Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z nuly rodina - 6. Kapitola

06.06.2010 (21:30) • CoLoR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1613×

6. Kapitola

Bella:

Byla jsem vážně překvapená, když mě chytil za ruku… Ani ne tak proto, že jsem o něm najednou věděla úplně všechno (další specialitka mého daru – stačí se dotyčného dotknout), ale především proto, že jsem se dozvěděla zajímavé věci. Za své existence jsem se toho naučila hodně, jak o upírech, tak z normálního života lidí. Vlastně mě nemělo zarazit, že může číst myšlenky, ale jak je možné, že ty moje ne? Je se mnou něco v nepořádku? A je vůbec možné, že by opětoval mé city? Jak to, že se tak ubránil své žízni? Co mělo znamenat to pouto? Jak může být jeho duše tak čistá a věrná a bezprostřední a prostě dokonalá? A je možné, že…

Tisíc otázek a ani jedna odpověď. Jak frustrující. Naštěstí mi to jeho vroucný pohled naprosto vynahrazuje…

Je to velice zajímavé. V Edwardových myšlenkách – pořád si nemůžu zvyknout, že je to Edward, jak jsem si proboha mohla myslet, že je to Cliff? Vždyť Edward je to nejkrásnější jméno na celém světě, mělo mě napadnout, že nejdokonalejší muž bude mít to nejúžasnější jméno! – jsem mohla vidět jeho plán. Samozřejmě bezchybný, jen nesmíme udělat žádnou chybu. Naše dary se v tuto chvíli hodí víc, než by se snad mohlo zdát. Kdybych nebyla upozorněna na následující okamžiky, asi bych to pěkně pokazila. Ale nejdokonalejší na tom plánu je stejně to, že všechno, co budeme dělat, není vůbec lež. Je to jenom jiná perspektiva reality. Vzhledem k mým očím, a co jim předcházelo, a vzhledem k Edwardovu neuvěřitelnému sebeovládání stejně netvoříme tak úplně tradiční upírský pár – vážně jsem si pomyslela pár? Vážně? Úžasné! - takže to, co děláme, stejně asi udělat máme. Takže do toho!

Co se týče současné situace, tak ta vypadá následovně. S Edwardem stojíme naproti smečce vlků a čtyř tmavě opálených lidí. No jasně, jsou to vlkodlaci… Zvažujeme naše možnosti, chystáme se ke kroku, který udělat musíme, protože jiná alternativa neexistuje.

Když v tom se zpoza křoví ozve umučené zavytí a v následující chvíli se několik vlků jakoby schoulí do sebe. Z toho, co vidím v Edwardových myšlenkách, jasně vyvozuju, že je to Jacob, největší z vlků. Ten, co ho Felix poranil. Chci se za ním rychle rozběhnout a třeba mu pomoci, ale Edward mi pevně sevře ruku a klidným hlasem začne promlouvat k vlkům.

„Nepřišli jsme bojovat. Ani já, ani Bella. Ta pouze nevědomky procházela vaším teritoriem, nechtěli jsme způsobit tyhle boje, ale Felix na Bellu zaútočil, musela se bránit. Velice se omlouváme za tyto potíže, ale rádi bychom pomohli vašemu příteli, vypadá to, že zranění jsou vážnější…“ Tázavě se podívá na vůdce smečky, Sama. Probírá se jeho myšlenkami. Zaráží mě jejich směr. Uvažuje totiž nad tím, odkud mě zná… Zajímavé. Měla bych snad já znát jeho? A to že prý upíři nezapomínají, pche!

„Víme, že tyto spory nebyly úmyslné, sledujeme Bellu už od té doby, co vstoupila na naše území. Jen mě zaráží tvá barva očí, Bello,“ promluví ke mně. Ale to naprosto ignoruju, protože ve všech těch propojených vlkodlačích a Edwardových a mých myšlenkách mám totální chaos, navíc když je všechny najednou prořízne další vlna bolesti.

„Na to nemáme čas, ten kluk přece potřebuje pomoct! Jednu dobu jsem se pohybovala v nemocnici a o doktořině něco vím, mohla bych mu pomoct!“ vykřiknu se zoufalstvím v hlase. Proč se o něj sakra tak starám?

Protože jsi tak bezprostřední a je ti jedno, jestli trpí člověk, upír nebo vlkodlak. I když tvé srdce nebije, jsi soucitná stejně jako někteří lidé… Ozve se mi v hlavě Edwardův hlas. Vděčně se na něj podívám a stisknu mu ruku.

„Dobře, ale pustím k němu jenom Bellu. Bello?“ pokývne hlavou. Dává to rozum, já nejsem nebezpečná, i když nevím, jak on to ví, když neví, co znamenají mé oči. Hmm… Kouknu se znovu na Edwarda a poté pustím jeho ruku. Najednou je v mé hlavě jako vymeteno. Edwardovo čelo se ustaraně nakrčí a vykreslí mu tam krásné vrásky. Ano, já vím, že je to teď nebezpečné. Edward nevidí do mé hlavy a já nevidím do žádné hlavy. Vážně nebezpečné…

Urychleně se přesunu k Jacobovi. Vlci samozřejmě netuší, že znám jejich jména. Asi bych se měla zeptat.

„Jak se vůbec jmenujete?“ zeptám se, zatímco prozkoumávám Jacobovo tělo. Je v bezvědomí. A rány má natolik ošklivé, že i vlkodlačí rychlost uzdravování na ně nestačí. Proradný Felix!

„Sam.“ Jistěže… Zavrčím v duchu netrpělivě.

„A on?“ ukážu prstem na Jacoba.

„Jacob,“ odpoví. Prapodivné. Nikdy jsem ještě nezažila přetvářku… No, i když…

„Dobrá… Tak tedy Same. Jacob je v bezvědomí, jak jste si určitě všiml, pravou ruku má totálně rozmlácenou,“ vykládám, zatímco ukazuju příslušná poranění. „Tadyhle na boku má rozsáhlou trhlinu, ošklivě to krvácí, budu to muset zastavit. Nemáte kus hadru, nebo něco podobného? Já bohužel nemám žádný kus navíc…“

„Jistě, tady to je,“ podává mi kus utržené látky ze svých už tak dost krátkých šortek. Koutkem úst poděkuju a už urychleně stahuju ránu tak, aby nekrvácela. Rychlými pohyby pak vyrovnám nohu, která byla pořádně vykloubená, a zkoumám zranění na hlavě. Dost… krvavé…

„Bello? Jak to, že s vámi ta krev nic nedělá? Souvisí to s vašima očima, viďte? A jak to, že se v tomhle tak vyznáte? Proč nám vůbec pomáháte?“ vychrlí ze sebe proud otázek, které ho zjevně svrběly na jazyku už dost dlouho. Je mi to jasné…

„Ano, Same, opravdu to souvisí s mýma očima. Už desetiletí žiju jiným způsobem než ostatní upíři. Živím se zvířecí krví, odříkání krve lidské je už mou součástí, celá má existence byla vystavěna na tomhle. Příčí se mi zabíjet lidi. To proto mám oči zlaté, je to tou zvířecí krví. Lidskou krev jsem měla pouze jednou, na začátku mé existence, vícekrát ne. Hnusí se mi to, to zabíjení. Proto mi nedělá moc velký problém stát tváří v tvář moři krve, víte? Navíc, vy… Nic proti vám, ale smrdíte, aspoň pro mě. Myslím, že já vám taky zrovna nevoním… Jak už jsem řekla, v doktořině jsem se už pohybovala, nemám s tím nijak zvlášť velký problém, měla jsem roky na to, abych se to všechno naučila… I když jsem pak zase utekla. Nomádský život mě prostě lákal víc… A proč vám pomáhám? Nevím…“ odpovím popravdě.

„Takže vy jste žila mezi lidmi?“ zeptá se se zájmem.

„Ano, to skutečně ano.“ Proč musím vzpomínat zrovna na tu část mého upírského života, kterou jsem se rozhodla zapomenout?

„To je pozoruhodné… A co váš druh?“ Usměju se nad jeho označením. Váhám, jestli mu mám říct pravdu, ale nic jiného mi nezbývá…

„Jeho proměna skončila teprve včera. Nebyl ani na prvním lovu, o tomhle světě moc neví. Je sice rozhodnutý živit se zvířecí krví, ale jak už jsem řekla, zatím nebyla příležitost.“

„Jak je tedy možné, že je to váš druh?“ vyhrkne další otázku. Zarazí se a rychle se omluví. „Promiňte, moc se vyptávám.“

„No, vzhledem k tomu, jak jsme vám zavařili, si stejně myslím, že víc udělat nemůžu. Znáte ten pojem láska na první pohled? Tak přesně tohle se stalo mezi mnou a Edwardem. Když jsme se poprvé uviděli, byl ještě člověk. Umíral, a já ho přeměnila. Pak jsem utekla, ale to pouto přetrvalo a on se mě po svém probuzení vydal hledat. A našel mě tady. Takže pokud uvažujete nad trestem, potrestejte mě, ne jeho. Klidně mě zabijte, ale jeho nechte na živu, prosím…“ zašeptám úpěnlivě, ani nevím proč. Najednou jsem to prostě musela říct. Tu touhu, tu prosbu… Je mi jedno, že to všichni slyší, on mi to přece musí slíbit…

Sam se na mě překvapeně podívá…

„Ale já jsem neměl v plánu nic takového, zachraňujete zde našeho bratra. A váš způsob života myslím nijak nespadá do odvěkého nepřátelství vlkodlaků a upírů. Je to velice pozoruhodné…“ Zamyšleně se podrbe na hlavě.

„Myslím, že Jacob bude v pohodě… Už se to zaceluje, za chvíli se probudí,“ řeknu silnějším hlasem, i pro vlky, co zůstali hlídat Edwarda.

„Děkuji, za nás za všechny,“ řekne vážně Sam. Jenom pokývnu hlavou a po dlouhých minutách se mu pořádně zadívám do tváře…

Najednou, jakoby nějaká pomyslná kolečka v mé hlavě scvakla…

„Same?!“ zařvu na něj vyjeveně.

„Bello?!“ oplatí mi stejnou mincí…

***Tuhle kapitolku věnuji mé múze, která mi věnovala trochu svého času a snažila se mi pomoct s dalšími nápady… Nakonec mě dokopala k dopsání téhle kapitolky, a ještě mě tisíckrát inspirovala do dalších kapitol… Takže…

Díky moc, Fredy :*

P.S. A neříkej, že nemám děkovat!***

Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z nuly rodina - 6. Kapitola: