Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 41. kapitola

20.06.2013 (16:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3687×

41. kapitola

Uběhlo pár týdnů od té soutěže. Ještě zbývají necelé dva měsíce školy, a pak hurá na Manhattan. Dneska jsme byly s Alicí u ní a vymýšlely jsme, co bude dál. S Manhattanem, Clover, Edwardem, jí a Jasperem.

Měly jsme plno věcí na přemýšlení, když v tom někdo zaťukal na vstupní dveře. S Alicí jsme se podívaly ke dveřím, kde jsme viděly ženu v kostýmku. Co ta tady chce? Alice, protože je to její dům, šla otevřít.

„Přeji dobrý den, slečno, hledám slečnu Swanovou,“ řekla s úsměvem. Vytřeštila jsem oči. Co mi může chtít? Další rozmary mých sester? Zvedla jsem se z pohovky a šla ke dveřím. Alice mi uvolnila cestu, aby mě žena viděla.

„To jsem já,“ řekla jsem jí mile a usmála se na ni. Jsem přece slušná. Taky se na mě usmála a podala mi obrovskou bílou krabici. Převzala jsem ji od ní. Páni, ta byla těžká, to v ní jsou šutry nebo co?

„Přeji hezký den, slečny,“ řekla s úsměvem, odešla ze dveří a sedla do, na první pohled, drahého BMW. Kde takové vzala? Chvíli jsem ještě stála ve dveřích, než jsem zalezla zpátky dovnitř. Alice byla nedočkavější než já.

Ten obrovský balík jsem položila na stoleček a odklopila víko. Pod ním mě čekaly dvě růže. Modrá a rudá. Stačil mi jediný pohled na ně, abych věděla, že to je od Edwarda. Vzala jsem je do ruky a přičichla k nim. Jejich krásná vůně mi vykouzlila na tváři úsměv.

Růže jsem položila stranou a rukama odhrnula bílý papír. Ztuhla jsem, když jsem viděla, co se skrývá uvnitř. Bylo to bílé a jemně se to třpytilo ve světle. Jemně jsem se toho dotkla. Hedvábí, bezpochyby. Chytila jsem to a vyndala z krabice. Byly to nádherné bílé šaty.

Takovou krásu jsem ještě nikdy neviděla. Tak jemné, tak krásné, ty nemůžou být skutečné. Chvíli jsem na ně zírala, než jsem si všimla, že v krabici ještě něco je. Šaty jsem opatrně položila na pohovku, abych je nezmuchlala.

Sáhla jsem do krabice a vyndala čistě bílou a jemnou obálku. Bylo na ní úhledným krasopisem napsáno: Pro Bellu. Otočila jsem ji a otevřela. Vytáhla jsem z ní bílý list papíru, na kterém byl vzkaz.

Co se známe, ti dlužím pozvání na večeři.

Byl bych rád, kdyby sis to dnes v noci oblékla.

Auto očekávej v sedm.

Miluji tě.

E.

P.S.: Vím, že jsi teď u Alice, takže hádám, že tě pořádně vyšňoří.

P.S.S.: Tentokrát je to opravdu ode mě.

Usmála jsem se při tom posledním. Večeře s ním? Hmm, to bude zajímavé. Alice mi celou dobu koukala přes rameno, a tak věděla, co stálo ve vzkazu. Hned nadšeně vypískla. Milovala tyhle přípravy na různé večerní akce.

„Takže, máme dvě hodiny odpoledne. Takže zbývá pět hodin. Máme hodně práce a málo času. Do koupelny! Okamžitě!“ zakřičela, až jsem se jí lekla. Vzkaz jsem uklidila zpátky do obálky, čichla si ještě jednou k růžím a běžela do koupelny, jak přikázal generál Alice.

Vysprchovala jsem se a už se viděla na večeři s Edwardem. Je pravda, že jsme na večeři ještě spolu nebyli, když nepočítám naše společné lovy. Těšila jsem se, strašně moc, už jen proto, že budu s Edwardem.

Alice začala bušit na dveře koupelny, ať okamžitě vylezu, jinak si prý pro mě dojde. V županu a s turbanem na hlavě jsem vyběhla z koupelny a než jsem stačila cokoli udělat, seděla jsem v křesle a Alice mi upravovala vlasy.

Z vlasů se přesunula na obličej a po obličeji přišlo oblečení. Nejdříve mi dala spodní prádlo bez ramínek. Dále přišly na řadu ty nádherné šaty. Alice mi do nich opatrně pomohla, což jsem jí přikázala.

Z krabice pod stolem, kterou tam pravděpodobně měla připravenou, vytáhla pár stříbrných bot. K šatům perfektně ladily. Z krabice na stolečku zase vytáhla náhrdelník a náušnice, které mi nasadila.

„Jsi hotová. Edward si z tebe kecne na zadek,“ řekla a já se usmála. Lichotilo mi, že to řekla, a živě jsem si to představila, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš, ještě jsem se ani neviděla v zrcadle.

Šla jsem do šatny, kde měla Alice největší zrcadlo v celém domě a prohlédla se. Vlasy jsem měla krásně učesané v nádherném účesu a měla jsem v něm i kamínky a květiny. Povedl se ti, Alice, stejně tak kouřové líčení. Rty jsem měla potřené bezbarvým leskem.

„Bello, za chvíli je tady auto,“ řekla mi Alice, která vykoukla ze dveří. Usmála jsem se a šla za ní. Když jsem ji míjela, natáhla ke mně ruku, ve které držela bílé psaníčko. Vzala jsem si ho od ní a šla dál. Ještě mi kolem loktů dala sněhobílý jemný šál, která byl úplně stejný jako šaty. Nevšimla jsem si, že by byl v krabici.

A opravdu. Za pět minut před Aliciným domem zastavilo Jasperovo Ferrari. Nejdříve mě to vykolejilo, ale když vylezl v obleku a otevřel mi zadní dveře, pochopila jsem to. Šofér. Ale proč pro mě Edward nepřijel sám? Nechala jsem to být, prozatím.

„Užij si to, sestro,“ popřála mi a objala mě. Když mě pustila, sedla jsem si do auta, přičemž Jasper za mnou zavřel dveře. Sedl si za volant a nastartoval. Během minuty jsme už chrčeli po ulicích Beverly Hills.

Po chvíli Jasper zastavil před Edwardovým domem. Vystoupil a otevřel mi. Nabídl mi ruku, kterou jsem s úsměvem přijala. Za mnou dveře zase zavřel a sáhl dovnitř saka. Tohle gesto většinou dělají gangsteři, když chtějí někoho odprásknout, ale z toho jsme strach neměla.

Vytáhl bílou obálku a vložil mi ji do ruky. Políbil mě jemně na tvář, nasedl do auta a zmizel, asi za Alicí. Asi určitě. Zaměřila jsem se na obálku a otevřela jsem ji. Byl v ní lístek se vzkazem, ale byla to spíše hádanka, nebo něco podobného. Stálo v něm:

Jdi cestou špatných vzpomínek.

Špatné vzpomínky? Papír jsem otočila a na druhé straně bylo v rohu malým písmem napsáno: přes terasu. Už jsem to pochopila. Vzpomínka na terasu, Edwarda a Viktorii. To byla špatná vzpomínka.

Usmála jsem se a šla na terasu. Když jsem stála před ní, ztuhla jsem úžasem. Po krajích terasy stály na každém centimetru bílé svíčky a uprostřed cesty byly poházené bílé okvětní plátky růží. Taková nádhera. Byla z nich krásná cestička.

Dveře na terasu byly otevřené, a tak jsem se zatajeným dechem šla dál do domu. Vedly mě svíčky a plátky. Zavedly mě až do obýváku, kde byl uprostřed postavený prostřený stůl pro dva a všude kolem svítily tisíce, možná i milion, bílých svíček a válelo se miliony a miliony okvětních lístků.

Uprostřed té nádhery stál Edward s rozcuchanými vlasy, jako obvykle, v obleku od Armaniho, který jsem bezpečně poznala. Sako měl rozepnuté a v ruce držel jedinou bílou růži. Vypadal tak božsky.

Když mě spatřil, usmál se, z čehož se mi málem zastavilo srdce. Pomalu se ke mně rozešel. Ostražitě jsem ho sledovala, i když jsem věděla, že mi nic, snad kromě infarktu, nemůže udělat. Celou dobu nepřerušil náš oční kontakt.

„Vítám tě, má lásko,“ řekl krásným hlasem a dal mi do ruky růži. Přičichla jsem si k ní a s úsměvem vydechla. Ta voněla nebesky, skoro jako Edward. Její vůně mě připravovala o rozum.

Edward mě obešel, stáhl z mých loktů šál a pověsil ho na věšák, který tam měl bezpochyby připravený. Rukama jel od loktů nahoru, až na ramena. Na pravé rameno mi věnoval polibek. Slastí jsem přivřela oči. Poslední dobou jsem se moc nepoznávala.

Levou rukou jel zase od ramene k lokti, až k zápěstí, přičemž mě vzal za ruku. Udělal dobře, protože v pravé jsem stále držela psaníčko. Asi vycítil moje myšlenky, protože pravou rukou převzal psaníčko a taky ho pověsil na věšák.

Pak udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 41. kapitola: