Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 10. kapitola

01.02.2010 (18:15) • Elcheetos • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1533×

10. kapitola - Strach

„Ale…“

„Žádné ale!“ Samovi se nedalo odporovat. Nerad používal svou autoritu alfy, pokud opravdu nemusel. A teď to podle něj byla, asi krajní situace. Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale najednou na mě padla tíha a podlomila se mi kolena. Dopadla jsem na čumák a ihned pochopila co se to děje. Dva týdny se mi bude dít tohle, pokud se přeměním. Nemůžu se pohnout. Jen zde ležím a ani nemám sílu zavýt.

…

Už je to skoro pět dní, co jsem se naposledy proměnila. Dobře, pokud to budeme brát takhle, tak od té doby co jsem se proměnila a mohla jsem chodit. Naposledy jsem se proměnila včera. Ale okamžitě jsem spadla na kolena, ostatně, jako posledních pět dní pořád. Teď ležím na posteli. Vzpomínám na ten večírek. Jak jsem tancovala s Edwardem. Nechtěla jsem si to připustit, ale stýskalo se mi. Věděla jsem, že kdybych se chtěla vypařit z domu a zajít k němu na návštěvu, Sam se to dozví. Hlídají mě. Každý kdo má hlídku, běhá okolo mého domu. Zrovna teď proběhl mezi stromy Jake. Měla jsem nutkání zavrčet. Ale, k čemu by mi to bylo?

Vstala jsem a začala se oblékat. Byla neděle, tak jsem se rozhodla vyjít si na procházku. Věděla jsem, že mě budou “nenápadně“ sledovat, ale bylo mi to jedno. Nebudu tady ještě devět dní sedět a vraždit strop pohledem. Zjistila jsem, že mám strop plný malých prasklinek a okna jsou tak špinavá, že přes ně skoro nevidím.  Rychle mě napadl plán, jak zabít odpoledne. Uklízením. Otřásla jsem se. Lepší, než zase ležet a koukat do stropu.

Vyšla jsem ven. Svítilo sluníčko a bylo docela i teplo. Rozešla jsem se k lesu. Něco se pohnulo ve křoví nalevo.

„Klid, Jaku. Jdu jenom na procházku. Vážně ti Sam nařídil sledovat mě takhle pečlivě? To mi ani nedovolíš hodinovou procházku v lese?“ Jake zakňučel. Povzdychla jsem si.

„Jaku, nic se mi nestane.“ Jacob zase zaskučel, až to trhalo uši. Přestala jsem si ho všímat a rozešla se. S potěšením jsem zjistila, že mě nesleduje, ale otočil se a odcházel na druhou stranu.

Zpomalila jsem a jen tak chodila po lese, duchem nepřítomná. Přemýšlela jsem o tom, co asi teď všichni Cullenovi dělají. Věděla jsem, že potom, co mě Sam odtáhl, nechal je na pokoji. Měli převahu. Takhle hloupý Sam nebyl. Po chvíli jsem se přistihla, jak zase myslím na tanec s Edwardem.

Neuvědomovala jsem si, jak rychle čas plyne. Najednou jsem došla na krásnou, malou kulatou louku.  Byl to spíš malý palouček, ale byl ve tvaru kruhu. Jako, kdyby tu někdo ty stromy vykácel. Takhle symetrická louka se hledá jen těžko. Bylo to zvláštní. Myslela jsem, že zdejší lesy znám jako své boty. Tady jsem ale v životě nebyla. Bylo to neuvěřitelné. Všude rostly rostliny.  Slunce mi svítilo nad hlavou. Páni, to už je poledne, to jsem venku už tři hodiny. Myslím, že mě Jake už hledá. Znovu jsem se rozhlédla. Páni, to bylo něco. Sluníčko pálilo a já najednou pocítila nával únavy. Lehla jsem si do trávy a za pár minut jsem o sobě nevěděla. Zdál se mi podivný sen.

Jela jsem s Jakem do města. Ale ne Jakovým autem. Ani mým náklaďáčkem. Bylo to velmi rychlé a nablýskané auto. Takové to, co vidíte ve filmech s Jamesem Bondem. Jake dupal na plyn, až jsem myslela, že zatáčku nevytočíme a ve vysoké rychlosti (skoro 300 km/h) narazíme do stromu. Auto se zakývalo, ale nevyjelo z dráhy. Najednou se před námi zatočila silnice na druhou stranu. Věděl jsem, že Jake nemá šanci ubrzdit. Chtěla jsem vyskočit… měla jsem nutkání otevřít dveře a vystřelit z toho auta jak nejrychleji jsem mohla. Ale neudělala jsem to. Zůstala jsem ohromeně sedět na místě spolujezdce. Vše bylo tak děsivě zpomalené. Letěli jsme vzduchem a každou sekundou se přibližovali mohutnému stromu přímo naproti nám. Náhle se obraz změnil. Tedy, jen trochu. Strom objímala postava. Bledá a nádherná… Edward. Strašně jsem se vyděsila a chtěla zakřičet, ať se uhne.  Ale Edward nastavil ruce a chtěl nás i s autem chytit do svých ocelových paží. Nemohla jsem se dívat na to, jak ho to auto přirazí k zemi. Ale pořád jsem necítila žádný náraz. Otevřela jsem oči a nemohla tomu uvěřit.

Ležela jsem na louce. Na té kulaté, slunečné louce. Takže to byl jen sen. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Zvedla jsem se a podívala se do očí osobě, která mě tak neslušně pozorovala. Stál tam. Zase Edward. Promnula jsem si oči, znovu a znovu, ale pořád tam stál. Najednou se z lesa ozvalo zavrčení a já viděla černého obrovského vlka, jak se chystá ke skoku směrem k Edwardovi.

„Ne!“ Zakřičela jsem a v tu chvíli se vymrštila do sedu. Oba zmizeli. Edward i Sam. Seděla jsem na louce. Sama. Oddychla jsem si. Takovéhle sny většinou nemívám. Myslím tím takové ty dvojité. Že se mi zdá, jak se probudím.  Něco mi ale připadalo stejné. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Otočila jsem se a pohlédla do karmínově červených očí.

„Ahoj!“ Pozdravil mě s úsměvem ten upír. Jeho pach mě udeřil do nosu jako smrad vycházející ze zkažených vajec.

„Já jsem James,“ řekl mi. Viděla jsem jeho oči. Věděla jsem, že to není nějaký výjimečný upír. Je to obyčejná vraždící nestvůra. Pane bože, co tu dělá najednou tolik upírů? Nestačí Cullenovi? Musí se tu objevit ještě další?

Zavrčela jsem na něj a podívala se do jeho očí. Šel z nich strach. Prozrazovaly, že je najedený. Kolik lidí zabil. Stačil mu jeden? Nebo vyvraždil nějakou vesničku?

„Ale, přece bys na mě nevrčela!“ zasmál se. Z jeho smíchu mi běhal mráz po zádech. Neměla jsem nejmenší šanci. Jedinou šancí bylo přeměnit se. Ale potom padnu na kolena a nebudu schopná pohybu. Na druhou stranu, někdo mě uslyší, a najde mě. Nadechla jsem se a nechala teplo, aby mě prostoupilo. Ve vteřině jsem se proměnila ve vlka. James na mě zíral s otevřenou pusou. Sesunula jsem se na kolena, pod Samovým trestem. Pořád jsem křičela, kde jsem a co se stalo. James ale slyšel jen vrčení. Jediný, kdo mě slyšel i na tu dálku byl ten, kdo měl zrovna hlídku. Ale odpovědi se mi nedostávalo. V Jamesově tváři se objevil úsměv. Pozoroval, jak tam před ním klečím na kolenou. Jak se mu veliký vlk “klaní“. Zasmál se ještě hlasitěji než před tím.

„Tak to je dobrý vtip.“

Rychle jsem na něj zavrčela. Chtěla jsem se narovnat, ale Samův rozkaz mě tlačil k zemi.

James se zasmál a někam mávnul rukou. Zpoza stromů vyšli ještě dva upíři. Jedna zrzka a jeden muž. Na něj jsem neviděla, ale odhadla jsem, že má tmavé vlasy.

„Podívejme, Laurente, Victorie, tady se nám klaní malá vlkodlačice!“

Zavrčela jsem tak nahlas až se Laurent s Victorií zatvářili zděšeně. Ale James ne. Přistoupil blíž, potom opatrně udělal další krok a další… Pomalu se ke mně začal přibližovat. Nevěděla jsem, co přijde. Nemůžu se bránit. Má smečka mě asi neslyší. Vypadá to, že úklid už asi nikdy neudělám…

<< - Shrnutí - >>

Snad se bude líbit :)

Autor: Elcheetos (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 10. kapitola: