Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek konce - 6. kapitola

02.04.2009 (18:00) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2372×

6. kapitola

Z pohledu Alice

Chtěla jsem se rozptýlit. Ne, potřebovala jsem se rozptýlit.

„Rose, nešla by jsi na lov?"

„Jasně"

Rozběhly jsme se na sever. Asi po deseti kilometrech jsme narazili na stádo jelenů. Vybrala jsem vůdce jejich smečky. Než mě stačil zpozorovat mela jsem zuby na jeho krku. Nejednou jsem pocítila nával úzkosti a beznaděje. Sesunula jsem se k zemi. Jelen ještě pořád žil ale to mi bylo jedno. Ta bolest v mém hrudi byla silnější. Rose mě už zpozorovala a rozeběhla se ke mně.

„Alice co je ti? Stalo se něco Belle??"

Nedokázala jsem promluvit.

„Alice, mluv na  mě, prosím!!!!"

Nic nedokázala jsem mluvit. Jenom jsem zavrtěla hlavou a potich zašeptala: „Jasper"

„Stane se mu něco??" v jejím hlase byla slyšet úzkost.

Zase jsem zavrtěla hlavou.

„Mám mu zavolat??"

Přikývla jsem. Konečně mě pochopila.

Rychle vytočila číslo.

„Musíš okamžitě přijít. Alici se něco stalo.Najednou se sesypala k zemi. Přijď co nejrychleji."

„Sám" zašeptala jsem.

„Máš přijít sám." zaklapla telefon a sedla si ke mně.

„Pšššš Všechno bude v pořádku. Jasper už jde. Neboj."

Potichu mě utěšovala. Hladila mě po tváři, byla z toho zmatená.

Ale ani já jsem nevěděla co to je. Asi za pět minut přiběhl Jasper. Rose se na něj zdrceně podívala.

„C .... co co se jí stalo." z jeho hlasu bylo slyšet zoufalství.

„Já nevím celou dobu bylo všechno v pořádku a pak najednou se sesunula k zemi a začala se třást."

Na chvíli se zarazil.

„Dobře, já se  o ni postarám. Ty běž domů."

„Jak myslíš."

Opatrně si ke mně přisedl.

To zoufalství nepřestávalo. Cítila jsem v hrudi velkou díru která se mě snažila roztrhat na kusy. Čekala jsem, že každou chvilku vybuchnu a zbudou po mě jen kousky. To se ale nestalo. Bolest ale pořád neustupovala. Začala jsem litovat toho, že jsem nutila Jaspera aby to cítil taky, ale potřebovala jsem cítit jeho blízkost a oporu.

Objal mě. Pomalu jsem se začala cítit líp. Bolest ustupovala a díra se zmenšovala. Byla jsem si jistá, že to způsobuje on. Jeho blízkost mi pomohla skoro stejně jako jeho schopnosti.

Asi po půl hodině mi bylo mnohem líp. Bolest se vytratila a díra se zacelila. Podívala jsem se do jeho topazových očí. Viděla jsem v nich všechno. Zmatek, bolest, radost, smutek i pochopení. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Do toho polibku jsem dala všechno. Po chvíli se ode mě odtáhl.

„Můžeš mi to vysvětlit??"

„No já nevím. Napadla mě jenom jedna taková teorie. Asi jsem cítila Bellinu zoufalost. Takhle podobně se cítila, když ji Edward opustil. Teď se jí to asi vrátilo. Nemyslím si, že to udělala schválně. Jenom usnula a neovládla svoje pocity. Asi o tom ani neví."

Neochotně jsem se zvedla. Bylo mi s ním příjemně, ale musíme se vrátit.

„O tomhle Edwardovi říkat nebudeme, nechci, aby se trápil ještě víc."

Zamířili jsme domů. Cestou jsme narazili na  skupinku medvědů, takže jsem si vynahradila zpackaný lov.

„Mám nápad" podívala jsem se zkoumavě na Jaspera „ Asi by bylo lepší, kdybych zůstala zítra doma. Ten stres mému duševnímu zdraví moc mému zdraví nepomáhá."

Kouzelně se na mě podíval „To máš asi pravdu a určitě budeš potřebovat společnost svého manžela."

„Samozřejmě"

Najednou jsem pocítila hroznou touhu začít ho líbat.

„Hele nech si to na zítra nebo se neudržím"

Krásně se na mě usmál a ta touha byla ještě větší. Vášnivě jsem ho políbila a rozběhla se domů.

V obýváku panovala napjatá atmosféra. Esme ke mně přiběhla a začala mě objímat. „Tohle mi už nedělej. Hrozně jsem se bála."

Postupně mě objali všichni.

„To jste ještě nepoznali upíra, který dostal záchvat úzkosti??" zeptala jsem se jich s úsměvem na rtech.

„Ne to se mi ještě nestalo." odporoval Carlisle  „Je ti už lépe??"

„Ano, ale možná bych raději zůstala zítra doma. Nemohl by jsi mě a Jaspera zítra omluvit ze školy?"

„Moc dobře víš Alice, že záškoláctví nepodporuji, ale kvůli tobě by to šlo."

Všichni propukli v hlasitý smích.

Ráno šli Emmett s Rose do školy sami. Carlisle s Edwarde šli na stanici a Esme do práce. Než ale odešli přišel ke mě Carlisle.

„Alice, vím, že si asi nechceš tu dnešní noc připomínat. Ale nemohla bys mi říct co se ti stalo?!."

„Nic důležitého. Už jsem v pořádku, jenom chci raději zůstat ještě jeden den doma. Teď není vhodná doba, ale slibuju, že jednou ti to vysvětlím."

Lehce se na mě usmál „Budu si to pamatovat." potom s Edwarde odešli na stanici.

Japer si ke mně přisedl a začal mě líbat. Za začátku váhavě, ale potom vášnivěji. Konečně jsme byli chvilku sami. Doufala jsem, že tahle chvíle nikdy neskončí.

Mé přání ale nebylo vyslyšeno a ta hrozná bolest začala znova. Bylo to ještě horší než v noci. Díra uprostřed mé hrudi se zvětšovala a připadalo, mi jako by do ní někdo házel rozžhavené železo. Podívala jsem se, ale žádnou díru jsem neviděla, jenom jsem cítila, jak se zvětšuje. Jasper vedle mě seděl jako socha, snažil se zmírnit tu bolest, ale nic nepomáhalo. Svíjela jsem se v křečích. Jasper byl zoufalý. Objímal mě. Nevěděl si rady. Pořád zkoušel bolest zmírnit, ale nešlo to. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, ale už se to alespoň nestupňovalo. Podívala jsem se na Jaspera. Zavrtěl hlavou. Bylo mi ho líto. Musel cítit to co já a neuměl mi pomoct. Pořád mě objímal a váhavě líbal na krk. Bolesti sice neodeznívala, ale cítila jsem, že v tom nejsem sama. Zrychleně jsem dýchala a snažila se zabránit tomu, abych se rozpadla na tisíc kusů. Najednou sotva jsem to cítila, začala bolest ustupovat. Jasper se zase začal soustředit, ale nepomáhalo to.

Najednou se otevřely dveře a v stál Carlisle. Vyděšeně se na nás díval.

„Co se to tady děje?? Zase dostala záchvat úzkosti??" Carlislův hlas zněl neklidně.

Já jsem nebyla schopná mluvit, pořád jsem sebou škubala. Takže Jasper se dal do vysvětlování. „Něco podobného se jí stalo i dnes v noci, ale to jsem jí dokázal pomoc. Jenomže teď ji ani moje schopnosti nepomáhají." byl s toho celý zoufalý.

Carlisle ke mně přistoupil a začal si mě prohlížet. Udělal mi rychlou prohlídku, moc toho nejistil, protože jsem se celá schvěla a snažila jsem si udržet kolena u hrudi, abych se nerozpadla.

„Celá hoří, bude mít určitě tak čtyřicet stupňů." teď už ani Carlisle nedokázal udržet klidný hlas. „Zavolám Emmettovi, aby okamžitě přijeli."

Přestala jsem je poslouchat. Asi za půl hodiny byla bolest najednou mnohem silnější. Za chvilku zase začala ustupovat. Nakonec byla snesitelná a jsem byla konečně schopná popadnout zase dech.

„Už je to lepší, bolest ustoupila na snesitelnější." Jasper věděl, jak se cítím, takže jim to řekl místo mě.

Ten se na mě starostlivě podíval.

To už se ale rozrazily dveře a v nich stál Emmett s Rose, Edwardem a Esme. Ta ke mně hned přiběhla a starostlivě si mě měřila.

Bolest už jsem skoro necítila. Otočila jsem se k Jesperovi a zašeptala mu do ucha tak, že to nikdo jiný nemohl slyšet. „Jestli jim něco řekneš tak si buď jistý, že bude tahle rodina mít o jedno člena míň."

Zamračil se na mě, ale přikývl.

Podívala jsem se na ostatní. „Už jsem v pořádku, nic mi není."

Pochybovačně se na mě podívali.

„Dovolíš abych tě prohlédl??" bylo pozvat, že Carlisla jsem nepřesvědčila.

„Jestli chceš. Ale už mi nic není."

Zkoumavě se na mě podíval a potom mě prohlédl.

„Všechno je už v pořádku, máš pravdu, ale pořád to nechápu."

„Půjdeme se projít a já ti řeknu co si myslím."

„Dobře"

Jasper se na mě podíval, v jeho očích jsem četla: Opravdu to chceš?

Váhavě jsem kývla a šla za Carlislem.

Běželi jsme asi čtyřicet minut, než jsme se zastavili. Byli jsme na nějaké louce.

Posadila jsem se a Carlisle si ke mně přisedl. Počkal dokud jsem nezačala vysvětlovat.

„Když se mi to stalo poprvé, dnes v noci, byla jsem zmatená. Nechápala jsem to. Bolest kterou jsem cítila nebyla moje. Pak mi to došlo. Cítím Bellinu bolest. Ona se tak cítila, když ji Edward opustil. Nevím jak je to možné. Myslím si ale, že ona o tom neví a že je to tím, že se zaměřuju na to co ona cítí a  na co myslí. Jasper se mi snažil pomoct, ale nemělo to účinek. Jediné co mi pomáhalo bylo to, že byl u mě a já jsem ho cítila. Hodně obdivuju Bellu za to, že to sama vydržela. Je mi jí teď hodně líto, je sama. Kdybych byla sama já asi bych to nevydržela."

Carlisle přemýšlel.

„To je velmi zajímavé. Nemám pro to vysvětlení. Možná by ti pomohlo. kdybych ti dal hodně velkou dávku léků proti bolesti. Ale nejsem si tím jistí na nás by působit neměly." Povzbudivě se na mě usmál.

„Taky si nejsem jistá jak moc by to pomohlo. Možná by jsme to mohli zkusit. Nesmíš nic říkat Edwardovi, prosím slib mi to.Ani nikomu jinému. Víme to jenom mi tři."

„Slibuji, že jim to neřeknu, pokud to nebudeš chtít."

„Kdyby Edward netrpěl tím, co Belle udělal, asi bych ho teď pořádně nakopala. Nikdy nedovolím, aby to udělal znova."

„V tom ti pomůžu. Teď už ale půjdeme."

Doma už byla nálada lepší. Emmett, Jasper a Edward si šly promluvit se Samem a Rose s Esme na nás čekaly. Carlisle odešel za Samem taky.

„Alice, mohla bys mi, prosím, vysvětlit co se děje?"

Téhle Roseiny otázky jsem  se bála.

„Není to nic důležitého. Jednou ti to vysvětlím, teď na to není vhodná doba. Netýká se to jenom mě a nechci, aby jste to teď věděli. Není na to ten správný čas."

„Jednou mi to ale řekneš! Slib mi to."

„Slibuju"

Asi za hodinu se ostatní vrátili. Smečka je ochotná nám pomoct. Další plánování musí počkat. Zatím nemáme dostatek informací.

Leželi jsme s Jasperem vedle sebe na posteli. Byla jsem klidná. Bolest zmizela, vyhlídky nebyly špatné. Snažila jsem se nemyslet, jak Bella trpí. Dostala jsem nápad.

Soustředila jsem se a uviděla Victoriinu budoucnost. Viděla jsem ji, jak v noci běží kolem cedule s nápisem San Fernando. Potom její budoucnost taky zmizela.

Tohle vodítko nám mohlo hodně pomoct.

Seběhla jsem do jídelny.

„Carlisle, Esme, Emmette, Rose, Edwarde můžete na chvilku přijít."

„Viděla jsem Victorii" začala jsem, když si všichni sedli „Jenom chvilku, když míjela ceduli s nápisem San Fernando, ale pak zmizela, Myslím si, že potom začala působit Parisova moc. To by mohlo znamenat, že Bella a ostatní jsou ve městě Sen Fernando."

„To je na jihu v Kalifornii" složila se do mého výkladu Esme „ a Bella říkala, že je někde, kde je teplo a dlouho svítí slunce."

„To sedí a znamená to, že Victoria se asi brzy ozve a my Budeme mít Bellu zase u sebe." Emmett měl dobrou náladu.

A ne jen on. Nepochybovala jsem o šťastné budoucnosti.

Najednou jsem strnula. Zase jsem uslyšela Bellin hlas.

Ahoj Alice, tentokrát nemám moc zpráv. Upírka by měla přijít zítra a já se asi dozvím co se bude dít dál. Lucas je ke mně moc hodný, hodně mi pomáhá. Ať se stane cokoliv prosím nezabíjejte ho. Nic jiného nevím. Moc se mi po vás stýská. Slibuju Alice, že až přijedu půjdu s tebou nakupovat. Prosím zajdi na chvilku za Charliem. Nejsem si jistá, jak to doma zvládá. Pozdrav mi všechny i Jakoba, prosím. Mám vás móóóóóóóóóóć ráda. Zatím pááá P.S. Hned jak budu vědět víc o té upírce, tak vám dám vědět.

„Drž se Bello to zvládneš." zamumlala jsem.

Pomalu jsem všem zopakovala Bellin vzkaz.

Ale najednou jsem zase pocítila nával bolesti. Sakra Bello teď ne.

Jasper byl hned u mě. Vzal mě do náruče a nesl mě na pohovku. Calisle se zvedal, asi chtěl jít pro léky proti bolesti.

Néééééé vykřikla jsem Edwarde, řekni mu, že nic nechci.

„Alice nic nechce."

Carlisle se zastavil a nechápavě se na mě podíval.

Nic nechci!!

„Nic nechce."

Bolest se zase zvětšovala. Nebyla tak nesnesitelná jako ráno, ale byla silná. Snažila jsem se ji nedávat moc najevo, ale Jasper ji cítili taky a Edward poslouchal moje myšlenky. Ještě asi deset minut byla bolest stejná. Potom zase pomalu ustupovala. Drž se, prosím. Věděla jsem, že mě neslyší, ale doufala jsem, že by mohla. Bolest už skoro odezněla, ale já jsem pořád cítila její pachuť.

„Už je to v pohodě. Jsem v pořádku."

Všichni si mě nechápavě prohlíželi.

Ještě jednou jsem je ujistila,  chytla jsem Jaspera za ruku a odešli jsme do pokoje.

Lehla jsem si na postel. Jasper se na mě díval a hodnotil situaci.

„Nechceš mu to říct?? Možná by to bylo lepší."

„Ne to si nemyslím. Bella by nechtěla abych to věděl. Neodpustila by mi kdybych mu řekla. Vytrpěl toho už hodně. Pokaždé, co bolest odezní mám chuť ho nakopat, ale pak si vzpomenu, jak trpěl a neudělám to. Jestli to ale někdy za celou svoji existenci bude chtít ještě udělat slibuji, že Bellu před tím uchráním a jemu to nedovolím, pokud to nebude na její přání. "

Ozvalo se zaklepání.

„Dále"

Byl to Carlisle.

„Alice, jak ti je?? Mám docela strach o vás obě. Nelíbí se mi to už, aby to bylo za námi."

„Je mi dobře. Mám pocit, že jí pomáhá ten Lucas."

„Jak to myslíš??"

„Asi jí pomáhá, když jí to popadne. Podobně jako mi Jasper."

„Schopností??"

„Ne, psychicky, jako že je s ní. Duševní podpora."

„No moc mi to nedává smysl, ale jestli si to myslíš."

Mluvili jsme tak potichu, že nás nikdo nemohl slyšet.

Tato noc byla klidná. Občas jsem pocítila úzkost, ale nebylo to tak hrozné. Jasper mi pomáhal, takže ostatní o ničem nevěděli. Zůstala jsem v pokoji až do rána.

Po tom, co všichni kromě Jaspera odešli do školy a Esme do práce, musela jsem je přesvědčovat, že se mi nic nestane a kdyby náhodou hned jim zavolám. Šla jsem dolů. Carlisle zůstal doma, kdybych měla další záchvat.

Najednou jsem uviděla, jak...................

Najednou jsem uviděla, jak Edward telefonuje s Victorií. Bylo to asi za hodinu.

Rychle jsem vytočila Edwardovo číslo.

„Co je Alice stalo se něco??"

„Viděla jsem, jak asi za hodinu telefonuješ a Victorií."

„Díky, už jedem domů."

Asi za patnáct minut přijeli.

„Co konkrétně jsi viděla?"

„Byl jsi ve škole, zvonil ti telefon. Zvedl jsi ho mluvil s Victorií."

„Hmm měly bychom zavolat Jecobovi, ať se připraví."

Z Lucasova pohledu

(pozn. auto. V téhle části se trošičku vrátím v ději. Nevím proč, ale oblíbila jsem si Lusace.)

Díval jsem se na ni. Někoho mi připomínala. Nechtěl jsem ale na něj myslet, bylo to pro mě příliš bolestné. Byla tak křehká a zranitelná. Bylo mi jí líto. Nezasloužila si to. Nic špatného neudělala. Nevím ani proč ji tady drží. Nedokázal jsem se na ni dívat.

Potom začala pomalu vzlykat. Chtěl jsem ji pomoct, ale nevěděl jsem jak. Bál jsem se, že když k ní půjdu, bude se bát a rozvzlyká se ještě víc. Rozhodl jsem se.

Pomalu jsem k ní přišel. Podívala se  a mě, v jejich očích jsem viděl strach. Naznačil jsem jí, ať je potichu. Opatrně jsem si k ní přisedl. Lehce a zdráhavě jsem ji pohladil po vlasech. Byla tak teplá a měkká. Neměl jsem chuť ji zabít, ale ochránit. Jako by mě k ní poutalo neznámé pouto.

Odhrnul jsem ji vlasy a zašeptal jí do ucha tak, aby to nikdo jiný neslyšel: „Pokus se nebrečet. Jinak se Daniel naštve a budou se zbytečně s Parisem hádat, což není pro tebe moc dobré. Teď čekáme na příkazy jedné upírky, ale můžeš si být jistá, že toho tvého upíra ještě uvidíš. Nic se ti nestane, dokud se s ním neuvidíš. To je náš budoucí plán. Nikomu o tomhle ale neříkej, nemuselo by to pro nás dopadnout dobře."

Trošičku se uklidnila a začala něco hledat po kapsách. Nakonec vzala blok s tužkou a něco napsala. Potom mi ho podala, na papíře byla napsaná tato slova: BUDEŠ TU SE MNOU I V NOCI??  Tato prostá slova ve mi znovu rozbušila mé  staré mrtvé srdce. Ano, neboj se. Nic se ti nestane, odepsal jsem ji. Je jí obličej se uvolnil a nasadila klidnější tvář. Podala mi zase ten papír. Připsala na něj jedno jediné slovo: DÍKY, které mi zvedlo náladu. Byl jsem odhodlaný chránit ji za jakoukoli cenu. Papír jsem roztrhal na miniaturní kousky a ty pohodil po místnosti.

Lehla si asi hodinu měla soustředěný výraz a potom usnula neklidným spánkem. Stál jsem tam a pozoroval ji. Bylo to uklidňující. Asi o půlnoci mě vystřídal George. Nechtěl jsem ji opustit, ale musel jsem. Jinak by se jim to zdálo divné a navíc jsem potřeboval zjistit nové informace. Orávený jsem šel za Parisem.

„To je otrava, ale baví mě se na ni dívat jak fňuká. Pak je to zábavnější." musel jsem se hodně snažit, abych mluvil přesvědčivě.

„Hmm jsi ale jediný komu věřím, že ji nechá na živu. Daniel, Georgie a Thomas si sami nevěří. Docela se bojím, aby to nezvorali, jak ji budou hlídat."

„Tak já tam s ní klidně budu. Je to nejzábavnější věc jaká tu je a přemáhat se moc nemusím. Je to v pohodě."

„Dobře. Jsem rád, že ti můžu věřit. Dlouho už to nepotrvá. Victoria by se měla objevit už zítra v noci."

„Jdu se vrátit."

Paris mě neprohlédl. Můžu dál pokračovat v mém plánu.

Vešel jsem do té malé místnůstky. Georgie stál u dveří a ani nedýchal. Bylo to pro něj těžké, byly mu sotva dva roky stejně jako Danielovi a Thomasovi.

„Máš jít za Parisem"

Ulevilo se mu a co nejrychleji odešel. Díval jsem se na ni a poslouchal rozhovor za dveřmi. Paris jim dal volno. Měli odejít a přijít až zítra po půlnoci.

Najednou její spánek ještě víc zneklidněl, začala se třást. Probudila se a začala vzlykat. Opatrně jsem k ní přisedl. Pohladil hladil jsem ji po vlasech. Byla tak zranitelná. Chtěl jsem ji pomoct, ale nevěděl jsem jak. Pomalu se posadila a chytla si kolena u hrudi. Pohladil jsem ji a přitáhl si ji k sobě. Nevzdorovala mi. Lehce jsem ji objal, nechtěl jsem ji rozdrtit.

„Pšššššš to bude v pořádku. Uklidni se. Všechno bude jak má být. Zítra už se ona objeví a brzo ho uvidíš." Snažil jsem se ji uklidnit. Pomalu se přestávala třást. Pustila si kolena a přitáhla se ke mně. Byl jsem rád, že se jí ulevilo. Podívala se na mě vděčným pohledem. Usmál jsem se na ni. Zavřela oči a zase usnula. Její spánek byl ale pořád neklidný. Položil jsem přes ní deku. Seděl jsem tam s ní asi tři hodiny.

Najednou jsem uslyšel Parisovy kroky. Položil jsem ji na postel, přikryl a šel se postavit ke dveřím. Právě v čas, Paris už otevíral dveře.

„Půjdu na lov. Kousek odtud jsem ucítil houbaře. Ochrana bude fungovat pořád. Budu blízko, když tak ji spoutej."

Kývl jsem hlavou.

Za chvilku se začala probouzet. Chvilku tápala. Podívala se na mě, asi se chtěla ujisti, že tady pořád ještě jsem.

Z Bellina pohledu

Ráno mě probudil hlas. Myslím, že patřil Parisovi. Co by tady dělal?? Lucas mi přece slíbil, že tu bude celou noc. Rychle jsem se podívala stál u dveří. Uff.

Zase jsem špatně spala. Jako tehdy, když mě Edward opustil. Díra uvnitř mě se otevírala.

„Dobré ráno"

„Dobré" to bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Půjdu na chvilku vedle."

Jenom co odešel jsem vykonala ranní hygienu. Chyběla mi sprcha, ale to byl v těchto podmínkách luxus. Hlad jsem neměla, takže jsem se posadila na postel a začala zase vzlykat. Nedokázala jsem tomu zabránit. Díra se zvětšovala. Bylo mi jedno jestli mě uslyší. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Najednou mě pohladili něčí studené ruce po tváři. Podívala jsem se, byl to Lucas. Pomalu si ke mně přisedl a začal mě konejšit. Schoulila jsem se mu do náruče. Seděli jsme tam asi tak hodinu, než začala bolest ustupovat. Nakonec se vytratila úplně a zůstala po ní jenom náznak díry v mé hrudi.

„Teď tady budeme chvilku sami, Paris šel lovit a ostatní se vrátí až o půlnoci. Chtěl jsem se tě zeptat. Jak se jmenuješ?"

„Isabella"

„Můžu ti říkat Bello? Nebo to nemáš ráda."

„Budu ráda za Bellu. Ty jsi Lucas, že jo?"

„Ano"

Chvilku  jsme byli potichu. Užívala jsem si tu chvilku klidu. Cítila jsem, že by nedovolil, aby mi někdo ublížil.

„Vyprávěla by jsi mi prosím o tvojí rodině, jestli by ti to nevadilo? Neboj nic jim neřeknu!"

„Toho se nebojím. Důvěřuju ti a cítím se s tebou v bezpečí." tahle slova ho zřejmě potěšila „Je mi osmnáct, narodila jsem se ve Forks na západě USA. Moji rodiče se rozvedli, když jsem byla malá. Maminka miluje teplo, takže jsme bydlely ve Pheonixu na jihu USA. Pak se maminka znovu vdala. Vzala si trenéra baseballu, který hodně cestuje. Maminka kvůli mně zůstávala doma, takže jsem se rozhodla jet k otci do Forks. Tam jsem potkala Edwarda." Na chvilku jsem se zastavila nebyla jsem schopná dál mluvit, rány byly čerstvé a moc to bolelo.

Seděli jsme tak docela dlouho. začalo mi kručet v břiše. Sakra. Zase ty lidské potřeby. Lucas mi podal koblihy. Najedla jsem se a pokračovala.

„Zamilovala jsem se do něj. Po nějaké době mi Edward zachránil život. Zastavil auto které by do mě vrazilo a zabilo mě. Všimla jsem si, jak rychle ke mě přišel. Postupem času jsem zjistila, že je upír. Nevadilo mi to. Byla jsem do něj zamilovaná. Edward mě představil jeho rodině. Všichni mě přijali dobře. Žijí jiný život než vy. Víc lidský. A nepijí lidskou krev, ale zvířecí. Jeho stvořitel Carlisle a jeho žena se stali mými dalšími rodiči. Alice je moje sestra a nejlepší kamarádka zároveň, Rosalie mě nemá moc ráda, nevím proč. S Emmettem a Jasperem, Edwardovými bratry, vycházím dobře. Jenom Jasper se ode mě drží dál, je totiž vegetariánem nejkratší dobu a je to pro něj těžké. Když jsem byla s Cullenovými hrát baseball, objevili se tři neznámí upíři. James, Lurent a Victoria. Zjistili, že jsem člověk a James s Victoriou m začali lovit. Pro Jamece to byla hra a Victoria mu chtěla pomoct. Emmett, Jasper a Alice Jamese zabily hned po tom, co mě kousl. Edward nechtěl, aby se ze mě stal upír. Myslí si, že pak jste odsouzeni k záhubě a ztratíte duši. Asi po dvou měsících se stala menší nehoda. Alice mi připravila u nich doma oslavu mých osmnácti narozenin. Řízla jsem se o papír, když jsem rozbalovala dárky a Jasper po mě omylem vyjel. Edward mě opustil. Myslel si, že je pro mě moc nebezpečné, abych s ním byla. Byla jsem s toho zoufalá. Úplně jsem, se zhroutila. Naví mě chtěla Victoria zabít, protože Cullenovi zabily jejího Jemese a tak mi zahránili život. Jen tak ze srandy jsem zkusila skočit z útesu. Alice vidí budoucnost a viděla i ten můj skok. Myslela si, že jsem se zabila. Řekla že jde za mým otcem a nemají to říkat Edwardovi dokud to nebude vědět určitě. Jenže Rose mu to řekla a on jel do Voltery požádat o smrt. Nevyhověli mu a on se rozhodl, že vyjde v poledne na slunce, aby ho zabili. Naštěstí to Alice viděla a my jsme se spolu rozjely do Voltery zabránit mu v tom. To se sice podařilo, ale Aro si nás předvolal. Chtěl mě zabít, ale pak mu Alice ukázala, že budu upírkou a docela dobrou upírkou. Nechal mě tedy odejít pod podmínkou, že se stanu v blízké době upírem. Zasnoubili jsme se s Edwardem. Carlisle slíbil, že mě přemění jestli budu chtít. Já bych ale chtěla, ať mě přemění Edward, až na to bude připravený."

Byli jsme potichu. Lucas vstřebával můj příběh a já jsem si urovnávala myšlenky. Hodně se mi ulevilo. Konečně jsem někomu řekla všechno. Jacob to sice taky věděl, ale tohle bylo něco jiného.

„Je to pěkný příběh, doufám, že bude mít šťastný konec."

Usmála jsem se. A schoulila se mu v náruči. Bylo mi dobře. Rozhodla jsem se podat Alici další správu.

Ahoj Alice, tentokrát nemám moc zpráv. Upírka by měla přijít zítra a já se asi dozvím co se bude dít dál. Lucas je ke mně moc hodný, hodně mi pomáhá. Ať se stane cokoliv prosím nezabíjejte ho. Nic jiného nevím. Moc se mi po vás stýská. Slibuju Alice, že až přijedu půjdu s tebou nakupovat. Prosím zajdi na chvilku za Charliem. Nejsem si jistá, jak to doma zvládá. Pozdrav mi všechny i Jakoba, prosím. Mám vás móóóóóóóóóóć ráda. Zatím pááá P.S. Hned jak budu vědět víc o té upírce, tak vám dám vědět.

Tohle všechno ale ve mně vyvolalo další záchvat.

Webhosting | Doména zdarma |

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek konce - 6. kapitola: