Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 18. kapitola

17.06.2010 (07:45) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2564×

Kostky jsou vrženy

Bloumal jsem ulicemi Denveru a odhodlával se k tomu hrůznému činu. Nikdy bych nečekal, že donutit se to udělat, bude tak těžké. Zvolil jsem stejnou strategii jako prvně. Pokud někdo musí zemřít, tak jen ten bez koho bude svět bezpečnější. Jako naschvál jsem však nemohl narazit na člověka, který by si to zasloužil. Proboha, co to plácám? Nikdo si nezaslouží takovou smrt, o tom jsem se přece před několika desítkami let sám přesvědčil.

Dnes jsem k tomu měl i jiné důvody, než bylo mé pohodlí a ukojení žízně. Jestli je to jediná možnost, jak spatřit Bellu, udělám to. I když nemám jistotu, jestli stále žije.

Už aspoň po desáté jsem procházel ty samé zapadlé ulice a hledal svou oběť, žádná mysl nebyla dostatečně chladná pro mé účely. Začínal jsem být zoufalý, a proto, když můj pohled padl na staré svraštělé tělo přikryté papírovou lepenkou, jsem začal uvažovat, jestli smrt takovéto ubohé existence bude stejně opodstatněná jako u mých předešlých obětí.

Přistoupil jsem ke starci schoulenému na parkové lavičce. Celý se třásl zimou, a to byl teprve podzim. Zimu by zde nepřežil a podle jeho skromné výbavy jsem poznal, že takto živoří už dlouho.

Rozhlédl jsem se po okolí. Skvělé místo pro můj hrůzný čin, nikde ani živáčka. Bylo rozhodnuto.

Jedním, sotva postřehnutelným pohybem, jsem mu přerušil míchu. Udělal jsem vše, co by ulehčilo mému svědomí. Zavřel jsem oči a nechal se vést svou upíří podstatou. Rty se automaticky přitiskly na jeho krk, mé tělo si okamžitě uvědomilo ten rozdíl - hladká pokožka se těžko dala srovnávat s nepříjemnou srstí zvířat.

Stále jsem vnímal. Věděl jsem, že postupem času budu přicházet o vlastní rozum, chtěl jsem si ho ale co nejdéle udržet. Co nejpomaleji jsem zatnul zuby do jeho kůže. Jen jedna jediná kapka, která se prodrala skrze ránu, způsobila šok, jako když vám vpíchnou adrenalin přímo do srdce. Rudá clona nabrala na intenzitě a já se přestal ovládat.

Spalující žár pod mýma rukama chladl a já otevřel oči. Neuvědomoval jsem si, že bych je zavíral. Vždy jsem věděl, že jsem zrůda a jeho tělo mi to jen potvrdilo. Měl znetvořený obličej, nikde žádná krev nebo tržné rány, ale tvar jeho tváře už nebyl lidský, stejně tak i ramena. Sesunul jsem se na zem a zády se opřel o lavičku, kde ležel.

Po dlouhých desetiletích jsem byl sytý. Cítil jsem se skvěle, a to mě děsilo. Věděl jsem, že teď už se svého plánu nevzdám. Pokud to však dobře dopadne, dokážu být zas tím Edwardem Cullenem, který opustil svou rodinu, a hrdě s Bellou po boku přijít domů? Ne, hrdě určitě ne, pokud vůbec nějak.

Nemá cenu litovat svých činů. Jednou jsem se rozhodl a už není cesty zpátky. Jediné, o co se můžu pokusit, je zachovat si své lidské smýšlení co nejdéle.

Zvedl jsem svou hlavu, přede mnou se rozprostíralo jezero. Na mé tváři se objevil ironický úšklebek. Aspoň že zbavit se těla nebude tak složité.

Kaiřin plášť, který nechala v uličce, jsem měl sebou, teď se mi hodil. Oblékl jsem si ho a přes hlavu přetáhl kápi. Bylo mi jasné, že mé oči ještě nejsou příliš děsivé, ale neobvyklé dozajista ano. Jak dlouho může trvat, než naberou svůj přirozený krvavý odstín? Pohlédl jsem na hladinu. Rychleji než jsem předpokládal.

Vydal jsem se na cestu. Mám pár dní, než se Felix vrátí z Volterry s rozkazy, musím do tábora dorazit dříve, než on. Mezitím však potřebuji dokončit, co jsem začal. Jedna oběť nestačila, ale za pár dní už mě nikdo nebude moct z vegetariánství podezírat.

Za tři dny jsem se sytě rudými duhovkami stanul před lesem plným upírů. Při svých toulkách jsem na pár z nich narazil, a potvrdil si tak Kaiřina slova, nikdo z nich nepracoval pro Volterru déle, jak jeden rok. Až na jeden pár, vždy lovili individuálně. Nepotkal jsem žádnou skupinku.

Věděl jsem, že teď jsem připraven se k nim přidat. Odhodlání vyzařovalo z každého mého kroku, nezastavoval jsem.  Cítil jsem se silný a nepřemožitelný. Věděl jsem, že to nejsem já, ale chtěl jsem tak působit. Vypadat jako každý normální upír. Jedinou útěchou pro mě bylo, že to byla přetvářka, zatím ještě ano.

Rozednívalo se, a čím hlouběji jsem šel do lesa, tím více se kolem mě míhalo temných stínů. Potkal jsem i pár kamenných soch, které seděly nebo stály mezi stromy. Od kusu kamene se lišily pouze schopností přemýšlet a pohledy, kterými sledovali každý můj pohyb, dokud jsem jim nezmizel ze zorného pole. Upoutal je můj černý plášť, podle nich ho nosili jen ti výše postavení. Jakmile jsem se ocitl mimo jejich zkoumavé pohledy, sundal jsem ho a zahrabal mezi kamení a spadané listí. Teď se za mnou už nikdo neotáčel, splynul jsem s davem.

Došel jsem až k velkému černému stanu. Na mýtině uprostřed lesa vypadal dosti nepatřičně. Podle myšlenek z něj jsem však usoudil, že by bylo vhodné držet se v jeho blízkosti. Byly daleko sofistikovanější než smýšlení pochybných existencí, které jsem dosud v lese potkal. Sedl jsem si několik set metrů od něj, abych je slyšel, ale aby mě neviděli, či případně neměli jiný důvod na mě upoutat svou pozornost.

Přes den jsem setrvával v blízkosti stanu a v noci společně s ostatními opouštěl les. Už jsem nelovil. Doufal jsem, že vydržím do střetu s vlky hladovět, a pak se rozhodnu v temnou či světlou budoucnost. Plápolal ve mně slabounký plamínek naděje, že ji najdu. Na sto procent jsem si byl jistý, že krvelačného zabijáka, který vědomě vraždí lidi, by zavrhla. Ona nepotřebovala Carlisleovo přesvědčování, nikdy nepochybovala nad stylem našeho života. Ostatní to nemohli poznat, její skutky vypovídaly pravý opak. Jako jediný jsem byl zasvěcen do jejího přesvědčení, které možná bylo silnější než Carlisleovo, ale přesto podlehla pokušení, které pro ni bylo silnější než pro jiné. Byla jako malá lehounká rybka v oceánu, s kterou si mořské vlny a proudy zahrávaly silněji než s ostatními bytostmi.

Nejradši bych celé čekání na Felixův příchod strávil v lese, ale působil bych příliš podezřele. Všichni ostatní na noc odcházeli. Neustále jsem pozoroval společnost čtyř upírů zdržující se v černém stanu. Poznal jsem Kairin, ale ostatní pro mě byli neznámí. Zprvu mi nic nedávalo smysl, ale po pár dnech jsem si zjištěné poznatky poskládal do souvislostí.

Stan obývali tři ženy a jeden muž. Až na Kairin jsem jména neznal. Většinou se spolu nebavili, pouze onen muž šeptal uklidňující slůvka své partnerce. Ona totiž zajišťovala poklidné soužití upírů na tak malém prostoru. Podněcovala jejich sounáležitost, ale nebylo to pro ni jednoduché. Zdejší upíři příliš netoužili po moci či slávě, sami vlastně příliš nevěděli, co tu dělají. Kairin je přesvědčila, aby ji následovali a neznámá upírka zajišťovala, aby se po sobě nevrhli navzájem. Vysilovalo ji to a její druh jí dělal podporu.

Kairin s poslední ženou přemýšleli o důvodu jejich přítomnosti. Tato mise neměla za úkol vyhladit La Push, jak jsem prvně pochytil z Felixových myšlenek. Byla to spíše trestná výprava, kdy chtěli na přítomných nic netušících upírech zjistit příčinu nebezpečnosti onoho kraje před upíry. Volturiovi jim poskytli jen chabé informace. Kairin s tou ženou si myslely, že Volturiovi sami toho moc neví, a to byl právě úkol jejich mise – zjistit čeho jsou schopny ty neznámé bytosti a co se stalo s upíry, kteří tam zavítali, a už je nikdy nikdo neviděl. Volturiovi tam už ztratili pár věrných členů své gardy, a nehodlali to nechat bez povšimnutí. V neposlední řadě tu hrála roli i ješitnost. Skutečnost, že na světě existují bytosti, které by v potravním řetězci převyšovaly upíry, byla pro Volterru nepřijatelná.

Nikdo z nich však nepochyboval, že by jejich mise neměla mít úspěch. Hodlali se držet v ústraní a až uvidí vše podstatné, vypaří se. Donesou zprávy do Volterry, kde sestaví skutečnou gardu. Gardu, jejíž jméno je známo mezi upíry po celém světě. Gardu, proti níž nikdo nemá šanci. Kdokoliv padne v nevoli Volturiům, upadne v nemilost celému upířímu světu, protože se nikdo neodváží jít proti nim.

Díky Carlisleovi jsem měl možnost poznat i jejich poklidný život. Nebyli to vždycky svrchovaní nemilosrdní diktátoři, za které je teď každý pokládá. Jejich dřívější zájmy se soustředily pouze na umění a zachování jakýchkoliv historických památek. Chránili mnohé skvosty před chamtivými lidmi, kteří často pouze z vidiny velkého zisku s památkami nezacházeli dostatečně ohleduplně, a ony postupně chátraly. Všude po světě je spousta kopií, které Volturiovi vyměnili za skutečné skvosty. Nechtěli vzbudit zbytečnou paniku krádežemi, proto většinu smrtelníků oblbli dokonalými replikami.

Ač zastávali konzervativní způsob upíří stravy, měli i společenské hodnoty. Právě díky jejich schopnosti utvořit početnější seskupení upírů, které Carlisle odůvodňoval jejich společnou a velmi silnou touhou dříve po vlivu a dnes po moci, se na ně začali obracet ostatní upíři s prosbou o pomoc a rozsouzení jejich sporů. Časem si vytvořili i tak zvané zákony, podle kterých jednotlivě roztržky řešili.

Jeden člen královské trojice – Aro Volturi – objevil oblibu ve sbírání nejen věcných skvostů, ale i upírů se zvláštními talenty, a tak pomalu začala vznikat garda, která už od svého vzniku se ve světě povětšinou těší úcty. Samozřejmě se našli i odpůrci, kteří povstali proti nadvládě Volturiových. Jakékoliv spiknutí však Volturiovi zarazili s takovou razancí, že se zbytek světa zalekl jejich moci.

Mnozí upíři však prahli po členství v gardě. Jak řekla Kairin, vnímali to jako obrovskou poctu. Ovšem platilo i jedno pravidlo: „Co garda schvátí, už nikdy nenavrátí.“ Carlisle věděl, proč nás od Itálie držet dál. Tušil, že naše dary by mohly Ara velmi zaujmout, a pokud by se rozhodl, že nás chce mít ve své sbírce, jen málo co by mu v tom zabránilo. Jeho vliv byl obrovský, zjistil by, jak nás přinutit se mu upsat. Carlisle sice doufal, že jejich přátelství by Arovi zabránilo v jakýchkoliv nekalých či donucovacích praktikách, ale jistý si tím nebyl.

Uběhly další tři dny a lesem se začalo ozývat šumění.  Čtyři zahalené osoby v kápích vyšly z černého stanu a postavily se do řady. Budily respekt. Z východu k nám doléhal šum hlasů šeptající pro sebe a přicházející vítr zvedl clonu listí a prachu. Mezi stromy se začal proplétat dav upírů vedený jednou jedinou postavou v černé kápi. Felix se vracel. Jakmile jsem to zjistil, nenápadně jsem se odsunul do ústraní, nechtěl jsem, aby mě poznal. Svižným krokem procházel mezi stromy a všichni mu uhýbali z cesty. Zastavil se až před svými druhy v černých pláštích. Sotva znatelně mu pokynuli hlavou a všichni zmizeli ve stanu.

Zbloudilé myšlenky:

Hudba

Ležela jsem na měkkém zeleném trávníku a nasávala lahodnou vůni domova. Pamatovala jsem si ji z dětství, jen tenkrát nebyla tak intenzivní. Jak ráda jsem bosa pobíhala před naším domkem a proháněla motýly. A co teprve, když se slunko prodralo skrze své stráže, pár paprsků zabloudilo až k nám na zem a rozzářily travnatou loučku posetou drobnými krůpějemi rosy. Právě v takovéto dny jsem tu vůni vnímala i jako člověk.

Jak je sladká nevědomost mladého dětského života. Užíváme si teplé a vřelé náruče rodičů, která nás chrání před nepřízní okolního světa. Žasnu nad tím, jaký skvělý domov mi vytvořili rodiče v tak nehostinné době a kraji. Připadá mi to jako nadlidský výkon, a přitom jsem na nich tehdy nikdy nespatřila byť jen náznak smutku či lítosti. Hráli své divadlo dokonale. Anebo nehráli? Opravdu tato malá louka s ještě menším domečkem mohla představovat malý pohádkový svět pro malou vílu, jak mě Kai často titulovala, a její věrné královské rodiče s úsměvy na tváři.  Věděla jsem všecko – proč nemůžu chodit sama do vesnice, do Forks, proč si nehraji s ostatními dětmi, co se stalo mé opravdové matce i proč námi lidé ve Forks opovrhují – a stejně jsem žila v pohádkovém království.

I když jsem byla větší, a docházely mi veškeré souvislosti, věřila jsem, že můj život nemůže být šťastnější. Nemyslela jsem na budoucnost, protože jsem byla nadmíru spokojená s přítomností, užívala jsem si každý šťastný den. Ani mě tehdy nenapadlo, že bych někdy měla mít svou vlastní rodinu, kde budu tvořit kulisy, hrady, zámky a královské zahrady dalším pohádkovým bytostem a sama se svým králem vládnou kouzelnému světu. Králem? Nikdy jsem nesnila, ani si nepředstavovala osobu, vlastně muže, který se dostane na stejnou příčku zbožnosti a obdivu jako rodiče. Nebo ještě výše? Mohl se do mého malého světa bez zla, násilí, předsudků, zákonů, tradic a nerovnoměrného postavení vejít princ?

Z rovnováhy mě vyvedly slabé záchvěvy v podbřišku. Ucítila jsem hřejivé teplo na tváři – slunce muselo na chvíli vyhrát svůj boj. Svět přestal existovat a já začala snít. Snít bláznivý sen dospívající dívky o své princi, poprvé za celou svou existenci.

Kolem pasu jsem ucítila pevné obětí silných paží. Sklopila jsem zrak, abych si prohlédla dlaně propletené na mém břichu. Velké ruce s dlouhými prsty ač působily hrubě a mužně, po dotyku byly naprosto hladké a každý rys plynule přecházel v další. Žádné vrásky, či skvrny, které jsem mohla spatřit na dlaních mého otce, naznačující, že pokožka už příliš dlouho odolává slunci, větru a práci. Nehybné dlaně se najednou pohnuly a uchopily mou drobnou ruku, která opatrně a jemně obkreslovala tvar cizích prstů a jednotlivých kloubů. Neznámé velké palce začaly plynule kroužit po hřbetu mých rukou. Sotva se dotýkaly mé pokožky, jakoby se bály, že při větším tlaku se mé ruce rozsypou v prach. Pozorovala jsem tu neuvěřitelnou podívanou a na tváři se mi začal vykreslovat slabý úsměv. Stále jsem se bránila povytáhnout koutky výš. Neznala jsem ten pocit. Nevěděla jsem, jestli je na místě se smát, co celá tato situace znamená. Ač danou chvíli kreslila má vlastní fantazie, cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Skousla jsem zuby spodní ret, abych mu alespoň trochu zabránila v nekontrolovatelné grimase. Ucítila jsem však slabý vítr ve vlasech. Vítr? Ne, dech mého prince, okamžitě následován motýlím dotykem jeho úst. Rty přestaly bojovat svůj rozverný spor, o nadvládu nad úsměvem, a samy podlehly zbytku těla, který zaplavil vír emocí a pocitů podobajících se splašenému horskému potoku. Svaly vypovídaly službu, oči se samovolně zavřely, z úst vyšel vzduch uvězněný v plicích a samovolně rozvibroval hlasivky v tichý povzdech. Mé bezvládné tělo se opřelo v pevnou náruč, která zesílila své sevření a způsobila vír rozbouřených citů. Zaplavila mě složitá a těžko definovatelná směsice pocitů, emocí, vjemů, signálů a dojmů, kterou lidstvo pro svou nedefinovatelnost uvěznila do jednoho pouhého slova – vášeň.

Jedna ruka se vymanila z mé dlaně a její dlouhé prsty se dotkly mého čela. Vyhledaly linii vlasů a podél ní pokračovaly k uchu a dále na krk, kde odkryly závoj mých vlasů. Dotek jeho úst na odhalené šíji vyvolal prudkou reakci mého hrudníku, který se prudce zvedl a nabral do sebe obrovské množství vzduchu potřebné k chodu celého těla a hlavně hlavy, která teď byla poslední pevností bránící se před spalující vášní. Mé plíce však nedokázaly pojmout dostatek vzduchu, aby udržely při životě poslední racionálně uvažující obyvatele pevnosti a brány padly pod náporem zbojníků vedenými rozbouřenými emocemi.

Vzdala jsem veškerý boj a oddávala se jeho dotykům. Jeho ruce si mě po chvíli přetočily čelem k sobě a já se přinutila otevřít oči. Poslední snaha o nadvládu nad vlastním tělem. Jeho obraz se mi nesmazatelně vryl do paměti, abych si ho v okamžicích, až tato spalující atmosféra pomine, mohla vylovit a vzpomínat na tyto nezapomenutelné chvíle. Pár zajatců nespoutané vášně si však uvědomilo podobnost onoho obrazu – světlá pokožka, krátce střižené, ležérně upravené hnědé vlasy s bronzovým nádechem, zlaté oči…

„Paní Isabello?“ vytrhl mě z mého snění neznámý téměř dětský hlas. Leknutím veškeré obrazy zmizely a zbyla jen děsivá myšlenka identity muže mé bujné fantazie – Edwarda.

< Shrnutí > 

Tak, vzhledem k Vašim komentářům, se na nějaký čas vypařím, abyste měli možnost rozdejchat Edwardův čin a neukamenovali mě při tom.

Ne teď vážně. Vzhledem k tomu, že jsem si sama uvědomila, že jsem na fanfiction doslova závislá (když člověk mačká na tlačítko "obnovit" každých pět minut od 8:00 do 24:00, tak už se opravdu jedná o nemoc), rozhodla jsem se k radikálnímu řešení. Protože zkoušky mi utíkají tak trochu mezi prsty, nemůžu říct, že bych nevěděla proč, řekla jsem si, že sem nezavítám, dokud je všechny nesložím, nebo v horším případě, dokud mě ze školy nevyhodí.

Doufám, že za tu dobu u Vás neupadnu v nemilost. V tom horším případě mě tu máte 20. září :-).

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zamčenými dveřmi - 18. kapitola: