Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 26. kapitola

27.12.2012 (15:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3666×

26. kapitola

Než jsme nasedli do aut, musela jsem většině z nás změnit podobu. Edward s Jasperem měli tutéž podobu, jakou měli na cestě sem, já jsem si ji dala taky a Alici jsem změnila jenom obličej a trochu výšku, abych jí nezkazila účes.

Upírství jsem zatím všem ještě nechala, až budeme v klubu, dám všem lidství, kromě sebe. Sobě dám jenom částečné, protože nechci být opilá. Charlieho jsem tak viděla hodněkrát a moc krásné vzpomínky z toho nemám. Nikomu jsem neřekla, že nebudu dnes večer člověk, budu mít jenom lidskou kůži, jinak nic.

Edward mi otevřel dveře u Astona a já s úsměvem nastoupila. Edward se rázem objevil za volantem a už vyjížděl. Oni se snad zase vsadili, kdo tam bude dřív, nebo co? A měla jsem pravdu. Předháněli se jako malé děti. Měla jsem chuť všem autům rozbít motor, ale neudělala jsem to.

Během necelých deseti minut jsme byli před klubem, kde to už žilo. Hlasitou hudbu jsem slyšela i na tu vzdálenost, jako bych stála přímo před reproduktorem. Ten DJ to nějak přehání. Budu ráda, když zítra ještě něco uslyším.

Edward mi opět jako pravý džentlmen otevřel dveře a ruku v ruce jsme se seskupili mezi Astonem a Jasperovým Porschem. Teď byl čas na druhou přeměnu. Na chvíli jsem zavřela oči a vzápětí jsem slyšela osm srdcí, cítila pulzovat krev a taky teplo vycházející z pokožky. Sobě jsem srdce rozbušila taky, aby neměli žádné podezření.

„Můžeme,“ řekla jsem s úsměvem, chopila se Edwardova rámě, které mi nabídl, a vykročili jsme směrem ke vchodu do klubu, kde stál chlap jako hora, skoro jako Emmett. Šel z něj strach, i já bych před ním měla respekt.

Edward, protože jsme šli první, mu do ruky strčil balíček bankovek. Ta gorila přikývla a ochotně nás všechny pustila dovnitř. Nemohla jsem si nevšimnout, že jeho pohled mi směřoval do výstřihu. Edward si toho všiml, tlumeně zavrčel, jak měl ve zvyku, ale nebylo to tak zvířecí, jako jindy.

Naštěstí mu nečetl myšlenky, jinak by ho asi zabil, vlastně nezabil, není upír. Pro dnešek jsem všem zablokovala jejich dary, abychom si užili jako lidé, krom toho, že já jsem upír, abych mohla všechny kontrolovat. A někdo je bude muset odvézt domů, když oni budou namol.

Vstoupili jsme do obrovské místnosti, která byla ozářena velikou diskokoulí a parketem, který blikal snad ve všech barvách. Po pravé straně byl bar a po levé straně DJ a jeho pult. Je to tu pěkné.

Edward mě hned zatáhl k baru a objednal nám každému panáka. Barman nám s potěšením nalil a okatě po mně pokukoval. Edwardovi se to moc nelíbilo, ale nic s tím nesvedl. Když jsme každý dostali svého panáka, ťukli jsme si a vypili to na ex.

Po druhém panákovi jsem Edwarda vytáhla na parket, nalepila se na něj a začala jsem tančit, přesněji jsem se o něj otírala. Edward přistoupil na moji hru a namáčkl mě na své tělo tak pevně, že jsem při každém pohybu cítila každý jeho sval. Hmm, to se mi líbí.

Tančili jsme tělo na tělo asi hodinu, než jsme se odebrali pro další pití. Edward si objednal nějaký míchaný nápoj, který byl specialita v tomto baru, ve kterém bylo kousek od každé lihoviny, snad i víno a pivo. Smrdělo to ukrutně, ale vypil to. Já si jen objednala Frisko. Svému žaludku bych tamto rozhodně nedala.

V tanci jsme se prostřídali všichni mezi sebou, ale po půlnoci to už začalo houstnout. Emmett s Jasperem Edwardovi i sobě navzájem nalévali plné sklenky bůhví čeho. Přestávalo se mi to líbit.

Pohled Edwarda:

Au! Moje hlava! Bolí mě jako střep! Pokusil jsem se otevřít oči, ale když se mi to povedlo, viděl jsem všechno rozmazaně a splývalo mi všechno dohromady. Tohle přece není upíří zrak! Upíři přece nespí, tak jak to, že já spím a k tomu mám tak hrozný zrak?

Během chvíli jsem si vzpomněl na včerejšek a všechno se mi vybavilo. Belliny lívance, Aliciny hodinové přípravy, rudé šaty, které jí ohromně slušely, klub, tanec, chlast. Tak takhle se člověk cítí ráno po tom, co flámoval? Představoval jsem si to s menší bolestí.

Všechnu sílu jsem soustředil na to, abych se posadil. Cože? Já jsem v posteli? Jak jsem se sem dostal? Snažil jsem se vzpomenout, jak jsem se dostal domů, ale poslední, co si pamatuju, jsem já, jak piju s Emmettem a Jasperem. Hajzlové! Jestli je mi takhle zle kvůli nim, tak je zabiju!

Sotva jsem se dokázal posadit. Když jsem hlavu narovnal, žaludek se mi obrátil vzhůru nohama a už jsem zvracel do kyblíku, který byl vedle postele. V tu chvíli mi bylo jedno, kdo ho tam dal, ať to byl kdokoli, byl jsem mu vděčný.

Když jsem se nadechl, přišla další vlna nevolnosti. To je tak odporné. Takhle zle mi nebylo ani za lidského života. Líp se mají snad i v koncentračním táboře. Když jsem si už myslel, že jsem se vyzvracel z podoby, vstal jsem nebo se o to aspoň pokusil a snažil se jít do koupelny pro aspirin, jinak by to neskončilo ani za sto let.

Jakmile jsem se dostal do koupelny a můj pohled padl na záchodovou mísu, ihned jsem se k ní vrhl a znovu zvracel. U mísy jsem strávil dalších deset minut, než jsem se od ní mohl odpoutat. Bože, je mi tak zle. Přísahám, že už nikdy nebudu pít!

Když jsem si byl jist, že v mém žaludku už nic nezbylo, zvedl jsem se ze země a v rámci možností jsem se dopotácel ke skříňce. Chvíli jsem v ní štrachal, než jsem našel aspirin. Dal jsem si hned dva, ublížit by mi to nemělo. Zapil jsem je vodou z kohoutku a vrátil se do postele.

Přikryl jsem se a zavřel oči. Nevím, jestli jsem spal, ale když jsem znovu otevřel oči, cítil jsem se o poznání lépe než předtím. Už jsem neviděl rozmazaně a hlava mě bolela o devadesát procent méně, ale těch deset procent tam pořád bylo.

V koupelně jsem si dal ledovou sprchu, která mi pomohla jako ještě nikdy, a pořádně jsem si vyčistil zuby, pořád jsem ještě cítil chuť zvratků. Oblékl jsem se a šel do kuchyně, měl jsem hrozný hlad. Naposledy jsem jedl Belliny úžasné lívance včera k snídani.

V domě bylo skoro mrtvo. V obýváku seděl Emmett, který koukal na nějaký zápas, myslím, že to byl wrestling, vedle něj seděla Rose čtoucí módní časopis, neušlo mi, že na titulní straně byla Liliana Roxel. V křesle seděl Jasper s plechovkou piva v ruce a koukal s Emmettem na ten zápas.

Odkdy on pije pivo? To už tady není nikdo jako dřív? Kde je vůbec Carlisle s Esmé? A kde je Alice a Bella? Ničeho jsem si zatím nevšímal a šel do kuchyně, abych se konečně najedl.

Protože jsem měl veliký hlad, usmažil jsem si pět vajec se slaninou a snědl je s toustovým chlebem v rekordním čase. Házel jsem to do sebe jako do popelnice. Páni, já měl hlad.

Když jsem umyl a uklidil nádobí, šel jsem do obýváku za svými sourozenci, abych zjistil, kde jsou všichni. Tohle nebylo normální. Takové ticho tady bylo jednou za deset let a nastane, zrovna když přijedu se svou přítelkyní? To se mi moc nezdá.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem je slušně a opřel se o opěradlo křesla, kde nikdo neseděl.

„Dobré. Už je ti dobře? Všichni jsme slyšeli, jak sis vyprazdňoval svůj žaludek,“ ptal se mě se smíchem Emmett. Já abych mu jednu nenatáhl. Prohrábl jsem si vlasy rukou a nervózně se na něj usmál.

„Už je mi mnohem lépe, aspirin je malý zázrak. Kde jsou ostatní? Kde je Carlisle s Esmé a Alice s Bellou?“ zeptal jsem se zvědavě a rozhlédl se, jestli je někde neuvidím, ale ne. Nikde v domě nikdo krom mých sourozenců nebyl.

„Esmé s Carlislem jeli nakoupit a Alice s Bellou jsou touhle dobou na cestě do Beverly Hills, možná tam už jsou,“ řekl Jasper nevzrušeně, ale v jeho hlase jsem poznal smutek a ještě něco. Přes záda mi přejel mráz. Cože to řekl?

„Proč se vrací do Beverly?“ zeptal jsem se ho vyděšeně a byl jsem připraven z něj ty informace klidně vymlátit. Jasper se napil piva, byl to sice rychlý pohyb, ale mně přišlo, že trvá snad hodiny.

„Vlastně se vrací Bella, Alice ji jen doprovází. Není divu. Včerejší události ji donutily k odchodu.“ To mi moc nepomohl. Jaké události? Co se včera stalo? Kruci, řekněte mi někdo, co se tady děje!?

„Jak se vůbec jmenovala?“ zeptal se mě Jasper a podíval se na mě. Chtěl jsem na něj vychrlit otázky ohledně Belly a důvodu, proč odjela, ale předběhl mě a zastavil. Co? O kom to tady mele, nebo o čem?

„Kdo?“ zeptal jsem se ho značně vyvedený z míry.

„Ta holka, po které jsi se včera, před očima nás všech, plazil a lezl jí pod sukni.“ Ve mně všechno ztuhlo, ani krev mi v žilách neproudila, a srdce se mi zastavilo. Co to řekl? Ne! To se nemohlo stát! To se nestalo! To nemůže být pravda. Zničeně jsem si dal hlavu do dlaní a sedl si do křesla, o které jsem se doteď opíral.

„Co se vlastně včera stalo?“ zeptal jsem se zničeně a skoro kňučel jako nakopnuté štěně. Prosím, ať si ze mě střílí a Bella neodjela. Jestli skutečně odjela a opustila mě, nepřežiju to, nechci bez ní být.

„Popíjeli jsme, tancovali a bavili se. Po půlnoci jsme pili stále víc a víc, my jsme měli skoro namále, ale ještě jsme byli při smyslech, což se nedá říct o tobě. Skoro jsi tam všem vyžvanil, že jsi upír přeměněný na člověka a že jsi Edward Masen. To jsme ti, s Belliným dovolením, dali pár pohlavků a bylo všechno v pořádku. Stále jsi pil tolik tvrdého alkoholu, že jsme i my přestali počítat, kolik litrů v tobě mizí. V jednu hodinu se k tobě připlazila jedna holka. Blondýna, celkem malá, s velkýma prsama a s dost krátkými šaty. Asi se ti představila, ale její jméno jsme přes hudbu neslyšeli. Někam ses vypařil a my se o tebe nestarali. O chvíli později jsme jeli domů, a tak jsme všichni vyšli z klubu a viděli tebe a tu holku, která byla opřená o zeď a ty na ní s jejíma nohama kolem pasu. Pořád jsi opakoval, že ji chceš, a ona nebyla proti. Když to viděla Bella, nejdříve vypadala, že tý holce vyškube všechny vlasy a promění ji na ježibabu, ale pak se rozbrečela, nasedla do Astona a zařvala, cituju: „Už nikdy tě nechci vidět, Edwarde Cullene!“. Alice se okamžitě rozeběhla za ní a rozešla se s Jasperem, protože prý nebude s někým, jehož bratr její nejlepší kamarádce zlomil srdce. Ještě než Bella objela, dala mně a Rose poloviční upírství, abychom byli schopni se dostat v pořádku domů. Tu blondýnu jsme mile poslali pryč a tebe dotáhli domů a dali do postele. Ten kbelík byl Carlisleův nápad. Jinak, Belliny a Aliciny věci jsou sbalené a Carlisle s Esmé je dneska ráno odvezli na letiště a pak jeli nakupovat, vrátí se až večer,“ dokončil Emmett svou asi nejdelší řeč, kterou jsem kdy od něj slyšel.

„Emmette, prosím, řekni, že to je jen další z tvých vtípků a Bella je s Alicí na lovu,“ zašeptal jsem na pokraji svých sil. Slzy mi už lezly z očí ven. Lokty jsem si opřel o kolena a koukal skrz prsty na Emmetta, který se tvářil jako na pohřbu.

„Kéž by. Jak rád bych ti vyhověl, ale, bohužel, je to pravda,“ řekl a smutně se na mě podíval. Pohled jsem stočil na Jaspera, který se napil piva a tvářil se ještě pohřebněji. Podíval se na mě a já v jeho očích viděl smutek, zoufalství a zlost. Ta zlost byla určená mně.

„To ty za to můžeš! Kdyby ses neožral, tak bych nikdy nepřišel o Alici!“ zařval na mě jako hasičská siréna, vyskočil na nohy, jako by seděl na pérku, a vyběhl schody do patra. Zničeně jsem si, dnes už podruhé, dal hlavu do dlaní, schoulil se do křesla a snažil se být neviditelný.

Nejenže jsem zničil své štěstí, ale zničil jsem ho i svému bratrovi.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 26. kapitola: