Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 36. část

03.04.2011 (18:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2438×

36. část

„Tanyo, drahoušku, rád tě zase vidím!“ pronesl muž ve středních letech, který byl už jen vzhledově velmi zajímavý.

Měl neuvěřitelně bledou pokožku, někdo by řekl, že je opravdu bílý, ale když jste si jej prohlédli z větší blízkosti, byla jeho pleť nažloutlá a vypadala velmi křehce, jako skořápka. Kdyby jste se toho muže dotkli (nebo spíše on vás, neboť je neuvěřitelně zvědavý), zjistili by jste, že jeho pokožka není vůbec křehká, právě naopak, tvrdá jako kámen.

A i přes různé módní trendy, které on mohl zažít, jeho vlasy zůstávaly stejně dlouhé a stejně černé.

Tohle by se ještě dalo snést, co by vás však vylekalo, by byly jeho oči, které měly karmínově červenou barvu. Ale i tak by o něm každý z nás řekl, že je nádherný...

„Já vás také, Aro,“ usmála se překrásná blondýna. Byla nadšená, jak rychle se dostala do tohoto města – čím dřív o tom budou vědět Aro, Caius a Marcus, tím lépe pro ni a tím méně času pro tu člověčinu a její dítě.

Ze začátku byla zklamaná, že mluví pouze s Arem, nakonec však usoudila, že hned, jak Arovi podá svoji ruku a nabídne mu, aby se podíval do jejích myšlenek, aby na vlastní oči viděl, co se děje ve Forks, své bratry zavolá.

Také doufala, že zabíjí jen ji a že Edwarda nechají na pokoji. On neohrožoval, on byl, na rozdíl od druhu jako byla třeba ona, bezpečný. On dokáže svoji žízeň kontrolovat, on by se nikdy nenapil lidské krve.

Ale co ona? A její dítě? Nikdo takový není a díky ní ani nebude.

„Co tě k nám přivádí, drahá? Máš cestu kolem?“ optal se Aro a pousmál se na upírku, která stála naproti němu.

Tohle byla její příležitost. Ještě více se usmála, odhalila tak dvě řady dokonalých, rovných, krásně bílých a určitě i ostrých zubů, udělala těch pár kroků, které je dělily, a podala mu svoji ruku. „Myslím, že bude lepší vám to ukázat.“

Aro lehce povytáhl jedno obočí, v očích měl zvědavost a proto ruku rád přijal.

Ve velkém sále zavládlo ticho, že by i smrtelník slyšel, že na zem spadl špendlík.

„Ale, ale, ale... To je nemilé. Mám rád Carlislea a Martina, ale tohle...“ povzdechl si po chvíli muž, pustil nabídnutou ruku a otočil se na mladičkou dívenku, která vypadala jako andílek s rudýma očima: „Přiveď bratry, Jane.“

Až když jsem seděla ve vlaku a mířila zase směr New York, jsem si uvědomila, že oba Edwardové mají tik mi neustále něco rozkazovat.

Ale ono to možná bude mnou, neboť oba pro mě momentálně chtěli jediné a to to nejdůležitější – bezpečné místo. Chtěli pro mě a pro moji malou holčičku to nejlepší.

Ale tak zas zkuste pochopit vy mě, ano? Já jsem si celý život dělala to, co jsem chtěla. Prvních třináct let se mi taťka snažil mluvit do života a snažil se mi domlouvat, ale když pochopil, že to jen tak nepůjde, hlavně ne, když pomalu lezu do puberty, tak to vzdal, a tak jsem posledních pět let dělala rozhodnutí sama.

A pak najednou narazím na Edwarda, který mi pár hodinami změnil celý život. A stalo se mi něco, co se mi před tím nikdy nestalo – zamilovala jsem se na první pohled. Nejdříve jsem si myslela, že mě to přejde, ale ono ne.

Povzdechla jsem si, popadla svoje věci a vystoupila.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se kolem sebe. Podle instrukcí Edwarda staršího jsem měla ihned zamířit do svého bytu. Ale já se chtěla stavit za otcem...

Tohle byla zapeklitá situace.

Znovu jsem si povzdechla, vytáhla mobil, zapnula ho a vytočila tátovo číslo. Bude lepší, abych k němu nechodila nebo on chodil za mnou. Nechci, aby mu hrozilo nějaké nebezpečí.

Kupodivu mi hovor hned přijal, a tak jsem se opět pustila do lhaní. Řekla jsem mu, že mi není nejlépe a že dneska raději chci být sama, takže se dneska nestavím a taky to, že se zřejmě během několika dní vrátím opět do Forks.

Nebyl nadšený a hned se o mě bál, v hlase jsem mu slyšela starost. Musela jsem ho dlouho uklidňovat, že jsem v pohodě, že ta nevolnost k těhotenství patří a že ve Forks je všechno v pořádku, jen se mi po Edwardovi stýská a že i on chce, abych byla u něj.

Náš hovor skončil, až když jsem byla před domem. Což mě trochu pobavilo.

Po dlouhém váhání a přemýšlení pro a proti, jsem nakonec najela na zprávy a naťukala krátkou SMSku, kterou jsem poslala svému snoubenci: Jsme v poradku, chybis mi. Miluji te, B.

Hned, co mi přišlo potvrzení, že Edovi SMS přišla, jsem mobil opět vypnula.

Nádherný muž s ostře řezanými rysy ve tváři a krásnými delšími vlasy, které měly bronzový odstín, stál u velkých černých dřevěných dveří a poslouchal rozhovor, který probíhal ve vedlejší místnosti. Díky jeho dokonalému sluchu slyšel každý nádech, každý pohyb, každé slovo, které se řeklo - a to nejen v místnosti za dveřmi, ale v celém paláci.

Téměř nikdo o něm nevěděl. A ty, které cestou sem potkal... No, řekněme, že díky jeho daru je zneškodnil.

On měl totiž velmi zvláštní a užitečný dar, který by zřejmě chtěl každý – dokázal lidem upravovat myšlenky a právě díky tomu si dokázal kohokoli získat na svoji stranu. Jen u jedné nedokázal tenhle dar použít – u své milované Elizabeth.

Ale to, co slyšel za dveřmi... To jeho dar nedokáže napravit.

Velmi tiše, že by to lidský sluch nezaslechnul, vlastně možná ani upírský, si povzdechnul. Bylo to horší, než očekával.

Za jeho zády někdo tiše sykl.

Edward se rychle otočil a spatřil Demetriho. I on byl nádherný, stejně jako ostatní obyvatelé tohoto paláce a stejně i tak rudé oči.

Než by kdokoliv stačil něco říct, tak ho Edward jedním a plynulým pohybem přitiskl ke zdi a hluboce se mu zadíval do očí.

„Odteď mi pomáháš. Odteď jsi na mé straně,“ zasyčel Edward na Demetriho, který se hned po těchto slovech uklidnil a jeho výraz ve tváři už nebyl rozzuřený.

Oba zaslechli, že hovor ve vedlejší místnosti utichl a že někdo míří rychlými kroky ke dveřím, za kterými stáli. Edward rychle čapnul Demetriho za paži a vydali se pryč z tohohle hrozného místa.



Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 36. část: