Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 23. kapitola

06.08.2010 (19:45) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2033×

Spřízněná duše

„Nebyl to můj přítel, ale manžel.“

Jestli jsem se do teď cítil špatně, tak teď jsem měl chuť rozmlátit si hlavu, škoda že při srážce se zdí by utrpěla více ta zeď.

Zavřela oči a po chvíli se začala pomalu přesouvat k čelu postele dále ode mě. Měl jsem pocit, že se mě bojí. Nechápal jsem, proč nechce, abych odešel.

„Bello?“

„Mlč, Edwarde!“ křikla na mě hystericky a natáhla se pro starou peřinu, kterou si hodila přes hlavu. Začínal jsem o ni mít strach. Vstal jsem a došel zpátky k posteli. Uchopil jsem cíp peřiny a stáhl ji, abych jí viděl aspoň do obličeje. Zase měla hlavu zabořenou mezi koleny, které si pevně svírala pažemi. Vždy takto seděla, když ji něco trápilo.

„Proč se tě to nechce pustit?“ zamumlala plačtivě s hlavou stále skloněnou.

„Tak se tomu poddej. Slibuju, že už na něj nebudu myslet.“

„Ale já to nedokážu. Nechci, abys to viděl,“ vzlykla a mně se v hlavě rozezněly cizí hlasy.

„Sakra, jediná věc, kterou po tobě kmen chce a ty jí nejseš schopen splnit!“

„Jediná?! To snad nemyslíš vážně! A co byla ta svatba, co? A každý večer běhám po lese taky jen tak pro srandu? Nelži, otče!“

„Měl bys být hrdý. Byl jsi vybrán, aby tvoje dcera zachránila kmen, ale ty nejsi ani schopný tu bělošku přivést do jiného stavu!!!“

„Já nevěřím těm vašim báchorkám. Vy a ta vaše věštba, klepete se strachy z vymyšlené pohádky!“

„Jak to můžeš říct potom… potom, co…“

„Co se ze mě stala zrůda?! To jsi měl na mysli? Za to, čím jsem, můžeš ty, otče. Jen ty a nikdo jiný. Já sám poznám, kdy přijde čas, nebo snad chceš, abych ji roztrhal, co? Kdo by vám potom porodil toho haranta?!“

Rozhovor byl utnut a já viděl znovu toho muže – manžela Belly. Polonahý se nad ní skláněl se zuřivým výrazem. Proč jsem si ho tenkrát nevšiml? Vycítil jsem strach a bezmoc, která vyplývala z této vzpomínky. Tok myšlenek byl však rázem přerušen jiným obrazem. Bellino nahé tělo před zrcadlem a v očích šok. Rukama si přejížděla přes ramena pokrytá modřinami. Cílem jejího zájmu však nebyly všudypřítomné podlitiny, ale krvavé rány. Já prožíval čirou hrůzu, Bella však poznání. Došlo jí, proč jí tehdy jejich tvar připadal divný. Nebyly od nehtů, ale od drápů.

„Proboha, Bello!“ Neměl jsem už zábrany. Pevně jsem ji sevřel v náručí. Ač jsem jí slíbil, že už na něj myslet nebudu, nemohl jsem ho vyhnat z hlavy.  Když sykla, uvědomil jsem si, že ji tisknu moc silně. Rychle jsem ji pustil a postavil se vedle postele.

„Já ty chlupatý bestie zabiju!“ Potřeboval jsem na někom vybít tu nastřádanou zlost. Musel jsem pryč od Belly, svým rozpoložením jsem jí moc nepomáhal.

„Edwarde, neodcházej! On je mrtvý.“ Ignoroval jsem ji. Vzal jsem za kliku, ale zůstala mi v ruce. Kopnul jsem do dveří, ale po mém útoku v nich zbyla pouhá prasklina. Pochopil jsem a otočil se k Belle. Měl jsem chuť na ni řvát, ať mě hergot pustí, abych mohl těm bezcitným bestiím, co si říkají ochránci lidí, zakroutit krkem. Její zkamenělý, nešťastný a vyděšený výraz mi však zchladil hlavu. Ona tu byla oběť a já sobec nebyl schopen myslet na nic jiného než rozmlátit těm psiskům hubu. Styděl jsem se za sebe a rychle se vrátil k ní. Tentokrát jemně jsem ji přivinul na svou hruď a hladil po vlasech. Uvolnila se a ramena se jí začala třást pod náporem vzlyků.

„Pšš Bello, nikdo ti už neublíží. Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo.“

Slunce několikrát započalo a ukončilo svou pouť a já jsem ji stále kolébal v náručí. Už se utišila, ale v pořádku nebyla.

Jednou jsem Sama přistihl blízko domu. Znepokojovalo ho, že už několik dní o nás nemá zprávy. Naštěstí mu stačilo, když jsem řekl, ať nám dá čas. Spokojil se s tím a uchýlil se zpátky do lesů, kde se pravidelně střídali v hlídkách.

Že se Bella probrala ze své netečnosti, jsem poznal, když se mi v hlavě začaly objevovat její myšlenky.

„Promiň.“ Bylo absurdní, že se omlouvá ona mně.

„Ty se nemáš za co omlouvat, to spíš já, že jsem se neudržel a vybuchl, když jsi potřebovala podržet.“ Líbnul jsem ji do vlasů, byl to spíš projev vděku, že se konečně vzpamatovala, než náznak jakékoliv mužské náklonnosti.

„To spíš oni by se ti měli plazit u nohou a prosit o tvou shovívavost,“ neodpustil jsem si, myšlenkám je těžké poručit.

„Edwarde, ale já jim to nedávám za vinu. Stejně jako já i on k tomu byl donucen. Kdyby se mu celá situace tolik nepříčila, kdo ví, jak by to dopadlo.“ Vzhlédla ke mně. Zcela jistě musela zachytit můj šokovaný výraz.

„Ona ho ještě obhajuje?!“

„Neviním je. Oni si svůj osud nevybrali, stejně jako my. Každý se s tím musíme nějak naučit žít. Já tehdy měla na výběr a zvolila jsem si tuto cestu.“

„Vyhoštění a nucení opustit rodinu není volba, ale vydírání!“ Uvědomil jsem si, že se zase dostává na povrch má vznětlivá povaha. Zavřel jsem oči a pokusil se uklidnit. Nepomáhalo to však tolik, jako když jsem hleděl do jejích karamelových očí.

„Nemůžou za to,“ našeptávala mi. Věděla, o co se snažím.

„Proč jim chceš pomoct?“ zeptal jsem se už odevzdaně.

„Cítím určitou zodpovědnost za to, čím jsou. Vím, že to nemůžeš pochopit,“ tvářila se jako matka, která vysvětluje svému nechápavému dítku, že hozený kámen do vody vždy doputuje na dno. „I tehdy jsem jako běloška byla jejich nepřítelem a i přes to se o mě Levi staral a poskytl mi přístřeší a zázemí. S rodinou jsem se mohla vídat, kdykoliv jsem o to požádala. On respektoval mě a já jeho. Podle jejich tehdejších zákonů jsem měla být vyhoštěna, jako všichni otroci, jen otec směl zůstat, protože si vzal jejich ženu. Mně udělali také nabídku, abych zůstala se svou rodinou. I když k tomu někteří měli postranní úmysly, byla jsem jim za to vděčná. Kdyby Levi nebyl takový, jaký byl, asi bych zemřela vlastní rukou mnohem dříve, hned jakmile bych se dozvěděla, že čekám jejich dítě.“

„To tě ale nijak nezavazuje k jejich záchraně,“ namítnul jsem a snažil se pochopit její pohnutky.

„Nechci, aby kvůli nespravedlnosti osudu trpěli jako já. Jestliže mají naději na přežití, pokusím se jim pomoci. Viděl jsi ty malé kluky? Oni z toho nemají rozum. Vůbec nic nechápou, jsou akorát loutkami rady starších. Nechci, aby doplatili na jejich domýšlivost jako tenkrát já. Víš, kolika rodičům by zemřely děti, potom už by jim nevadilo je následovat na onen svět. Bolí mě představa snědých chladných těl posetých v lesích a po ulicích La Push. V této válce jsou upíři ti špatní, nemůžu je jen tak nechat zničit veškeré mé vzpomínky na dětství – jedinou část života, kdy jsem byla opravdu šťastná.“

Snažil jsem si namluvit, že ji chápu. V žádném případě jsem však s ní nemohl soucítit. Nebyl jsem schopen k vlkům cítit jakékoliv sympatie, ač měla pravdu, že se jedná o pouhé děti, kterými manipuluje rada starších.

„Pomůžu ti,“ odhrnul jsem jí pramen vlasů z tváře prosící o pochopení a pohladil ji po líci. „Nechci, aby ses trápila.“

„Děkuju,“ padla mi kolem krku. Věděl jsem, kolik to pro ni znamená a těšilo mě to.

„Pustíš mě už ven?“ zeptal jsem se v jejím objetí. Trochu se odtáhla a měřila si mě podezíravým pohledem.

„Proč?“

„Myslím, že bude vhodnější trénovat tvůj štít venku, abys neměla furt nutkání přizpůsobovat se místnosti.“ Po tváři se jí rozlil úsměv a už stála u dveří. Vstal jsem a šel za ní. Jelikož klika nebyla použitelná, vzala za jejich okraj a silou je otevřela. Zaskřípaly, ale i přes mou ránu stále držely po hromadě.

„A najednou to jde?“ povytáhl jsem obočí. Jen se rozverně usmála a přes rozmlácenou světnici vyšla ven. Zastavila se na prahu a já přes její ramena zahlédl Sama. Čekal tam na nás. Dlouho jsme tam stáli a hleděli si do očí, než mi došla určitá maličkost.

„Same, jestli si chceš s námi promluvit, musíš se přeměnit. V blízkosti Belly nedokážu číst myšlenky.“ Jeho podrážděné zavrčení mi dokázalo, že ho to vůbec netěší. Ještě chvíli mě propaloval pohledem a pak se odploužil do lesa. Věděl jsem, že to jen tak nevzdá. Během pár minut se vrátil ve své lidské podobě a na každém boku ho následoval jeden vlk. Nevěřil nám. Deset metrů od nás se zastavili, vlci nespustili z očí mne a Sam si zvědavým pohledem prohlížel Bellu.

„Souhlasíš s naší nabídkou, Isabello?“

To snad není možný. Taková drzost od nich. Měl by kleknout na kolena a prosit s největší pokorou a ponížeností. Jak si vůbec mohl dělat nějaké naděje, že bude souhlasit po tom, jak se k ní chovali. V unáhleném jednání mi zabránila Bellina ruka, která za jejími zády sevřela mé zápěstí a donutila mě setrvat na místě.

„Můžu vám akorát slíbit, že při střetu s upíry budu stát na vaší straně. Více zatím nejsem schopna.“ Sam nedůvěřivě pozoroval Bellu, nejspíš hledal nějakou záminku. Pak se podíval na mě. Nevím, jestli z mého nepřátelského pohledu něco vyčetl, ale přestal se už tím zabývat.

„V tom případě vás rada starších žádá, abyste se večer zúčastnili zasedání. Nevíme, kolik máme času. Chtěli bychom znát více podrobností o našem nepříteli,“ otázku směřoval na mě a vyčkával. Bella krátce přikývla a já ji napodobil.

„Někdo vás tam večer dovede,“ křikl ještě přes rameno, když odcházel. Bella povolila své sevření, jinak se ale nepohnula. Veškerá povznášející a bezstarostná nálada byla pryč. Pitomí vlci.

„Budeme trénovat uvnitř. Nechci je mít za zadkem.“ Bez jediného pohledu se prudce otočila a zabouchla mi dveře přímo před nosem. Jediné štěstí, že jsem zůstal na stejné straně jako ona.

Byl to dlouhý den, a když pro nás večer přišli, nikam jsme se s Bellou nepohli. Bohužel potom, co svůj štít téměř chtěně stáhla, ho už nedokázala znovu vytvořit. Snažila se aspoň prozkoumat strukturu neviditelné blány, která nás spojovala, abychom aspoň trochu pochopili jeho podstatu a zjistili, jak se dá ovládat. Neobjevili jsme však nic, co bychom už nevěděli. Mlčky jsme následovali naši eskortu setmělým lesem. Vedli nás na pláž. Pochopil jsem, že to je místo jejich pravidelných porad. Stejně jako mě, tak i Bellu nedávno přivedli právě na toto místo, aby se rozhodlo o jejím osudu.

Na třpytícím se písku zase hořel oheň. Jeden malý klučina doprostřed plamenů právě přihodil kus suché větve a ta se rozhořela modrým plamenem. Belle se to líbilo, vzpomněla si na svoje dětství. Sama si často rozdělávala malé ohýnky z větví, které vyplavilo moře, a měly úplně stejnou barvu. Když se setmělo, brala jednotlivé větve a rychlými pohyby kreslila ve vzduchu obrazce. Fascinovalo ji to a toužila si to znovu vyzkoušet.

„Na to zapomeň!“ Ošklivě se na mě podívala.

„Nejsem tvoje panenka. Nebudeš mi nakazovat, co můžu a co nemůžu dělat!“

„Bello, plameny jsou pro nás příliš nebezpečné. Je lepší se jim vyhýbat, pokud není zbytí, jako třeba teď.“

Došli jsme až k ohni a posadili se na připravený povalený kmen stromu. Zbytek osazenstva seděl v půlkruhu naproti nám. Pozorovali jsme je skrze plameny. Vlci, co nás doprovodili, si lehli za naše záda a nespouštěli z nás oči.

„Bello, napadá tě něco, co bych mohl udělat, abych se vymanil z tvého štítu?“ Byla by výhoda, kdybych mohl radě starších číst myšlenky. Moc jsem jim nevěřil a nevyhovovalo mi být vnitřně hluchý. Nicméně nedělal jsem si žádné naděje, že by mě Bella dokázala pustit.

„Najednou se pánovi nelíbí mi vidět do hlavy. Věř mi, že kdybych chtěla, tak ti v hlavě mohu rozpoutat hotové peklo.“ Myslela to vážně. Byla velmi nervózní z nadcházející debaty. Konečně jsem našel někoho, komu dává za vinu všechno své utrpení. Viděl jsem je jejíma očima a nemohl jsem jinak, než je také nenávidět.

Objal jsem ji kolem ramen, abych jí dodal trochu odvahy.

„Nemáš důvod se jich bát. Oni by se měli strachy klepat před tvým rozhodnutím. Na tobě záleží jejich budoucnost. Každý život, který vidíš před sebou, ovládáš. Oni to ví. Nenech se sebou vláčet a dej jim najevo jejich bezvýznamnost. Ty jseš pánem celé situace. Je jen na tobě, jak se vaše dohoda bude vyvíjet.“

„Isabello, jsme ti neskonale vděčni, že i přes neshody a příkoří od našich předků jsi souhlasila s pomocí. Ať vše dopadne jakkoliv, náš kmen ti bude navěky zavázán. Přes to vše nás ale znepokojuje přítomnost dalšího upíra,“ řekl muž na kolečkovém křesle, aby zvýraznil fakt, že na rozdíl od Belly já tu nejsem vítán. Podmračené tváře dokonale doladily jeho slova. „I když věříme věštbě, rádi bychom znali tvůj názor na ni. Zničili jsme značnou přesilu našich nepřátel a ve svých řadách oproti nim utrpěli jen mizivé ztráty, nicméně smrt Paula a zranění Leah nás velmi zasáhla. I přes naši očividnou převahu se obáváme, že příště už takové štěstí mít nebudeme. Vše totiž nasvědčuje, že tvůj… přítel má pravdu,“ postarší muž na vozíčku pokračoval ve své řeči, ale Bella ho přestala vnímat. Přemýšlela, jak bylo slovo „přítel“ myšleno.

„Všimli jsme si pěti osob zahalených v kápích, kteří se nepozorovaně během boje vytratili.  Stejně tak je pro nás záhadou, co se stalo Paulovi, než ho ta zpropadená pijavice kousla.“ Celou dobu si udržoval klidnou tvář, poslední slova však nenávistně zasyčel.

„Neví o tom náhodou něco tvůj přítel,“ už se nesnažil skrýt naši rasovou nenávist. Schválně nemluvil na mě. Byl jsem tu trpěn jen kvůli Belle.

Čekal, až mu Bella odpoví. Ta však netušila, co říkal. Jeho nahněvaný hlas jí vytrhl z jejích vlastních myšlenek.

Věděl jsem, že Bella jim chce pomoct. Jedna z mála věcí, kterou si byla jistá. A já chtěl pomoct jí. Udělal bych cokoliv, aby byla aspoň trochu šťastná. Cítil jsem se jako zrádce a věděl, že jdu sám proti sobě, ale za její úsměv, radost a trochu chuti do života mi to stálo.

„Někteří upíři mají zvláštní dary. Jak jsem vám už řekl, já umím číst myšlenky. Oproti možnostem, které mají vaši nepřátelé, to však je bezvýznamná pitomost. Žádný dar není stejný, tudíž jeho přesnou sílu a možnosti zná jen jejich majitel. Ostatní mohou pouze spekulovat, čeho je kdo schopný. Nicméně kolují zvěsti o darech upírů královské gardy. Řekl bych, že je to jedna z jejích nejdůležitějších charakteristik. Málokterý upír v gardě nemá žádný dar, proto jsou tak nebezpeční. Tak nebezpeční, že se jich bojí i samotní upíři. Nikdo s nimi nechce přijít do křížku.

Říká se, že kdo pohlédl do krvavých očí jedné ze dvou identických dětských tváří, podruhé prošel peklem. Není pochyb, o koho se jedná, protože až na tyto dvě tajemné výjimky upíří děti neexistují. Oni sami se postarají, aby v případě jeho stvoření bylo zlikvidováno. Já se před pár dny přesvědčil o pravdivosti těchto povídaček. Pod jednou z kápí se skrývala dětská tvář a vlci měli možnost pocítit, čeho je schopná. Ona dokáže pouhou myšlenkou způsobit komukoliv neskutečnou bolest. Nepohne ani prstem a její oběť se před ní svíjí v neskutečných mukách na zemi.

Její bratr s nima nebyl. O jeho daru toho moc nevím.  Můžeme jenom doufat, že on s nimi nepřijde. Nikdo, kdo by se s ním setkal, nepřežil."

Jasně jsem v jejich pohledech viděl, jak mi nevěří.

„Proč jsme je tedy tak rozprášili. Nemůžou být tak mocní, jak říkáš,“ zeptal se pohrdavě jeden ze starších vlků.

„Oni chtěli, abyste ty upíry zabili. Královské trojici byli již příliš nepohodlní, obětovali je. Právě těch pět upírů v kápích patřilo do gardy, vy jste spálili jen bezcenné pěšáky.“

U ohně se strhla bouřlivá debata. Všichni srovnávali své poznatky. Nikdo mi nechtěl věřit, jen pár starších mužů mlčelo a čekalo, až se rozruch uklidní.

„Kdy přijdou?“ zeptal se jeden ze starších, když se ostatní trochu ztišili. I Bella se na mě otočila. Bála se mé odpovědi. Věděla, že za tu dobu se bude muset svůj štít naučit ovládat.

„Nevím. Cesta zpátky do Itálie a zase sem jim zabere něco kolem týdne, ale to neznamená, že se tu mohou každým dnem objevit. Až v Itálii předají zprávu královské trojici, teprve se začne jednat. Oni vůbec nevěděli, co tu mají čekat. Mohou se tu objevit do pár dnů nebo až za několik měsíců, možná i let. Pro upíry čas nic neznamená.“

„Dnů?!“ zeptala se Bella. Jasně jsem vycítil její paniku. I já věděl, že je jen mizivá šance, aby se za tak krátkou dobu naučila Bella ovládat.

„Pochybuji, nemají důvod spěchat.“ Neuklidnilo ji to, protože i já jsem tomu na sto procent nevěřil.

Nejistota je zvláštní pocit. Velmi nepříjemný a neobvyklý…

V tu chvíli mi to došlo. Příliš jsem si na ni zvykl, bral jsem ji jako samozřejmost. Málokdy jsem měl potřebu se jí na cokoliv ptát. Znal jsem většinu toho, co viděla, proto mě nic nemohlo překvapit. I když jsem ji podezíral z manipulace s našimi životy, nikdy nás nenechal utápět v nejistotě. Vždy jsme zhruba věděli, co nás čeká následující den.

„Potřebuji mobil,“ oznámil jsem nekompromisně.

Z mnoha úst zaznělo bezvýhradné ne a Sam po mně hodil zas tím naštvaným pohledem, kterým mi jasně dával najevo, že mé podmínky tu nikdo tolerovat nehodlá.

„Dejte mu ho!“ překřičela je Bella. Nahnala jim strach. Všichni zmlkli včetně těch zvrásnělých starých tváří. I přes jejich vůdčí jednání z ní měli respekt. Obrovský respekt.

Vedle mě se objevila malá snědá ruka, která mi podávala starší mobilní telefon, k mým účelům však zcela postačující.

Vytočil jsem jedno z miliónů čísel, které jsem měl uložené v mé dokonalé upíří paměti. Teď jsem za ni byl rád.

„Prosím?“ ozvalo se vystrašeně.

„Alice?“ Nahnala mi strach. Stalo se jim snad něco? Alice se nikdy takto nechovala.

„Edwarde, konečně! Umírala jsem hrůzou, co se ti stalo. Myslela jsem, že jsi…“ nedořekla větu, protože se jí zlomil hlas.

„Proč jseš tak vyděšená? Co se stalo?“

„Ty se ještě ptáš?! Vím, co jsi chtěl udělat, pokud by Bella byla mrtvá. Jenže garda se vrátila do Volterry skoro už před týdnem a ty jsi s nimi nebyl! Edwarde, jak můžeš být tak bezcitný. Jasper je chudák ze mě nešťastný. Všichni si myslí, že jsi odjel do Jižní Ameriky, aby sis utřídil myšlenky. Ostatně dělával jsi to často, nikdo mě nepodezíral ze lži. Ale já se při každé zmínce o tobě div neklepu hrůzou. Ostatním dokážu lhát, ale Jasper to na mně pozná. Jak můžeš po mně ještě po tom všem chtít, abych jim řekla, že jseš mrtvý a já tě celou dobu kryla."

„Nikdo po tobě nechce, abys jim říkala, že jsem mrtvý.“

„A co jsem si sakra měla myslet, když tě nevidím!“ vztekala se a měla na to plné právo. Neohlížel jsem se na svou rodinu. Vše jsem nechal na Alici. Kdyby mě ona nekryla, možná bych se k Belle ani nedostal. Oni by mi to nedovolili. Svou lží jsem je chtěl uchránit před starostmi a strachem o mě a vlastně tak i eliminoval překážky, které by mi bránily dostat se k Belle.

„Edwarde, nemůžu jim lhát celou věčnost,“ zněla už trochu uklidněně. Měla pravdu, jednou jim to bude muset říct, protože já jsem před tím zbaběle prchl. Věděl jsem, že je jen mizivá naděje, že se s Bellou zase vrátíme zpátky k rodině. Když jsem tehdy sdělil Alici své rozhodnutí, neuvědomil jsem si, jak moc po ní žádám. Složil jsem jí na ramena všechnu vlastní zodpovědnost za své činy. Až zemřu, bude to ona, kdo jim to oznámí a společně s tím i mé důvody. Budou jí dávat za vinu, že mě nezastavila.

„Promiň, Alice.“ Se svým rozhodnutím jsem už nic nemohl dělat. I kdybych chtěl z té bitvy vycouvat, nemohl jsem.

„Žije?“ ozvalo se rozpačitě po několika minutové odmlce našeho přemýšlení.

„Ano,“ asi jsem nebyl příliš přesvědčivý.

„Ale?“ Pohlédl jsem do očí dívky sedící vedle mě. Její názor na život byl velmi komplikovaný. Věděl jsem do nejmenších detailů, že upíří bytí nepovažuje za život. Mrtví přece nežijí už z principu. Pro ni představovala tato existence nejprve zkoušku a následně i trest za její selhání. Nebyla masochista, kdyby se objevilo záchranné lano, bez váhání by po něm sáhla. A nadcházející bitva představovala takovéto lano. Viselo zatím však příliš vysoko, než aby na něj dosáhla. Vyčkávala, jestli se spustí níž, a kdyby ne, stále doufala v další slíbené od Quileutů. O její nechuti k životu však nikdo z mé rodiny nevěděl, proto jsem svou nejistou odpověď svedl na jiný problém.

„Máme problém s gardou. Potřebuji vědět, kdy se vrátí?“ zeptal jsem se a nedal jí prostor k jejím vlastním otázkám.

„Zatím o ničem takovém nerozhodli, nevidím to,“ odpověděla ihned.

Následovalo ticho, které jsem rozpačitě přerušil.

„Alice?“ odmlčel jsem se, bál jsem se zeptat. „Ty víš, jak to dopadne?“

„Doufám, že ne.“

„Proč se mě tedy nesnažíš přesvědčit?“

„A vrátil by ses?“

„Ne.“

„Tak vidíš.“

Zase ticho, nechtěl jsem ten hovor ukončit. Možná je to poslední okamžik, kdy mluvím se svou sestrou, poslední spojení s mou rodinou. Nemohl jsem jí však přiznat, v jak beznadějné situaci se nacházíme.  Alice vždy byla zvyklá manipulovat s budoucností. Teď však nic neviděla a doufal jsem, že ani nevěděla. Nechtěl jsem jí dávat jakoukoliv příčinu, která by ji mohla poskytnout naději, že s touto neútěšnou situací může něco dělat. Tím, že má budoucnost pro ně zůstane skrytá, je aspoň trochu ochráním.

„Až se rozhodnou, tak zavolej na tohle číslo a řekni jim kdy.“

„Edwarde, řekni jí, že ji máme rádi. Ač o tvém bláhovém činu nikdo neví, stejně jsme nešťastní. Chybí nám.“

„Řeknu jí to.“

„Opatrujte se.“ Už jsem se nemohl udržet, musel jsem ten hovor ukončit.

„Sbohem, Alice.“ Nevím ani, co odpověděla. Vrátil jsem mobil, vstal a rozešel se do lesa.

„Kam si myslíš, že jdeš, pijavice?!“ křikl za mnou někdo.

„Řekl jsem všechno, co vím,“ odpověděl jsem a ani se po tázajícím neotočil. Chtěl jsem být sám, až teď na mě dolehlo, že můj svět se netočí jenom kolem Belly. Patří do něj i má rodina, kterou možná díky potřebě být s Bellou ztratím. Zdaleka jsem nemohl litovat svých činů, ale smíření se s možnou ztrátou své rodiny i přes to bolelo.

Mohl jsem odejít. Přesvědčil jsem Bellu a odměnou mi byla slíbená svoboda. Přesto jsem své kroky směřoval k Bellině domovu.

„Edwarde, proč?“ Zapomněl jsem na naše spojení.

„Nevím, na co se ptáš.“ Hned jak jsem na tuto odpověď pomyslel, uvědomil jsem si, jak je hloupá. Lžu vlastním myšlenkám. Přidal jsem do kroku.

„Proč jsi je opustil? Proč ses přidal ke gardě? Proč jsi pil lidskou krev? Proč pomáháš vlkům? Proč se za nimi nevrátíš?“ Otázky se jí rojily v hlavě jedna za druhou.

„Nikdy jsi nedoufala, že na světě najdeš svou spřízněnou duši?“ odpověděl jsem jí také otázkou. Nečekala ji.

„Nemohla jsem si vybírat,“ odpověděla vyhýbavě.

„Já doufal sto let. Sto let jsem sledoval jasné důkazy, že souznění duší a těl opravdu existuje. Přes to jsem však netušil, jak ji poznám a jestli je souzena každému.“ Uvědomoval jsem si, že často se mnou muselo být k nevydržení. Až teď jsem procitl a na vlastní kůži okusil, jak je jednoduché kvůli jedné osobě zapomenout na všechny ostatní, ať jsou vám sebebližší.

Dorazili jsme na mýtinu, kde stál Bellin dům. Přítomnost vlčích pohledů mě donutila vejít dovnitř a Bella mě následovala. Bez zastavení jsem přešel světnici a vstoupil do ložnice. Otočil jsem se, abych zavřel dveře. Chtěl jsem být sám, i když jsem nemohl. Bella ale už stála ve dveřích. Jen jsem si povzdechl a vydal jsem se k posteli. Lehl jsem si na ni a zavřel oči. Tma představovala aspoň malou bariéru před okolním světem.

„Ztratil jsem ji ještě dříve, než jsem ji našel. Je těžké se té představy vzdát,“ odpověděl jsem na její vyčkávavý pohled, který jsem si dovedl představit z jejích myšlenek.

Po podlaze se ozvaly lehké kroky, které hned zase ustaly. Ucítil jsem její hlavu na své hrudi. Lehla si vedle mě a objala mě.

„Promiň,“ a bylo ticho. Podařilo se jí dopřát mi pro ostatní tak samozřejmé soukromí, které jen trochu kazily myšlenky vlků.

„Děkuju,“ řekl jsem nahlas. Litoval jsem, že si to všechno ode mě vyslechla. Nikdy jsem neměl v plánu jí to říct.

Jednou rukou jsem ji objal kolem ramen a oba jsme se ponořily do svých úvah.

< Shrnutí > 

Čas Bellina skonu se nám rychle blíží. Myslíte, že ji Edward ještě dokáže přesvědčit nebo už to sám vzdal?

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zamčenými dveřmi - 23. kapitola: