Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 35. část

23.03.2011 (08:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2430×

35. část

„Edwarde,“ vydechla jsem, když jsem měla jistotu, že se na svých nohách udržím.

„Bello, rád vás vidím,“ pousmál se na mě Edward starší. Nějak jsem nemohla uvěřit, že je to doopravdy on. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a moje oči byly otevřeny dokořán.

Edward, teď se bavím o svém snoubenci, byl opravdu jeho přesná kopie. Až když jsem spatřila pana Cesara, jsem si uvědomila, že i když jsem bez Edwarda sotva den, že mi pekelně chybí.

Další věc, kterou jsem si uvědomila, byla ta, že na něj neustále zírám jak tele na nový vrata, proto jsem rychle pusu zavřela a mile se usmála.

„Já vás taky. Co tu vlastně děláte? Budete tu kupovat dům? Nebo tu máte nějaké známé?“ zeptala jsem se. Vážně mě zajímalo, co tu dělá.

I přes to, že bylo zataženo, měl Edward senior sluneční brýle, které si, hned jak vyslyšel moje zvědavé otázky, sundal. A já hned pochopila, proč je vlastně má. Jeho oči totiž měly dvě barvy – zlatou, stejně jako oči Alice nebo Jaspera, a rudou.

Znovu jsem na něj vyvalila oči a cítila jsem, jak moje srdce začalo rychleji bít.

Edward se pousmál, když viděl moji reakci. „Zajímavé oči, že?“ ušklíbl se tiše, že jsem ho skoro neslyšela. Chtěla jsem mu na tu tichou větu odpovědět, sama sice ani nevím, co bych mu na to řekla, ale nedal mi příležitost, protože hned pokračoval dál. „Byl jsem se tu podívat na jeden dům.“

„Vážně? Kde přesně?“ zajímala jsem se a snažila se ignorovat barvu očí. Proboha, proč se lidem vždy dívám do očí, když s nimi mluvím? Táta mě za to vždy chválil, že je to správné, ale mě to momentálně hodně znervózňovalo.

„Když projdete parkem na jižní stranu a dáte se směrem doleva, tak se tam nachází...“

Nenechala jsem ho to dopovědět, věděla jsem, co se tam nachází a tak jsem to dořekla za něj. „Nachází dlouhá a široká alej, kde se nachází mnoho domů postavených v minulém století.“

„Přesně tak,“ přikývl a bylo poznat, že je překvapený. „Jak to víte?“

„Vyrůstala jsem tu,“ vysvětlila jsem krátce. „A koupíte ho? Přestěhujete se sem?“

Nebudu lhát, doufala jsem, že řekne ne. Sice se tu hodně změnilo, od té doby, co jsme se odstěhovali, pochybuji, že si nás tu ještě někdo pamatuje, ale i tak to bylo pro mě hrozná představa, že si tento muž, stojíc naproti mně, smlsne na někom z tohoto předměstí. I když nejen odtud, ale i celkově.

„Je tu moc klid, takže ne... A stejně, osoby jako já nemají domov.“

Radši jsem si nic nepředstavovala, když pronesl, že je tu klid, mě spíš zaujala ta druhá věta. „Osoby? Myslíte upíry?“

„Edward byl blázen, když vám všechno řekl,“ zamračil se pan Cesar.

„Vlastně to Edward nebyl, byl to jiný člen rodiny. A já jsem ráda, že mi to řekl. Nemám ráda, když mi někdo lže. Vám to nevadilo, že jste lhal Elizabeth?“ zaútočila jsem na něj a on hned ztuhl. Jeho oči zčernaly a bylo vidět, že mě jeho otázka rozčílila.

Tohle jsem možná přehnala. Kruci, proč tu hubu někdy nedržím zavřenou?

Na sucho jsem polkla, že to musel slyše i on, a udělala krok dozadu, připravená se co nejrychleji, teda tak, jak by to můj stav dovolil, rozběhnout.

Než jsem se však nadála, zatřepal hlavou a jeho oči dostaly zpět tu hrůznou barvu. „Vadilo,“ přiznal se tiše a na chvíli se odmlčel. Tiše si povzdechl a sedl si na nejbližší lavičku. Porozhlédla jsem se kolem a udělala dva kroky, abych byla blíž u něj. Neodvážila jsem si sednout vedle něj, ne, když jsem viděla ty oči.

„Ale nemohl jsem jí říct pravdu. Zabili by ji. Člověk, který o nás ví, je vystaven většímu nebezpečí, než si myslíte,“ pokračoval a já opět musela udělat krok dopředu, abych ho vůbec slyšela. Mluvil strašně potichu.

„Proč?“

„Protože Volturiovi nemají rádi, když o nás ví člověk. Když se tak stane, najdou dotyčného člověka a bez milosti ho zabijí,“ vysvětlil mi a já opět, během chvilky už po několikáté, vyvalila oči.

„To je ta královská rodina, že?“ ujišťovala jsem se.

„Tak ty víš i o nich?“ udivil se.

„Ano. Martin mi o nich řekl,“ přikývla jsem a na chvíli jsem se zahleděla do dálky. „Tak proto se jich bojí,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Co prosím?“

„Ale nic,“ mávla jsem rukou a opět se na něj podívala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že bych se vážně měla vrátit do Forks. Mě ať klidně zabijí, ale až po tom, co tu malou porodím! Ta musí žít!

Na chvíli mezi námi zavládlo ticho. Byl to on, kdo zase promluvil.

„Můžu se zeptat?“

„Jistě,“ přikývla jsem neurčitě hlavou a dál střádala plány, jak a kdy poletím do Forks.

„Kde je Elizabeth a Edward? Proč není můj syn s vámi?“ položil mi otázku, kterou mě dokonale vytrhl z mého přemýšlení. Zaváhala jsem. Ještě nikomu jsem neříkala, že jeho milovaná polovička zemřela. Vlastně jsem nikomu nikdy neoznamovala, že někdo umřel...

A proč nejsem s Edwardem? Protože jsem blbá. Proto.

„Víte... Pohádala jsem se s Edwardem, nepohodli jsme se, takže zatímco já zůstala v New Yorku, on se vrátil ke své rodině ve Forks. A Elizabeth... Prý zemřela při porodu,“ pronesla jsem tiše omluvným tónem. Jako bych se mu omlouvala jak za to, že jsem se s Edem pohádala, tak za to, že Elizabeth u porodu umřela.

Pan Cesar dlouze vydechl a pak schoval tvář do dlaní.

Opět jsme byli chvíli v tichosti.

Pomalu mi to začínalo být nepříjemné, že tak dlouho stojím na nohách a nedělám žádný pohyb, že jsem si dodala odvahy a sedla si vedle něj na lavičku. Edward si toho zřejmě nevšiml.

Až když jsem seděla vedle něj, jsem si uvědomila, že se nepatrně třese. Jako by plakal, ale nevydával ze sebe žádné vzlyky, natož slzy.

V tu chvíli mi ho bylo líto. Zřejmě si myslel, že když porodila poloupíří dítě, že tu jeho milovaná bude a že bude jako on, nebo aspoň jako jeho syn.

Ani jsem si neuvědomovala, co jsem dělala, prostě se to stalo – zvedla jsem jednu svoji ruku a položila mu ji na rameno.

„Je mi to líto, pane,“ zašeptala jsem tiše.

Když jsem se ho dotkla, trhl sebou a podíval se na mě, jako by si zase uvědomil, že tu jsem. Pousmál se a narovnal se. „Edward má štěstí, že má takovouhle dívku. Obdivuji ho, že dokáže být s vámi – nádherně voníte... Proč jste se pohádali?“

Jeho poloúsměv jsem mu oplatila. „Víte, je to dlouhý příběh, takže to zkrátím. Edward chtěl, abych odletěla s ním do Forks, ale já jsem nechtěla. Nějak jsem nevěřila tomu, že je to tam pro mě bezpečnější než tady, ale ono to asi bude pravda.“

„Nechápu.“

„Pravděpodobně po mně půjde ta královská rodina Volturiovi,“ kápla jsem božskou a pan Cesar vedle mě opět na krátkou chvíli ztuhl. Pak, než jsem ten pohyb stačila zaregistrovat, vyskočil na nohy.

„To myslíte vážně?“ vykřikl tak hlasitě, až se po něm několik maminek otočilo.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Vy nemáte rozum!“ obvinil mě pravdivě.

„Já vím,“ přikývla jsem znovu.

Edward starší vypadal rozčíleně. „Teď mě poslouchejte, Bello,“ požádal mě a klekl si naproti mně. „Co nejrychleji se dostanete do domu nebo bytu, kde momentálně bydlíte. Ven budete vycházet, jen když to bude nutné, ale opravdu nutné! Je vám to jasné?“

Kulila jsem na něj svoje oči a přikývla hlavou. „A co budete dělat vy?“

„Pojedu do Volterry, abych zjistil, jaká je situace. Pak se pro vás vrátím a společně odletíme do Forks,“ vysvětloval mi svůj plán a já na něj jen dál tupě zírala.

„Proč to děláte?“ zeptala jsem se ho, když jsem se zvedla na nohy. Absolutně jsem to nechápala. Ale aspoň jsem poznala, že Edward byl nejen vzhledově, ale i částečně psychicky po otce. Tak přesně jednal i on...

„Protože jde o život mého vnoučete a jeho matky. Nemůžu dovolit, aby se jim něco stalo,“ pronesl Edward a já se na něj zářivě usmála.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 35. část: