Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 9. kapitola

14.05.2010 (21:15) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2364×

Zajat v pohledu dokonalosti

Rozhodli jsme se o víkendu zajít na lov. Carlisle se zeptal i Belly, ta však odmítla. Chtěl jsem zůstat, aby Bella nebyla v celém domě sama, Carlisle mi to však nedovolil.  Schválně vytáhl celou rodinu na lov, předpokládal, že Bella tak prožije klidný den. Viděl na ní, jak je celou dobu napjatá, když jsme doma. Pokud je s ní ale pouze Esme, vypadá uvolněněji. Nezdálo se mi to bezpečné, proto jsem ho přesvědčil, že budeme lovit pouze v přilehlých lesích a navečer se vrátíme domů.

Musel jsem uznat, že lov byl skvělým odreagováním i pro nás. Mohli jsme se po dlouhé době všichni chovat nenuceně a užívat si vzájemné blízkosti. I já jsem se dokázal uvolnit. Cítil jsem, jak ze mě opadá veškerý stres, který jsem pociťoval poslední dny. Díky Jasperovi jsem poznal, že všichni to vnímali stejně.

Dorazili jsme domů krátce po setmění, všichni byli vysmátí. Už dlouho jsme si neužili tolik legrace. Emmett s Rose se zdrželi. Esme se šla podívat na Bellu. Jen nakoukla dovnitř a oznámila jí, že jsme zpět. Stále seděla v křesle, žádná změna.

Obával jsem se, že až příjdeme domů, vše se vrátí do starých kolejí a všichni budou zase nesví. Naše povznesená nálada však pokračovala dál. Posedali jsme si v obýváku. Alice si vzala na paškál Esme šatník. Vytýkala jí, že nejde s dobou a upřednostňuje pohodlné oblečení, což vlastně pro upíra nic neznamená.

Přišla řada i na spodní prádlo a Alice to korunovala, když se Carlislea zeptala, jestli si nemyslí, že by Esme potřebovala změnu. Já s Jasperem jsme stěží zadržovali smích, oba jsme viděli, jak Carlisle váhá. Nakonec si však zachoval svou důstojnost a vytkl Alici, že není vhodné dostávat ženu do nepříjemných situací a téma spodního prádla jeho manželky a naší matky nepatří do diskuze při rodinném večeru.

Sám si však nevědomky zavařil ještě víc. Esme si byla předtím ve svých názorech jistá, teď však zapochybovala, jestli třeba i Carlisle po těch letech nepociťuje stereotyp. Alice dosáhla svého. Viděla, že teď už s ní půjde Esme nakupovat bez protestů.

Do dveří vpadl Emmett s Rosalie, i oni měli na tvářích lehce zfetovaný výraz díky neskonalému uvolnění, kterého si dopřáli po delší době. I na ně působila stísněná atmosféra v posledních dnech. Rosalie za ní dávala vinu Belle. Nahlas by to nikdy nevyslovila, protože by ublížila Carlisleovi s Esme, ale sama to tak cítila.

Omluvili se, že se potřebují dát trochu do kupy. Jejich vizáž trochu utrpěla návštěvou lesa.

Carlisle nadhodil trochu filozofičtější téma, kterého jsme se chytli já s Jasperem, a Alice si vzala stranou Esme.

Ze zapálené debaty mě vyrušily Jasperovi myšlenky. Pocítil velmi překvapené emoce. Rozhlédl jsem se a nemusel jsem tápat dlouho. Esme s Alicí sedící naproti mně konsternovaně hleděly kamsi za nás. Otočil jsem se a byl lapen do stejného výrazu jako má matka se sestrou.

Na vrcholu schodiště seděla dívka – upírka, nepodobající se nikomu koho bych za celou svou existenci potkal. Štíhlé bělostné nožky vyčnívající z pod lemu jejích šatů měla položené o pár schodů níže. Pomalu jsem pohledem putoval výše po pokožce, která se podobala tomu nejbělostnějšímu mramoru. Drobné ručky s dlouhými prsty měla skromně složené na klíně. Nevěřícně jsem zíral na hladkou plochu jejích paží. Ramena jí překrývala pouze tenká ramínka jejích temně modrých šatů, které měla přepásané pod prsy. Oči se mi zastavily při pohledu na její dekolt a šíji.

Dříve se mi stávalo, že jsem byl naprosto uchvácen pohledem na pravidelně se vzdouvající hrudník a lákající křivky krku s hebkou a tenkou kůží, která jen chabě překrývala rozbouřený proud životadárné tekutiny, která mi způsobovala takovou rozkoš. Právě teď jsem vnímal velmi podobný pocit, možná i silnější.

V posledních letech bylo mé sebeovládání dokonalé, teď jsem však pociťoval silnou touhu, jako bych byl novorozený.

Byl jsem naprosto hypnotizován dívkou na schodech, ač se její hrudník nevzdouval a pod její vyhlazenou a alabastrovou pokožkou netepala tepna, která by měla být příčinou mého okouzlení.

Byl jsem zmaten z důvodu mého nevysvětlitelného chování.

Pohled jsem posunul o pár centimetrů výše a mé zmatené myšlenky se rozplynuly jako dým. Plně mě pohltily emoce vyvolané obrazem, který jsem spatřil. Dlouhé temně kaštanové lokny rámující její obličej splývaly přes ramena až do půli zad. Temně rudé a plné rty ve mně vyvolávaly dosud nepoznané pocity. Jeden neposlušný pramen vlasů se vinul přes její tvář a křížil její hnědé oči, v kterých jsem se začal topit. Její pohled mě spoutal pouty, kterým i upír podlehne.

„Dobrý večer, Bello. Chceš se k nám přidat?“ Osvobodil mě Carlisle z mého spoutání, protože odvrátila pohled.

Bella přikývla, ale zůstala sedět na schodišti. Za ní se objevila Rosalie, byla stejně překvapená jako my.

Esme začala panikařit, měla radost z Belliny přítomnosti. Obávala se, že se Rosalie lekne a uteče zpátky do svého pokoje nebo hůře - pryč z domu.

Rose udělala pár kroků směrem ke schodišti, chtěla kolem ní jen projít a pokračovat za námi. Když ji Bella zaregistrovala, rychle vyskočila na nohy. Nevypadala ale, že by měla strach, pouze Rosalie udělala místo, aby mohla projít. Rosalie to zaskočilo, chvíli trvalo, než pokračovala ve své cestě. Mezitím stihl přijít i Emmett.

„Ahoj Bello, jdeš se s námi koukat na film?“ nečekal na odpověď a pokračoval, „máš štěstí, dneska jsem vybíral já.“ Lišácky na ní zamrkal. Myslel jsem si, že tohle Bella už nemůže rozdýchat.

Všichni jsme napjatě sledovali, jak se zachová. Ona pouze kývla hlavou, což ani Emmett nevěděl, jak si vyložit, proto pokračoval za námi. K překvapení všech se Bella vydala za ním. Všichni jsme na ni zírali, nevěřili jsme vlastním očím. Carlisle si odkašlal a my se vrátili do reality.

Emmett pustil film a Bella si sedla do křesla naproti mně. Sice neviděla na televizi, ale nevypadala, že by se hodlala věnovat jiné činnosti než propalovat mě pohledem. Filmu jsem nevěnoval žádnou pozornost. Pozoroval jsem Bellu. Dával jsem si pozor, abych ji nepohlédl přímo do očí, bál jsem se, že mě zase uvězní. Nehýbala se, ani nedýchla, pouze když se pohnul Jasper nebo Alice, tak k nim zabloudila pohledem, jinak ostatní ignorovala a sledovala mě.

Film trval dvě hodiny, ale nejspíš ho nikdo nesledoval, možná Emmett ze začátku, ale teď už každý věnoval pozornost něčemu jinému.

Vstal jsem, že vypnu televizi a uklidím DVD. Jakmile jsem se však pohnul, Bella vystřelila ohromnou rychlostí a byla pryč. Cestou nějakým způsobem shodila vázu, aniž by se jí dotkla. Uvědomil jsem si, proč mě celou dobu pozorovala, kontrolovala mě. Nikoho, ani Jaspera a Alice, se nebála tolik jako mě.

„Carlisle, co jste jí tenkrát o mně řekli, že se mě tak bojí?“ zeptal jsem se na rovinu, nechtěl jsem být tím, kvůli komu se doma cítila nesvá. Carlisle byl překvapen mou otázkou, proto musel nad svou odpovědí přemýšlet. Esme šla mezitím zkontrolovat Bellu a uklidit zbytky vázy.

„Nic, co by ji mělo vést k takovému jednání. Vyprávěl jsem jí, že ty jsi byl první, koho jsem proměnil. Pak různé zážitky, které jsme spolu prožili.“ Náhle se však zarazil a jeho obličej se zkroutil do nesouhlasné grimasy.

„Proč se mě ptáš? Co jsi viděl v jejích myšlenkách?“ Teď zase došly slova mně. Uvědomil jsem si, že jsem se Carlisleovi nesvěřil, že u Belly mám výpadky. Lépe řečeno, že jsem její myšlenky slyšel pouze jednou a stejně na tom je i Alice a Jasper.

„Na ni naše dary nefungují, teda když jsme ji našli, tak chvíli ano, ale od té doby nic.“ Všechny tato informace překvapila. Brali můj dar za samozřejmost, neptali se mě, kdo na co myslí. Počítali s tím, že bych jim řekl, kdyby si někdo myslel něco důležitého. Nečekali, že bych mohl takto selhat.

Alice s Jasperem sice tušili, že jejich dary na ni neplatí, ale nevěděli, že ji neslyším ani já. Jasper její emoce necítil, protože sám se v její přítomnosti moc nevyskytoval, taky se ho bála. Do Aliciných vizí také nezasáhla, protože Bella většinou neprotnula budoucnost nikoho z nás. To, že neviděla, jak se zachová, když jí nesla oblečení, přisuzovala tomu, že se s ní setkala pouze na minutu nebo dvě a ještě na ní nebyla dostatečně vyladěná, aby sama dokázala vyvolat vize ohledně Belly.

V Carlisleově hlavě se začala rodit velmi zajímavá myšlenka. Sám jsem si v duchu nadával, že jsem na ni nepřišel sám dřív.

„Třeba Bella dokáže nějak vycítit  vaše dary, a proto se vás bojí,“ navrhl. Nelíbilo se mu, že jsem se nepřiznal dřív. Vedli jsme ještě diskuzi ohledně této teorie a já si byl čím dál jistější, že má pravdu.

Carlisle se rozhodl jít za Bellou a pokusit se zjistit, jestli se nemýlí. Nic z ní však nedostal, Bella zarytě mlčela. Carlisle se jí snažil rozpovídat tím, že jí popisoval, jak naše dary působí, aby věděla, že nemá důvod se nás bát. Za to jsem mu byl vděčný.

Následující den si každý zase hleděl svého. Carlisle nic nezjistil, proto se snažil najít řešení ve svých knihách.

Ležel jsem na posteli a přemáhal touhu jít se podívat na Bellu. Toužil jsem jí zase spatřit, umytá a převlečená vypadala tak dokonale. Nechtěl jsem ji však rozrušit, proto jsem se sám užíral ve svém pokoji a snažil se myslet na cokoliv jiného, jen ne na ni. Po chvíli jsem uslyšel zavrzat její křeslo a následoval zvuk otevírání dveří. Pohybovala se neslyšně, měl jsem nastražené uši, abych poznal, kam se chystá.

„Carlisle?“ ozval se její líbezný hlas.

„Ano, Bello? Copak potřebuješ?“ Carlisle byl zmaten jejím jednáním.

„Mohl byste mne prosím doprovodit na lov?“ Její hlas byl nejistý a tichý.

„Jistě, moc rád, chceš jít hned?“

„Ano.“ Tím skončil jejich krátký rozhovor a ihned se vypařili z domu oknem.

Co si slečinka myslí? To se jí hnusíme, že nemůže lovit společně s námi a musí mít svůj soukromý lov se soukromým průvodcem? Hněv ve mně začal vřít. Podvědomě jsem věděl, že Bella za to nemůže, vlastně může, ale neměl bych se na ni zlobit. Vztekle jsem otevřel dveře a rozhodl se najít někoho, komu se nehnusím a byl by ochoten se mnou trávit čas.

Večer jsme se sourozenci prudce vrazili do domu. Užili jsme si skvělé odpoledne v lese. Emmett vyhlásil bahenní válku a za chvíli jsme už byli od hlavy až k patě zapatlaní blátem. Esme na nás hodila káravý pohled. Na zemi po nás vznikla pěkná spoušť. Chtěl jsem se jít umýt do koupelny, ona nás však vykázala z domu, že to bahno máme ze sebe dostat venku.

Trvalo pár hodin, než jsme byli schopni se vrátit. Navštívili jsme nedaleký potok, který nás inspiroval k odvetě. Už jsme sice nebyli zapatlaní bahnem, ale voda z nás kapala jako z vodníků. To se nejspíš Esme taky nebude líbit. Abychom nedráždili hada bosou nohou, rozhodli jsme se do pokojů dostat okny.

Doběhl jsem pod okno svého pokoje, hlavu ještě plnou předešlé bitky, a skočil dovnitř. Na parapetu jsem se však zarazil. Metr ode mě stála Bella otočená zády. Svůj pohled upírala na dveře. Rozhlédl jsem se po pokoji, abych se ujistil, že jsem si nespletl okno. Ano, byl to můj pokoj, ale co tu dělá ona? Uvažoval jsem, jestli by nebylo lepší vejít normálně dveřmi, kde mě očividně Bella čekala. Ale přece je to můj pokoj, záleží jen na mně, kudy přijdu. Nicméně byla by slušnost na sebe upozornit. Odkašlal jsem si. Bella se rychle otočila a já z ničeho nic prudce vyletěl z okna a skončil na zadku pod ním.

Co to sakra mělo znamenat? Vždyť se mě ani nedotkla. Vzhlédl jsem a zaznamenal už jen mizící Bellin obličej. Jsem velmi tolerantní upír, ale co je moc, to je moc! Kvůli téhleté holce všichni doma chodíme po špičkách, protože se nás nejspíš bojí a ze mě má panickou hrůzu, i když k tomu nemá důvod. Vždyť jí jediný myšlenky číst nedokážu, tak co jí vadí? Snažíme se pro ni udělat první poslední, ale těžko jí nějak pomůžeme, když s námi nekomunikuje. A teď mě ještě vyhodila z mého vlastního pokoje a to ne zrovna důstojným způsobem. Být člověkem, tak se teď klepu vzteky.

Skočil jsem zpátky do pokoje. Bella tam už naštěstí nebyla, Bůh ví, co bych jí udělal, ale nejspíš bych toho později litoval. Vzal jsem si čisté oblečení a odešel do koupelny. Dveřmi jsem vztekle třískl, což se bohužel neobešlo bez povšimnutí.

Později v noci jsem ležel na své posteli a snažil se přijít na to, proč mi tak ruply nervy. Koupel mě uklidnila a teď jsem se cítil hrozně kvůli myšlenkám, které se mi předtím honily v hlavě. Vadilo mi, když mě Bella od sebe odháněla, ona mě vlastně ani neodháněla, protože mě k sobě ani nepustila. Chtěl jsem jí poznat, ale ona bránila jakémukoliv kontaktu. Proč ale přišla do mého pokoje a čekala na mě? Chtěla si se mnou promluvit? Kéž bych nejednal tak zbrkle a opravdu vešel dveřmi. Svým jednáním jsem akorát prohloubil propast mezi námi. Jak jsem ale mohl tušit, že tu bude?

Každý den mi Bella jasně dávala najevo, že se mi stranní. Během dne pozorovala Esme a párkrát se i zapojila do její činnosti. Pak jsme my dorazili ze školy a vše se změnilo. Pokud jsme byli v domě, Bella si našla strategické místo, které bylo od nás dostatečně vzdáleno, ale mohla nás všechny pozorovat. Nezapomněla ani na únikovou cestu, kterou využila pokaždé, když odešla Esme nebo Carlisle a ona se mnou zůstala v jedné místnosti.

Vždy, když jsem přišel ze školy, jsem se přistihl, jak automaticky kontroluji Esme myšlenky. Ona si v hlavě přehrávala celý den s Bellou. Nevím, jestli to dělala vědomě, ale já byl rád. Poznával jsem relativně šťastnou Bellu, která pro mě byla skryta. V mé přítomnosti byla napjatá a obličej měla stažený do nic nevypovídající masky.

A čas plynul…

***

Zbloudilé myšlenky:

Zlatý kotouč plující po blankytně modrém nebi částečně zakrytý za bělostnými nadýchanými mraky se nepozornému pozorovateli může zdát jako statický útvar neodlučitelně patřící k tomuto světu. Dává život stromům a zeleni, na kterou každý den z úctyhodné výšky shlíží. Vše je díky němu v pohybu. On sám putuje svou každodenní pouť, která mu díky životu poskytuje neopakovatelné a rozličné obrazy. Mraky poháněné větrem vesele se honící po nebi navštěvují rozličné kraje světa či vzhlíží svou majestnátost v nekonečném zrcadle oceánů. Paprsky slunce sestupují níž a pronikají mezi pohořím, lesy a domy, aby zkontrolovaly, zda je vše v pohybu, zda vše žije – stromy pohupující se pod náporem větru, vlny bouřící se v moři, rozvírající se květy navštěvované i těmi nejmenšími obyvateli naší planety.

Pak však kotouč světla dopadne na bezhybné chladné tělo a místnost, skrz jejíž okna do pokoje proniká světlo, se rozzáří odrazy světla upozorňující na bytost nepatřící na tento svět.

I slunce nás upozorňuje na nevhodnost naší existence a vystavuje nás lynči okolního světa, který se ho ale díky panickému strachu z nás vzdal.

< Shrnutí >

Tak koukám, že jsem pro Vás příliš čitelná. Doufám, že příští odhalení pro Vás bude více nečekané.

Piště dál Vaše dedukce, pomáhají mi udržet příběh v záhadné, ale zároveň pochopitelné rovině. ;-) A v neposlední řadě i potěší.

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zamčenými dveřmi - 9. kapitola: