hlavu. Když jsem tam dorazil a snažil se ti pomoct, byla jsi už v bezvědomí. Ten zbabělec nakonec utekl. Vzal jsem tě tedy k nám domů, aby tě Carlisle ošetřil – je to doktor, neboj se, dokonce se o něm říká, že je to nejlepší doktor v USA.“

Zaseknul se. Do pokoje vstoupil Carlisle.

„Ahoj, tak už je ti líp?“

„Ale jo, je to mnohem lepší.“

„To jsem rád. Teď, když ti Jasper řekl. co ví, měla by sis zase odpočinout. Jaspere?“

Měl pravdu. Byla jsem unavená. Ale nedalo mi pokoj: Jak Carlisle ví, že mi Jasper říkal „co ví“? Vždyť s námi v tom pokoji nebyl! A proč kvůli tomu, že si mám já odpočinout, oslovuje Jaspera? Zvláštní. Únava na mě však doléhala čím dál víc. Ještě jsem vnímala, že o něčem mluví. Rozeznávala jsem slova jako: lov, křik, krev, Volturiovi,… Jejich hlasy mi za chvilku přešly do nesrozumitelného šumu. Vnímala jsem čím dál méně. A tak jsem znovu usnula.

1. kapitola 3. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 2.: