Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 21. kapitola

23.07.2010 (13:00) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1723×

V rukách nepřítele

Stál jsem v lese, stále na stejném místě, kde jsem ji spatřil. Kolem mě kroužili tři vlci, stejně jako hejno supů nad kořistí. Měli zakázáno na mě bezdůvodně zaútočit, nicméně záleželo na jejich vůli. Vycítil jsem, že to nebyl stejný rozkaz, který dostal předešlý vlk – Seth. Uvítal jsem, že jeho mi tu Jacob na hlídání nenechal, asi sám věděl, že on by se neudržel.

Kdyby situace nebyla tak vyhrocená, dozajista bych se dobře bavil. Vlky znervózňovalo, že čtu myšlenky. Snažili se nemyslet na nic podstatného, aby mi neprozradili interní záležitosti z kmene. Bohužel k jejich smůle právě díky tomu mi promítali jednotlivé důležité mezníky jejich života. Uvědomovali si to a štvalo je to. Nakonec to však vyřešili. Myšlenka, jak postupně rozcupují mé tělo, je natolik nadchla, že zapomněli na všechno ostatní.

Čekali jsme už několik hodin. Jacob se necítil oprávněn vyřknout nade mnou jakýkoliv ortel. Byl si téměř jist, že Sam by mě nechal zabít, ale Bellino slovo mělo ve vesnici také velkou váhu. Rozhodl se, že by rada starších měla vědět o Bellině názoru, proto mi tu nechal ty zablešené hlídače a sám se vydal do vesnice.

Vlci už dávno přestali přecházet a polehali si kolem mě. Ani myšlenka na mou devastaci je nedokázala rozptýlit od zvětšujícího se hladu.

Uběhlo dalších pár hodin. Vlci začali uvažovat, že si jednotlivě dojdou do lesa na lov a dva mě vždy budou hlídat. Představa syrového masa a krve sice nebyla tolik lákavá jako vařené jídlo, ale už to nemohli vydržet.

Z ničeho nic se jim však v hlavě rozkřičel Jacobův hlas. Sprdnul je jak malé kluky, že uvažovali nad porušením jeho rozkazu. Všimli si mého úšklebku a okamžitě zmlkli, už i Jacobovi došlo, že je slyším.

Během deseti minut se nedaleko ozval dusot tlap a následně se mezi stromy vynořili další vlci. Dva hubení a vytáhlí nevypadali tak hrůzostrašně, ovšem to dostatečně vyvážil třetí, který je vedl.

„Jarede, myslím, že by ses chtěl rozloučit.“

Lesem se rozneslo srdcervoucí vytí, a i když mi Jacob nechtěl podat všechny podrobnosti, zachytil jsem důvod jejich nářku.

Vlci utrpěli ztráty.

Pod tíhou jejich smutku, jsem si sedl na zem a hlavou mi prolítla myšlenka, že je dobře, že tu není Jasper. Šedý vlk, na kterém Jane vyzkoušela svou moc, se jmenoval Paul. Netušil jsem, že pro něj tato zkušenost bude osudná.

Neviděl jsem, jak se po něm vrhlo několik upírů, protože v bolesti svíjejícím se zvířeti viděli velmi snadnou kořit. Neviděl jsem, jak se mu jeden z nich bezmyšlenkovitě zakousnul do hrdla a následně plival jeho krev na všechny strany, tvář staženou nechutí.

A ani ve snu by mě nenapadlo, že upíří kousnutí je pro vlky smrtelné.

Celých dvanáct hodin se svíjel v bolestech, které bych jen velmi těžko rozeznal od přeměny. Když však jeho srdce utichlo, dříve než bych očekával, kamenné tělo stále vyzařovalo poslední zbytky tepla. Nehýbal se, nedýchal, zemřel.

Oplakávali ho… a já s nimi. Ne že bych chtěl, ale okolo mě nebyla jediná myšlenka, která by se zabývala něčím jiným než jejich ztrátou. Neměl jsem žádný důvod pro sympatizování s vlky, spíše jsem je neměl rád už jen z podstaty, že jsme přirození nepřátelé. Nicméně křivdy a zločiny, kterých se dopustili na Belle, hnaly mou nenávist do závratných výšek. Proto skutečnost, že nemůžu ronit opravdové slzy, byla jen malým zadostiučiněním v této nepříjemné situaci.

Vytí pomalu ustávalo a mí dosavadní hlídači se svěšenými ocasy a skloněnou hlavou se pomalu loudali do vesnice. Neměli proč spěchat, mrtví už neutečou. Skličující pohled, jejich odchod jsem uvítal. Tři vlčí palice plné smutku a nenávisti, které tu zůstaly, mi bohatě stačily. Navíc jedna z nich přetékal vztekem a chutí po pomstě tolik, že smutek a stesk naprosto vytěsnila. Nemusel jsem pohlédnout ani do jeho planoucích oči, abych poznal, komu patří. V nepřátelských myšlenkách a pískově zbarveném kožichu jsem poznal Setha, bratra vlčice, od které jsem chtěl zjistit cokoliv o Belle.

Lehl jsem si na jehličí a zavřel oči, ani jejich přítomnost mi nebyla příjemná. Nepodařilo se mi zjistit, jak dlouho mě ještě tady budou držet, proto jsem se plně soustředil na vytěsnění jejich myšlenek z mé hlavy. Často jsem toto cvičení praktikoval, bohužel většinou, když jsem to doopravdy potřeboval, se nedařilo. Teď se však mé myšlenky stočily k Belle, netrvalo to ani pár sekund a přestal jsem vlky vnímat, ač jejich představy mě zabíjely dlouhou a mučivou smrtí. Aspoň v to doufali a snažili se svou fantazií trochu vybít nenávist vůči upírům a hlavně mé osobě.

Zhluboka jsem se nadechl, a i přes příšerný pach jsem si uvědomil, že jsem šťastný. Samozřejmě že mi k radosti a vískání chybělo daleko, ale ona žila. Oproti hrůze z nevědomí, které jsem prožíval posledních pár dní, mi moje smrt výměnou za jistotu, že je v pořádku a očividně konečně mezi svými, přišla jako nicotná daň za klid mé duše.

Zasnil jsem se tak, že jsem si ani nevšiml, že se něco změnilo. Probudil mě až nechutný závan větru. Otevřel jsem oči. Jacob mi funěl do tváře pár centimetrů od mého obličeje. Pysky se mu samovolně ohrnuly a já mohl spatřit špičáky, které projedou i upířím tělem jako nůž máslem.

Rychle jsem vyskočil na nohy. Ještě chvíli bych musel snášet jeho hnilobný dech a buď bych se i přes svou upíří podstatu pozvracel, nebo bych se po něm vrhnul.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil pro mě neznámého Quileuta. V ruce třímal jakýsi kus hadru. Za mnou zarachotilo roští a zpoza něj vystoupil další indián. Jeho už jsem znal, byl to Jacob.

Zatmělo se mi před očima a rozprostřel se kolem mě ten jejich nezaměnitelný odér tak silně, jak ještě nikdy. Jakmile jsem si uvědomil, že mi ten pacholek přetáhl onen hadr přes hlavu, ohnal jsem se.

„Jestli se budeš vzpírat, nedáme ti možnost vše vysvětlit a na místě tě roztrháme,“ donesl se ke mně rázný Jacobův hlas.

„Ne, že bys nám mohl říct něco, co by nám v tom zabránilo,“ dodal v myšlenkách.

Stáhl jsem ruku zpátky k tělu a postavil se. Na rameni jsem ucítil přímo žhnoucí dlaň. Měl jsem nutkání se odtáhnout, ale ovládl jsem se. Slabým tlakem mi naznačil, abych se rozešel a já ho poslechl. Neměl jsem už co ztratit, mohl jsem spíše získat. Doufal jsem, že tam, kam mě vedou, spatřím Bellu, koneckonců to byl její nápad, aby mě vyslechli. V napjatém očekávání jsem následoval jeho posunky a snažil se zjistit, co mě čeká. Moc informací jsem nedostal. Jen že mě vedou na setkání s radou a snaží se vyvarovat přílišnému kontaktu mě s ostatními vesničany.

Přes ten příšerný puch, z toho hadru, jsem nebyl absolutně schopen rozlišit pachy kolem a poznat tak, kudy procházíme. Jako upír jsem ještě takovou bezmoc necítil. Že jsme dorazili na místo, jsem poznal, až když Jacob zastavil a herdou do zad mě donutil si kleknout. Neměl příliš velkou sílu, abych mu nedokázal vzdorovat, ale neměl jsem důvod.

Někdo mi stáhl ten kus látky z hlavy a já zjistil, že se už setmělo. Přede mnou jasně zářil oheň a vrhal stín do tváří starců a mužů, kteří seděli kolem něj. Jejich nenávist sálala přímo z jejich očí.

Zaslechl jsem kroky a otočil se za jejich zvukem. K ohni přicházel Sam a v náručí nesl ženu – vlčici, jak jsem měl možnost poznat. Jizvy měla už zahojené a do tváře se jí vrátila dívčí krása. V hlavě jsem si přehrál čas, který uběhl od naší konfrontace, sotva dva dny. Je nemožné, aby se tak rychle uzdravila.

Sam měl tu dívku rád a já v něm poznal dalšího zarytého nepřítele, jako by nestačila naše rasová odlišnost.

Posadil ji na jednu z mála židlí, které stály u ohně. Kolem mě se prohnal Seth, v rukách svíral deku a okamžitě přikryl svou sestru. Zůstal jsem na něj nevěřícně zírat. Podle myšlenek bylo nepopiratelné, že se jedná o Setha, ale klučina, kterému patřily, zdaleka neodpovídal mé lidské představě o vytáhlém pískově zbarveném vlkovi. Vždyť mu mohlo být sotva čtrnáct let a oni ho nechali bojovat proti bandě Volterských upírů?!

„Nech toho,“ sykla na něj zraněná dívka a jasně dala najevo svou sesterskou lásku. Seth si z toho nic nedělal a sedl si na zem vedle ní.

Ohlédl jsem se a zjistil, že vlci jsou pryč. Všichni byli ve své lidské podobě a kromě dvou, kteří mě hlídali, si posedali kolem ohně a přidali se k nenávistným pohledům. Bylo mi jasné, jaký verdikt toto sezení vynese. Ať řeknu cokoliv, jejich rozhodnutí to nezmění. Jsem upír a oni vlkodlaci, jen jedno řešení mohlo tuto situaci rozřešit a moje svoboda to nebyla.

Seth nebyl jediné dítě, které patřilo do jejich smečky. Přímo za mnou stál další kluk, který byl očividně Sethův vrstevník, a za sedícími starci se vynořili další dva příliš malí kluci. Znovu jsem se rozhlédl po přítomných, abych si udělal jasnější představu o zdejší smečce, podle pachu jsem poznal, kdo do ní patří a kdo ne. Jako vlci vypadali všichni nebezpečně a hrůzostrašně, ale v jejich lidské podobě to byla banda výrostků, která zdaleka ještě nemůže mít tolik rozumu, aby se postavila upírům, zvláště gardě, které se sem chystá.

Sam, jako jediný z nich, vypadal dospěle a ještě jeden muž. Pak tu byli tři kluci, kteří sotva odrostli pubertálním rokům, mezi ně patřil i Jacob, i když z něho i přes jeho věk sálala určitá autorita. A zbytek… prostě děti. Přeměna ve vlky pro ně nejspíš vypadala jako velmi zábavná hra, ale zdaleka si neuvědomovali nebezpečnost celé situace.

Čekal jsem, až někdo zahájí toto setkání, ale nikdo se k tomu neměl. Ještě se na někoho čekalo.

„Kde je?“ zeptal se jeden ze starších mužů Sama.

„Nechce přijít. Prý k tomu už nemá co říct. Collin ji přemlouvá, věřím, že ji přivede,“ odpověděl mu nepřítomně Sam. Jeho pozornost se momentálně upínala k Leah – dívce, kterou přinesl. Zdálo se mu, že její zranění se hojí příliš pomalu. Nechápal jsem ho, měl jsem spíše opačný dojem.

Při naší potyčce jsem si všiml, že spodní část jejího těla je bez života. Teď už mohla hýbat nohama, ale chodit ještě nedokázala, proto byla odkázána na pomoc druhých, což snášela velmi těžko. Sedělo mi to k ní. Už tehdy měla problém přiznat, že se ocitla v nesnázích, a teď musí vždy někoho požádat, jen aby si došla na záchod.

Jako jediná po mně nevrhala zuřivé pohledy. Kupodivu mě neproklínala. Byla naštvaná, to ano, ale na celý svět.

Sam se od toho incidentu od ní nevzdálil. Chtěl jí pomáhat, dlužil jí to, i když z jeho myšlenek jsem nevyčetl proč.

Mučivé ticho prořízla palba šeptání, která působila příliš hlasitě v kontrastu s předešlou němotou. Otočil jsem se stejným směrem, jako se ubíraly kradmé pohledy ostatních. K ohni přicházela Bella a pár kroků za ní další nedorostlé dítě, bezpochyby vlk Collin. Přemluvil ji a já mu děkoval.

Ladně se posadila k ohni stranou od ostatních. Nezvedla pohled, Proč jsem měl pocit, že se vyhýbá mým očím?

„Pijavice, porušil jsi smlouvu, kterou naši předkové sepsali s tvým vůdcem. Potvrdilo se naše podezření, že se vám krvežíznivcům nedá věřit. Již není rozdíl mezi zlatookými a rudookými upíry, i přes to, že tvé oči mají jasnou barvu nepřítele. Dostaneš však možnost vysvětlit změnu tvého chování a objasnit nám důvod vašeho útoku. Mluv pravdu! Ani ta tě sice neubrání před nevyhnutelnou smrtí. Napadení našeho člena se neodpouští. Věz však, že lež naši zlobu a opodstatněnou nenávist znásobí.“

Ani proslov seschlého starce mě nedonutil odtrhnout pohled od Belly. Přál jsem si, aby na mě aspoň pohlédla a mohl jsem z jejích očí vyčíst důvod jejího chování, když její myšlenky se přede mnou skrývaly.

„Nevím, proč bych měl obhajovat své činy, když mě zničíte tak jako tak. Nicméně mám určité informace, které by se vám mohli hodit. Pokud by Bella chtěla, dokáže je ode mě získat. Nedokázal bych jí lhát.“ Podařilo se mi získat její pozornost. Vzhlédla, ovšem nečekal jsem vztek, který se zračil v jejím obličeji.

„Nečekej, že tě budu bránit. Jsi stejný jako ostatní a jedinej dobrej upír je mrtvej upír!“ prskla po mně a byla pryč. Pár vteřin trvalo, než si to ostatní uvědomili a její věrnej ocásek ji následoval. Sam ještě pokynul Jacobovi a i on se rozběhl za Bellou.

„Právě jsi zahodil svou šanci, upíre,“ ozvalo se a všichni starší se začali zvedat a odcházet. Zůstala tu pouze ta banda výrostků, která se třásla nedočkavostí.

„Sethe, odnes Leah,“ ozval se Sam.

Přesně v ten samý okamžik ale Seth bouchnul a dal jasně najevo, že se této akce hodlá účastnit.

„Sethe!!!“ zařval Sam. Nehodlal snášet jakoukoliv neposlušnost v jeho smečce. Seth, svěsil hlavu a zakňučel. Poznal jsem, že Samovo rozkazu se nedá odporovat, on se o to však pokoušel a Samovi docházela trpělivost.

Ostatní vlci si jejich hádky nevšímali a už ve své vlčí podobě se blížili ke mně. Znovu jsem mohl spatřit trhání mého těla na kousky.

„On mě nenapadl,“ jediná věta stačila, aby všichni přestali přemýšlet nad svým úkolem a pohlédli za jejím původcem.

Leah stále seděla na židli nevšímajíc si sporu Sama se Sethem a koukala mi přímo do očí. Snažil jsem se vyčíst její pohnutky, ale i její myšlenky pro mě byly nepochopitelné. Žádná nenávist, zloba ani lítost, či zvědavost. Snad jen pocit zadostiučinění?

„Zachránil mě. Chtěl po mně pouze informace.“ Překvapila, netušil jsem, že si uvědomila mé záměry a neobviňovala mě stejně jako ostatní z jejího napadení.

„Je ti dobře, Leah,“ zeptal se opatrně Sam.

„Strč si tu svou lítost někam, Same!“ Čekal jsem, že ji Sam potrestá, nemohl si nechat líbit takové pohrdání autorit a ani by nenechal, kdyby nešlo o Leah. Mezi nimi bylo podivné pouto, tedy pouze ze strany Sama.

„Jaké informace?“ směřoval Sam otázku na mě. Jako jediný byl schopný se přes rasovou nenávist přenést a uvažovat. Když vyplula na povrch pochybnost o mém útoku, byl schopen dát mi možnost vše vysvětlit. Zaujala ho má předchozí zmínka o informacích, které by jim mohli pomoc, ale za předpokladu, že jsem napadl Leah, se mnou nehodlal diskutovat.

„O Belle,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.

„Jsem ochoten je s tebou vyměnit za tvé informace.“ Neviděl důvod mi nezodpovědět pár otázek. Jeho odpovědi si stejně vezmu do hrobu. Na rozhodnutí rady starších se nic nezměnilo. I kdyby uvěřil Leah, stále tu bylo jiné porušení smlouvy – mé rudé oči.

„Proč jste zaútočili?“ Věděl jsem, že pokud mu nezodpovím jeho otázky, on mi nedá odpovědi na ty mé. Původně jsem neměl v plánu je jakkoliv varovat, ale uvědomil jsem si určité riziko, které hrozilo i Belle, kdyby ji garda našla přímo v srdci vlkodlačího doupěte.

„Oni. Já ne, pouze jsem s nimi přišel pro odpovědi,“ zdůraznil jsem a rychle pokračoval, než mi stačil skočit do řeči. „Upíři se považují za vrchol potravního řetězce. Nemohou překousnout skutečnost, že existují bytosti, které je bez problému devastují. V Itálii žije královská rodina, něco jako vládci upírů, nevědí příliš o vaší existenci, ale zničili jste dost jejich bojovníků, aby se rozhodli zdejší situaci řešit. Rozprášili jste pouze průzkumnou skupinu, skutečná armáda teprve přijde. Nemáte proti nim šanci.“ Sledoval jsem Sama a společně s ním se proplétal jeho úvahami. Překvapilo mě, že i přes to, že mi věřil, nepanikařil. Byl si skoro jistý, že mají šanci. Netrvalo dlouho a slova naučená jako básnička se rozezněla v myšlenkách všech vlků:

Přijdou bledé tváře, rozvrátí a zničí zemi našich předků. Jedinou spásu nalezneme v jednotě a oddanosti našemu kmeni, abychom nalezli sílu zastavit nepřítele, ne však pobít. Z jejich lůna se narodí dívka, která naplní svůj osud a zachrání náš národ před vymřením. Musí najít cestu samotným peklem, aby poznala netušené a okusila nepoznané. Její přítomnost otevře oči našim válečníkům a poskytne jim sílu nevídaných rozměrů. Jen tehdy budou rovnocennými soupeři našim vrahům. Pokud se tak nestane, budeme vyhlazeni naším osudovým nepřítelem. S nikým nebude mít slitování, zemřou muži, ženy, děti. Náš národ zanikne a zavládne temnota.

Slova věštby se zařezávala do mého mrtvého srdce a nenávist vůči těm bezcitným a sobeckým stvůrám rostla a drala mě na kusy.

„Jak jste mohli! Vy vrazi!“ Neudržel jsem svou relativně klidnou masku a vrhl se po Samovi. Nedostal jsem se k němu, vlci mě zastavili.

„Sami upíry zabíjíte a Bellu klidně obětujete, aby se stala jedním z nich? Sobci! Ani netušíte, jakým peklem si prošla. Vaše vyhlazení by bylo slabým trestem, za váš pokrytecký čin.“ Klidná maska upíra se rozplynula do nenávratna. Z Belliny smrt jsem vinil sebe z části i Carlislea a Esme, teď však veškerá vina padla na Quileuty, oni ji nám předhodili úmyslně, abychom z ní udělali jejich zbraň proti nám.

„Nedivil bych se, kdyby vás gardě předložila na červeném podnose, nic víc si nezasloužíte.“ Vycítil jsem, že jsem trefil do černého. Stejné obavy měl i Sam. Proto ji při předešlé potyčce poslal lovit až za hranice s Kanadou. Neměla tu být, měla se vrátit, až bude po všem. Obětoval kvůli tomu dva své bojovníky, kteří ji doprovázeli.

„Hlupáku, nevíš nic. Nevěděli jsme, že z ní bude upír a až donedávna jsme netušili, že není mrtvá. Nejsme až tak bezcitní, abychom vám ji předhodili,“ zasyčel dotčeně Sam. Nechápal, jak jsem mohl dojít ke svému závěru.

„Tehdy nepřekousli, že svůj osud musí vložit do rukou bělošky, natožpak upírky, kdyby jen věděli…“ dodal šeptem spíše pro sebe.

Pomalu jsem se uklidňoval a snažil pochopit celou tuto absurdní situaci. Nevěděli, že je z ní upírka, ale přes to se jim to hodilo, proto ji nezabili, když ji našli. Odnesli ji sem, aby jim pomohla. Stále mi však nedocházelo, proč by to dělala.

„Proč si myslíte, že jedna upírka vás ubrání proti celé gardě, zvláště potom, co si kvůli vám vytrpěla?“

„Věříme věštbě. Jsme ochotni jí za to nabídnout, cokoliv bude žádat.“ Měl jsem neblahé tušení, že vím, jaké bude její přání. Ostatně její věta: „Jediný dobrý upír je mrtvý upír,“ mluvila za vše. Není zde šťastná, mýlil jsem se. Pouze ji zde mohli dát to, co já jsem jí odepřel.

Ač jsem tuto její volbu odmítal, uvědomil jsem si, že jí hrozí další nebezpečí, které by se nelíbilo ani jí. Jestli garda skutečně zabije všechny vlky a zničí celou vesnici, najde ji. Pokud se ji rozhodnou dovést do Volterry před soud a předstoupí před Ara, dozajista ho velmi zaujme.

Nemůžu ji nechat zemřít, a ani nedovolím, aby ji dovlekli do Volterry. Teď nemůžu odejít. Potřebuje mě, i když o mě nestojí. Netuší, co jí hrozí.

„Ona neví, jak vám pomoci. Neříkám, že to nedokáže, ale zatím to neovládá.“ Věřil jsem, že je věštba pravdivá. Na světě nebyl žádný jiný upír, který by do ní lépe pasoval než Bella. Jen ona měla potenciál zábránit přicházejícímu masakru.

„Co ty o tom víš?“ poznamenal podrážděně Sam.

„Víc než vy. Na rozdíl od vás ji znám jako upírku. Ptali jste se jí, jestli vám dokáže pomoct?“ Mlčel. Postavili ji před hotovou věc, nepřemýšleli. Slepě následovali věštbu a nezamýšleli se nad podrobnostmi.

„Co je ti do toho, pijavice?! Snažíš si akorát zachránit svůj vlastní krk smyšlenou báchorkou!“

„Já dávám v sázku pouze svůj krk, ty však celý tvůj kmen!“ Vzpurně jsme si hleděli do očí a já pozoroval Samův vnitřní boj. Nebyl tolik naivní, aby bezmezně věřil věštbě, ani on netušil, jak jim může být Bella nápomocná v nadcházející bitvě.

Sevřel ruce v pěst a napjatě zavřel oči. Z úst se mu vydral temný hrdelní zvuk. Otočil se a odcházel do tmy. Jakmile zmizel v houští na okraji pláže, ostatní vlci si sedli a změnili se v sochy. Měl jsem částečně vyhráno. Šel za Bellou.

  < Shrnutí > 

Tak, konečně úspěšně stvořena, opravena (díky Chobotničko) a přidána další kapitolka. Pokusím se dostát svého slibu a dodat pokračování co nejdříve. Trochu se mi příběh zamotává pod rukama a vysněné scény odskakují, jako dva stejně nabité magnety. Proto jsem se rozhodla uspokojit svůj spisovatelský chtíč a napsala jsem jednorázovku, kde jsem se aspoň částečně vyřádila. Berte ji jako nevinou ukázku toho, k čemu se doufám dopracuju i tady ;-).

A v neposlední řadě, komentíky potěší, ať jsou plačtivé, kritické či jásající. Aspoň vím, na čem jsem a co zlepšit.

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zamčenými dveřmi - 21. kapitola: