Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 9

15.01.2010 (13:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1637×

CARLISLE

,,Musíme si promluvit.” Hlesl jsem pouze.

,,Právě jsem byl přivolán k těžkému případu. Abych pravdu řekl, tak je to hodně vážný případ. A když jsem myslel, že mě už jen tak něco nepřekvapí, tak jsem se pletl.”

,,Carlisle, co se děje?” ptal se nedočkavě Emmett.

,,Právě jsem viděl Edwarda,” v doteď klidné místnosti se rozjela diskuze. Nikdo tomu nemohl uvěřit.

,,A jsi si jistý, že je to on?” ptala se mě moje milovaná žena.

,,Ano jsem a ještě jedna věc. Je člověk, ale umírá. Proto jsem s vámi potřeboval mluvit. Chci vědět, jak jste na tom s tím, že bych ho měl přeměnit? Znovu. Ale ještě než se rozhodnete, tak vám chci také říct, že existuje ještě jeden způsob jak mu pomoci…” převyprávěl jsem jim pár důležitých věcí, které by měli vědět, dřív než se rozhodnout a teď jen čekal na jejich rozhodnutí.

,,Já jsem pro, abys mu zkusil pomoci a potom teprve ho v nejhorším případě proměnil.” Začala Alice.

,,Jsem taky pro.” Přidal se Jasper a po něm i všichni ostatní.

,,Dobrá, musím se vrátit do nemocnice, dokud mám čas to uskutečnit. Dám vám vědět, i když vy se to vlastně dozvíte.” Podíval jsem se na svou jasnovidnou dceru a ta jen přikývla. 

Vyrazil jsem zase na cestu zpět do nemocnice. Mnoho času už nezbývalo a já jel jako o život. Byl to boj o život. O život mého znovunalezeného syna. Lidského syna.
V nemocnici jsem rovnou zamířil do pokoje, kde ležel. Už před dveřmi jsem slyšel, že v Edwardově pokoji někdo jde. Druhé srdce bilo rychleji než to jeho. Myslel jsem si, že to bude asi jeho marka, o které doktor Sanders mluvil.
Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Už tehdy jsem věděl, že osoba v místnosti je příliš mladá, aby mohla být jeho matkou. Otočila se a já jsem překvapeně zůstal hledět do tváře, která mi nebyla až tak neznámá.

,,Bello,” uniklo mi z úst. Hned na to jsem si uvědomil, co jsem řekl, ale už jsem s tím nemohl nic udělat. Bella se na mě překvapeně podívala a nakrčila čelo.

,,My se známe?” zeptala se a já jsem v tom okamžiku začal přemýšlet, jak se z toho vykroutím.

,,Ehm… promiňte, s někým jsem si Vás spletl.” Bella se zamračila, zakroutila hlavou a otočila se zpět k Edwardovi a já jsem si vydechl úlevou. Nevím jak bych ji vysvětloval, že ji a Edwarda znám z minulého života, ale že to už je dávno.
Zdálo se, že mi uvěřila.
Bylo zvláštní vidět tu mého syna, o kterém jsem si myslel, že je mrtvý a jeho životní lásku Belli, oba dva jako lidi. 
Jen by mě zajímalo, co tady Bella dělá. Nevydržel jsem to a položil ji otázku, která mě pálila na jazyku.

,,Promiňte a vy jste jeho… ?” Chvíli byla ticho, nejspíš přemýšlela jaká je správná odpověď, ale pak ze sebe vyhrkla.

,,Přítelkyně.” Nevypadala, že by si tím byla jistá. Ale nic víc k tomu nedodala.

,,Je mi líto, ale budu Vás muset požádat, abyste přišla až zítra. Edward půjde na zákrok, po kterém by se mu snad mělo udělat lépe. Alespoň v to věřím.”

,,Pane doktore, bude určitě v pořádku nebo je možný, že… že… by to nepřežil.”

,,Bohužel i to je možné, ale musíme věřit, že se z toho dostane.”

,,Děkuji, nashledanou zítra.”

,,Nashle.” 

Jakmile se za ní zabouchly dveře, tak jsem prohlídl Edwarda. Byl na tom stále špatně. Nemohl jsem čekat, pokud jsem chtěl provést léčbu a tím pádem ho nemusel proměnit. Jen nevím co za následky to přesně může mít.
Zatáhl jsem žaluzie a zevnitř zamkl, abych měl jistotu, že sem nikdo nevkročí. Byl by z toho obrovský malér.

Stoupl jsem si nad něj, vyhrnul si na jedné ruce rukáv svého pláště a jedním rychlím pohybem si prokousl místo, kde kdysi proudila moje krevent. Dnes tam proudilo něco úplně jiného - jed.
Nakapal jsem pár kapek jedu do poháru a zředil to trochou vody. Položil jsem pohár na stůl vedle postele a otočil se k Edwardovi.

Od doby co se ocitl v nemocnici se ještě ani nepohnul. Přemýšlel jsem, jak do jeho žaludku dostat jed. Bohužel nic jiného, když neberu v úvahu operaci, jsem nevymyslel - prostě musím nějak dosáhnout toho, aby to vypil. Položil jsem svou ruku na jeho rameno a jemně s ním zatřásl.

"Edwarde, slyšíš mě?" Edward se ani nepohnul. Jeho tělo leželo nehybně na posteli, jako by už ani nebyl mezi živými. Znovu jsem s ním jeně zatřásl, ale nic se nezměnilo. Rozhodl jsem se, že to aspoň vyzkouším. 
Sebral jsem ze stolku pohár a přiložil ho k jeho pootevřeným rtům. Trochu jsem do nich nalil. Chvíli se nic nedělo a já jsem se už obával, že takto to nepůjde, ale asi po minutě Edward zareagoval a já jsem mu v radostné euforii nalil do úst víc. Když už v poháru nic nebylo, položil jsem ho nazpět na stůl s tím, že si ho cestou domů vezmu s sebou - jistota je jistota.
Posadil jsem se na stoličku vedle Edwardové postele a čekal.

Uběhla hodina, možná dvě, když se Edward poprvé pohnul a mě bylo jasné, že jed pomohl a on se z toho dostane. 
Přišel jsem ke dveřím a odemkl - to pro případ, že by se nějaká sestřička rozhodla ho zkontrolovat.
Uběhla další hodina a Edward se vrtěl čím dál víc. Najednou otevřel oči.

,,Kde… jsem?” zeptal se a na jeho hlase bylo poznat, že i tato obyčejná otázka ho stála dost sil. Vstal jsem a nahnul se k němu tak, aby mě viděl.

,,Jsi v nemocnici, měl jsi nehodu. Jsem doktor Cullen, tvůj ošetřující lékař.” Viděl jsem, jak se jeho zorničky rozšířily a on zalapal po dechu.

,,Carl… isle?”

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 9: