Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá duše 14. kapitola

18.03.2010 (17:00) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3326×

14. kapitola

pisnička, tak si ji k tomu kdyžtak pusťe ;-)

„Smíš odejít," usmál se.

„Tam?" ptala jsem se a ukazovala přitom na podlahu, nebo co to bylo.

„Ne," usmál se, „tam!" ukázal na strop.

„Mě se ale tam," ukazovala jsem pořád na podlahu, líbí.

„Ale tam," ukazoval na strop, ti bude lépe.

„Ale já, tam prostě nechci!" dupla jsem si.

„Isabello, tohle není holubník, ale nebe!" zamračil se.

„Já netvrdím, že jsem v holubníku, ani tu žádní holuby nejsou."

„Nemůžeš odsud jen tak odejít!" rozčílil se.

A pak, že je bůh v pohodě, "no, kdyby tady byly dveře, tak už tady nejsem," dělala jsem, jako že přemýšlím.

„Nemůžu tě bezdůvodně poslat zpátky na zem."

Povzdechla jsem si.

Jeho tvář se rozjasnila, asi si myslí, že jsem to vzdala, ale to se mýlí.

„To, že se mi tu nelíbí, je přece důvod!" nedala jsem se. Bůh si s povzdechem sedl na židli, asi ze mě už má infarkt.

Zamračila jsem se, sedla si na zem a založila si ruce na hrudi. Po očku jsem ho sledovala, "mám pro tebe návrh," usmál se.

„Jaký návrh," probudila se ve mě zvědavost.

„Zůstaneš zde dva dny a jestli se ti tu nebude líbit, tak tě pošlu na zem," zatvářil se jako ten největší borec na světě.

Jak vysvětlím Edwardovi, že jsem se zdržela skoro o tři dny, zavolat mu nemůžu, pochybuju, že tu mají telefon.

Nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. „Dobře, souhlasím, ale stejně se mi tu nebude líbit."

Upozornila jsem ho, on se usmál, vstal a pokynul, mi ať jdu za ním.

Šla jsem za ním, šli jsme nějakou chodbou, která vedla neznámo kam.

Bůh otevřel dveře a mě se naskytl pohled na něco úžasného.

Byla to místnost, neuvěřitelně dlouhá, všude bylo plno duší a andělů.

„Kde, budu jako spát?" vypadlo ze mě.

„Isabello, my nespíme, to by jsi už měla vědět," usmál se.

„Teď, když dovolíš, musím si něco zařídit," zamračil se a zmizel.

Překvapeně jsem se dívala na místo, kde stál. On zmizel, normálně prachsprostě zmizel, i bez lusknutí.

Poblíž byla lavička, sedla jsem si na ni a dívala se kolem.

Ke mně si přisedl anděl, „ahoj, jsem Andreas," usmál se.

„Isabella, ale říkej mi Bella," usmála jsem se a podala mu ruku.

„Těší mě," usmál se a ruku mi políbil. Kdybych mohla, byla bych rudá, až za ušima.

Sakra, co se to se mnou děje, tohle se mnou nedělala ani Edwardova přítomnost.

Přitom jméně se mi sevřelo hrdlo strachem, co když ho Volturiovi dostali.

„Mě taky," vykoktla jsem a vytrhla mu svoji ruku z té jeho.

Překvapeně se na mě podíval chladnýma modrýma očima.

Ošila jsem se a odsunula se kousek od něj. „Co se děje?" zeptal se mě a přisunul se blíž.

Nevím proč, ale jeho přítomnost mi vadila.

„Ty ze mě máš strach," oplzle se usmál a dal mi ruku kolem ramen.

Chtěla jsem mu říct, ať si políbí, ale to by se tu nesměl objevit on! Bůh!

„Andreasi, ty jsi nepamatuješ, co jsem ti řekl," zamračil se na mého vlezlého společníka.

„Jistě," usmál se uklonil a zmizel. „Srab jeden!" pomyslela jsem si.

Bůh se otočil a chtěl zmizet. "Můžu se nějak dozvědět, co dělá můj přítel?"

Co přítel, já vážně řekla, že je Edward můj přítel, no to je úlet.

„Záleží ti na něm, že?" usmál se.

Přikývla jsem, on se jen usmál a za chvíli, jsme se objevili, v nějaké místnosti se spoustou knih, fascinovaně jsem si je prohlížela.

On šel k nějakému poklopu, zvědavě jsem se na něj dívala.

Otevřel poklop a já spatřila Edwarda, ležel na posteli a koukal do stropu, jediné co mě zarazilo bylo to, že jsem neviděla Carine.

Chtěla jsem se zeptat Boha, kde je, ale on mi řekl, že je v pořádku a v dobrých rukách, ale kde, mi neřekl.

Zavřel poklop, „můžu tu zůstat a přečíst si nějaké knihy," zeptala jsem se a doufala, že řekne ano.

„Jistě," usmál se.

„Děkuji," pípla jsem a sklopila zrak.

Usmál se a zase zmizel, vzala jsem si nějakou knihu a začetla jsem se do ní, ani jsem si nevšimla, že se otevřely dveře, v kterých stál Adreas.

Pomalu se ke mě přibližoval, blbec.

Si myslí, že o něm nevím, otočila jsem se a zamračila jsem se na něj.

On se usmál a přišel ke mě blíž, vzal mě kolem pasu a hrubě mě políbil.

Rychle jsem se od něj odtrhla a vrazila mu facku.

Naštvaně jsem odešla, šla jsem kolem nějakého pokoje, vlezla jsem dovnitř.

Byla to nějaká společenská místnost, sedla jsem si do křesla.

Ještě jeden den a zmizím odsud, jak si mohl myslet, že tu zůstanu.

To bych byla raději v pekle, než tady.

Ve dveřích se zase objevil Andreas, ten anděl mi ale pije krev!

„Co tu chceš!" prskla jsem na něj.

„Co myslíš," oplzle se usmál a začal se ke mně přibližovat. Šel z něho strach, začala jsem před ním couvat.

Chytil mě za loket a hrubě mě hodil na kanape co tu bylo. Přišel ke mně a ďábelsky se usmíval, sedl si ke mně.

„Jsi krásná," pohladil mě po tváři, zvedal se mi z něho žaludek. "Někoho tak krásného, jsme tu ještě neměli, já tě musím mít."

Začal mě líbat, nebránila jsem se, polibky jsem mu oplácela, nebyl zase tak slizký.

shrnutí

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá duše 14. kapitola: