Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 12

18.03.2010 (22:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1600×

BELLA

,,Kdo jsi, že mi chceš přikazovat s kým mám a s kým nemám být?”

,,Ty jsi řekla, že spolu chodíme a jako tvůj přítel mám právo to žádat.” Tak to teda ne. Co je moc, to je příliš. A to jsem se bála jestli bude v pořádku. Vlastnoručně mu ty hadičky strčím až do krku jestli nepřestane.

,,Edwarde, zapamatuj si, co ti teď povím. Ty a já nikdy, opakuju, nikdy nebudeme víc jak spolužáci a já se budu stýkat s kým budu chtít,” křikla jsem, otočila se na podpatku a třískla dveřmi.

Celý den jsem byla napnutá vztekem a kdokoli na mě promluvil, tak ode mě schytal nenávistný pohled, i když si ho zrovna nezasloužil. Jak mě může jeden člověk tak naštvat a ještě k tomu takovou blbostí. I když ona to zase až taková blbost nebude, ale prostě mě to vytočilo. On nemá žádné právo se ke mně takhle chovat. Možná jsem řekla, že jsem jeho přítelkyně, ale to jenom proto, abych zjistila, jak na tom je se svým zdravotním stavem. A moje zjištění? Fyzicky mu nic není, ale na hlavu by potřeboval papíry.

Na druhý den ráno jsem přišla do školy dřív než obvykle. Pomalu jsem kráčela ke škole, když mi cestu zatarasila vysoká postava. Zvedla jsem hladu a zůstala jsem hledět do tváře Nicolase.

,,Ahoj Bello,” pozdravil mě a zářivě se usmál. Aspoň něco pozitivního za poslední dny. Nevím o co tomu Edwardovi šlo? Co vlastně má proti Nicolasovi? Ano, je sice trochu zvláštní, ale jinak si myslím, že je mnohem víc v pohodě jak Edward. A hlavně s ním nemám ten divný pocit jako s Edwardem. S Nicolasem můžu být sama sebou, kdežto s Edwardem se cítím být vždy o krok zpět. Ale já mu ukážu, dementovi jednomu!

,,Ahoj Nicolasi,” vrátila jsem mu pozdrav spolu s úsměvem.

,,Můžu tě doprovodit do třídy?” zeptal se. Vypadal při tom trochu nejistě a já jsem pomalu zjistila, že se mi to líbí o mnoho víc jak Edwardovo - Jsem king, kdo je víc?

,,Samozřejmě,” odpověděla jsem a spolu jsme si vykročili směrem ke škole.

,,Co máš teď za hodinu?” zeptal se mě po chvíli ticha.

,,Hmmm, myslím, že biologii.”

,,Super…” vykřikl. Potom se zarazil. ,,Ehm… vlastně… chtěl jsem říct, že já ji mám taky… teď… tu biologii,” koktal a mně to přišlo strašně roztomilé.

,,Mohla bych si přisednout k tobě? Nějak se mi dnes nechce sedět s mým sousedem,” řekla jsem a doufala, že bude souhlasit, protože sedět vedle namyšleného Edwarda jsem momentálně fakt nechtěla. Pořád jsem na něj byla naštvaná, možná trochu i na sebe kvůli tomu, jak snadno mě vyvedl z míry, jak snadno mě dokázal vytočit a to jen kvůli takové maličkost. Brrr… raději už na to nemyslet, nebo se zase rozčílím. Nafoukanec blbej…

,,No mám vedle sebe souseda, ale myslím, že ho přesvědčím, aby si sedl jinam a když se mu to nebude líbit, tak ho stejně nějak donutím,” řekl pyšně a tajemně se usmál, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Vypadal v tu chvíli docela děsivě, až nepřirozeně děsivě.

EDWARD

Dnes byl první den po mém pobytě v nemocnici, co jsem šel do školy. Dnes měli nastoupit mí sourozenci. Sice jsem teď žil jiný život, ale stále jsem je tak bral. Alice mi navrhla, že pro mě s Jasperem a Rose přijdou, abych nemusel jezdit autobusem. Nadšeně jsem souhlasil a vevnitř jsem se zapřisáhl, že si ten řidičák musím udělat co nejdřív. I když Jasper navrhl, že mi vyrobí falešný, věděl jsem, že by mi to u mamy nijak neprošlo. Nezůstalo mi nic jiného než autoškolu přetrpět.

Právě jsem do sebe ládoval topinky, když se u venku ozvalo troubení. Na nic jsem nečekal, chmatl jsem tašku a s topinkou v ruce vyběhl ven. Když jsem tam uviděl Alice s Jazzem a Rose, na mé tváři se objevil úsměv. Bylo to jako za starých časů. Akorát s výjimkou, že jsem nebyl upír a také jsem neslyšel jejich myšlenky. Ani nevím jestli mi to chybělo, protože jsem byl rád, že jsem se toho daru zbavil. Alice celou cestu štěbetala, jak se těší na nákupy, které s ní musím pozítří absolvovat a také, že se těší na setkání s Bellou. Usmívala se tím svým obvyklým úsměvem “vím víc jak vy ostatní”. Už dopředu jsem se bál, co tentokrát chystá.

Dojeli jsme před školu, kde ostatní museli nejdřív do kanceláře. Musel jsem se nad tím pousmát, jak známé mi tohle přišlo. Jako bych tohle opakoval už nesčetněkrát a ono to tak bylo, jenže v jiném životě, v upířím životě. Nevím, jestli bych znovu chtěl být upírem, mělo to své výhody, ale spíše nevýhody, hlavně v blízkosti některých lidí, tím hlavně myslím Bellu. Když tak o ní přemýšlím, nikde jsem ji neviděl a to jsme sem dojeli víc než dřív. Snad ji dnes uvidím, měl bych se asi omluvit za to, jak jsem se choval jako naprostý pitomec. Tak jsem si v tuto chvíli dokonce i připadal, když jsem si na to vzpomněl, nechápu co to do mě vjelo.

Stál jsem před kanceláří a čekal, než se vyřídí formality, když v tom jsem něco spatřil. Po chodbě se ke mně blížila ta blondýna, která mě chtěla dostat, už když jsem nastoupil do školy. Přesně ta, díky které jsem se tehdy blíže poznal s Bellou. Vlastně teď, když jsem si vzpomněl, co bylo předtím, asi jsem už tehdy podvědomě věděl, že mě k Belle něco přitahuje. Blondýna nahodila hollywoodský úsměv a každým krokem, kterým se přibližovala, jsem víc a víc panikařil. Bylo mi jasné, že ji jen tak něco neodradí. Podíval jsem se kolem sebe, jestli nenajdu nějakou místnost, kde bych se mohl schovat, ale jako naschvál nic v dohledu.

Blondýna byla ode mě sotva pět metrů a právě se nadechovala, že něco poví, když se otevřely dveře za mnou a okolo mého těla se ovinula něčí ruka. Zmateně jsem zvedl hlavu na osobu, která si to dovolila. Musel jsem se usmát, protože jsem zůstal hledět do tváře jedné z nejkrásnějších žen - Rosalie. Otočil jsem se nazpět a zjistil, že ta otravná blondcka už stojí přede mnou a dívá se na Rose. Ta se však jen usmívala.

,,Ahoj Edwarde, tak mě napadlo, jestli bys někdy nešel do kina?” zeptala se, aniž by dala najevo, že Rose bere jako překážku. Nadechl jsem se k odpovědi, ale Rose mě předběhla.

,,Jaký skvělý nápad zlatíčko, co kdybychom si dnes udělali romantický večer? Jen mi dva a kino, potom nějaká dobrá večeře a nakonec…” zachichotala se a mně bylo jasné, na co myslí. Na to jsem ani nepotřebovala dar, která jsem kdysi měl. ,,Vždyť víš co myslím, brouku,” mrkla na mě.

,,Můžu se k vám přidat? Já ráda trojku,” zahalasila prosebným tónem blondýna a my dva na ni zůstali vytřeštěně hledět, ale v tu chvíli se do toho zapojila další pomocná síla jménem Alice.

,,To by nešlo, ti už jsou moji, tak si najdi jinou oběť, paa,” řekla mile a rychle nás táhla pryč, než se něco dalšího stane.

,,To bylo o fous,” hlesl jsem, když jsme byli konečně v bezpečné dálce.

,,Byla to docela sranda sledovat bezbranného Edwarda,” zasmál se Jasper. Hrozně jsem se ho lekl, protože jsem si nevšiml, že by se k nám připojil a najednou se objevil vedle mě.

,,Brácha, tohle mi fakt nedělej. Chceš, abych dostal předčasný infarkt?”

,,Ale no tak, měl bys být zvyklej, sám jsi tohle dělal a neříkej, že ne, já to vím a navíc, tohle mě baví,” začal se smát a já věděl, že mě čeká víc šokových situací.

To jsem ještě netušil, jak moc velkou pravdu jsem měl…

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 12: