Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 32. část

17.01.2011 (18:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2542×

Pro Regi a Azeret. Pro věrné čtenářky této povídky.

32. část

Když jsme s Edwardem přijeli ke mně do bytu, měla jsem všechno zabaleno. Postarala se o to Alice s Jasperem. Hned, jak jsem otevřela dveře a vešla do bytu, byla vedle mě Alice, ale nedívala se na mě, ale na Edwarda.

Bylo mi jasné, že mu předává jisté informace.

„Kdy utekla?“ zeptal se Edward nahlas, ale Alice mu odpověděla v myšlenkách, takže jsem z toho nic neměla. Nic jsem nevěděla a to mě rozčilovalo.

Střídavě jsem se dívala na Edwarda a Alici a doufala, že třeba něco pochopím. Doufala jsem marně.

„Běžte,“ zamumlal Ed a šel dál do bytu, zatím co mě Alice objala kolem ramen a vedla zpátky dolů k autu. Otevřela mi dveře na místě spolujezdce vedle řidiče a kývla hlavou, abych si nasedla. Chvíli jsem uvažovala, jestli udělat scénu hned nebo až budeme v autě.

Vybrala jsem si tu druhou variantu. Dělat scénu na ulici není to nejlepší.

Nasedla jsem si do auta a opatrně si zapnula pás.

Než jsem se nadála, na místě řidiče seděla Alice a startovala auto. A pak tam zase nebyla.

No super. Zůstala jsem sama v nastartovaném autě, ale co bylo ještě blbější, že jsem neseděla za volantem, takže to vypadalo vážně skvěle.

I když jsem se měla bát o naši malou holčičku a možná i o sebe, já jsem byla naštvaná, protože mi nikdo nic neříkal.

Najednou se otevřely další dveře a než jsem se opět nadála, Alice seděla za mnou a Edward s Jasperem dávali naše zavazadla do kufru.

O sekundu později už byl Ed za volantem a Jasper seděl vedle Alici.

„Počkat! Kde je Martin?“ uvědomila jsem si a polekaně jsem se podívala na Eda.

„Klid, lásko. Je na letišti, snaží se sehnat nějaký let,“ uklidňoval mě a vzal si moji ruku do své. Palcem mi začal na hřbetu ruky dělat uklidňující kroužky.

„Jak klid? Zřejmě tu jde o mě a nikdo mi nic neříká! Jestli mi okamžitě neřeknete něco bližšího, tak... tak já do Forks neodletím!“ rozčilovala jsem se a ruku jsem z Edova sevření vytrhla.

„Bello, vše ti vysvětlíme, ano? A odletět musíš,“ říkal Edward rychle, ale ta poslední věta zněla až moc jako rozkaz. Tak on mi tu ještě bude rozkazovat? To se plete, hošánek!

„Já nemůžu jen tak odletět! Co můj táta? Musím ho vidět!“

Edward si povzdechl. „Nechápeš to!“

„Tak mi to vysvětli, buď tak laskav!“ požádala jsem ho.

„Ve Forks budeš ve větším bezpečí!“

„To pochybuji! Vždyť je to díra, tam se těžko schováš! New York je mnohem větší a...“

„Bello, ty to vážně nechápeš,“ zapojila se do rozhovoru i Alice. „Ve Forks je celá naše rodina, která tě ochrání... A sama dobře víš, že tady - v New Yorku - jsme byli jen na pár týdnů.“

Měli dobré argumenty a hlavně měli pravdu. Naštvaně jsem si povzdechla a z malé kabelky jsem vytáhla mobil a vytočila tátovo číslo.

Věděla jsem, že se na mě všichni dívají, přímo jsem ty pohledy cítila. Ale já si jich nevšímala, dívala jsem se bočním oknem ven na ulici.

Chvíli jsem čekala, nikdo to však nezvedal, a tak se po chvíli ozval taťkův hlas, oznamující, ať mu nechám vzkaz, že se později ozve.

„Ahoj tati, to jsem já, Bella,“ pozdravila jsem otce a na chvíli jsem se odmlčela. „Je mi to strašně líto, že ti to nemůžu říct do očí, ale musíme odjet...“

Opět jsem se odmlčela a já jsem cítila, jak mi po tváři stekla jedna osamocená slza. Chvíli jsem přemýšlela, jakou lež si mám vymyslet. Nějakou, po které se taťka nebude strachovat, po které se taťka o mě nebude bát.

„Volal Edwardův otec, jeho matce se něco stalo, proto se musíme vrátit do Forks,“ vysvětlovala jsem do záznamníku. Unaveně jsem si opřela hlavu o opěrku, zavřela oči a pokračovala.

„Byla bych ráda, kdyby ses za mnou do Forks někdy stavil. Až budu ve Forks, tak se ti ozvu, ju? Mám tě ráda, tati.“

I po hovoru jsem odmítala se na Edwarda podívat a dál jsem se dívala na lidi, někteří pospíchali, jiní chodili z obchodu do obchodu... Milovala jsem tohle město.

Auto zastavilo, zřejmě na semaforu svítilo červené světýlko.

„Bello,“ zašeptal Edward a cítila jsem, jak mě jemně chytl za bradu, aby se mi mohl podívat do tváře. Jenže to jsem nechtěla, takže jsem zvedla ruce a jeho ruku odstrčila.

Sama jsem nevěděla, co to do mě najednou vjelo, ale já se najednou na Edwarda nechtěla dívat, nechtěla jsem, aby seděl vedle mě...

Chtěla jsem vrátit čas o dva nebo tři roky, kdy jsem sice s matkou nevycházela, ale pořád mě brala jako dceru, když jsem ještě bydlela doma, kdy jsem ještě bydlela v New Yorku, kdy se mi při slově svatba obracel žaludek, kdy jsem nikdy nemyslela na vážný vztah...

„Bells,“ zkusil to znovu, ale marně. Opět jsem mu ruku odstrčila.

„Nech mě být!“ sykla jsem na něj, po tváři mi stékaly slzy.

„Je mi to líto, Bello. Musí to být. Vím, jak se...“ začal pomalu, hlas tichý a jemný.

„Co víš? Jak se cítím? Nic nevíš, Edwarde, nic! Moje matka se mě zřekla, řekla mi, že pro ni nic neznamenám! Oba víme, že jestli teď odjedu, ztratím i otce! A to já nechci! Ale to ty nikdy nepochopíš, nikdy!“ Prudce jsem se na něj otočila a v tom malém prostoru na něj křičela, hlas plný zloby a bezmocnost.

A pak jsem udělala něco, co zřejmě ti tři nečekali. Odepnula jsem si pás, otevřela dveře a vystoupila z auta.

Šla jsem rychle a neustále jsem se dívala kolem sebe, abych se zorientovala, kde to jsem a kde najdu nejbližší metro.

„Bello!“ slyšela jsem za sebou hlas, který patřil Alici.

Nereagovala jsem.

„Bells!“ Edwardův hlas byl překvapený a bolestivý. Ale...

Opět jsem nereagovala a zamířila ke schodům, vedoucí k metru. Seběhla jsem schody, jak jsem nejrychleji mohla ve svém stavu a zamířila na metro, které by mě svezlo do části města, kde měl táta svoji kancelář.

Neřešila jsem, že nemám jízdenku, nebo kartu na metro, prostě jsem nastoupila do metra a sedla si na poslední volné místo, které tu bylo. Tuhle dobu jezdilo hodně lidí z práce domů, mnoho maminek nebo chův spěchalo buď pro děti do školy, nebo s dětmi ze školy, nebo z nějakých kroužků.

Pousmála jsem se, když jsem viděla mladou holku, zřejmě chůva, která se snažila uklidnit dvě holčičky na vlas stejné, a dováděly na celé metro.

Já si nikdy nebudu moct najmout chůvu, nikdy nebudu chodit své holčičce naproti do školy, nikdy si ji nebudu vyzvedávat z družiny, z kroužků.

To já nikdy nebudu moct dělat. Za prvé – ve Forks není metro. Za druhé – i kdybychom se časem přestěhovali do nějakého většího města, pochybuji, že naše dcera bude chodit do školy, možná až na střední, jestli bude růst takhle rychle pořád. A za třetí – celá Edwardova rodina bude moji dceru vychovávat společně se mnou a Edwardem.

Jasně, je to fajn, že máte někoho na pomoc, ale tohle... Tohle ne.

Díky Edwardovi jsem poznala nový svět, který bych bez něj nepoznala, jenže ten svět vůbec nepatří do toho obyčejného lidského, do toho, který mám tolik ráda...

Ale stojí mi to všechno za to? Miluji Edwarda tolik, že se tak lehce vzdám života, který mám ráda a nechám se zatáhnout do života plný lží, nadpřirozena a kdo ví čeho?

Přiznávám, že jsem lhala i dřív, ale to bylo za jiných okolností...

Z mého přemýšlení mě vytrhl můj telefon, který se v mé kabelce rozezvonil. Rychle jsem ho vytáhla a spatřila Edwardovo jméno a pod ním číslo.

Povzdechla jsem si a mobil vypnula.

Odpověď na otázky, které jsem si teď položila, jaksi neznám a já ji musím zjistit.

Sama.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 32. část: