Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 7. kapitola

20.12.2009 (17:45) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6027×

VII – Učitel

Probudila jsem se v pokoji. Ležela jsem na posteli a cítila jak celé moje tělo je ochablé, jen co jsem si vzpomněla na včerejší den, začali mi po tvářích stékat další slzy. Chtěla jsem plakat potichu, ale jeden vzlyk mi unikl a po té následovali další a další. Celým mým tělem škubali vzlyky a já je nemohla zastavit.

Cítila jsem se tak prázdná. Bez mojí matky jsem nebyla nic, i když jsem věděla, že už ji nikdy neuvidím, hned v den odjezdu na trh, stále jsem doufala, že se bude mít aspoň trochu dobře. Myslela jsem si, že za to, jaký byl náš otrokář, můžu já, ale zřejmě to nebyla pravda, zřejmě byl takový pořád. Cítila jsem, že za její smrt nesu odpovědnost já, že to kvůli mně ji zabil. Kdybych se nenarodila, zůstala by s ním jeho žena, a kdyby s ním zůstala jeho žena, nikdy by mu nedovolila mojí matce ublížit.

„Proč?“ Zašeptala jsem do ticha pokoje a koukala z okna na nebe. „Proč jsi umřela ty? Kdybych se nenarodila byla by jsi stále naživu.“ Šeptala jsem a po mých tvářích stékaly slzy.

Hleděla jsem na ty mraky a cítila se jinak. Cítila jsem se jako bych byla mrtvá, jako bych i s matkou zemřela.

Slyšela jsem, jak se otevírají dveře, a cítila jsem, jak se moje postel zhoupla. Něčí ruka mě hladila po zádech a já slyšela, jak ta osoba šeptá slova útěchy. Nevnímala jsem kdo to je. Bylo mi jedno, že jsem otrok a ten má za každou cenu, i kdyby umíral, sloužit svému pánovi. Poprvé za celou dobu, co jsem byla u téhle rodiny, jsem byla vděčná za to, že nechtějí, abych se chovala jako otrok. Byla jsem ráda za to, že můžu pro mámu truchlit.

„Carlisle? Možná bude potřeba něco na uklidnění.“ Zaslechla jsem hlas osoby, která mě hladila po zádech. Poprvé jsem poznala, že se jedná o Alici a díky tomu, že jsem začala vnímat, uvědomila jsem si, co tady dělám.

Nechávám se utěšovat od otrokářky, když mám sloužit. I když nebyla jako on, stále to byla otrokářka. Rychle jsem se vyšvihla do sedu a setřela si slzy. Podívala jsem se na Alici a byla jsem odhodlaná. Moje matka byla vzorný otrok a já chci být jako ona. Zvedla jsem se a doběhla do koupelny, kde jsem na sebe pustila studenou vodu. Oblékla jsem se a vběhla znovu do pokoje.

Alice stále seděla na posteli a sledovala mě. V jejích očích byla vidět lítost, ale tu jsem já nepotřebovala od otrokáře vidět. Chvíli jsem se jí dívala do tváře a užívala si ten poslední moment. Nakonec jsem sklopila hlavu a zadívala se na její nohy, svoje ruce jsem stáhla za záda a přikrčila se.

„Co pro vás mohu udělat paní?“ Zeptala jsem se a čekala na svůj úkol. Dlouho se nic neozývalo, a proto jsem vzhlédla a podívala se, zda stále sedí na tom samém místě. Seděla tam a byla naprosto nehybná. Začínala jsem se bát, jestli se jí něco nestalo, ale ona se najednou probudila a dívala se na mě nechápavě a vyčítavě.

„Neříkej mi paní, jsem Alice.“ Zvýšila hlas a dívala se na mě. Rozhodla jsem se to přejít mlčením a promluvila jsem znovu.

„Co mohu udělat?“ Ptala jsem se a znovu sklopila hlavu. Zaslechla jsem, jak postel zavrzala a slyšela jsem tiché kroky. Došla přímo přede mě a zastavila se. Cítila jsem, jak se mě dotkla pod bradou a tlakem mi hlavu zvedla.

„Budeš se učit, jak být normálním člověkem.“ Promluvila a koukala mi zpříma do očí. Na jednu stranu jsem chtěla odmítnout, ale správný otrok nesmí odmítat nebo cokoliv namítat, to byla první věc, kterou mě moje máma učila. Rozhodla jsem se ji teda poslechnou.

„Ano paní.“ Promluvila jsem a narovnala svoje záda.

„Takže za prvé. Už nikomu nebudeš říkat pane nebo paní.“ Začala a já ji na to kývla.

„Za druhé, teď půjdeme do obýváku, ty si tam sedneš a budeš si, třeba číst v časopisu nebo koukat na televizi.“

„Dobře.“ Kývla jsem a ustoupila o krok dál. Chtěla jsem ji do obýváku následovat a ona to zřejmě pochopila. Rozešla se totiž ke dveřím a já ji následovala.

Hned v obýváku ukázala na jedno křeslo a já si do něj sedla. Na nohou mi během chvíle přistál časopis a já ho otevřela. Hleděla jsem na tu skupinku písmenek a po chvíli si všimla, že ho držím obráceně. Otočila jsem tedy časopis v rukou tak, aby se v tom dalo číst. Zaslechla jsem tichý smích a já opatrně přes okraj časopisu vzhlédla. Naproti mně seděl Edward a smál se do hrsti. Televize neběžela, takže koukal zřejmě na mě. Cítila jsem, jak mi do tváří vstoupá teplo a raději jsem pohlédla do toho časopisu. Pohlédla jsem na první slovo a snažila jsem se rozluštit nějaké slovo, bohužel jsem ho nedokázala přečíst a tak jsem aspoň dělala, že čtu. Vždy, když jsem uznala za vhodné, jsem stránku otočila. Když se moje mysl začínala nudit, snažila jsem se rozeznat alespoň čísla na spodní straně listu.

Když jsem otočila poslední stránku, vzhlédla jsem. Edward stále seděl naproti mně a pozoroval mě.

„Co se ti tam líbilo nejvíc?“ Zeptal se mě a já cítila, jak mě polilo horko. Sklopila jsem hlavu a začala jsem tím časopisem listovat, až jsem našla ten hezký obrázek a otočila jsem stránky k němu.

„Tohle.“ Zašeptala jsem a poklepala na něj prstem. To on už nevydržel a začal se smát nahlas.

„Proč jsi neřekla, že neumíš číst?“ Zeptal se a přešel ke mně. U mě se posadil na opěradlo a vzal mi časopis z rukou. „Stejně se nudím, tak tě budu učit číst. Co ty na to?“ Zeptal se a já na něj koukala. Nevěřila jsem tomu, že se ještě někdy naučím číst. Ani jsem si to neuvědomila a horlivě jsem přikyvovala.

Najednou vstal a podával mi ruku. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, ale chytla jsem se té jeho a pomalu vstala. Celou dobu jsem mu koukala do jeho nádherných zlatých očích a cítila se nějak divně. Už jsem dávno stála, ale on stále mou ruku nepouštěla a já tu jeho taky nechtěla.

„Půjdeme ke mně do pokoje.“ Promluvil a odkašlal si. Hned potom mojí ruku pustil a rozešel se po schodech do prvního patra. Potichu jsem ho následovala, až jsme se do jeho pokoje dostali. Byl přímo nádherný. Výhled měl na stejnou stranu lesa jako já. Místo oken měl ale prosklené celé stěny. Pokoj byl nádherně vzdušný a světlý. Všimla jsem si, že mi ukazoval na jeho postel a tak jsem se na okraj posadila a čekala. Vzal do ruky nějakou knihu a začal listovat.

„Co všechno už umíš?“ Zeptal se a já přemýšlela. Hned jsem mu sdělila, co znám za písmenka a on pokračoval ve výkladu. S ním to šlo velice rychle. Učili jsme se až do večera a výklad přerušil, až když začalo v mém žaludku kručet.

„Úplně jsem zapomněl, že jsi ještě nejedla.“ Promluvil a zvedl se. Znovu mi podal svou ruku a já se ho chopila. Pomohl mi, stoupnou si a přešel ke dveřím.

„Esmé už určitě něco uvařila a dneska už je pozdě. Zítra budeme pokračovat v učení.“ Zašeptal a otevřel dveře. Prošla jsem dveřmi a sním v patách, jsem scházela dolu do obýváku. Všude byl klid. Bylo mi to divné. Zastavila jsem se pod schody a čekala jsem na Edwarda. On okolo mě prošel a zamířil do kuchyně. Následovala jsem ho, a když jsem si všimla, že za tu chvilku, kdy jsem ho neviděla, stačil už nandat na talíř, docela jsem se divila.

„Jez.“ Řekl a dal na stůl talíř s jídlem. On si sedl naproti mně, ale vůbec nejedl. Nechtěla jsem to řešit, tak jsem se rychle najedla a zvedla se. Chtěla jsem talíř umýt, ale najednou mi zmizel z rukou a Edward už ho u umyvadla umýval. Nevěděla jsem, jak to udělal takhle rychle, ale nechtěla jsem to řešit.

Koukala jsem na něj a nevěděla jsem co dělat.

„Asi nám přijela návštěva. Měla by si jít do pokoje, nebo na to, co jsi se celý dnešní den učila, zase zapomeneš.“ Promluvil znovu a já se rozhodla ho poslechnout.

Jen co jsem zavírala dveře u sebe v pokoji, zaslechla jsem hovor z obývacího pokoje. Bylo už hodně hodin, ani bych nevěřila, jak ten čas bude rychle utíkat. Převlékla jsem se do pyžama, a i když jsem si slíbila, že na rozkaz mé otrokářky se začnu chovat jako normální člověk, vzala jsem si peřinu a zalehla na zem před postel. Jen co jsem položila na polštář hlavu, všechno to na mě dolehlo a já jsem začala znovu kvůli mojí mamě brečet. Netrvalo, ale příliš dlouho a já jsem usnula.

8. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 7. kapitola: