Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 14. kapitola

10.04.2010 (17:15) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7147×

XIV –  Ráno před hodinou H

Probudila jsem se na posteli, přikrytá a převlečená. Nechápala jsem, jak jsem se dostala k tomu se převléct. Naposledy si pamatuji ty divné čmouhy, ale potom se stalo ještě něco, ksakru, vážně se pak ještě něco stalo, ale co? Já si nemůžu vzpomenout! Pamatuji si, jak jsem se dívala na les, potom byly ty čmouhy. Nejprve jedna a pak dalších šest, seděla jsem na posteli a dívala se, jestli se znovu neobjeví. Pamatuji si tu tíhu ticha, to, jak jsem se bála. Ale, co se stalo potom? Proč mám potom v hlavě jen tmu? Proč si nic nepamatuji? Co se dělo potom? Co to bylo za čmouhu? Proč se tu objevila?

„Isabello? Je ti dobře?“ ozval se ode dveří Edwardův hlas a já se na něj ohlédla. Chvíli jsem se mu dívala nepřítomně do očí a hlavou mi stále běhaly otázky, co to včera bylo, co se to stalo? Takže jsem vůbec nevnímala, co Edward dělá, najednou byl vedle mě a opatrně vztahoval ke mně ruku. Něco šeptal, znělo to jako: „Neboj se mě, já ti nic neudělám.“ Ale proč by něco takového říkal? To mi vůbec nedocházelo.

Dívala jsem se na jeho ruku, jak se ke mně přibližuje. Byl ode mě už jen pár centimetrů a mně se hlavou mihla vzpomínka na ten den, kdy byl ples. Vzpomněla jsem si na to, jak mě líbal, na to, jak se mi jeho dotyky líbily a proto, když chybělo už jenom pár milimetrů, jsem zavřela oči a čekala, co se bude dít dál…

Jenže jsem čekala marně. Veškerý pohyb ustal, ani tiché zašustění látky se v nehybném vzduchu pokoje neneslo. Vše bylo, jako bych tu opět byla sama, jako by mě opustil či se mi jenom zdál, a proto jsem otevřela oči.

Byl jen pár centimetrů ode mě. Hlavu skloněnou na mou úroveň, vzdálenost mezi našimi nosy dosahovala maximálně deseti centimetrů a jeho oči tmavě hnědé barvy se zavrtávaly do těch mých. Cítila jsem se v nich uvězněná a momentálně mi bylo jedno, co to bylo za čmouhy a kde se zde vzaly. Teď jsem byla jen já a Edward. Můj pán, pán, kterého nadevše zbožňuji i přes to, že on mě ze začátku nemusel.

„Isabello? Jak se cítíš?“ zeptal se a něžně se dotkl rukou mého obličeje. Jen jsem zavřela oči a užívala si jeho doteku, měl tak ledové ruce, ale zároveň tak jemné a příjemné.

„Je mi dobře,“ zašeptala jsem v odpovědi a můj hlas se, i přes to, že jsem šeptala, třásl, bylo poznat, že neříkám tak úplně pravdu, i když teď mi bylo víc, než jenom dobře.

„Opravdu je ti dobře? Chováš se nějak divně?“ otázal se Edward znovu a já znovu otevřela oči.

„Mám pocit, že se včera stalo něco víc, než si pamatuju,“ zašeptala jsem popravdě a čekala jsem, jak zareaguje.

„Co by se mělo stát?“ V Edwardově hlasu zaznívalo snad zděšení, nebo nevím, co to mělo být, ale opravdu to vypadalo, jakoby se bál odpovědi.

„Před tím, než jsem šla spát, jsem z okna zahlédla nějaké šmouhy, to je všechno, co vím, pak si nic nepamatuji, i když si jsem jistá tím, že se stalo ještě něco potom. Nepamatuji se, že bych se převlékala a zaléhala do postele,“ vychrlila jsem v rychlosti na něj dříve, než bych se rozhodla neříkat vůbec nic.  Při svých slovech jsem se rovnou dívala do jeho očí a všimla jsem si, že hned na začátku, jen co jsem se zmínila o čmouhách, na chvíli jeho rysy ztuhly, ale vzápětí, co se dozvěděl, že si nic víc nepamatuju, opět se uvolnil.

„Třeba se ti jen něco zdálo,“ zamumlal, ale nezněl moc přesvědčivě. „V každém případě, přišel jsem sem kvůli tomu, že za nedlouho se jede do školy, tak aby ses stihla obléct a najíst, než vyrazíme. Alice ti už támhle přichystala oblečení. Počkám v obýváku.“ Hned, jak domluvil, se zvedl a odešel z pokoje pryč. A i když jsem nechtěla do jejich školy chodit, jsem se jako pravý otrok zvedla a uposlechla rozkaz svého pána. Oblékla jsem se do připraveného oblečení., byly to rifle, jako nosí oni a strašně příjemné bílé triko v koupelně jsem se narychlo opláchla a šla do obýváku, kde na mě měl pán čekat, ale jen co jsem tam došla, všimla jsem si, že v pokoji nikdo není, jen z kuchyně se ozývaly občasné rány, ale tak hlasité, že to až vypadalo, jako by se je ten dotyčný snažil dělat naschvál.

Došla jsem tedy do kuchyně a u pultu jsem zahlédla, jak tam stojí Esmé. V misce byly připravené kukuřičné lupínky a vedle misky ležel váleček na těsto, což jsem vůbec nepochopila, co tam dělá.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem, abych na sebe upoutala pozornost, i když jsem si nebyla jistá, zda se jednalo o správný pozdrav.

„Dobré, Bello. Připravila jsem ti snídani, tak se najez, než pojedeš do školy. Doufám, že se ti tam bude alespoň trošku líbit,“ zamumlala Esmé a urychleně odešla z kuchyně. Ještě jsem se za ní zmateně otočila a stačila jen zahlédnout, jak její noha mizí za rohem. Bylo zvláštní, že takhle rychle odešla, velice zvláštní, ještě nikdy to neudělala. Vždy se semnou snažila mluvit, jako bychom si byly rovny, i když to nebyla pravda a teď najednou tohle. Až na tu snídani, to bylo přesné chování, jako by se ke mně choval jinačí člověk… jako lidé… To vlastně říkal včera Carlisle, budeme se k ní muset chovat jako lidé. Ale proč mi přijde, že to slovo má jinačí význam?

„Bello? Co je to dneska s tebou?“ Ozval se ode dveří Edwardův hlas a já rychle zvedla hlavu a tázavě nadzvedla obočí, nemohla jsem totiž promluvit, protože jsem měla plnou pusu, i když nechápu, jak se mi tam to jídlo dostalo, přísahala bych, že jsem na lžíci ještě nic nenabrala, ale moje ruka dokazovala opak. Byla už jen kousek od úst s dalším přídělem jídla.

„Jsi duchem nepřítomná. Úplně mimo, z té školy nemusíš mít strach, kdyby něco, tak tě ochráním a je mi jedno, co by si o nás ty zrůdy, co si říkají lidé, pomysleli. Nemusíš se bát, se mnou se ti nic nestane.“

Se mnou se ti nic nestane, tak nádherně to zní, pár slov a kolik dokážou obsahovat lásky. A to znějí z úst otrokáře.

„Opravdu mě tam chcete, pane?“ zeptala jsem se hned, jak jsem spolkla sousto. Doufala jsem, že si to snad rozmyslel a řekne přece jenom ne, i když je odhodlán mě bránit.

„Opravdu chci, aby ses v té škole něco naučila a neříkej mi pane, víš, že to tady nemáme rádi.“

„Ale pokud s vámi půjdu mezi ostatní otrokáře, musím vás oslovovat tak, jak se sluší a patří. Ostatní nevědí, že je vaše přání, abych vám říkala jmény a je to dobře, protože by to jinak pro vás byla opravdivá ostuda.“

„Stále o nás smýšlíš jako o otrokářích?“ zeptal se Edward a znělo to smutně.

„Otrok o normálním člověku bude vždy smýšlet jako o otrokáři, pane. Jsem nižší vrstva společenství. Otravný hmyz, který je potřeba zašlápnout, pane. Nic se na tom nezmění. Narodila jsem se jako otrok, zemřu jako otrok. Jak jsem již říkala,“ zašeptala jsem nazpět a zakotvila jsem se do jeho očí.

„Co když tě osvobodíme z otroctví?“

„Tak zemřu. Otrok bez pána je jako pouliční pes se vzteklinou. Ani na trh by mě samotnou nepustili, tudíž bych neměla nejmenší šanci dostat se k novému otrokáři.“

„Co když tě osvobodíme z otroctví a přijmeme do naší rodiny? Ani tak bys nemohla žít jako normální člověk?“ zeptal se znovu a i tak jsem musela opět odpovědět záporně.

„Představa, že bych žila mezi otrokáři a dívala se jim zpříma do očí i ve společnosti aniž bych při tom dostala ránu holý je pro mne ta nejhorší věc. Představa, že bych byla někým, kdo zabíjí mě rovné, kdo zabíjí nevinné jen proto, že se narodili ve špatné době, mě děsí. Nemohla bych být jako člověk. Ubíjelo by mne to.“

„Co kdybys mohla být něčím jiným než člověkem. Žít v jiném světě a přes to zůstat tady?“

„Myslím, že vaši otázku nechápu, pane,“ zašeptala jsem nazpět a byla to pravda. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví.

„Představ si, že bys nebyla člověkem a přes to by ses mohla dívat lidem do očí i na veřejnosti, aniž by tě mlátili. Mohla bys být víc než člověk, ale nemusela bys být nadřazená. Nebyla bys otrok, ale ani jako člověk. Dokázala bys žít s tím?“

„Nevím. Nedokážu si představit, že bych neměla být otrok a ani si to nechci dovolit, pane. Jsem otrok a jím i zůstanu.“ S posledním slovem jsem se do jeho očí propila ještě více, doufala, jsem, že vycítí tíhu mých slov stejně jako já. Doufala jsem, že mě pochopí a zároveň jsem toužila po tom pochopit já jeho. Jak bych mohla být nadřazená lidem? Já prachobyčejný otrok. To nejde…

„Za chvilku vyjedeme do školy,“ zašeptal ještě Edward a se sklopenou hlavou odešel do obýváku a mě opět došla ta tíživá skutečnost. Za chvilku přijde ta hodina H. Doba, kdy pojedu do školy.

15. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 14. kapitola: