Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadná kráska - 7. Jsem monstrum!

04.05.2010 (07:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7512×

JSEM MONSTRUM!
(Edward)

Upír se tak snaží a celou noc ve vězení vymýšlí pomstu, nechá natisknout tolik letáků a pak to před vyučováním hodinu vyvěšuje, protože musí používat lidské tempo a co z toho má? Nic. Ta holka je vážně děsná, ať udělám cokoliv, vždy se to obrátí v dobré pro ni a nebo mi to pořádně oplatí.

Nejlepší pak bylo, když mě Emmett se smíchem vyzvedl ve vězení, zaplatil kauci, já dostal pořádné kázání a on se mi pak celou cestu domů smál. To by ještě šlo, kdybych si po vyslechnutí promlouvání do „duše“ od Carlisla a Esme, nevšiml velkého zarámovaného obrázku nad krbem. Alice ukradla ten můj nádherný portrét učiteli a nechala ho zarámovat. Bránila se slovy, že si takovou legraci přece nemohla nechat jen pro sebe!

Naštvaně jsem ještě víc stiskl volant, abych se uklidnil. Nebylo to nic lehkého. Jak jedna hloupá holka dokáže upírovi tak zamotat hlavu? Vždyť poslední dobou nemyslím na nic jiného než na ni a neustále vymýšlím nějaké pomsty. Mám jí plnou hlavu a nejhorší je, že se mi to líbí. Že na ni chci myslet a chci ji vídat. Vlastně, proč na tu párty nezajít? Vždyť jsem ji vlastně uspořádal, ne?

Ten nápad mi ihned spravil náladu a křečovitý stisk volantu povolil. Ale ještě budu potřebovat na lov a pořádný. Nebyl jsem už několik dní a ona docela pěkně voní. Vlastně voní stejně krásně jako vypadá. Sakra ne! Je to úhlavní nepřítel a já se tady nad ní rozplývám!

Odbočku k našemu domu jsem přejel a najel na dálnici. Hodlal jsem si pořádně zalovit někde dál. Celou cestu autem jsem měl v hlavě jen její obličej a přemýšlel. Asi po hodině jsem zastavil na lesní cestě v přírodní rezervaci. Měli by tu být přemnožení medvědi, tak jim ten počet trošku snížím. Tak tři bych mohl zvládnout. Vyběhl jsem z auta a upíří rychlostí se rozeběhl do lesa. Už teď jsem pár kilometrů od lidí, takže jsem si to mohl dovolit.

Domů jsem se vracel o dvě hodiny a několik minut později. Ta volnost, rychlost a vítr ve vlasech mě zaměstnaly natolik, že jsem z hlavy vypustil úplně všechno a věnoval se jen běhu a lovu. Přesně tohle jsem potřeboval, pročistit si hlavu a vyběhat ze sebe všechen vztek na tu malou potvůrku. Už bych ji snad mohl nechat, ne? Je jen člověk a já bych jí mohl ublížit, když si nedáme pokoj. Nechtěl jsem si ani představovat, co by se stalo, kdybych se pořádně naštval a ona byla poblíž. Br.

Pořádně jsem sešlápnul plyn, protože jsem nechtěl přijet pozdě a nestihnout tak ten večírek. Sice na to nejsem, ale když ji znovu uvidím, jsem ochotný se obětovat. Je něco kolem šesté, takže dorazit domů bych měl asi tak v sedm a o půl osmé bych snad mohl být na místě.

Vše probíhalo podle plánu a já přesně o půl osmé parkoval kus za městem před obrovským domem. Dokonce ani sourozenci neotravovali, Alice jim řekla můj dnešní plán. Emmett sice chtěl jet taky, ale Rose mu to vymluvila… Musel jsem auto nechat daleko na příjezdové cestě, jelikož už bylo všude plno. Musím uznat, že ten dům je nádherný. Obrovský palác s italskými prvky. Takže je původem Italka? Má takové jméno a dokonce i dům. No, to je jedno.

Prošel jsem kolem aut, otevřenou vstupní bránou a osvětlenou cestou zamířil k otevřenému vchodu. Vešel jsem dovnitř a pořádně se rozhlédl. Hrála tu hlasitá hudba a všichni se svíjeli v tanci. Celá hala byla plná a několik lidí jsem v životě neviděl. Na konci byly velké reproduktory a z nich se linula ta šílená taneční hudba. Tady jsem se vůbec nezdržoval a podle vůně zamířil za Bellou.

Našel jsem ji v kuchyni s hlavou v minibaru. Opřel jsem se o futra ve dveřích, založil ruce na hrudi a pozoroval její krásný zadeček. Bohužel se za chvíli narovnala s lahví vodky v rukou, zavřela bar a otočila se. Když její pohled ulpěl na mě, hlasitě vyjekla a trochu nadskočila. Jinak to nešlo, prostě jsem se musel smát.

„Co tady děláš?“ zeptala se vztekle.
„Nepozvala jsi náhodou všechny?“ ušklíbl jsem se.
„No jo, ale tebe jsem nemyslela,“ zabrblala.
„S tím se nedá nic dělat,“ pokrčil jsem rameny. „Už jsme tu a ani se odtud nehnu.“
„To asi budeš muset, protože stojíš ve dveřích,“ ušklíbla se.
„Hm… Nevím, nevím,“ naoko jsem se zamyslel. Představa, že bych s ní mněl být sám v jedné místnosti se mi víc než líbila. Ale nechtěl jsem ji štvát…

Najednou se ke mně rozešla a zastavila se těsně přede mnou. Natáhla se na špičky a volnou ruku položila na mou hruď. Naklonila se ke mně tak blízko, až mi do obličeje vál její dech. A pak přejela jazykem po mém ušním lalůčku a zašeptala: „Ale víš.“  Byl jsem z toho tak vykolejený, že jsem jejím myšlenkám nevěnoval ani nejmenší pozornost. Bylo mi jasné, že moje oči ten plají černou asfaltovou barvou, i když jsem se zrovna vrátil z lovu. Mít ji tak blízko, cítit její vůni, dech a tělo na svém, slyšet její hlas a její jazyk na mém uchu…

Najednou jsem zděšeně udělal několik kroků dozadu. Od pasu dolů jsem byl úplně mokrý a z kalhot mi odkapávala voda na boty. Vlastně to nebyla voda, ale vodka. Ta potvora mě polila!
„Já říkala, že uhneš,“ zasmála se. „Ale teď abych hledala novou vodku.“ Následně mi zmizela ze zorného pole, když zašla za roh chodby.

Hlavně klid, přesvědčoval jsem se v duchu. Najdu ji, ona mi půjčí nové kalhoty a vše bude v pořádku. Jen budu muset projít kolem spousty lidí, kteří si budou myslet, že jsem se podělal a pak mi ona třeba ani nic nepůjčí. Ale přesto všechno klid! Rozeběhl jsem se za ní. Zabočil jsem za roh, kam odešla a málem do ní vrazil. Stála tam uprostřed chodby a koukala na mě.

„Bylo mi jasné, že budeš chtít něco půjčit,“ pokrčila rameny, když si všimla mého výrazu.
„Aha,“ hlesl jsem pod tíhou jejího pohledu.
„V druhém patře, třetí dveře vlevo. Je tam oblečení mého bratra, už ho nebude potřebovat,“ řekla s klidem. Není to ten bratr, který jí zemřel? To je vážně tak bezcitná, že jí to vůbec nevadí a ještě mi půjčí jeho oblečení?

Dál jsem to neřešil a šel tam, kam mě poslala. Opravdu jsem se ocitl v nějakém chlapeckém pokoji, ale žádnou vůni jsem odsud necítil a nenašel ani žádné osobní věci nebo fotky. Vytáhl jsem ze skříně nějaké tmavé mačkané rifle, které mi dokonale sedly. Byly vyprané, cítil jsem z nich prací prášek a taky vodní kámen. Ale všechno ostatní oblečení bylo úplně nové. Copak tady s ní nežil? Nenosil to? Nebo byl jako Alice a použité oblečení vyhazoval?

Když jsem sešel znovu dolů, všichni zase tančili a po Belle ani stopy. Nechtěl jsem ji neustále hledat, ať si myslí, že jsem tu kvůli zábavě a ne jí. Vtančil jsem tedy do hloučku nějakých holek a začal se s nimi svíjet do rytmu. Jejich myšlenky mi napovídaly, co dělám správně a co špatně. A kupodivu mě tanec docela zaujal a za chvíli ze mě byl profesionál. Některé holky už odpadly, jiné odešly úplně a mě to nepřestávalo bavit. Proč jsem to nikdy před tím nezkusil? Dům se pomalu vylidňoval a noc byla temnější a temnější. Až když už z parketu odešly poslední tři holky, přestal jsem. Nezdálo se mi dobré tančit sám…

„Nechtěl bys už taky jít?“ ozvalo se najednou za mnou. Otočil jsem se a spatřil ji jen v minišatech, které víc odhalovaly, než zakrývaly. Zaťal jsme ruce v pěst a snažil se ovládat své pudy.
„Kde jsi byla?“ ignoroval jsem její otázku a ptal se sám.
„Já se ptala první,“ zamračila se. „Ale jestli tě to zajímá, byla jsem se projít v lese.“
„Nechci odejít,“ poskytl jsem jí tedy odpověď. „Pomůžu ti s úklidem,“ dodal jsem, když jsem spatřil, jak se mračí.
„Nepotřebuju, Margaret to zítra uklidí,“ řekla klidně. „Ty můžeš jít spát, zítra je škola.“
„Ale já chci,“ nedal jsem se.
„Ale já ne,“ odporovala.

Pomalu jsem k ní došel a nasadil ten úsměv, při kterém šly všechny dívky i ženy do kolen. Slyšel jsem, jak se jí rychleji rozeběhlo srdce a ještě víc se usmál. Platí to i na ni. Došel jsem až k ní a sklonil se.
„Copak se ti nelíbím?“ zapředl jsem jí do ucha. Nevím, proč jsem to dělal, asi jsem si chtěl dokázat, že mám i na ni.
„Ne,“ řekla zatvrzele a mělce oddechovala.
„Ale ano,“ zašeptal jsem jí do ucha a jemně ho skousl.
„Ne,“ odporovala přidušeně. Copak si to nemůže přiznat? Rozhodl jsem se pro další krok a připravoval se i na facku. Sjel jsem rty po její hebké tváři a něžně ji políbil do koutku rtů. Motýlími polibky jsem pokračoval po celých rtech, ale ona stále stála jako socha a ani se nehla.

Pak jsem najednou ucítil její ruce na ramenech a následně ve vlasech. Přitáhla si mě ještě blíž a polibek mi začala oplácet. Byl můj první a já si ho náležitě užíval. Obtočil jsem jí ruce kolem pasu a přitáhl ještě blíž. Přes ten slabý kousíček látky jejich šatů jsem celé její tělo cítil na svém a také, že se pomalu přestávám ovládat. Když mi zajela rukama pod košili, mé ovládání se po anglicku vypařilo a já už za žádnou cenu nehodlal přestat, i když mi ten slabý hlásek vzadu napovídal, že toho nejspíš budu litovat a můžu jí ublížit.

xxx

Ležel jsem v polorozpadlé posteli a ona tiše spala na mé hrudi. Byla stočení víceméně do klubíčka a zachumlaná pod peřinou, takže jsem viděl jen její kaštanové vlasy. Nechtěl jsem vidět, jak moc jsem jí ublížil. Vždyť já jsem jí vlastně znásilnil! A to jsem ještě neviděl, jak vypadá její tělo. Zatím pro mě bylo jedinou útěchou její pravidelně tlukoucí srdce a mělký dech. Takže žila. Sice už musela spát se spoustou kluků a mužů, podle toto jak se oblékala, vypadala a chovala, ale ani to na mém činu nic nemění. Zneužil jsem nezletilou dívku!

Uvnitř mě se všude usadil ten hrozný a opodstatněný pocit viny. Znásilnil jsem ji, nejspíš pořádně pohmoždil a mohl i zabít. Za tohle se budu do konce věčnosti nenávidět a proklínat. A co teprve ona? Až se vzbudí a zjistí, že její krásné tělo, o které tolik pečovala a tak moc si na něm zakládala, bude nejspíš pořádně zmrzačené? Že jsem ji znásilnil? Možná na mě pošle nájemné vrahy, peněz na to má dost. Jenže ti mě nezabijí. Možná mě udá, jenže to se spíš přestěhujeme nebo někoho podplatíme. Jak rád bych šel do vězení a své činy si odpykal. Ale nemůžu…

Možná neudělá nic z toho, možná mě jen už nikdy nebude chtít vidět. A všechno to pro mě bude sice strašné, ale ne dost, abych se někdy přestal obviňovat. Ponesu to s sebou navždy. Vždyť jsem tak moc ublížil krásné a křehké ženě, kterou miluju…

Počkat! Já ji miluju? A pak jsem se otřásl nad tím naprosto pravdivým faktem. Vždyť já ji miluju od začátku. Od prvního dne, kdy jsem ji uviděl! To jsem si to nemohl uvědomit dřív? To jsem jí musel takto ublížit? Jsem netvor, monstrum! Jak už z podstaty, tak svým chováním! Vždyť kdyby se bránila, neměla by ani nejmenší šanci a já bych si její snahy ani nevšiml. Bránila se? Bohužel moje jindy dokonalá paměť selhala. Vše bylo jako v mlze, zpětně jsem už zase vnímal ty pocity, tu touhu…  A ona teď spí nahá na mém těle…

Rychle jsem vyskočil z postele! To nemůžu! Jak bych to mohl znovu udělat? Musím pryč… Co když se zase neovládnu? Ne, znovu bych jí už rozhodně neublížil. Nadechl jsem se za účelem trochu si pročistit myšlenky, i když to už pěknou řádku let nefungovalo. Trochu vyrovnaněji jsem přešel znovu k posteli, kde spala, teď úplně nahá, protože jsem při tom skoku odhodil i peřinu…

Došel jsem blíž a zalapal po dechu. Ještě několik minut jsem vytřeštěně sledoval její těloa měl v hlavě úplně prázdno. Tohle přece není možné! Zatřepal jsem hlavou a podíval se znovu. Pořád to tam bylo. Opravdu to tam bylo! Pokud jsem se před tím cítil provinile, pak se to ani zdaleka nevyrovnalo tomu, co jsem cítil teď. Celá kůže, snad úplně všude, byla pokryta modrofialovými modřinami. Některé se teprve vybarvovaly a mě bylo jasné, že to bude mnohem horší! Někde byl dokonce vidět i otisk mých rukou! Jsem neuvěřitelné monstrum. Hned ráno ji musím vzít ke Carlislovi, aby se podíval, jestli jsem jí něco nezlomil. Ale nevypadala, že ji něco bolí.

Opatrně jsem vzal deku a chystal se jí přikrýt. Ona se zavrtěla, zívla, otočila na druhou stranu a dál vyspávala. Oddechl jsem si. Nechtěl jsem s ní mluvit hned. Až se provětrám a vymyslím, co jí říct na ty modřiny a vůbec všechno. Jenže pak jsem znovu zalapal po dechu! A můj pocit viny, jestli to ještě šlo, se znovu znásobil. Asi tak milionkrát. Prostěradlo pod ní bylo krvavé. Lekl jsem se, že jsem jí dokonce protrhl kůži, ale ihned mi došlo, že to co jsem protrhl, nebyla kůže, ale panenská blána…

Jak ona mohla být panna? Chtěl ji přece každý… S hlavou v dlaních jsem se zhroutil k zemi. Bylo to poprvé, co mi selhaly nohy. Já jsem znásilnil nevinnou neposkvrněnou dívku a málem ji zabil! Co jsem to udělal? Jsem zvíře! Neskutečné zvíře! Jak se ještě někdy budu moct podívat do zrcadla? Jak se můžu podívat do očí někoho z rodiny? A do jejích?

Teď jsem měl naprostou jistotu, že tohle mi nikdy neodpustí. I kdybych ji na kolenou prosil a neustále se za ní plazil po zemi, nikdy to nebude dostatečně moc, aby mi to prominula. Vždyť jsem jí zkazil život…

Dál jsme to tu nemohl vydržet, popadl jsem ty rifle, co mi půjčila, natáhl je na sebe, vyskočil z okna a běžel do lesa. Potřeboval jsem lov a rychlý běh. Bát chvíli sám a pokusit se vyrovnat s tím, co jsem udělal. Zasloužím si smrt…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadná kráska - 7. Jsem monstrum!: