Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z nuly rodina - 17. kapitola

14.08.2010 (21:45) • CoLoR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1186×

17. kapitola

Bella:

K mému velkému překvapení jsme asi před pěti minutami stanuli bok po boku čelem k nádhernému domu obklopenému lesem, v nádherné béžové barvě s krásnou zahrádkou a nádhernou terasou. Je to přesně ten dům, co byl v Alicině vizi. Je to on, a přesto je nádhernější…

Edward jen nevěřícně kroutí hlavou, zato Alici očka jen svítí a už se rozbíhá směrem k masivním hlavním dveřím.

„No páni, vy se tváříte překvapeně! To snad nevěříte, ani po té době, mým schopnostem?“ zasměje se a už otvírá dveře. Váhavě se za ní vydám. Když přestoupím práh tohoto obrovského domu, musím zalapat po dechu. Ocitám se v nádherně zařízené místnosti. Vypadá to jako obývák. Na jedné straně je sedačka, naproti které je do zdi zabudovaná plazmová televize. Kousek dál je moderní hi-fi věž, vedle které jsou poličky s cédéčky. Druhá strana místnosti je vyvýšená a vypadá spíš jako nějaká učebna hudby. Vyjdu dva schůdky a opatrně se dotknu černého křídla, které zaujímá největší prostor. Pohladím bílé a černé klapky a pak se přesunu k dalším poličkám, na kterých je nepřeberné množství not. Začnu hledat nějaká známá jména, když tu začne Edward hrát na křídlo a já se musím pousmát. Naše zásnubní…

Vtom do místnosti vplují dva upíři, jeden muž a druhá je žena. Okamžitě se postavím před Edwarda do obranné pozice. Ten jen zavrčí, odtáhne mě a zaštítí mě svým tělem. Pohrdlivě odfrknu, jako bych se neuměla bránit sama! Ale Edward jen zavrtí hlavou. Bleskově stočím pohled k Alici a údivem otevřu ústa. Alice si hoví na gauči a na cizince se jen usmívá jako tele. Okamžitě se tedy zadívám na neznámé upíry. Když si je ale pořádně prohlédnu, pochopím Alicinu reakci. Jsou to ti upíři z vize! Oba jsou krásní. Muž je vysoký a bledý, na pažích se mu rýsují obrovské bicepsy. Delší černé vlasy mu spadají na ramena a ve tváři má vepsaný zvláštní, kajícný výraz. Zato žena je jeho pravý opak. Oříškové vlasy má dlouhé do půli zad, je menší, jen barva pokožky je činí tak podobnými. Jinak nádhernou tvář jí brázdí smutek, strach a odevzdanost. Oba jsou vegetariáni…

„Tohle je váš dům?“ zeptám se po dlouhé chvíli ticha. Muž ke mně stočí pohled. Zamrazí mě. Jako bych ho už někdy viděla…

„Tenhle dům jsme na naléhání Esmé nedávno postavili. Jakoby tušila, že ho bude potřeba pro nové členy rodiny…“ odpoví mi a přitom ze mě nespouští oči. Takže ta žena je Esmé…

„To je zajímavé. Má dar?“ zeptá se se zájmem Edward. Jen protočím oči a uvolním svaly. Napřímím se, ale pořád z cizinců nespouštím oči.

„Ano, ale nevím jaký…“ Pořád se na mě dívá… V tom se Edward taky napřímí jako svíčka, ale jeho postoj rozhodně není bezstarostně uvolněný. Zvědavě se na Edwarda kouknu. Docela mě štve ten fakt, že spolu už nemůžeme komunikovat beze slov. Nepřišli jsme na důvod, ale nebyl ani čas to zjišťovat. Alice nás hnala pořád dál, bylo to vážně otravné…

„Tys to taky věděl, že? Ethane?“ osloví Edward muže jménem. Vtom mi hlavou probleskne pochopení. Vykulím oči a nakloním se dopředu, jako by v reakci na nadcházející konverzaci.

„Ethan?“ vyjeknu. „Jsi to ty? Vážně jsi to ty?“ vyhrknu se stopou nedůvěry v hlase, ale v srdci cítím neuvěřitelné štěstí. Ethan s úsměvem přikývne a postoupí o krok kupředu. Pak se zastaví, jakoby zbytek nechával na mně. Zasměju se a už k němu mířím. Po cestě Edwarda pohladím po paži na znamení, že je všechno v pořádku. Pochopí a uvolní se. Takže je to pravda! Kdyby ne, Edward by si to přečetl v Ethanově mysli.

„Bello!“ vydechne úlevně a už mě obejme. Oplatím mu to a zasměju se. Pořád tomu prostě nemůžu uvěřit! Taková náhoda… Zrovna Ethan! Můj nejlepší přítel v tom nešťastném období.

„Ethane! Co tady děláš? Jak ses sem dostal? Jak jste o nás věděli? Ty jsi utekl? Propustili tě?“ chrlím na něj jednu otázku za druhou. Edward začal opět tiše hrát naši píseň, čímž nám dává taktně trochu soukromí… Alice se pořád usmívá, když v tom vyskočí z pohovky a zamíří k Esmé.

„Ahoj Esmé! Já jsem Alice! Támhle je Edward a tohle je Bella. Moc rádi tě poznáváme, i tebe, Ethane!“ zakření se na ně Alice a už táhne chudáka Esmé na pohovku a spouští svůj obvyklý monolog.

„Takže Alici už znáš,“ zasměju se a prohlédnu si Ethana pozorněji. Je pořád stejný… Jen se usměje a začne vyprávět.

„No, tak jedno po druhém… Volturiovi mě pověřili úkolem. Měl jsem tě najít… Tak jsem se vydal na cestu. Stopoval jsem tě do La Push, ale tam už jsi nebyla. Vlci dobře zamaskovali všechny stopy, takže mi chvíli trvalo, než jsem tvou stopu zpátky našel. Vydal jsem se po ní, ale našel jsem Esmé. Nějaký neřád ji proměnil a nechal ji samotnou v lese. Tak jsem se o ni postaral, všechno jí vysvětlil a dal jí na vybranou. Buď může jít po svých, nebo může zkusit zvířecí krev a přidat se ke mně. V tom novém světě, ve kterém se ráz naráz ocitla, nikoho neznala, takže zůstala se mnou. Není to moc dlouho, je pořád vystrašená a z lidí má strach, protože jejich krev ji pochopitelně neskutečně vábí… Ale má dar. Taky o vás věděla, nevím jak. A tak jsme přišli tady a začali jsme stavět. Nevím, jak to dokázala, ale jednou jsem si šel zařídit pár věcí do města. A když jsem se vrátil, stálo tu tohle. Esmé moc nemluví, ale je z toho stejně zmatená jako já, i když to udělala ona,“ dopoví svůj příběh Ethan a obdivně se rozhlédne kolem. Prolétnu si všechny nové informace od začátku a zeptám se na jednu věc, která mě zaujala nejvíce.

„Volturiovi mě hledají? Proč?“ zeptám se. Tohle zjištění teda není vůbec dobré. Může to znamenat jen jedno… Ve skladbě najednou uslyším malé škobrtnutí, které Edward ale hladce zamaskuje.

„Ne, Bello, proto tě nehledají…“ uslyším jeho něžný tichý hlas. Tázavě se podívám na Ethana.

„Aro shromažďuje všechny své síly, protože na jihu se vyskytlo nové nebezpečí. Tak velký rozsah vzbouřenců jsem ještě neviděl, to ti povím. A ty se jim velice hodíš, nejenom, že máš mnoho zkušeností, ale můžeš Arovi pomoct najít nové, nadané upíry. Nadaní upíři znamenají moc. A to je to, po čem Aro nejvíc touží, i když tenhle fakt dokonale ukrývá pod závojem zákonů, které jasně udávají, že oni jsou jediní, kteří mohou na tomto světě dělat pořádek. Vždyť to znáš,“ bleskne po mě pohledem Ethan. Pokývnu hlavou, aby pokračoval. Začíná to být velice zajímavé. „Navíc, Arovi se velice hodí to, co tě k nim váže. Ale vůbec se mi to nelíbí! Víš, jaký Aro je! Určitě touží po pomstě!“ vyprskne pohrdlivě. Jen ho útěšně pohladím po ruce a zamyslím se. Pokud po mně Aro tolik touží, nemám šanci se mu někde ztratit, on mě totiž najde. Ale taky mě udivuje, že mě ve své gardě ještě pořád chce, copak jsem mu dostatečně nedala najevo, že do gardy nepatřím a že jimi všemi hluboce opovrhuji? Nebezpečí musí být tedy opravdu velké, když chce mít u sebe i nestabilní jedince… Jenomže Edward by chtěl jít se mnou, a to není nejlepší nápad. Až Aro zjistí, co umí, nepochybně se stane prioritou číslo jedna. Protože mít v gardě tak silného upíra, to by bylo poloviční vítězství… O Alici radši ani neuvažuju. Ta má snad ještě větší cenu. Kombinace Edward + Alice by byla pro Ara velice lákavá. To nemůžu riskovat, protože Aro je na druhou stranu ochotný riskovat velice, aby získal to, co chce…

„Přísahala jsem, že se tam už nikdy nevrátím. Přísahala jsem, že to období už neexistuje…“ zašeptám do nastalého ticha. Ethan jen soucitně stiskne mou ruku.

„Já vím, ale Bello, já jsem se snažil přijít na způsob, jak se z toho vyvléct, ale Aro tě tam prostě chce!“ Jen bezmocně složím hlavu do dlaní, ale to už mě Edward svírá v náručí. Dostanu o něj strašný strach a pevně jej stisknu. V tom jako by zábrany padly, což si neumím vysvětlit, ale Edward na jednu malou vteřinku zase vidí do mé hlavy. Vidí všechny mé pochyby i minulost, kterou jsem se před ním snažila tak usilovně skrýt…

Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z nuly rodina - 17. kapitola: