Nová odkrytá tajemství a spousta nových otázek. Tak na koho Bella cestou k Edwardovi narazí? A kdo jí ještě zkříží cestu za jejím osudem? To a ještě víc se dozvíte v druhé kapitole povídky Z nuly rodina...
30.05.2010 (14:30) • CoLoR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1749×
2. Kapitola
Bella:
Běžím, co mi síly stačí. Tedy obrazně řečeno. Ale mám strach, že to nestihnu… V mém záchvatu paniky jsem zaběhla mnohem dál, než jsem si myslela. Co když přijdu pozdě? Co když už tam nebude? Oči mám rozšířené hrůzou. Nechci ani myslet na to, co se může stát…
Běžím už 19 hodin v kuse. Občasná vůně nějaké lesní zvěře, která mě uhodila do nosu, mě sice značně vykolejila, ale já jsem se nezastavila. Je mi jedno, že už jsem nebyla dlouho na lovu. Je mi to jedno, protože já se stejně nemůžu zastavit. Každá vteřina je teď drahá a já nechci promarnit ani jedinou z těch, co mi zbývají.
Co se to se mnou vlastně stalo? Jak mě mohl jediný pohled na něj takhle od základu změnit, že jsem schopna tohohle všeho jen proto, abych ho zachránila?
Najednou mě uhodí do nosu jiná vůně, než jaké jsem doteď cítila. Nakrčím nos, protože tenhle pach mi není vůbec příjemný, a ještě zrychlím. Je mi až moc jasné, na čí území jsem se to dostala… Psiska jedna prašivá. Fuj.
Rozhlédnu se kolem sebe, ale nezpomaluju. Stejně nehrozí, že bych nabourala do nějakého stromu. Někdy mám pocit, že stromy uhýbají mně, ne já jim.
Počkat!
Tenhle les přece znám! Panebože, to se mi snad jenom zdá! Zaúpím v duchu a vymáčknu ze sebe ještě o malinko větší rychlost. Jasně, jasně, tady to znám. Už jsem skoro u hranic… Dělej, Bello! Během tak rychlým, že snad ještě žádný upír takovou rychlostí neběžel, se blížím k hranici. Po dlouhé době pro jistotu použiju svůj dar, ale žádná forma života – teda kromě rostlin, samozřejmě – se v mém okolí nevyskytuje… Snad si mě nevšimli. A když budu rychlá, ani nevšimnou.
Posledních pár skoků!
Ano! Zvládla jsem to, jsem tady!
Vžuuum!
Prudce zastavím. Při mé rychlosti jsem za sebou nechala 10 metrů dlouhou a půl metru hlubokou rýhu.
Debilní psiska! Až mě se dostanou pod ruku, tak já je roztrhám na kousky, rozcupuju, prošpikuju a opeču na rožni! Vrčím tak hlasitě, že to snad musí slyšet kilometr daleko.
To bylo teda dost hloupé. Jak jsem mohla takhle debilně naletět? Jak jsem mohla zapomenout, že dál, než na jejich území, když v něm jsem, můj dar nedosáhne? Já jsem tak blbá! Teď musím ještě narazit zrovna na něj!
Znovu zavrčím. S takovou to prostě nestihnu!
„Bello,“ pokývne mi ten, kterého jsem už v životě nechtěla vidět. No jasně! V životě… odfrknu. Můj starý známý si to však vyloží jinak.
„Ale no tak, Bello. To nejsi ani trochu ráda, že mě vidíš? No, to mě mrzí. Už dlouho jsme se neviděli, viď?“ pronese svým uhlazeným hlasem a nakloní se ke mně.
„Nepřibližuj se ke mně, Felixi!“ zavrčím. „Můžeme, prosím, předstírat, že jsme se nikdy nepotkali, a jít každý svou cestou? Mám docela naspěch.“ Felix se jen zasměje.
„Ale Isabello. Jak bychom mohli? Zavzpomínejme přece na naše staré dobré časy,“ zamrká na mě.
„Je mi z tebe špatně. Žádné staré, a už vůbec ne dobré, časy neexistují!“ štěknu. Najednou se Felixova dosud vlídná tvář zkřiví vzteky.
„Přestaň si už konečně nalhávat, že se to nestalo! Nezazdívej už laskavě svou minulost! Ty taková prostě jsi! Nezměníš to jenom tím, že od nás utečeš! Aro je až moc chápavý! Pořád doufá, že se jednou vrátíš. Ale ty se nevrátíš! Ty děláš, jako by Volterra vůbec neexistovala! Pro tebe neexistuje už vůbec nic,“ hlesne nakonec. Tvář se mu vyhladí, vztek už je minulost, zato jej nahradí smutek. „Já jsem to tehdy myslel vážně. Tak proč…?“ Nenechám ho domluvit.
„Ty si myslíš, že to, co Volturiovi dělají, je správné? Vážně si to myslíš? Aro má pokroucený náhled na život lidí a existenci upírů. Ano, můžeme mu být vděčni za útlum všech válek, které v minulosti vznikaly. Ale jak mu můžeme odpustit ty neodůvodněné vraždy a nesmyslná přepadení? Už jsem se na to prostě nemohla dívat! Tak jsem vypadla! Já tam nepatřím. Víš, nebyly to dobré časy. Pro mě to bylo utrpení, tak proč se mi divíš, že to chci všechno zapomenout? A teď mě laskavě omluv… Nemám čas se tady vykecávat. Jak už jsem řekla, mám naspěch.“ Už jsem se chystala znovu vyrazit – Kolik času jsem asi tím nesmyslným tlacháním promrhala? – ale Felix se mi postaví do cesty. Nakrčen v útočné pozici na mě hrozivě vrčí. Ale ne! Za co?! Už jsem měla být kilometry daleko!
„Nikam nepůjdeš! Aro byl naivní, když tě nechal jít! Ale proč tě nechat pobíhat po lesích, když se stejně nevrátíš? Neměla jsi říkat ne. Se mnou by ses měla královsky…“
„Jo, jasně, a každý den mít na talíři ubohého člověka? Vy jste netolerovali mé rozhodnutí, proč bych já měla tolerovat vás? Dej mi pokoj!“ zakřičím na něj. Nakrčím se do útočné pozice. A v tom samém okamžiku na mě Felix s hrozivým výkřikem skočí…
…
Sotva jsem se stačila vzpamatovat, už byl pár desítek centimetrů nade mnou. Zakleju a uskočím stranou. Chystám se oplatit útok, ale prostor mi zbývá akorát k obraně. Felix útočí znovu a znovu. Já nejsem špatná v boji. To ne. Ale na Felixe nemám. On mě snad vážně zabije!
Zatlačuje mě stále více dozadu. A já si nerada připouštím, že se stále více a více blížím na území těch hnusných podvraťáků! Poslední pokus o útok…
Prásk!
Odhodil mě lehce, jako pírko! Obrovským obloukem dopadám na to zatracené, děsně páchnoucí, území. Felix se šklebí a stojí přesně u hranice. Nebyla bych až v takovém průšvihu. Ale za mnou se pomalu ale jistě shlukuje asi desítka obrovských vlků. A to už opravdu je velký průšvih. Pomalu se zvedám na nohy, aby si náhodou nemysleli, že chci zaútočit. Protože to fakt nechci.
Bezmocně stojím s rukama svěšenýma podél těla. Co teď zatraceně budu dělat?
Těkám očima z Felixe na tlupu vlků. Ani jedna z nabízených alternativ mě neláká. Protože obě končí smrtí. Jenomže já nemůžu umřít. Ne teď, když jsem našla svou lásku! Svého Cliffa (jak jsem jej v duchu pojmenovala – a jak je známo, věcí, které jsme si už jednou pojmenovali, se pak horko těžko vzdává)! Sakra!
Sakra sakra sakra…
Už je pozdě, už je moc pozdě. Uvědomím si, protože slunce je vysoko na obloze. Ke Cliffovi to nestihnu. Protože právě teď skončil třetí den přeměny…
A půlkruh vlků se neustále stahuje a nechává mi stále menší a menší naději na útěk…
Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Z nuly rodina - 2. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!