Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 27. kapitola

31.12.2012 (13:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2935×

27. kapitola

Co jsem komu udělal? Provedl jsem snad něco, za co by mě ti nahoře trestali? Trestají mě snad za ty lidi, co jsem zabil po mém vzbouření se Carlisleovi? Z toho zabíjení jsem měl výčitky svědomí, ale tohle si budu vyčítat ještě stokrát víc.

Proč jen jsem s tím souhlasil? Měl jsem Bellu poprosit, abych byl aspoň částečný upír, aby nehrozilo opití a to, co se stalo. Proč jen si to nepamatuju? Možná je to dobře, protože o to by to bylo horší. Takhle bych mohl vzpomínat v dobrém, ale já nechci vzpomínat, já chci Bellu.

Dříve jsem si to neuvědomil tak, jako teď, ale já ji potřebuju jako krev. Ale já jsem teď člověk, takže ji potřebuji jako sůl. Musím jet za ní a omluvit se jí a doufat, že mě vezme zpátky a odpustí mi. Ale řekla, že mě už nechce nikdy vidět, takže mé plány jsou marné.

Ne! Musím to aspoň zkusit. Rozhodnuto! Okamžitě jsem se zvedl z křesla a byl na cestě do pokoje, který jsem ještě včera mohl nazývat „náš". Ale můj zrak upoutalo cosi, nebo přesněji, kdosi.

To se mi zdá, to se mi musí zdát. Ve dveřích z chodby stála Bella. Vypadala jako anděl, byla oblečená skoro celá v bílém, krom lodiček a ozdob na tričku, to měla černé. Tohle musí být sen, realita nemůže být tak krásná.

Padl jsem na kolena a zíral na ni, jak stála ve dveřích. Pomalu šla ke mně. Stále jsem na ni zíral a nebyl schopný ničeho. Když stála těsně u mě, natáhl jsem ruce a objal ji kolem pasu. Přitiskl jsem ji k sobě a hlavu přitiskl na její ploché bříško. Chvíli na to jsem cítil její hebké ruce ve svých vlasech. Tohle nebyl sen. Její dotek bych si nedokázal takhle dobře představit.

„Ty ses vrátila,“ zašeptal jsem a nemohl tomu věřit. Sice jsem jí neviděl do obličeje, ale představil jsem si její úsměv. Tohle opravdu není sen, cítím její tělo, její srdce, které bije jen pár centimetrů nad mojí hlavou.

„Nikdy jsem neodešla,“ ozval se její sladký hlas nade mnou. Nechápavě jsem vzhlédl a střetl se s jejími čokoládovými studánkami. V jejích očích jsem viděl pravdivost jejích slov a taky trochu smutku.

„Emmett řekl, co jsem včera vyváděl. Bello, prosím, odpusť mi to. Nevěděl jsem, co dělám, nebyl jsem při smyslech. Prosím, odpusť mi a neopouštěj mě. Nepřežil bych to, já tě potřebuju k životu. Miluji tě,“ chrlil jsem ze sebe na jeden nádech. Bella se uchechtla.

„Všechno, co ti Emmett řekl, byla lež. Nic z toho se nestalo. Domluvili se na nás. Využili tvojí nevědomosti a všechno ti nalhali. Alice mě držela u nich v pokoji. Nemohla jsem utéct a varovat tě. Vystřelili si z tebe a mě nenechali s tím nic udělat,“ řekla a po tváři jí stekla slza. Stoupl jsem si a tu slzu jí setřel. Tak moc se mi ulevilo. Nebyla to pravda, byl to výmysl. Neopouští mě. Nevrací se do Beverly Hills.

„Přísahám, že alkoholu se nedotknu, dokud budeš se mnou a dokud mě budeš milovat,“ zašeptal jsem a vzal její obličej do dlaní. Slzy jí začaly pomalu téct jedna za druhou po tvářích, tak jsem jí je stíral.

„Pochybuju, že bys vydržel navždy bez alkoholu, protože tak dlouho plánuju s tebou zůstat a milovat tě,“ zašeptala, stoupla si na špičky a spojila naše rty. Její slzy stékaly na naše rty, ale bylo mi to jedno. Vzpomněl jsem si, cože se to odehrálo. Vystřelili si ze mě.

Otočil jsem se na své sourozence, plus Alici, kteří stáli za rohem. Koukaly jen jejich hlavy. Ošklivě jsem se na ně podíval a byl připraven si to s nimi vyřídit. Chtěl jsem se k nim rozejít, ale Bella mě zastavila rukou na mé hrudi, už nebrečela. V jejích očích vládl hněv.

„Nech je. Pojď, musím do lesa, nebo ztratím nervy a proměním je ve šváby, kterým dopřeju smrt váhou mé nohy,“ řekla, chytila mě za ruku a táhla z domu. Měl jsem ohromnou chuť jim zakroutit krkem, ale rozhodl jsem se vyhovět své lásce a jít s ní.

Bella byla v jednu chvíli přede mnou a v druhou tam nebyla. Otočil jsem se a snažil se ji najít. Byla u dveří a stála tváří v tvář Alici, která se na ni vyděšeně dívala. Založil jsem si ruce na hrudi a pozoroval to. Čekal jsem, co Bella udělá.

„S tebou si to ještě vyřídím, zrádkyně,“ procenila Bella skrz zuby a při zvuku posledního písmene byla zase u mě a tahala mě znovu do lesa. Cítil jsem, jak mě mění na upíra a jak ty v domě mění na lidi, slyšel jsem jejich srdce.

Bella se rozeběhla svou rychlostí, až to zašumělo. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se za ní. Doběhl jsem ji a běžel vedle ní.

Pohled Belly:

Edward to s pitím přehnal. Když jsme ve tři hodiny ráno odcházeli, sotva pletl nohama. My holky jsme sice moc nepily, měly jsme jen gebivou, což se nedalo říct o těch třech. Kdybych řekla, že byli na mol, bylo by to slabé slovo.

Abychom se aspoň nějak dostali domů, změnila jsem mě, Alici a Rose na plnohodnotné upírky. Edward si furt něco brblal pod vousy, ale jako by mluvil svahilsky, nerozuměla jsem mu ani slovo.

Byl tu ale malý problém. Abychom se dostali domů, musela bych řídit auto, a já nemám řidičák. Skoro nikdy jsem autem nejezdila, myslím za volantem. Nepotřebovala jsem to. Do školy mě vozila Alice a teď mě tam vozí Edward. A upíří běh je stejně rychlejší.

„Běž s Edwardem přes les. Já se potom pro Astona vrátím,“ řekla mi Alice. Bylo by to tak nejlepší, ale… nevím, co se stalo, ale chtěla jsem zkusit řídit auto. Chtěla jsem vědět, zda na to mám. Sice nemám řidičák, ale co by se stalo? Alice by mě z vězení když tak vyplatila.

„Ne, zkusím to autem. Jednou se to naučit musím, tak proč ne teď?“ zeptala jsem se jí. Alice na mě chvíli koukala jako na blázna, což se nedalo říct o Rose, která na mě koukala ještě více jako na blázna, ne-li hůř. Rose se náhle zjevila přede mnou.

„Bello, ty jsi ještě nikdy neřídila auto? Ty nemáš řidičák?“ ptala se mě nechápavě a přišlo mi, že má z toho srandu. Ať klidně má. Ať ví, že jsem si prostě řidičák nemohla dovolit. Vlastně jsem mohla, ale doteď jsem ho nepotřebovala.

„Ne, nepotřebovala jsem ho až doteď. Do školy mě nejdříve vozila Alice a potom Edward, jinak jsem běhala, je to rychlejší,“ vysvětlila jsem jí a trochu se při tom styděla. Kdo normálně ve dvaadvaceti nemá řidičák? Nikdo.

„Tak ti držím palce,“ řekla a položila mi ruku na rameno v povzbuzujícím gestu. Usmála jsem se na ni. Protože venku nikdo nebyl, vzala jsem Edwarda do náručí a položila ho opatrně na zadní sedadlo. Snad to auto nepozvrací.

Nadechla jsem se a sedla si za volant. Radši jsem se připoutala, i když to bylo zbytečné. Ještě jednou jsem se pořádně nadechla, dala klíče do zapalování a nastartovala. Když motor naskočil, cítila jsem se zvláštně, jako bych přesně věděla, co mám dělat.

Auto se rozjelo a mě plně ovládl adrenalin. Vždyť jsem upír, proboha! Tak proč adrenalin? Plyn jsem přidávala pomalu, abych se ještě nevybourala. Přišla chvíle, kdy byl plyn až na podlaze. Ale nebála jsem se. Líbilo se mi to. Cítila jsem se zvláštně, taková rychlost, bylo to boží.

Ale domů jsme dojeli moc brzy. Alice s Rose jely za mnou, abych měla jištění, nebo nějak tak. Astona jsem nechala venku, protože jsem plánovala se jít potom ještě projet. Edward se stejně neprobere dříve jak v poledne.

Otevřela jsem dveře vzadu a vytáhla Edwarda, jako by byl hadrová panenka. Z domu vyběhl Carlisle a za ním Esmé. Když viděli své syny v našich rukách, vyděsili se. Já jen pokrčila rameny a vyběhla s Edwardem do našeho pokoje.

Sundala jsem mu boty a převlékla ho do jeho tepláků na spaní. Neměla jsem čas ho okukovat, protože bych si to neužila, když není při vědomí. Položila jsem ho na bok, aby se popřípadě neudusil zvratky, a přikryla ho.

Vedle mě se objevil Carlisle a podal mi kbelík. Nejdříve jsem to nechápala, ale když mi došlo, co Edwarda čeká, pochopila jsem hned. Kbelík jsem dala vedle postele tak, aby ho měl Edward po ruce. Políbila jsem ho na rameno a na čelo a nechala ho v klidu.

Oblečení jsem si naskládala do skříně a snažila se být při tom co nejvíce potichu, i když pochybuju, že by Edwarda v tomto stavu něco probudilo. Nějaké oblečení jsem si dala stranou a šla se vysprchovat.

Dala jsem si hodně dlouhou sprchu a umyla si i vlasy, protože jsem v nich cítila cigarety a alkohol, stejně tak z šatů. Bylo mi z toho na zvracení. Když jsem se osušila a vyfénovala si vlasy, oblékla jsem si to, co jsem si připravila. Byly to bílé dříny, černo-bílý top a černé lodičky.

Když jsem šla z koupelny, ještě jednou jsem se podívala na Edwarda, který ležel pořád stejně, a šla jsem do obýváku, kde seděli všichni kromě Emmetta, Jaspera a Edwarda. Jen jsem na ně kývla a šla ven, abych se mohla projet.

„Kam jdeš, Bello?“ zeptala se mě Alice a všechny pohledy se stočily na mě. Zastavila jsem se a všechny přejela pohledem a zastavila se na tom Alicině.

„Jdu se projet. Nějak se mi to zalíbilo,“ řekla jsem nadšeně a znovu se rozešla. Zaslechla jsem dvoje zachichotání, které patřilo Alici a Rose. Otočila jsem se a ošklivě se na ně podívala.

„Jedu s tebou,“ řekla Alice a už stála vedle mě. Jen jsem pokrčila rameny a nasedla do Astona. Alice nasedla vedle mě a pozorně pozorovala každý můj pohyb. Začala jsem stejně jako předtím a už se frčelo.

Sama sebou jsem byla překvapená, jak dobře mi to jde. Alice vedle mě jen uznale přikyvovala a usmívala se. Asi mi to šlo. Alice je zkušená řidička, a když řekne, že mi to jde, tak mi to jde. Jezdila jsem celou noc a ještě celé dopoledne. Bavilo mě to. Musela jsem sice dvakrát pro benzín, ale nevadilo mi to.

Když jsme se vracely domů, přišla Alici smska. Neřekla mi, co v ní stálo, ale podle jejího výrazu to bylo asi něco zajímavého. Nechtěla jsem se jí ptát, co jí přišlo. Kdyby mi to chtěla říct, tak by mi to řekla.

Když jsem zaparkovala před domem, z domu se vyřítil Jasper s Emmettem a začali mě tahat z auta. Jak to, že jsou v pohodě? To nemají kocovinu? Chtěla jsem na ně začít křičet, co to vyvádějí, ale zalepili mi pusu lepenkou.

Jasper mi svázal ruce i nohy taky lepenkou. Co to vyvádějí? Emmett mě vzal do náruče a běžel se mnou do Jasperova a Alicina pokoje, kde mě hodil na postel. Chvíli jsem se kroutila, abych si sedla. Co se to děje?

Rukama, i když jsou svázané, jsem si strhla tu pásku z pusy. V tu chvíli do pokoje vešla Alice. Zavřela za sebou a zamkla. Řekne mi někdo konečně, co se to tu děje? Začínala jsem být netrpělivá.

„Alice, co se to tady děje?“ zeptala jsem se jí a doufala, že mě rozváže a vše mi řekne. Nic se však nestalo a ona jen na mě koukala s vyčítavým pohledem. Tak co se, hergot, děje? Mluv, sakra!

„Udělej mi laskavost a nepokoušej se utéct, dobře? Emmett s Jasperem a Rose se domluvili, že si udělají z Edwarda legraci. Podle toho, kolik včera vypil, bude mít výpadky paměti, nebo si nebude pamatovat nic. Rozhodli se zahrát divadlo a přesvědčit ho, že tě včera podvedl a ty jsi to viděla, takže jsi odešla zpátky do Beverly s tím, že ho už nikdy nechceš vidět a já tě doprovodila, protože jsem se kvůli tomu rozešla s Jasperem, který to bude Edwardovi vyčítat,“ vysvětlila mi. To mu nemůžou udělat! Co jim provedl?

„To mu nemůžete udělat! Kdybyste se mu chtěli za něco pomstít, tak je to něco jiného, ale on nic neudělal. A proč ty jim pomáháš? Myslela jsem, že jsme kamarádky,“ zašeptala jsem zklamaně. Tohle mi nemohla udělat.

„Taky jsme. Dělám to, protože mě o to požádal Jasper smskou. A jestli se pokusíš utéct a říct to Edwardovi ještě předtím, tak všem řeknu o tvojí kletbě,“ řekla a ďábelsky se usmála. To myslí vážně?

Tohle není moje kamarádka Alice. Ta mi přísahala, že o mé kletbě nikomu neřekne, pokud to nebudu chtít. Taková zrada. Cítila jsem se podvedená. Zradila mě nejlepší kamarádka kvůli klukovi. Takové typy Alice nikdy neměla ráda, tak proč?

Nezbylo mi nic jiného, než sedět na zadku a poslouchat, jak si z mé lásky udělají legraci a navíc mu ještě ublíží, pokud mě skutečně miluje. Hele, ono to možná nebude tak marný. Jestli mě opravdu miluje, bude se cítit strašně, ale vždyť mě miluje, tak co to říkám?

Aktivovala jsem svůj super sluch a poslouchala, co se děje v domě. Jasper s Emmettem a Rose byli v obýváku a byla puštěná televize na nějakém zápase, podle těch hlášek. Z našeho pokoje jsem slyšela téct vodu, asi je ve sprše.

Po chvíli voda přestala téct a vystřídalo ji šustění látky. Oblékal se. Ozvaly se jeho kroky, které se nejdříve přibližovaly a potom vzdalovaly, jak šly ke schodům. Udělal si snídani a potom šel na výzvědy.

Bolelo mě slyšet, jak mu nalhávají takové hovadiny, ale ještě více mě bolelo, že tomu věřil. Když na něj Jasper zařval, chtěla jsem mu utrhnout hlavu. Jasper vyběhl schody, vešel dovnitř a objal Alici. Zhnuseně jsem je pozorovala.

„Akce je splněna,“ řekl a usmál se. Fajn. Trochu jsem zabrala a roztrhla tu pásku, na rukou i na nohou. Rozzlobeně jsem se postavila na nohy a zavrčela na ty dva. Vzala jsem jim jejich upírství, protože ti si ho nezaslouží a rozeběhla se dolů, za mou láskou.

Když jsem se objevila v obýváku a on padl na kolena, myslela jsem, že se rozbrečím. Tohle mu nemohli udělat. Měla jsem utéct a nechat Alici, aby jim vykecala, že jsem prokletá. Tohle si Edward nezasloužil.

Když jsem mu všechno objasnila, musela jsem z tohoto domu pryč, jinak bych tady asi způsobila hromadné zničení. Když na ně chtěl vystartovat, chtěla jsem ho nechat, ale já nutně potřebovala pryč a potřebovala jsem ho u sebe. Ještě jsem se zjevila před Alicí.

„S tebou si to ještě vyřídím, zrádkyně,“ procenila jsem na ni skrz zuby nenávistně a hrozivě. Zalekla se mě, ale bylo mi to jedno. Vrátila jsem se k Edwardovi, chytila ho za ruku a utíkala s ním do lesa.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 27. kapitola: