Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 68. kapitola

29.08.2016 (07:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1881×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

68. kapitola

Pohled Edwarda :

Byl jsem jako dva dny po smrti. Pořád mi v hlavě zněla Bellina Slova. Nechci tě vidět. To jsem tomu zase dal. Co mi vlastně tak vadí? Vím, jaký má Bella vztah s Brianem, a věřím jí, když říká, že s ním nic, krom sourozeneckého vztahu, nemá, ale… Já nevím.

Je to něco, co je hluboko ve mně a hlodá to tam jako červ v jablku. A navíc, nesnesu pohled Belly s jiným mužem, vždyť zuřím i když si jen hraje s Emmettem. Vážně nejsem normální, když žárlím na svého nevlastního bratra, který je navíc zadaný.

Jsem vážně hodně sobecký a majetnický, co se týče Belly. Ale co mám dělat? Jsem prostě až nad hlavu zamilovaný muž, a navíc upír, takže to mám všechno ještě zesílený. Každopádně, musím se Belle omluvit.

Vzal jsem telefon a pokoušel se jí zavolat, ale nespojilo nás to. Hlas v telefonu říkal, že jsem blokován. Super. Tak to budu muset říct osobně z očí do očí. Ihned jsem se sebral a běžel na letiště, kam jsem zavolal během cesty, aby se připravili na let do Toronta.

Pokud je Bella u jezera Ontario, budu to mít blíže z Toronta, když tak budu muset oběhnout celé jezero, abych ji našel, ale mě to nevadí. Pro Bellu bych běžel klidně i přes moře na kraj světa.

Let netrval ani tak dlouho a než jsem se nadál, stál jsem na břehu jezera. Kterým směrem se dát? Vlevo nebo vpravo? Vždyť je to jedno. Ententýky… Dám se vlevo, protože levá ruka je blíže k srdci a na kterou mi Bella v den naší svatby navlékla prsten. Blbý důvod, já vím, ale rozhodl jsem se mu věřit.

Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl. Nevím, jaká doba uplynula, ale skutečně jsem narazil na nějaký dům. Zastavil jsem se a schoval se za strom, abych nevzbudil pozornost. Ale stále jsem nevěděl, jestli je to ten správný. Kolik domů může být kolem jezera?

Nadechl jsem se, ale jediné, co jsem cítil, byl pach alkoholu a… To druhé bych raději vynechal. Snažil jsem se zaposlouchat, ale slyšel jsem jenom velice hlasité chrápání. Poloviční upírství je na nic.

„Co ty tady děláš?“ ozvalo se za mnou hrozivě a já se otočil, ale nikde nikdo. Vzhlédl jsem a na větvi viděl modrého anděla. Udělal krok vpřed a najednou přede mnou přistála Bella v tmavě modré, dlouhé noční košilce a županu.

„Na něco jsem se tě ptala! Co-tady-chceš?“ zeptala se znovu a jednotlivá slova oddělovala aby vynikl její důraz, který dávala na každé slovo. Naštvaně si založila ruce na hrudi a propalovala mně vážně nenávistným pohledem.

„Přišel jsem na kontrolu, zda někdo neobtěžuje moji ženu. A co to máš na sobě? V tomhle spíš s Brianem v jedné posteli?“ vyštěkl jsem dřív, než jsem nad tím stačil přemýšlet a hned toho litoval. Tohle jsem nechtěl. Přišel jsem se přece omluvit.

„Nemusel ses obtěžovat. Všechno je v pořádku. Užili jsme si spousty zábavy a Brian už spí, zmohl ho ten alkohol, jako asi většinu tady. Díky za důvěru, a už můžeš zase odejít,“ řekla ostře jako dýka se sarkasmem a otočila se k odchodu. To nemůžu dovolit!

„Omlouvám se, Bello!“ zakřičel jsem za ní a chytil se za pusu. Nezařval jsem to moc nahlas? Nevzbudím tím ostatní? Bella se na mě překvapeně otočila a i bez Jasper jsem mohl vycítit to překvapení a šok.

„Omlouvám se za ten telefonát a i za to, co jsem řekl před chvílí. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, to přece víš, ale… Já prostě nesnesu byť jen pomyšlení, že bys byla s jiným klukem. Vždycky, když jsme spolu, jen básníš o Manhattanu, jak jsou všichni skvělý, jak je Brian skvělej. I když ti věřím více než komukoliv jinému, nemůžu se zbavit nutkání, že… Že potkáš někoho jiného a opustíš mě! Jsem žárlivý, vím, ale nemůžu si pomoct! Bojím se, že mně jednoho dne opustíš, že se zamiluješ do někoho jiného. Miluju tě víc než vlastní život, více než svou rodinu. Ač se snažím jak chci, abych ti věřil natolik, abych ti dal takovou volnost, jakou po mně žádáš, nejde to. Chci ti být neustále nablízku, abych se ujistil, že se mnou zůs…“ pusa mi jela jako motorová pila a nechtěla se zastavit.

Říkal jsem všechno, co jsem měl na duši i srdci. Všechno to šlo na jazyk a z pusy ven. Ztuhl jsem a zíral do prázdna jako Alice když má vizi. Chtěl jsem ještě pokračovat, ale zastavilo mě cosi, co se objevilo v mé hlavě a běželo to jako film.

… „Kde jsi, ty ničemnice?“ ozval se Charlieho hlas hromově a dosti hrozivě, že jsem se bála i pípnout, ale velmi dobře jsem věděla, že když se neozvu, bude to ještě horší. Vyšla jsem ze svého úkrytu a postavila se mu do cesty.

„Tady jsem, tati,“ pípla jsem nesměle a plna strachu, co to s ním udělá. Stalo se přesně to, co jsem očekávala. Napřáhl se a dal mi takovou facku, až jsem narazila do zdi a svezla se na zem. Chytila jsem si bolavé místo a podívala se na Charlieho.

„Neříkej mi tak! Kolikrát jsem ti říkal, že pro tebe nejsem žádný otec!? Ještě jednou uslyším z tvých úst to slovo, tak budeš týden bez jídla! Raději běž připravit večeři, co já se s sebou budu rozčilovat!“ zakřičel na mě a sedl si do svého křesla a dál si mně už nevšímal.

Raději jsem se sebrala a odešla do kuchyně. Cestou jsme si utírala slzy, které mi už pěknou chvíli tekly po tvářích. Proč mě tak nenávidí? Každý den poslední čtyři roky svého života si kladu tuto otázku, ale odpověď nikde.

Po cestě jsem se zastavila u malé skříňky, na které byla velmi krásná žena a Charlie. Kdykoli jsem se na ní ptala Charlieho, jsem dostala facku a trest, ale když jsem ho jednou tiše poslouchala, zjistila jsem, že je to má matka.

„Kéž bys tu byla s námi, mami, možná by mně pak tatínek měl rád,“ povzdechla jsem si potichu, a modlila se, aby mně Charlie neslyšel. Raději jsem šla do kuchyně udělat tu večeři, abych to neschytala ještě víc…

***

… „Oh, drahý, tady je to nádherné. Jsem si jistá, že se mně i mým dcerám tady bude líbit,“ zaslechla jsem ženský hlas z předsíně, když jsem vytírala schody. Zvědavě jsem nakoukla do haly a viděla blondýnu, která se věšela na Charlieho a dvě dívky plus mínus v mém věku.

„Bello! Kde jsi?! Okamžitě pojď sem!“ ozval se hned Charlie hrozivě a já věděla, že bude zle, pokud se hned neobjevím. Mokrý hadr jsem dala do kýble s vodou, malinko se upravila a šla do haly. Jakmile jsem se objevila v jejich zorném poli, všichni se na mě podívali.

„Dobrý den přeji. Jsem Bella,“ řekla jsem tichým a poklidným hlasem a usmála se na ně. Hned jsem sklonila hlavu a malinko se uklonila. Za těch dvanáct let s Charliem jsem se naučila co dělat, abych nedostala vynadáno nebo rovnou facku.

„Těší mně, má drahá. Já jsem Clover, a tohle jsou mé dcery, Jessica a Tanya. To je tvoje dcera, Charlie?“ usmála se na mě ta žena a ukázala na dvě holčičky vedle ní. Slušně jsem je pozdravila a čekala, co bude dál.

„Bohužel, ano. Bello, Clover je moje žena a odteď tady bude s námi a se svými dcerami bydlet. Když budou cokoli potřebovat, buď jim plně k dispozici!“ zaburácel a já mohla jasně vyčíst tu hrozbu v jeho tváři - začni odmlouvat a je po tobě.

„Ano, pane,“ zašeptala jsem tiše a s jeho dovolením jsem si šla znovu hledět své práce. Už jsem se mu odnaučila říkat tati, sám mi to navíc poručil. Se slzami v očích jsem dál vytírala a říkala si, proč. To už zapomněl na mou maminku? …

***

… Konečně mám po dlouhé době chvilku pro sebe. Po ujištění, že nikdo už nic nepotřebuje, jsem se teple oblékla a šla do lesa, kam jsem poslední dobou chodila dost často. Ten tichý šum lesa a ten svěží vzduch… To mně uklidňuje a dává aspoň trochu klidu v mém životě.

Došla jsem na malinkou mýtinku s potůčkem a sedla si pod můj oblíbený strom a opřela se o jeho kmen. Tuhle loučku jsem našla náhodou, když jsem jako malá jednou utekla, protože jsem už nemohla snést ten otrokářský život vlastnímu otci.

Často si sem chodím pobrečet, abych aspoň trochu ulevila svému stresu a strachu, a pomáhá mi to. Po nějaké té chvilce na téhle mýtince jsem vždycky schopna vrátit se do toho pekla a snášet posměch i rány.

Mlčky jsem hypnotizovala vodu v potůčku a tiše jí záviděla. Může si odtéct, kam jen chce, nikdo ji nedrží, nikdo jí netýrá, je volná jako ten pták pod širou oblohou. Už jsem to nevydržela a po tváři mi steklo pár slz.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Bello!“ zašeptala jsem do ticha lesa a smutně se zasmála. Takhle to je každý rok. Sama si přeju k narozeninám, dárek jsem ještě ani jednou nedostala, a ani po nich netoužím. Všechno, co mám, jsou věci mých sester, které už nechtěly, tak mi je daly.

Z mého tichého smutku mně vytrhl zvuk praskající větvičky. Vyděšeně jsem se otočila za tím zvukem a spatřila tam muže, který se opíral jednou rukou o strom, druhou se držel za břicho a bolestně skuhral. Ihned jsem se zvedla a běžela k němu.

„Pane! Jste v pořádku?“ zakřičela jsem na něj a když jsem už stála u něj, podepřela jsem ho a pomohla mu si sednou. Neměla bych zavolat sanitku? Ve škole jsem se sice učili první pomoc, ale v první řadě bych měla zjistit, co ho bolí.

„Co je vám? Co vás bolí?“ zeptala jsem se ho a ruku mu položila na krk, abych zjistila, zda má puls. Hned, jakmile jsem se dotkla jeho pokožky, mnou projel mráz. Jeho kůže je jak led. To jsem byla ještě ochotna přehlídnout, ale… On nemá puls.

„Pane! Co je vám? Co pro vás mohu udělat?“ zeptala jsem se ho, protože jsem jasně viděla, že ještě dýchá. Nechci, aby mi někdo zemřel před očima. Viděla jsem, jak ke mně zvedá ruku, tak jsem ji chytila do svých a přiložila si ji na tvář. Taky ledová, ale to mi bylo jedno. Přišlo mi, že hřeje.

„Vidím, že jsi hodná dívka, ale jsi ve svém životě nešťastná, mám pravdu? Pokud mi teď pomůžeš, pomůžu i já tobě. Pojď blíž,“ řekl chraplavě nakřáplým hlasem a rukou se snažil si mně přitáhnou k sobě. Aby se nemusel tolik namáhat, naklonila jsem se k němu, abych ho slyšela.

Ale místo slov jsem ucítila ostrou bolest na krku, na kterém bych přísahala, že ještě před chvilkou byla šála, ale teď byl holý. Bolestně a vyděšeně jsem vykřikla, ale nebála jsme se. Nevím, co se děje. Bolest najednou přestala, ale přišla nová. Spalující bolest.

„Dávám ti nový život, ve kterém budeš šťastná. Všechno nejlepší k narozeninám, Bello,“ slyšela jsem ještě hlas toho muže a pak jsem vnímala jen oheň v mém těle…

***

… Slyšela jsem zvuk tekoucí vody. Potůček, nebo snad řeka? A ještě něco… Ale co to je? Něco takového jsem nikdy neslyšela. Znělo to jako… Srdce, tlukot srdce. A ne jedno, bylo jich víc. Že by stádo jelenů, nebo tak?

Nadechla jsem se a cítila, že je něco jinak. Do lesa jsem chodila den co den a vždycky jsem ho cítila silně, ale tohle bylo o dost silnější a intenzivnější. Jedle, modřín, smrk, borovice. Jak je možné, že dokážu říct jednotlivé vůně stromů, které navíc v Beverly Hills nerostou? Kde to jsem?

Vyděšeně jsem se posadila a otevřela oči. Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula. Rozhlédla jsem se, abych se pokusila zorientovat. Ležím na nějaké dřevěné posteli potažené tenkou dekou, jsem v polorozpadlé chatrči a…

„Kdo jsi? A kde jsem se tu vzala? Kde je ten muž?“  vyhrkla jsem na černovlasou dívku, která seděla u postele a pozorovala mně. Začínala jsem panikařit. Jsem na neznámém místě, s neznámou osobou. Z toho nemůže vyjít nic dobrého.

„Klid, nemusíš se bát, nic ti neudělám. Jmenuji se Alice, a všechno ti pak vysvětlím, ale nejdřív mi řekni, kdo jsi ty a co si pamatuješ,“ řekla klidným hlasem a já jí věřila. Něco v její dětské tváři a zlatých očích mě nutilo jí věřit. Mimochodem, to jsem čočky? Takové oči jsem ještě nikdy neviděla.

„Jsem Bella Swanová, žiju v Beverly Hills se svým otcem Charliem, macechou a dvěma nevlastními sestrami. Dělám jim služku protože mně nikdo z nich nemá příliš v lásce, hlavně Charlie, který mi vyčítá smrt matky, která zemřela při porodu,“ řekla jsem na jeden nádech a zarazila se. Proč to vyprávím neznámému člověku a navíc ještě tak uvolněně?

„A co si pamatuješ jako poslední předtím, než jsi ztratila vědomí?“ zeptala se mě klidně a já stále netušila, co se tady děje.

„Byla jsem v lese. Měla jsem narozeniny, ale protože mi nikdo nikdy nepřál, vždy jsem si to říkala sama. Pak jsem narazila na muže, který neměl puls a měl velice ledovou kůži a vypadal, že je mu špatně. Řekl, že jsem velmi hodná holka, že ví, že jsem v nešťastná, a že jestli mu pomůžu, pomůže i on mě. Pak si už jen pamatuju bolest na krku a v zápětí spalující bolest. Pak jsem už jen slyšela, že mi dává nový život, ve kterém budu šťastná. To je poslední, co si pamatuju,“ řekla jsem a stále netušila, proč jsem v její přítomnosti tak klidná a uvolněná.

„Bello, teď mě pozorně poslouchej. Ten muž nebyl člověk, a ano, dal ti nový život, nesmrtelný život. Nyní už nejsi člověk, jsi upír,“ řekla a já na ni vykulila oči. Upír? Upíři přece neexistují a já nejsem nějaký snílek, abych v ně věřila.

„To je blbost. Upíři neexistují, a já na ně ani nevěřím,“ vysmála jsem se jí. Najednou však nebyla přede mnou, ale za mnou.

„I já jsem upír. Našla jsem tě v prvním stádiu přeměny a rozhodla se ti pomoct. Pomůžu ti si navyknout na upíří život, sama bys to nezvládla, a teď musíme na lov. Necítíš žár ve svém hrdle?“ zeptala se mě a já na ni vytřeštila oči Nemohla jsem tomu uvěřit. Upír. Já jsem upír. …

***

… „Bello, pojď sem! Ihned!“ vytrhl mně z přemýšlení Charlieho hlas z jeho pracovny, když jsem utírala prach v obýváku. Položila jsem štětku na stoleček a šla do jeho pracovny netušíc, co po mně může chtít.

Sotva jsme vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře, jsem schytala takovou facku, že jsem narazila do dveří a divila, že jsem jimi neprolítla. Nechápavě jsem se na něj podívala a snažila se přijít na to, co jsem udělala.

„Za co to bylo? Co jsem zase provedla?“ zeptala jsem se ho klidným hlasem, jako bych se ho ptala, jaké je dneska venku počasí. Za ta léta jsem si zvykla a co jsem upírem, to už beru jako důkaz toho, že je v pořádku. Kdyby mi jeden den nedal aspoň jednu facku, znamenalo by to, že je nemocný.

„Nic, právě že nic. Poslední dobou neděláš žádné chyby a všechno zvládáš s přehledem. Co jsi zmizela na několik týdnů, po návratu už jsi nebyla taková jako předtím. Už ze mě ani nemáš strach a všechny rány bereš s klidem. Štve mně to!“ vydal ze sebe a čekala jsem, kdy si odplivne, ale ono nic. Oh, tak takhle to je?

„Ano, změnila jsem se, k lepšímu. Tehdy jsem mohla klidně odejít a začít znovu, ale byla to moje vůle se vrátit, ani nevím, proč jsem se vlastně vracela. Získala jsem kamarádku, která mi pomáhá jako ještě nikdy nikdo, to ona mi dodala odvahu se postavit proti strachu. Ale jedno mi řekni. Proč mě tak nenávidíš, tati?“ zeptala jsem se ho a upřela na něj lítostivý pohled. Ano, bylo mi ho líto. Někdo jako on, si nic jiného nezaslouží.

Schválně jsem použila to slovo, které už nikdy víc nechtěl ode mě slyšet, a které mu připomínalo, že ztratil mou matku. Moc dobře jsem to věděla, ale já mu chtěla ublížit. Chci ho vidět trpět tak, jak jsem musela trpět já. Jeho překvapený a potící se výraz jsem si užívala plnými doušky.

„Co jsem si kdy udělala špatného, že jsi se ke mně choval jako k cizí, jako k otrokovi? To tě tak žere, že jsem přežila já a ne máma? Přál by sis, aby to bylo naopak? Nevím, jaká máma byla, a nelíbí se mi, že to musím říct, ale musela být asi slepá, že si vzala takového hajzla jako jsi ty, tati!“ prskla jsem na něj a zvedla se na nohy. Cítila jsem se na takový nárůst odhady a nebojácnosti, že jsem se už nemohla zastavit.

„Přede mnou Reneé urážet nebudeš! Nemáš ani ponětí, co pro mě znamenala!“ zakřičel na mně a já si užívala, že ztrácí půdu pod nohama.

„Urážet ji ani nechci, je to má matka, a i když jsem ji nepoznala a pořádně nechápu, co to je mateřská láska, protože jsem vyrůstala v otrokářských podmínkách bez matky, věřím, že byla hodná a úžasná žena. Kdyby nebyla, mně by dala pryč, ale neudělala to. Doktor jí určitě říkal, že to bude riskantní, ale ona necouvla a porodila mě, což se jí stalo osudným. Ale jedno vím jistě. Kdyby žila a viděla, jak se ke mně chováš, bylo by jí zle a opustila by tě tak jako tak,“ řekla jsem a už jsem jen viděla, jak se napřahuje s úmyslem mi dát další facku, ale to jsem si už nechtěla nechat líbit.

Hravě jsem se jí vyhnula a postavila se proti němu. Nevím, co viděl v mé tváři, ale začal až nelidsky rudnout a kašlat. Během chvíle se skácel na zem a chytil se za hrudník. Co se to děje?

„Tati! Tati, slyšíš mně? Co je ti?“ vykřikla jsem a přihnala se k němu s úmyslem mu pomoct. Neodpovídal, jen se dál dusil a nemohl popadnout dech. Upířím sluchem jsem slyšela, že jeho srdce zpomalovalo a přestávalo bít.

„Proklínám tě, Isabello, nechť nikdy neopustíš tento dům a tuto rodinu. Pokud tak učiníš, zemřeš!“ řekl chraplavým hlasem, který byl velmi děsivý, ale jeho slova byla ještě děsivější. Než stačila dorazit sanitka, byl mrtvý. Co tím myslel? …

***

… V obýváku stáli čtyři upíři. Dva muži a dvě ženy. Podle Edwardova vyprávění jsem odhadla vysokého blondýna a malou brunetu vedle něj. na Carlisla a Esmé, a velkou horu svalů objímající blondýnu s ne moc přátelským výrazem, na Emmetta a Rosalii.

Když jsem je viděla, pohltila mě taková panika, která mi sevřela hrudník a bránila mi dýchat. Vzpomněla jsem si na Edwardovu prosbu, abych mu pomohla Emmettovi všechno oplatit. Když jsem si na to vzpomněla, můj dar byl v pohotovosti, dělal si, co chtěl.

Nejdříve se tu ozvalo osm srdcí, potom šest, a pořád se to střídalo. Nevím, co se to se mnou stalo. Chtěla jsem to zastavit, ale nešlo to. Alice, Jasper a Edward se na mě vyděšeně podívali a Cullenovi byli hodně zmatení. Opřela jsem se o Edwarda a snažila se nadechnout. Povedlo se a všechno bylo rázem v pořádku.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to všichni slyšeli. Musela jsem je vyděsit a hodně zmást. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy jsem neměla záchvat, který by donutil můj dar dělat, co by chtěl. Nikdy.

„Další namyšlený fracek,“ zaslechla jsem podrážděné syknutí. Podívala jsem se na krásnou Rosalii, od které to přišlo. Překvapila mě, a hluboce ranila. Postavila jsem se rovně a podívala se upřeně na ni.

„Co jsi to řekla?“ zeptala jsem se jí a doufala, že nic neřekla a mně se to jen zdálo. Nechtěla jsem se hned první den hádat se členem Edwardovy rodiny, která mě nemusí přijmout. Ale mé prosby byly marné.

„Slyšela jsi. Namyšlený fracek!“ řekla tentokrát hlasitě, že jsem to slyšela až moc dobře a o dva kroky přistoupila. Její slova ve mně vyvolaly vlnu hněvu. Poznávala jsem ji. Tohle se mi jednou za čas stávalo. Při posledním záchvatu hněvu jsem vykácela kus lesa, kde vznikla krásná louka, kam doteď chodím. Přistoupila jsem těsně k Rosalii.

„Tak teď mě poslouchej, ty Miss Universe, já nejsem žádný namyšlený fracek. Od útlého dětství jsem jen plnila přání všech okolo. Matku jsem nepoznala, otec mě nenáviděl a choval se ke mně, jako bych ani nebyla jeho, protože mi matčinu smrt dával za vinu. Týral mě žizní a hlady, bil mě, když jsem něco udělala špatně. Už scházelo jen, aby mě chodil po nocích zneužívat a měla bych dokonalé peklo. Nikdy jsem nepoznala lásku, nikdy mě nikdo něžně nepohladil. Ty jsi měla možná dokonalý život, který ti vzalo upírství. Ale ne každý má takový život, jaký jsi měla ty!“ prskala jsem jí do tváře tak nenávistně a jedovatě, že jsem nevěděla, že jsem toho schopna.

Otočila jsem se na Edwarda, který mě bolestně pozoroval, a pak jsem pohledem přejela každého v místnosti. Pohledem jsem se zastavila na tom Rosaliiným, který teď nebyl namyšlený, ale zmatený. Já ale stále cítila ten hněv.

„Tohle bude ode mě možná hnusné, ale odmítám být pod jednou střechou s člověkem, upírem, který mě ani nezná a už mě soudí!“ prskla jsem jí ještě jednou do tváře a rozeběhla se lidskou rychlostí otevřenými dveřmi do lesa. Na trávě jsem se proměnila v upíra a běžela svou rychlostí. …

***

… Zvedla jsem hlavu a zmrzla v pohybu. Dveře na terasu byly zavřené, závěsy roztažené a na posteli ležel Edward a vedle něj seděla Viktorie. V tu chvíli jsem se cítila, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Bylo mi nevolno, na zvracení.

Jak mohl? Jak dlouho to už trvá? Na nic jsem nečekala a rozeběhla se pryč. Když jsem byla už na ulici, rozeběhla jsem se svou přirozenou rychlostí. Došlo mi, že jsem tam nechala tu růži. Musela mi vyklouznout z rukou, když jsem byla v šoku. Ale bylo mi to jedno.

Zradil mě. Podvedl mě. Lhal mi. Ty růže nebyly z lásky, ani od někoho, kdo mě miluje. To mi nemohl říct do očí, že se vrací k Viktorii? Musela jsem se to dozvědět takhle? Bylo to horší, než jsem čekala.

To jsem pro Edwarda znamenala tak málo, že ke mně nebyl upřímný? Nevím, co jsem kdy udělala, ale tohle si nezaslouží ani trestanec nejvyššího kalibru. Já nejsem zlá, aby se mi děly takovéhle věci. Ale jak se zdá, ten nahoře si to tak nemyslí. Ani upřímnosti nejsem hodna. …

***

… Podíval se mi do očí, a aniž by přerušil náš oční kontakt, si klekl, na jedno koleno. Stáhlo se mi hrdlo a vytřeštila jsem oči. Chytil mě za ruku, kterou vzal do svých rukou.

„Isabello Swanová, přísahám, že tě budu milovat každou chvíli svého života, až navěky. Jsi slunce mého vesmíru, jsi vzduch, který dýchám, jsi mé všechno. V životě už nechci nic, jen tebe. Prokázala bys mi tu čest a vzala si mě za muže?“ zeptal se mě a ze saka vytáhl bílou sametovou krabičku, kterou otevřel. Byl v ní ten nejkrásnější prsten, co jsem kdy viděla.

Chvíli jsem koukala na ten prsten a pak jsem vyděšeně šlehla pohledem do jeho očí. Měl v nich strach, který tam měl i předtím. Tak proto se tolik bál. Bál se odmítnutí. Bolelo mě u srdce, že ten strach měl oprávněný.

„Ne,“ řekla jsem plačtivě a smutně, odvrátila jsem od něj hlavu a vstala ze židle. Stoupla jsem si ke skleněné stěně a koukala na noční Beverly Hills. Začaly mi téct slzy. Bolelo mě, že jsem ho musela takhle ranit. Jeho ego asi značně utrpělo.

„Já … Nemůžu. Nechci, aby sis mě bral jen proto, abys mě vysvobodil. Nechci, aby sis mě bral z lítosti,“ kuňkla jsem tak slabě, jak jsem se uvnitř cítila. Bylo mi hrozně. Dal si takovou práci s tímhle vším, a já to musím takhle zkazit. …

***

Celou dobu, co jsem šla uličkou, jsme si s Edwardem navzájem koukali do očí a usmívali se na sebe. Nevím, jak se to stalo, ale už jsem stála bedle Edwarda a Carlisle mě předával Edwardovi. Asi jsem se zasnila.

S Edwardem jsme se otočili na Adama, který pokynul ostatním, aby si sedli. Adam začal pronášet klasickou svatební řeč, kterou jsem vnímala jen okrajově. V hlavě jsem měla jen jednu větu. Vdávám se za Edwarda Masena.

„Táži se Vás, Edwarde Antony Masene, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swanovou, za svou právoplatnou manželku, v dobrém i zlém, dokud budete živi?“ zeptal se Adam Edwarda. Podívala jsem se na Edwarda a viděl jeho šťastný úsměv.

„Ano, beru, navždy,“ řekl Edward odhodlaným a pevným hlasem. Sklonila jsem hlavu a usmála se pro sebe. Asi jsem divná, protože jsem se vůbec nebála, že by řekl ne. Nejsem jako ostatní nevěsty, které se před svatbou klepou strachy.

„Táži se Vás, Isabello Marie Swanová, berete si zde přítomného, Edwarda Anthony Masena za svého právoplatného manžela, v dobrém i zlém, dokud budete živi?“ zeptal se tentokrát Adam mě a já cítila Edwardův nervózní pohled na své tváři.

„Ano, beru, navždy,“ řekla jsem taky pevným hlasem a cítila Edwardův úlevný oddech. Zdá se, že mi nevěří tak, jako já jemu. Já o něm nepochybovala, což bych asi normálně měla, jako každá nevěsta. Fakticky nejsem normální.

Adam se usmál, otočil se čelem k oltáři a něco z něj vzal. Zase se otočil čelem k nám a já viděla sněhově bílý polštářek, na kterém byli naše snubní prsteny. Ještě něco řekl a natáhl polštářek k nám.

Nejdříve vzal Edward ten menší s diamanty, které si nedal vymluvit, a navlíkl mi ho na prsteníček levé ruky. Celou dobu jsem každý jeho pohyb pozorovala jako pod mikroskopem. byl to tak krásný pocit.

Pak jsem já vzala ten větší a taky mu ho navlékla. Na prsteny jsme si nechali vyrýt jen naše iniciály, aby to nikomu nebylo povědomé, a samozřejmě datum. Když jsem mu prsten nasadila, podívala jsem se mu do očí, kde jsem viděla jenom štěstí a radost.

„Tímto Vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbil nevěstu,“ řekl Adam a ustoupil stranou. Edward ke mně přistoupil blíž, chytil mě za ramena a přitáhl si mě k sobě. Vyšla jsem mu vstříc a spojila naše rty.

Ruce jsem mu, i s kyticí, dala kolem krku a on svoje obmotal kolem mého pasu. Líbali jsme se lehce a zároveň dravě. Tento polibek byl úplně jiný, než jaké jsme měli doteď. Byla jsem v nebi. Kdesi vzadu toho nebe jsem slyšela potlesk. …

Viděl jsem všechno. Všechno, co kdy Bella prožila, co kdy řekla, co si kdy pomyslela. Celý Bellin život jsem viděl jako ve filmu z pohledu vypravěče. Trvalo mi ještě hodnou chvíli, než jsem se vzpamatoval a zaostřil na Bellu, která stála přede mnou. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem se opřel o strom a rukama se chytil za hlavu.

„Teď to víš. Víš všechno o mém životě, viděl jsi všechny mé vzpomínky, jak dobré, tak špatné. Nyní víš o mně úplně všechno, ani Alice toho neví tolik, co teď ty. Dala jsem ti ten největší možný důkaz důvěry, jaký můžu. Teď si už musíš být jistý, že tě miluju více než mohu říct a že bych tě neopustila, ani kdyby se o mně ucházel sám bůh, a že tě ani nepodvádím, jak se asi domníváš,“ řekla Bella na jeden nádech a přistoupila ke mně o krok blíž. Objal jsem ji a ještě neschopen jakéhokoli slova ji přivinul na svou hruď a odmítal pustit.

„Promiň mi, Bello, že jsem ti nevěřil. Prožila sis větší zlo, než jsem si představoval, a já ti ještě přidával svou žárlivostí a nedůvěrou. Omlouvám se. Odpusť mi, jestli můžeš,“ vydával jsem ze sebe a myslel, že se brzy sesypu. Něco takového… To bych nezvládl snášet ani týden a Bella do vydržela přes dvacet let.

„Blázínku, co bych ti měla odpouštět? Kdybys mě nemiloval, žárlil bys? Tvou žárlivost jsem vždycky vykládala jako vyznání tvé lásky. Zapomeňme na to zlé v minulosti a koukejme na to dobré v naší společné budoucnosti, dobře?“ zašeptala mi do ucha a políbila mně na tvář. Byl jsem šťastný.

„A teď odejdi. Co si myslíš, že by se stalo, kdyby tě tady někdo viděl? Když tě do pátku neuvidím, dostaneš odměnu,“ řekla mi takovým laškovným tónem a odskočila ode mě. Usmál jsem se. Odměna, jo? To libuje mému sluchu.

Ještě jsem si ukradl jeden polibek od své dokonalé manželky a rozeběhl se směrem odtud. Už nemám důvod jí nevěřit a žárlit. Právě jsem se o tom přesvědčil.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 68. kapitola: