Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 4. kapitola

02.02.2012 (10:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3590×

Budík. Není to ale divný sen, když se mi celou dobu zdá o budíku? To neustálé „crrr“ mě už straší i ve snech? Přestala jsem uvažovat a začala jsem se znovu hlouběji ponořovat do snu. Jenže ten otravný crkot zněl pořád dál a dál...

Budík!

Pořádně neprobuzená jsem si sedla. Saténová deka sklouzla z mého těla a já zůstala nahá. Jak jsme oba mohli ještě spát? Copak ani Edwarda neprobudil ten pitomý krám? A že mně se pořád zdá o budíku! Konečně jsem otevřela rozespalé oči a našla jimi ten malý knoflík, jímž se dotěrný zvuk dá vypnout. Nastalo úžasné ticho, které svádělo vrátit se ke spánku. Měla jsem sto chutí si zase lehnout vedle Edwarda. Jenže to nešlo. Prostě nemůžeš dál spát, Bello! I přestože se ti do Forks nechce, musíš. Jak by ses mohla vyvléknout z tak důležité návštěvy? Ne, to prostě nejde.

„Edwarde?“ Vyprostila jsem se z jeho rukou, které stále objímaly můj pas, přestože jsem to dělala jen velice nerada. Chtěla jsem se nahnout nad něj, abych mu viděla do tváře. Byl to totiž jeden z nejkrásnějších pohledů na něj, když spal. A takhle ho vidět se mi podařilo jen málokdy, protože z nás dvou jsem byla já ta, co se z postele vyhrabala vždycky na poslední chvíli. I když on by taky rád, kdyby ale nemusel přichystat snídani, protože já jsem v kuchyni prostě úplně k ničemu.

Spal otočený ke mně, pusu mírně pootevřenou, vlasy rozcuchané tak, jak jsem to milovala. Deka ho bohužel zakrývala od pasu dolů, takže výhled jsem moc neměla. Můj obličej už se pomalu dotýkal toho jeho, cítila jsem poklidný dech, co mu vycházel ze rtů. Přitiskla jsem se rty na ty jeho a začala je ochutnávat. V ten okamžik otevřel oči, ve kterých se mu radostně blýsklo. Objal mě a přitiskl k sobě.

Když jsme se od sebe pak konečně odtrhli, s úsměvem od ucha k uchu řekl: „Pro taková rána si tě chci vzít.“ Pousmála jsem se a i když mé tělo mě táhlo pořád k němu, jako bychom v nich měli magnety, vstala jsem a vydala se do koupelny.

„Musíme sebou hodit, zaspali jsme!“ stihla jsem křiknout, než mi zmizel z dohledu.

Osprchovala jsem se, oholila nohy, vyčistila zuby a provedla tisíce dalších malých úprav na několikahodinovou cestu. V ložnici jsem se objevila až po dlouhé hodině. Tak trochu jsem čekala, že Edward ještě ani nevstal a znovu usnul, takže jsem byla docela překvapená, když jsem ho nachytala, jak už se obléká. V tu chvíli jsem měla chuť zůstat doma. Na co do Forks? Vždyť on je tady a já taky...

„Já vím. Taky bych zůstal, ale myslím, že naši rodiče by to nepochopili,“ usmál se láskyplným úsměvem, který mi málem roztřásl kolena – to bych mu ale nikdy nepřiznala.

„To je bohužel pravda,“ naštvaně jsem zamručela. Jaká škoda...

„Tak pojď, přichystám ti snídani,“ začal slibovat, nejspíš aby mi zlepšil náladu – a ono to doopravdy pomohlo. Udělal míchaná vajíčka, oba dva jsme se najedli a pak se vydali na letiště.

• • • •

Když jsme v letadle usedli na svá místa, objevil se vcelku pohledný mladý stevard, což znamenalo další jídlo – a to jsem si nemohla nechat ujít.

„Můžu vám nabídnout něco k pití nebo k jídlu?“ zářivě se usmál a já se na něj s ano na rtech usmála taky.

„Dám si colu. Co máte k jídlu?“

„Krůtí řízek, houbovo-kuřecí rizoto, vepřové ražničí, k tomu jsou jako příloha brambory. Z vegetariánských pokrmů pak nabízíme špagety se sýrovou omáčkou,“ vyjmenovával.

„Co si dáš ty?“ otočila jsem se zvědavě na Edwarda, ale ten se tvářil poněkud naštvaně. Proč?

„Od něho nic. Mohl by nás místo vás obsloužit někdo jiný, prosím?“ zeptal se popuzeně vyjeveného stevarda.

„J-jistě,“ odpověděl s vykulenýma očima a jak rychle to jen šlo, uprchl.

„Co to mělo znamenat?“ Byla jsem naštvaná. Co Edwardovi udělal, že s ním takhle zacházel? Chudák kluk, tohle bude rozdýchávat ještě dost dlouho.

„Líbila ses mu,“ naštvaně odsekl.

„Cože?“ Dělá si srandu? Vždyť se snažil být příjemný a já taky.

„Líbila ses mu,“ odpověděl znovu, jako by si myslel, že tohle je dost zřejmá omluva, i když tentokrát už to neřekl tak naštvaně.

„Ty jsi právě udělal žárlivý výstup?“ Ha, kde se to v něm vzalo? Celou dobu jsem si myslela, že tohle by on nikdy neudělal. Ale jakmile se to stalo, cítila jsem se tak nějak líp. On na mě žárlil, což znamenalo, že mě opravdu hodně miluje.

Neodpověděl, jen svěsil hlavu. Já jsem si ale neodpustila ho ještě alespoň trochu popíchnout. „Takže teď se nemůžu líbit nikomu?“ Ticho. „Víš, že si pak ale budu připadat, jako bych byla naprostá šereda?“

„Ne, to teda ne,“ vykřiknul docela nahlas, až se na nás ostatní cestující dívali takovým tím typem pohledu A jste normální? Kdo ho ještě nepoznal, má štěstí.

„Jsi krásná,“ řekl přesvědčivě. „protože jsi moje,“ dodal poté a já se uchichtla, jeho přesvědčení mě potěšilo.

„Miluji tě,“ řekl prosebným hlasem, abych mu už konečně odpustila. Nestihl doříct ani poslední písmenko jeho omluvy a už jsem jeho slova stvrzovala v polibku. Cestu ze Seattlu jsme jeli autem. Edward už týden před naším příjezdem zajistil auto, abychom se mohli ve Forks bez problému pohybovat a třeba si vyjet i někam do civilizace, abych se nezbláznila.

„Asi bys mi měl o své rodině prozradit o něco málo víc, než vím,“ nadhodila jsem, když už jsme oba seděli v BMW a on řídil, protože za volantem jsem byla stejně příšerná jako za plotnou.

„Co bys chtěla vědět?“ zeptal se překvapeně. Co je?

„No, nic moc o nich nevím. Lépe řečeno o nich nevím vůbec nic – jen jména tvých rodičů. Esmé a Carlisle, ne?“

„Jo. Poznali se, když jsem byl malý kluk, však víš, že on není můj otec. Ale vždycky jsem ho tak bral. Pak mám ještě čtyři sourozence. Ti jsou nevlastní a ani mezi sebou nemají žádné rodinné vazby. Tvoří ale dva páry. Alice je s Jasperem a Rosalie s Emmettem. Trochu divné, že?“ poznamenal, když nejspíš zahlédl můj obličej. No a co, že byl udivený? Měla jsem na to nárok. Oni žili pod jednou střechou jako páry, přestože byli sourozenci. To bylo divné trochu víc...

„Bello, prosím, neodsuzuj je hned. Budou se ti líbit, uvidíš.“ Jeho oči na mě prosebně pohlédly. Dobře, pokusím se.

Sourozenci a stejně spolu chodí!

Ne, Bello, bude to fajn. Přestaň na ně myslet – Edwardovi tím jedině přitížíš!

„Odkdy bydlí ve Forks?“

Usmál se, poznal, že se snažím přijmout všechny ty informace. „Přistěhovali jsme se, když mi bylo čtrnáct.“ Takže zhruba před jedenácti lety...

„Počkat – ty jsi chodil na střední ve Forks?!“ A tohle mi neřekl proč? Vždyť my jsme chodili nejspíš na jednu střední!

„No... ano,“ přitakal trochu bojáclivě. Takže on to celou dobu věděl a nic neřekl? V hlavě mi to začalo šrotovat. Edward Cullen, Edward Cullen, Edward Cullen… Vždyť on byl ten Cullen!

„To jsi byl ty, Edward Cullen, kterému se všichni smáli, že vypadá jako tlustej Justin Bieber, a taky se tak chová?“ vyprskla jsem smíchy. Tak to je gól! Já si budu brát Edwarda Biebera!

„Jo,“ přitakal zahanbeně. Přestala jsem se smát, když jsem zahlédla jeho ponížený výraz ve tváři. Smát nahlas – v myšlenkách jsem se mohla potrhat smíchy.

„Teď je řada na tobě.“ Chabý pokus, abych přestala myslet na střední.

„O mých rodičích víš dost,“ namítla jsem.

„To je pravda.“ Pokrčil rameny. Dlouho jsme oba byli jen ticho, každý jsme přemýšleli nad něčím. Bála jsem se čím dál víc. Co když mě jeho rodina opravdu nepřijme?

„Děláš si starosti ohledně rodičů, viď?“ Měl mě přečtenou. Jen jsem přikývla.

„Asi ti to řeknu už teď, i když to mělo být překvapení,“ zašeptal si spíš pro sebe.

„Jaké překvapení?“ zasyčela jsem vyjeveně. Nenáviděla jsem překvapení a on to přece věděl!

„Bello, klid. Pronajal jsem nám ve Forks dům.“ Cože?! „Abychom nemuseli přespávat buď u našich nebo u vás.“

Vážně?

„Dýchej!“ poručil mi.

Fajn – nádech, výdech. Je to přece v pohodě. Tohle by měla být šťastná chvíle, ne? Edward nám pronajal dům, nebudeme muset být u našich ani u jeho rodiny. Budeme sami. Tak proč mi to ksakru nemohl říct dřív?! Proč mě nenechal mu pomoct vybrat? Proč mě nechával se zbytečně stresovat?

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ naštvaně jsem gestikulovala rukama.

„Mělo to být překvapení, nechtěl jsem tě rozzlobit,“ začal se překvapeně hájit.

„Já nesnáším překvapení a ty to víš!“ obvinila jsem ho.

„Já... Promiň.“

Nádech, výdech. Myslel to jenom dobře, Swanová.

Asi jsem na něj zbytečně takhle vylétla.

„Ne – to já se omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo.“ Ještě mě kvůli té náladovosti nakonec nechá...

„V pohodě,“ odvětil a s úžasným úsměvem se na mne podíval, zatímco mi na stehně maloval uklidňující kolečka.

„Jak je velký?“ Přemohla mě zvědavost. „Ten dům,“ dodala jsem, když se na mě zmateně podíval.

„Dvoupatrový, bude se ti líbit, uvidíš,“ začal slibovat. No, uvidíme...

„Za chvíli budeme ve Forks,“ poznamenal. Prvně jsme hned měli jet ke Cullenovým, protože Edwardova matka Esmé se údajně nemohla dočkat svého syna a jeho nové snoubenky. Takže mi teď srdce zběsile bilo, jako by každou chvíli mělo vyletět z těla.

Neuběhlo ani pět minut a ze tmy se vynořila stará známá nenáviděná cedule Vítejte ve Forks. Jo, to určitě. A pak už se kolem nás začaly rojit domy, které jsem rychle poznávala. Tady bydlel Peter, tam Cameron, támhle Brad… Jenže my jsme jeli městem dál a dál, až jsme projeli i jeho koncem.

„Kam to jedem? Vždyť Forks jsme právě projeli.“ Možná, že si to na poslední chvíli rozmyslel a bere mě někam jinam. To by bylo to nejlepší překvapení!

Jenže on k mé smůle odpověděl jinak, než jsem si ve skrytu duše přála. „Má rodina nebydlí přímo ve Forks, ale za městem,“ odpověděl a já si zklamaně povzdychla. Zvědavě se na mě podíval, ale já jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu. Ne, tohle nepotřeboval vědět – maximálně by ho to ještě mrzelo.

Další kapitola

Strašně moc děkuju za všechny komentáře u minulé kapitoly. Tato kapitola je věnována DarkFireflies, Jessy, N1I1K1O1L, 77Alex77, kikusce a neposlední řadě i Myfate. Holky, jste zlatíčka - dokážete dokonale povzbudit.

A touto kapitolou bych chtěla poprosit každého alespoň o jednoho smajlíka, abych tak nějak věděla, kolik vás tuto povídku čte. Děkuju.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 4. kapitola: