Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek nekonečna - 2. kapitola

26.06.2012 (20:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1586×

Pro: diane.everbird@gmail.com
Od: tyler.stone@gmail.com

Gratuluju ti. Konečně jsi dokázala, jaký si sobec. I když jsem se vážně snažil pochopit, proč jsi beze slova zmizela, na nic jsem nepřišel. Chápu, že to teď máš těžké, hlavně po tom s Ianem, ale netušil jsem, že bys byla něčeho takového schopná. Proto si teď dovolím být stejným sobcem jako ty.

Uznávám, že to, co právě dělám, není zrovna dobré, ale nějak nemám moc možností, jak se s tebou spojit. Možná by sis měla zapnout telefon, bylo by to lepší. Chtěl bych, aby ses na chvíli vžila do mé situace. Nedokážeš si představit, jak mi dneska ráno bylo, když jsem se probudil, zaklepal na vaše dveře a otevřela mi tvá ubrečená matka se slovy, žes zmizela. Rozhodně nechceš vědět, co se mi v tu první chvíli honilo hlavou, protože to nebyly vůbec hezké scénáře. Chci tím jenom říct, žes mohla dát alespoň trochu vědět, protože… protože tohle se vážně nedělá. Ani náhodou nemůžu slovy vyjádřit, jak strašně moc jsi mě zklamala. Přestože se to někdy nezdálo, opravdu mi na tobě záleželo a věřil jsem tomu, že bychom se někdy mohli opravdu milovat. Tohle byla rána pod pás a já zjistil, jak strašně jsem se spletl. Mohlo mi dojít dřív, že jsem ti ukradený. Na druhou stranu jsem to nečekal, protože já, jako jeden z mála lidí na této zatracené planetě, jsem se k tobě neotočil zády, když ses zhroutila kvůli Ianovi. Když se ale na to teď dívám zpátky, byl jsem blbec, že jsem si toho nevšiml. Jelikož teď už vím pravdu, jsem na vážkách, jestli bych byl schopný být tu dál pro tebe. Sice bych si to měl rozhodnout sám, ale o našem osudu budeš asi vždy rozhodovat jen ty.

S láskou,
 Tyler

Hlava mi těžce dopadla na polštář. Až po nějaké době mi došlo, že mám tváře zmáčené od slz. Zhluboka jsem se nadechla. Abych řekla pravdu, na Tylera jsem za posledních čtyřicet osm hodin ani nepomyslela. Dobře, možná jsem si na něj jednou vzpomněla, ale teď mám před sebou jeho portrét do nejmenšího detailu. Rozcuchané blond vlasy, smaragdově zelené oči a souměrné rty. Přátelský a vlídný pohled v očích, jeho jemný hlas, kterým mi šeptal, že zase všechno bude v pořádku, když jsem mu po večerech ležela v klíně. Jak jsem ho mohla takhle zazdít?

Vydala jsem ze sebe něco mezi povzdechnutím a zoufalým výkřikem. Přetočila jsem se na bok. Do nosu mě praštila dřevitá vůně, která do mého pokoje rozhodně nepatřila. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že právě brečím do Paulovy mikiny, kterou mi půjčil, když jsme se Sam odcházely.  Neměla jsem dostatek energie, abych řešila, že mu ji celou zmáčím, proto jsem jenom zavřela oči. Do minuty jsem o sobě nevěděla.

Ráno jsem se probudila se zarudlýma a opuchlýma očima. V rukou jsem pevně třímala Paulovu mikinu. Měla jsem za to, že jsem ji minimálně shodila z postele. Převalila jsem se na záda. Věděla jsem, že se mi něco zdálo, ale nebyla jsem schopná si to vybavit. Věděla jsem, že kdybych dál ležela, nutilo by mě to přemýšlet, takže jsem se raději vyhrabala z postele.

V přízemí jsem slyšela kroky, takže jsem předpokládala, že je Jack doma. Když jsem včera před půlnocí usnula, ještě doma nebyl, takže je to dost možné. Potichu jsem se přesunula do koupelny. Můj odraz v zrcadle byl ještě horší, než jsem čekala. Rudé oči mi zářily v obličeji, který byl mrtvolně bílý. S povzdechem jsem popadla taštičku s make-upem a doufala, že s tím něco svedu. Po tom, co jsem se navlékla do odrbaných džínů a vytahané mikiny, po víc než půl hodině jsem se odšourala do přízemí.

Cestu po schodech mě doprovázely zvuky cinkajícího nádobí a prskajícího oleje na pánvi. Celý dům začaly provoňovat smažená vajíčka a mně zakručelo v břiše. V kuchyni jsem narazila na Jacka Monroea, jak stojí u sporáku. Docela mě to překvapilo, protože jsem ho viděla jednou v životě, a to roztěkaného a v nažehleném obleku. Uznávám, že na něj nebyl zas tak špatný pohled. Špinavě blond vlasy měl rozcuchané a tričko od pyžama se mu napínalo přes vypracovaná záda. Odkašlala jsem si.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem, jak nejveseleji jsem mohla. Přesto jsem ale měla hlas chraplavý a zastřený po noci plné pláče.

„Dobré,“ odpověděl, ale neotočil se. Napjala se mu ramena a já přemítala, jestli je to mojí přítomností nebo ho jen neposlouchají vajíčka na pánvi. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem si jen nalila hrnek kafe a sedla si ke stolu.

„Ehm… omlouvám se za ten včerejšek,“ pronesl Jack. Mlčela jsem, nechávala jsem ho, ať to rozvede. „V podstatě jsem s vámi nepočítal, když jste nedorazila večer,“ pokračoval.

„Měla jsem dlouhou cestu,“ zamumlala jsem.

„Odkud jste vlastně přijela?“ optal se. Povzdechla jsem si – a je to tady, vyptávání.

„Z Medfordu, to je v Oregonu.“ Největší oregonská díra.

„Co vás vůbec vedlo k tomu, abyste přejela skoro dva státy a starala se o moji dceru?“ ptal se dál. Povzdechla jsem si.

„To je složité,“ odpověděla jsem nejistě.

„Snad to pochopím,“ odsekl neodbytně a položil přede mě talíř s vajíčky. Tiše jsem poděkovala.

„Potřebovala jsem vyměnit vzduch, doma to teď bylo složité,“ zamumlala jsem a nervózně si srovnala tlustý kožený náramek, který jsem měla okolo zápěstí. Jack si všiml mého pohybu.

„Víte, nevykládejte si to špatně, ale potřebuji vědět, že jsem svou dceru vložil do správných rukou,“ vysvětlil ostře. Nešlo mi přes uši, jak řekl slovo „dcera“. Znělo to nějak nepřirozeně, jako by se za tím slovem schovávalo něco víc. Také jsem si všimla, že mezi Sam a Jackem není skoro žádná podoba.

„To jste mé ruce měl zkontrolovat ještě předtím, než jste mě pustil do domu,“ odsekla jsem. Neměla jsem daleko k tomu, abych začala křičet. Bylo mi mizerně a Jack tomu nijak nepomáhal.

„Pozor na jazyk, mladá dámo,“ zasyčel. Nadechovala jsem se, že mu odseknu něco hezky od plic, ale všechna má příležitost se vytratila, když se rozrazily vchodové dveře a ozvalo se: „Haló? Jacku?“

Jack třískl hrnkem o stůl a šel naproti návštěvníkovi. Po krátké chvilce přišel do pokoje s nějakou ženou. Byla vysoká a krásná. Dlouhé tmavé vlasy se jí vlnily okolo ramen, v obličeji jí svítily temně modré oči a rty natřené rudou rtěnkou se jí křivily do falešného úsměvu. O podlahu klapaly její rudé lakované lodičky na neskutečně vysokých podpatcích a jednu ruku s dlouhými červenými nehty měla zavěšenou do Jackovy. Na Jackově tváři byly vidět stopy její rtěnky. Jo a taky byla už od pohledu neskutečně namyšlená.

„Jacku, nevěděla jsem, že máš návštěvu,“ zapištěla. No dobře, řekla to normálně, ale její hlas byl posazený strašně vysoko. Zaskočilo mi kafe.

„Ehm, neřekla bych, že jsem návštěva,“ odsekla jsem. Jacka jsem si změřila pohledem. Věděla jsem, že se mu tenhle estrogenový zápas nelíbí, ale rozhodně jsem se nehodlala vzdávat.

„A co tu tedy děláte?“ zeptala se přímo.

„To by vám měl asi vysvětlit váš drahý,“ zavrčela jsem. Třískla jsem hrnkem o kuchyňský stůl a rázně se protáhla okolo nich do patra. Neměla jsem v úmyslu zůstávat s nimi v jednom domě, natož v jedné místnosti. Nevěděla jsem, jestli mám budit Sam, nebo počkat, až se sama vzbudí. Stejně jsem ale neměla představu, kam bychom se mohly vydat.

O dvacet minut později jsme se Sam vyběhly z domu. Abych pravdu řekla, za oknem to vypadalo, že je počasí mnohem lepší, ale teď už je to jedno. Pomohla jsem Sam zapnout všechny knoflíky na bundě a společně jsme se vydaly napříč La Push. Nic jsem jí neřekla o otcově nečekané návštěvě a vypadalo to, že ona si ničeho zvláštního nevšimla. Třeba jen moc vyvádím.

Čerstvý vzduch mi ale nijak nepomohl od mého dnešního rozpoložení. Poryv větru jako by mi stále vháněl do hlavy myšlenky na můj minulý život a na email od Tylera. Docela hodně se mě dotklo, když jsem četla o tom, že si myslí, že mi je ukradený. Nikdy to nebyla pravda, ale možná je lepší, že teď zastává tento názor. Možná mu to pomůže na mě dřív zapomenout.

„Diane, Diane!“ zavýskla Samantha a tahala mě za rukáv od mikiny. Divoce gestikulovala a ukazovala někam do dálky. „Strýček Embry, strýček Embry!“ Poskakovala a najednou se rozeběhla jeho směrem. Chtěla jsem na ni zakřičet, ať se okamžitě vrátí, ale přeci jen je to jenom dítě, ne? Nechtěla jsem vidět Embryho, hlavně když vím, jak dnes vypadám, ale nezbylo mi nic jiného. Rozeběhla jsem se za Sam.

Nakonec jsem se, ke svému politování, ujistila v tom, že nemá páru o tom, že vůbec existuju. A že si ani nepamatuje moje jméno. Teda pamatuje, ale hodně dlouho mu trvalo, než ho vydoloval v paměti. Embryho tímto škrtám ze seznamu potencionálních adeptů na jakýkoliv vztah. Jeho status? Ignorant.

Pamatovalo mezi námi hodně dlouhé, trapné a napjaté ticho, které nakonec musel přerušit Embry s dotazem: „Není nějak brzo na to, abyste tady takhle couraly?“

„Možná,“ zamumlala jsem. Nechtěla jsem rozebírat před Sam, že její táta s někým chodí, když o tom ani nemusí vědět a já sama si tím nejsem jistá. „Jack je doma a chtěl mít klid na… práci,“ vysvětlila jsem se zvednutým obočím.

„Chápu,“ přitakal Embry. Konec konverzace. Bože můj. Povzdechla jsem si.

„Sam, nepůjdeme strýčku Paulovi vrátit tu mikinu?“ zeptala jsem se Samanthy. Ona jen přikývla.

„Paulovi?“ vykřikl Embry. Nevěřícně jsem se na něj povídala. Co to sakra mělo znamenat?! Nejistě jsem přikývla a netrpělivě čekala na jeho další reakci. Tvářil se podivně zaraženě. „Teda… chtěl jsem říct…“ odkašlal si „… to je jedno. Tak zatím.“ Mávl na nás a odešel opačným směrem. Odfrkla jsem si. Samantha se na mě zvědavě podívala. Pokrčila jsem rameny.

Je tu někdo, koho můj příjezd nijak nerozhodil? Nebo se všichni normálně chovají takhle moc zvláštně?

Měla jsem pocit, že Paul bydlí na druhém konci La Push, než jsme stály. Sam to ale vůbec nevadilo, celou dobu poskakovala po zmáčené cestě a něco brebentila. Uznávám, že bylo opravdu těžké sledovat tok jejích myšlenek, ale občas jsem se dokonce zmohla na odpověď. Foukal docela silný a studený vítr, který mi vháněl slzy do očí – jestli to tedy byly slzy způsobené větrem – a ve mně se čas od času probudily mateřské pudy a přemýšlela jsem nad tím, jestli se Samantha nemůže nastydnout. Každopádně se na oblohu už dralo slunce a mě ty pochybnosti rychle opustily, protože se dnes určitě oteplí.

Zamyslela jsem se tak moc, že mi Sam na chvíli zmizela z dozoru. Nakonec jsem ji zahlédla u jedněch dveří, jak tam poskakuje a čeká, až k ní dojdu. Přidala jsem do kroku.

Byl to hezký dům, menší, než ve kterém bydlí Jack, ale přesto hezký. Více zapadal do konceptu La Push s malými a útulnými domky. Dveře byly natřeny na zeleno, ale nátěr by se už měl zopakovat. Nejistě jsem zaklepala na dřevo. Nevím proč, ale byla jsem tak trochu nervózní. Po pár vteřinách se otevřely dveře.

Za nimi na nás vykoukla postava Paula v džínových kraťasech. Jenom v džínových kraťasech. Ztuhla jsem na místě a nevěděla jsem, kam se koukat. Několikrát jsem naprázdno otevřela pusu, než jsem ze sebe byla schopná vydat slova, která jsem tak usilovně hledala. Bylo to, jako by se mi v hlavě prohnalo tornádo. Myšlenky tam byly, ale nedokázala jsem je uchopit, byly moc rychlé.

„Dobré ráno,“ pronesl Paul významně. Myslela jsem si, že by mě to mohlo přivést do reality, ale nějak se to nepodařilo. V hlavě mi vyvstala vzpomínka na to, jak jsem v noci vdechovala jeho dřevitou vůni, jíž byla načichlá jeho mikina, kterou jsem právě žmoulala v ruce.

„My… ehm… přišly jsme ti vrátit tu mikinu, cos mi včera půjčil.“ Pokoušela jsem se, aby to znělo nějak… normálně, ale nepoznávala jsem svůj vlastní hlas. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že bych mu tu mikinu měla podat. Když se pro ni natahoval, všimla jsem si, že má na rameni tetování. Zatřepala jsem hlavou.

„Jo, díky,“ zamumlal. Chvíli jsme stáli v tichu, než se zeptal: „Nechcete se projít?“ Než jsem mohla jakkoliv zdvořile odmítnout, Sam začala skákat a nadšeně vykřikla: „Jo! Že jo, Diane? Že jo?“ Kousla jsem se do rtu, ale přikývla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mi zbývalo něco jiného.

Paul nám akorát řekl, ať na něj chvilku počkáme a ani ne za patnáct minut byl zpátky. Prý se rozhodl, že nás – tedy mě hlavně – provede po La Push a že by byla opravdová ostuda, kdybych neviděla útesy. Neměla jsem energii protestovat. Bylo to lepší, než jen bloumat bezcílně okolo.

Sam poskakovala několik metrů před námi, takže jsme s Paulem byli v podstatě sami. Jeho přítomnost mě ze zvláštního důvodu znervózňovala.

„Můžu mít dotaz?“ zeptal se po chvíli. Pokrčila jsem rameny. Když zafoukal vítr a vmetl mi mé blonďaté vlasy do tváře a já si je rukou odhrnovala, vrazila jsem loktem do Paula. Byl to jen letmý dotyk, on ho vlastně vůbec nemusel cítit přes látku mikiny, ale projela mnou vlna zvláštního tepla. „Odkud vůbec jsi?“

„Z jižního Oregonu, přesněji z Medfordu. Není to špatné město, ale zrovna ta část, odkud pocházím, je jen takový zapadákov,“ vysvětlovala jsem.

„Promiň, že se ptám tak blbě, ale co tě mohlo vést k tomu, abys jela přes dva státy do pr… díry jako je La Push?“ Byl zvědavý, hodně zvědavý. Je zvláštní, že zrovna v jeho podání mi to nijak nevadilo. Zrovna jsme došli na pláž, na chvíli jsem se odmlčela a pozorovala Sam, jak běhá na kraji moře a uskakuje před vlnami.

„Potřebovala jsem vyměnit vzduch. Doma to teď nebylo zrovna dobrý a… prostě jsem potřebovala zmizet,“ vysvětlovala jsem.

„Takže nikdo neví o tom, kde teď jsi,“ zkonstatoval. Přikývla jsem. Sedla jsem si na kus naplaveného dřeva, Paul zaujal místo vedle mě. Dál už se na nic neptal. Jen jsme mlčky seděli. V jednu chvíli se na mě zadíval takovým zvláštním pohledem, a když trval až moc dlouho, zeptala jsem se: „Co je?“

Chvíli mlčel a pak se mu rty roztáhly do pokřiveného úsměvu. Impulzivně natáhl ruku k mému obličeji a zastrčil mi pramen plavých vlasů za ucho. V jeho očích si začalo hrát světlo a já chvíli měla pocit, že se svět zastavil. Jeho ruka se pomalu otřela o mou tvář.

„Jen přemýšlím nad tím, čeho všeho ses musela vzdát, když jsi odjela,“ zašeptal. Odtáhla jsem se. Tahle odpověď celý okamžik zkazila. Pevně jsem zavřela víčka, abych zabránila slzám, které se draly ven. Ten tón, jakým to řekl, co řekl, jak to znělo… Zbořilo to veškeré bariéry, kterými jsem chránila svou duši před bolestí, a teď se na mě vzpomínky navalily v plné rychlosti. Paul se zatvářil vyděšeně.

„Promiň, já… udělal jsem něco špatně?“ Zavrtěla jsem hlavou, zvedla se ze dřeva a otočila se k němu zády. Měla jsem chuť vzít nohy na ramena a utéct, ale věděla jsem, že nemůžu. Slyšela jsem zavrzání, jak se z klády zvedl další člověk. Ztěžka jsem polknula vzlyk. Položil mi ruce na ramena. „Diane,“ zašeptal, „co se děje?“

Rychle jsem se otočila a zabořila mu hlavu do hrudi. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo by mi řekl, že všechno bude dobré, kdo mě udrží na nohou. A měla jsem pocit, že Paul by to mohl dokázat. Paul stál jako socha, zatímco jsem mu opět máčela mikinu slzami. Po nějaké době okolo mě omotal ruce a trochu se uvolnil.

Nemělo se to stát. Neměla jsem z ničeho nic začít brečet. Ne před někým. Když brečím sama za zavřenými dveřmi, je to něco jiného. Ale nečekala jsem, že zrovna někdo jako Paul by ve mně mohl vyvolat tak silné vzpomínky na Iana. Na mého bratra. Na mého mrtvého bratra. Jsou úplně rozdílní, nemělo se to stát, měla jsem se ovládat. Z hrdla se mi vydral další vzlyk a Paulův stisk zesílil. Najednou jsem si začala uvědomovat tíhu vytetovaného Ianova jména na mém zápěstí, jenž zakrývá náramek.

Odtáhla jsem se po dlouhé době. Nevím, po jak dlouhé, ale rozhodně byla dost dlouhá na to, abych se alespoň částečně uklidnila. Paulovy ruce jsem stále měla okolo pasu a jeho oči se pátravě vpíjely do mých. Mohla bych se v nich utopit. Byly skoro černé a neskutečně hluboké. Dlaní ruky mi setřel slzy z tváří.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se tiše. Dál jsem mu zírala do obličeje. „Pochopím, jestli ne…“

„Není to tebou,“ rychle jsem zašeptala. Na hlasitější zvuk jsem si netroufla. „Jenom jsi mi někoho v tu chvíli připomněl. Někoho, na kom mi opravdu záleželo, ale teď už –“ zlomil se mi hlas.

Paul mi položil prst na rty. „Nemusíš nic vysvětlovat.“ Přikývla jsem.

Po La Push jsme se poflakovali docela dlouho. Na oběd jsme šli zase k Samovi, kde jsme zůstali až do večera. Když jsme odcházely, Paul se automaticky zvednul, že nás doprovodí. Tentokrát jsem neprotestovala a dokonce jsem byla za to ráda. Nevyptával se dál na to, co bylo odpoledne a ani to nijak zvlášť nerozmazával, za což jsem mu byla opravdu vděčná.

Když jsme stáli před dveřmi u Jackova domu, ještě mi nabídl, jestli bych se s ním nešla projít a já nakonec souhlasila a Sam jsem poslala do domu, že se nezdržím moc dlouho. Podezíravě si nás oba měřila, ale poslechla mě – poprvé za ty dva dny neměla žádnou připomínku.

„Co se stalo se Samanthinou matkou?“ zeptala jsem se, když jsme šli po parkovišti okolo pláže.

„Zemřela po střetu s medvědem, ale to bylo Sam půl roku, takže si na ni ani nepamatuje,“ odpověděl. Píchlo mě u srdce. Opravdu máme se Sam něco společného.

„A Jack se od té doby o ní stará sám?“ vyptávala jsem se.

„Víceméně. Ale většinu času ji spíš hlídá Sam, je jako její druhý otec,“ vysvětlil. Přikývla jsem, ale asi to v té tmě nemohl vidět. Dál jsme šli v tichosti, kterou přerušovaly pouze naše kroky dopadající na písčitou zem.

Klopýtla jsem na nerovné zemi a podlomila se mi noha. Paul mě stačil chytit těsně před tím, než jsem zabořila nos do země. Opatrně mě postavil zpátky na nohy, ale stále mě jednou rukou držel za zápěstí a druhou měl položenou na mém kříži. Když jsem padala, vyhrnula se mi na zádech mikina, a jeho dlaň se teď dotýká holé kůže. Ve tmě jsem rozeznala, že pohled stočil na naše ruce a pak propletl naše prsty. Zrychlil se mi tep a chvíli jsem si myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi, ale neodtáhla jsem se. Došlo mi, že druhou rukou pevně svírám látku jeho mikiny, jako kdybych chtěla, aby nikam neutekl. Na tváři jsem cítila jeho teplý dech. V místech, kde mi přejel po kůži na zádech, mi naskočila husí kůže. Cítila jsem mezi námi napětí. Jako by každý další pohyb mohl znamenat všechno. Jemně se otřel svým nosem o můj. Jeho dech mě šimral na tvářích, zavřela jsem oči, vychutnávala si okamžik a…

Zazvonil mu telefon.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek nekonečna - 2. kapitola: